* V pražských ulicích se jezdí buď příliš pomalu (to v "džemu"), nebo až příliš rychle (kde to jen trochu jde).
* Stoupá počet dopravních nehod s vážnými následky
* Hlavní příčiny? Přibývá vozidel, klesá kázeň řidičů
* Svou roli hraje i alkohol a dokonce už i drogy
* Jak vidí některé problémy špičky automobilového sportu?
* Co řekl o rychlé jízdě po ulici Emmerson Fittipaldi?
* Náš závodník s třicetiletou závodní praxí Adámek: "Začíná to v rodině."

Jak to vidí superrychlý muž

Je docela možné, že dnešní mladé generaci ctitelů automobilové formule 1 už tahle přezdívka moc neříká. "Fitti", v sedmdesátých letech nejslavnější Brazilec Emerson Fittipaldi, automobilový závodník formule 1 a dvojnásobný mistr světa (1972 a 1974), navíc se dvěma tituly vicemistra - (1973 a 1975). Fascinoval mne ze tří důvodů: především jako jezdec, pak tím, že měl českého mechanika ze Vsetína a že byl ochotný poskytnout mi několikrát interview přímo na "pitline" (boxová ulička). V letech 1970 až 1980 absolvoval 144 Velkých cen, nasbíral za tu dobu 281 mistrovských bodů a vyhrál 14 Grand Prix, stejně jako Brabham nebo Graham Hill. Při tom v závodech GP měl za svou celou kariéru pouze čtyři havárie!

Vzpomínám si na tu chvíli z roku 1974 velmi dobře: skončil trénink na Velkou cenu Belgie (kterou pak vyhrál) a jezdci se uchylovali buď do svých velkých obytných vozů na druhé straně za boxy, nebo odjížděli do vzdálenějších hotelů, kde měli svůj klid. Fitti nasedl do svého osobního vozu a už se chystal vyjet. Co však udělal nejdřív? Pomalu a velmi pečlivě si zapínal bezpečnostní pás. Stál jsem snad tři kroky od toho a stačil jsem zavolat na svého kolegu Tondu Bahenského, aby to cvaknul. Stalo se (Viz náš obrázek). Druhý den jsem měl na "Fittiho" navíc štěstí, a ve chvilce klidu byla možnost se ptát... Ale - teď už listuji v zažloutlém zápisníku z té doby:

"Včera jsme vás viděli při odjezdu z tréninku, jak si upínáte bezpečnostní pás. Vnucuje se možná nepatřičná otázka, zda si tak málo věříte v normálním provozu, tady to přece udělá opravdu jen někdo..."

"Omyl, já si za volantem dost věřím jak v závodě, a tím spíš pak v normálním silničním provozu. Ale na druhé straně moc nevěřím řidičům, kteří po tréninku odjíždějí odtud. Ještě prožívají své dojmy a pocity z tribun a ochozů, takže nejeden z nich pak - ještě s autodromem v zádech a s dozvuky ječení závodních vozů v uších - podvědomě sešlápne plynový pedál víc, než je zdrávo."

"Chcete tím říct, že si hraje na vás, na Laudu, Reutemanna, Regazzoniho nebo na Lellu Lombardiovou?"

"Ne, to nechci říct zase tak doslova, ale prostě to vidím kolem sebe. Po tréninku nebo po závodě je to na silnicích kolem autodromu pokaždé mnohem horší než v normálním silničním provozu. Na závodní dráze jezdec zpravidla dobře ví, odkud nebezpečí hrozí, na silnici je však těch potenciálních zdrojů havárií mnohem víc. V lidech, samozřejmě. Nehledě k tomu, že v kokpitu závodního vozu jsem přece jen chráněn rozhodně líp než za volantem vozu osobního. Konstrukce bezpečnostních pásů v závodním voze je pochopitelně důkladnější, a kromě toho na hlavě mám kvalitní přilbu."

"Ale v závodním monopostu jedete zhruba čtyřikrát rychleji, takže tam je nebezpečí přece jen už čistě matematicky několikanásobně vyšší."

"To je jen teorie. Rozdíl je ovšem také v tom, že na závodní trati jezdí zkušení profesionálové, ale na silnici jezdí řidiči - obrazně řečeno - také s mokrým řidičákem a dost často prakticky bez větších zkušeností. Někteří z nich mají ještě odvahu a chuť na rychlost, mají potřebu seberealizace za každou cenu i touto formou - a to je velmi nebezpečné. Nedělám si iluze, že všichni diváci, kteří sem přicházejí, to berou jen jako sport, kde je možné posuzovat výkon, taktiku a dejme tomu i umění. Jistá, určitě však menší část diváků přijde kolem trati především natáhnout atmosféru, jisté vzrušení, "napumpovat se", a pak při odjezdu na silnici ukazovat, že také oni jsou lepší než ti ostatní."

"Platil jste někdy v životě pokutu za rychlou jízdu ve městě nebo třeba na dálnici?"

"Nemusíte mi to věřit, ale já si tuhle "potřebu" rychlosti užiju dost v závodech, při tréninku nebo při testování, takže v osobním voze se ani nemusím krotit. Netlačí mne ani to, že jako občan chci dodržovat pravidla slušnosti za volantem, stejně jako ve společnosti nebo u stolu při jídle."

