Motor mohutného motocyklu temně duněl v údolím Berounky, pak se mezi stráněmi objevil středověký hrad. Miroslav Peroutka dorazil před sídlo karlštejnské policie a postavil Hondu na stojánek přibližně ve stejném místě, kde uvazovali koně zbrojnoši císaře Karla, blahé paměti.

"Nazdar pánové," řekl.

Přilba, rukavice a mašina klukovských snů. Kolegové z Karlštejna si vedoucího oddělení policie České republiky v Chýnově představovali trochu jinak, z dopisů soudili, že jde o jakéhosi usedlého pedantického sběratele. Místo toho se objevil sportsman na pojízdné raketě. Říká se, že máloco sbližuje mužské tak, jako motory, dvanáctistovkový čtyřtakt na dvou kolech, to bylo téma k rozhovoru téměř nekonečnému. Výkon, spotřeba, rychlost, akcelerace. Se zájmem probrali chování mohutného stroje v kopcích i v zatáčkách, a když Miroslav Peroutka odjížděl, měl pocit, že opouští staré kamarády. Odvážel si s sebou malý dárek, za časů vzpomínaného císaře by to byl vlastně erb karlštejnské městské policie, nášivku určenou pro rukáv uniformy.

"Mám dojem, že každá pořádná sbírka má být jaksi ucelená," řekl major Peroutka, "proto mě nikdy moc nelákala cizina, i když tam se dají sehnat parádní exempláře, ale je to nekonečný příběh, nebavilo by mě sbírat věci, které člověk nemůže uzavřít a dodělat.

O nášivky českých městských policií jsem se poprvé zajímal začátkem devadesátých let, tenkrát jsem taky podle původního seznamu všech služeben rozeslal několik stovek dopisů, na mnoho z nich přišly vcelku vlídné odpovědi a sbírka získala pevný základ. Jednotlivé městské policie v průběhu let vznikaly a zanikaly, dnes je počet nesnadné určit, já myslím, že jich celkově bylo kolem čtyři sta dvaceti, někteří experti z policejní akademie ještě dvě desítky přidávají, ale z jakých pramenů vycházejí, to opravdu nevím. Mimochodem, v téhle oblasti není žádná literatura, o kterou by se člověk mohl opřít, neexistuje orientační katalog, prostě nic. Obecně se soudí, že nášivky tohoto typu vznikly ve Spojených státech v časech, kdy volení šerifové jednotlivých městeček a obcí nenosili žádné uniformy a rozpoznat od civilistů se dali jen pomocí plechového odznaku, nebo později právě podle cedulky přišité na rukávě.

U nás, například, se před válkou nic podobného nedělalo, tedy přesněji řečeno nášivky byly, jenže docela jiného typu. Byla na nich čísla pluků, klasická véčka hodnostního označení či prýmky odsloužených let, víc nic. Myslím, že nejstarší a taky zřejmě nejvzácnější nášivka mé sbírky je z přelomu let 1945 a 1946, tehdy se používala na staré četnické uniformy jako označení příslušníků nově vznikajícího SNB. To je ovšem spíš kuriozita, opravdové zrození českých policejních nášivek přišlo až se vznikem městských policií v posledním desetiletí. Zpočátku je málokdo uměl vyrobit, teď už je nášivkáren řada, ovšem není to nic laciného, zvlášť, když jde o malé série. Základní program pro vyšívací stroje stojí patnáct set až dva tisíce korun, bez ohledu na to, jestli si zákazník odebere několik tisíc kusů, nebo třeba jen pět deset exemplářů. Malé série jsou tedy relativně nejdražší a taky sběratelsky nejatraktivnější."

Miroslav Peroutka je původně z Tábora a k policejním službám nastoupil v roce sedmdesátém osmém prakticky přímo z vojny. Prošel školou a povinnými stážemi, sloužil v Brně i v Praze, potom putoval po malých venkovských odděleních, na nejdelší dobu zakotvil v Mladé Vožici, a když v roce 92 bylo rozhodnuto o vzniku nového oddělení Police ČR v Chýnově, přišel sem od samého začátku jako vedoucí.

"I když mám rád Tábor a líbilo se mi v Praze i Brně, po velkých městech se mi vůbec nestýská. Jestli si ale někdo myslí, že na malém oddělení není dost práce, tak se hodně plete. Řekl bych, že je to spíš naopak, tady je každý permanentně sousedům na očích, žádná chyba se nepřehlédne a neschová."

Koníčky jsou vedle služby trochu navíc a major Peroutka jich nemá tak málo. Jedním z nich jsou například motocykly. Jako mladíček sbíral staré stroje typu BMW, pak přešel na Hondy, ale ne na ledajaké, občas hlásá, že pokud motorka nemá alespoň tři sta kilogramů, nestojí za zájem. Je to krásné, opojné, ale není růže bez trní. Čas od času jízdu zkomplikuje pád, kotrmelec, když to dobře dopadne, jsou z toho jen boule a modřiny, když hůř, tak třeba zlomená klíční kost. Manželka tiše lomí rukama, desetiletý syn je nadšen, dospívající dcera nad takovou zábavou nechápavě kroutí hlavou.