Tady náš rozhovor končil a mne později napadlo, jak by to asi vypadalo, kdyby se někteří lidé chovali na svých pracovištích nebo v rodinách podobně jako za volantem. Jak by si někdo u stolu v restauraci po obědě říhnul, jiný by šlápl druhému na nohu s poznámkou "Uhni, moulo" a třetí by třeba doma vlezl do postele v botách.

Rekordman z kopce Ecce Homo

Zkuste si to jednou na vlastní kůži sami. Docela nedávno jsem jel z centra Prahy do Modřan za Mirkem Adámkem, donedávna vynikajícím automobilovým závodníkem, absolutním mistrem republiky v závodech do vrchu v roce 1974 a držitelem řady dalších mistrovských titulu. Pravda, dnes už závodění pověsil na hřebík a věnuje se úspěšně prodeji především škodovek. Prostě dělá to, čemu dobře rozumí.

Po prohlídce přebudovaného rodinného podniku Auto Adámek a v pohodlném křesle zapínám magnetofon:

"Mirku, ruku na srdce: Jezdíš rychle, přesněji řečeno nadměrnou rychlostí v běžném provozu?"

"Ne, to rozhodně ne. Za volantem se chovám disciplinovaně, prostě dodržuji dopravní předpisy. Ano, musím ale také říct, že za mlada jsem tak docela ukázněný nebyl, takže to bude opravdu taky věkem. Nehledě ani na to, že není možné srovnávat automobilový provoz před třiceti lety s provozem, jaký máme dnes. Jeho dnešní hustota všechna rizika na silnici násobí, což ostatně dokazují i statistická čísla."

"Prošli jsme tady nejen prodejnu, ale také opravárenské dílny. Tam bylo hned vidět, že sem se nezajíždí jen na záruční prohlídky, k seřízení motoru po doporučeném počtu ujetých kilometrů nebo na výměnu olejů. Třeba ta felicie, z níž chybí na levé straně skoro polovina přední části, to musela být rána jako z děla..."

"Taky byla. Řidič to jakž takž přežil, ale to auto vyjede od nás jako nové. Občas však pojišťovna řeší případ havárie odpisem, ale opravit lze až neuvěřitelné věci. Technické prostředky, náhradní díly a zkušení opraváři dělají dnes divy. Škoda, že to nejde tak dokonale i s lidmi."

"Těžké havárie zaviňují z převážné většiny řidiči, i když někteří přijdou do neštěstí vinou toho protijedoucího. Zmínil jsi se o tom, že méně ukáznění jsou řidiči v mladším věku. Je to tak všeobecně, nebo to byl jen tvůj osobní případ?"

"V naprosté většině jsou havárie zaviněné nedodržením maximální rychlosti - ale bohužel také pod vlivem alkoholu nebo drog - záležitostí mladších řidičů. U těch starších to jsou jen výjimky. Žádný opravdu zkušený řidič si nemyslí, že je "králem". Tento komplex mají předplacený především řidiči s malými znalostmi a zkušenostmi."

"Je možné označit věkovou hranici trochu přesněji?"

"Podle našich zkušeností zaviňují dopravní nehody řidiči zhruba tak do pětatřiceti let. Nemohu tvrdit, že řidiči krátce po osmnácti, tedy zpravidla nedlouho po získání řidičského průkazu, jezdí jako šílenci. Ti zaviňují převážně menší nehody, což se děje především tím, že nemají dostatečně zvládnutou techniku jízdy. Ti zpravidla, odřou blatník nebo dveře. Ale jakmile už mají přes dvacet, pak se někteří - to ale podtrhuji, protože zdaleka ne všichni jsou trhlí - domnívají, že všechno umějí, všechno znají, že jsou mistry světa. Těm se pak snadno stává, že udělají velkou ránu."

"Zmínil jsi se o alkoholu a dokonce o drogách..."

"Musel jsem, protože u mnoha, především u velkých bouraček hraje alkohol často podstatnou roli. Jeho vlivem se stává řidič agresivním a dopouští se takových věcí, jež by ve střízlivém stavu nikdy neudělal. A pozadu nezůstávají ani drogy. Jejich podíl na dopravních nehodách má dokonce stoupající tendenci. Jsou o to horší, že ne vždy a hned se jejich vliv na řidiči pozná. Ten, kdo je bere a usedá za volant - a to je ta největší hrůza - vůbec neví o tom, co se s ním děje."

"Umím si představit, že se to na řidiči pozná podstatně obtížněji než alkohol. Opravoval se už u vás auťák nabouraný z tohoto důvodu?"

"Jistě a pokud já vím, tak se o bouračkách pod vlivem drog hovoří už asi tak tři roky. A myslím si, že fetování je horší než chlast a že mezi teenagery je to lákavější než alkohol. Že to vede ke kriminalitě, je také jasné, protože drogy jsou dražší než alkohol. U nás opravujeme denně čtyři až pět vykradených aut, většinou to jsou autorádia, která se pak objevují v bazarech."

"Co proti tomu ale dělat? Kriminály praskají jak známo ve švech. delikventi se nízkým trestům smějí, být potrestán už není skoro ani hanba. A proč taky, když dnes už není zvláštností, že za katrem se octne taky ministr?"

"Já si myslím, že všechno začíná doma v rodině. Rodiče nemají na děti čas a kolikrát ani chuť. Aby daly pokoj, dostávají některé v osmi letech drahé hračky, za pět let už peníze, za deset auto - a je to tady.

Karel Hrubec