"Hondy byly parádní, ale nakonec jsem se tak trochu v kruhu vrátil tam, kde jsem začínal, k bavorákům. Kdysi se říkávalo, že kdo jezdí na BMW, má čisté ruce. Na mašinách starých šedesát let to už není tak docela pravda, ale stejně je skoro zázrak, co tyhle veteráni ještě dovedou. Hlavně kvůli motorkám jsou mi zimy dlouhé. Když přijde předjaří, už se nemůžu dočkat, až vyrazím ven."

V Borovanech měli jen jednoho, posledního městského strážníka, Miroslav Peroutka tam o nášivku několikrát marně psal, po čase dokonce i zajel, jenže osamocený strážce rozpačitě krčil rameny.

"Nemám, nemůžu, mám jen dvě. Jednu na bundě a druhou na košili."

"Vidíš," loudil sběratel, "to bys mohl jednu postrádat."

Strážník se zamyslel.

"No jo," řekl po chvíli, "vlastně máš pravdu. V létě stačí košile a na podzim mě stejně zrušej."

Odpáral nášivku z bundy a do konce roku jej skutečně zrušili.

O nic jednodušší to nebylo ani v Černovicích, zpráva o tom, že místní městská police končí, se roznesla po okrese a major Peroutka navštívil starostu.

"Nedám, prodám," navrhl správce obce. "Ale jen komplet i s uniformama."

Peroutka tiše vycouval, nechtělo se mu vysvětlovat, že rodinný rozpočet podobné investice neumožňuje. Nakonec měl přesto kousek štěstí, podařilo se mu sehnat příslušnou nášivku od jednoho uvolněného policisty.

V Rudolfově se zdála nášivka absolutně nedostupná, nepomáhalo vůbec nic, dokud se do záležitosti nezamíchal krajský pyrotechnik, který slíbil, že se to nějak pokusí zařídit. Major si žádný velký úspěch nesliboval, o to bylo příjemnější překvapení, když se spřátelený expert na výbušniny objevil a trofej položil na stůl. Nikdy nevysvětlil, jak se mu ji podařilo získat, lze jen předpokládat, že k tomu nepotřeboval dynamit.

Nášivky uzavřené v zasklených rámech přestavují kus historie, mnoho městských policií už neexistuje, zůstalo po nich pár kronikářských záznamů, prchavých vzpomínek a kousek barevně utkané látky zařazený v pečlivě sestavené sbírce.

"Víte," pokračoval vedoucí chýnovského oddělení, "trošku mě mrzí, jak je dneska všechno jen o penězích a nic víc, dřív, když byli sběratelé opravdu sběratelé, tak se dalo leccos sehnat, teď je to ale především kšeft. Šikovný člověk se na burze uživí, a přitom k věcem, které kupuje a prodává, většinou nemá nejmenší vztah.

Nikdy jsem žádnou nášivku neprodal, a taky to neudělám, připadalo by mi to velmi nefér vůči lidem, kteří mi je dali zadarmo. Kupuju a měním, to ano, materiálu na výměnu mám dost, ale neprodávám. Sbírám například také odznaky, mimochodem, kdybyste znali někoho, kdy by mi mohl nabídnout odznak bývalé federální kriminální služby, moc by mě to potěšilo. Ale to trošku zabíhám.

V poslední době městské police spíš zanikají než naopak, zdá se, že je to obecný trend, že se udrží jenom ve velkých centrech, v jiných místech nenápadně splynou s policií celostátní. Podle mého názoru to bude trochu škoda. Jistě, jsou města, kde obě policejní složky spolu nevycházejí, dělají si naschvály jako pes s kočkou, ovšem tam, kde se shodnou, je to ohromná pomoc. A docela bych si přál, aby i u nás, v Chýnově, někdy městská policie existovala. Pochopitelně, její založení není moc pravděpodobné, protože nejsou peníze, ale pro práci oddělení by to určitě byla velká pomoc. A rozhodně to neříkám jenom proto, že by se mi ve sbírce moc líbila právě chýnovská nášivka.

Miroslav Peroutka vytvořil pravděpodobně nejúplnější sbírku nášivek městských policejních sborů v republice. Vystavena v kanceláři vypadá dekorativně, člověk si ani neuvědomí, kolik je za ní ukryto času a práce. Co to stálo dopisů, telefonátů, osobních návštěv míst, kde někdy ten docela poslední odznak dávno zrušené policejní služby ležel zapomenut v zásuvce úřednického stolu. K tomu nutno připočíst burzy, dohody o sběratelských směnách a dlouhé cesty s bouřící silnou mašinou mezi koleny. V mrazech je jízda na motocyklu přece jen dosti nepříjemná, a tak se i sbírka nášivek pravidelně rozrůstá v závislosti na ročních obdobích. I ona každoročně netrpělivě čeká na to, až skončí zima.

Antonín Jirotka