Na úsvitu automobilové éry, v roce 1896, otiskl francouzský Journal čtenářský dopis adresovaný šéfovi pařížské policie. Jsem z těch, kteří soudí, že není bezpečnosti v pařížských ulicích. Poněvadž vaši strážníci prohlašují, že jsou bezbranní, oznamuji vám, že od zítřka chodím s revolverem v kapse a skolím prvního pominutého psa, který pojede na automobilu nebo na benzinovém tricyklu pařížskými ulicemi.

Není známo, že by rozhněvaný autor listu skutečně někoho zastřelil, jeho snaha zabrzdit nastupující věk spalovacích motorů vyšla naprázdno. O dvě léta později, v roce devadesátém osmém, byl v Anglii zrušen zákon zvaný praporkový, který nařizoval, aby před každým automobilem, jedoucím ulicemi Londýna, šel muž nesoucí ve dne červený praporek, v noci pak červenou lucernu. Nejvyšší přípustná rychlost byla stanovena na čtyři anglické míle za hodinu.

Za pouhých následujících sto let se změnil svět podstatněji nežli dřív za celé tisíciletí, vzdálenosti se neuvěřitelně zkrátily, časy, kdy expresní formanské spřežení jezdilo z Prahy od Plzně dva dny, nenávratně patří minulosti. Vedle výhod, jež to přineslo, nutno připustit, že obavy, které kdysi vedly anglické lordy k odhlasování praporkového zákona, nebyly tak docela neopodstatněné. Auto dovede být někdy nebezpečnější než vražedná zbraň. Statisticky si silniční nehody v počtu úmrtí příliš nezadají s nejobávanějšími chorobami, dokonce ani děsuplné morové epidemie nedokázaly zahubit tolik lidí, neboť zpravidla časem pominuly, zatímco automobilismus zabíjí s neúnavnou soustavností.

Jen na dálnicích, kterých v této zemi nemáme nijak zvlášť mnoho, přichází ročně o život průměrně padesát lidí. Počet dopravních nehod rok od roku stoupá, vozidel závratně přibývá, a přitom se na stránkách novin se živě diskutuje o tom, zda by se současná maximální povolená rychlost neměla na dálnicích zvýšit ze sto třiceti na takových sto padesát možná sto šedesát kilometrů za hodinu.

Je to riskantní hloupost, nebo rozumné opatření přizpůsobující pravidla silničního provozu technickému pokroku?

Otázky položené do větru nemají smysl, zašli jsme se proto zeptat odborníků.

"Podle mého názoru," poznamenal major Stanislav Huml ze služby dopravní policie Středočeského kraje, "je to naprosto nezodpovědný a trestuhodně nebezpečný nápad. Všechny naše dálnice i takzvané silnice pro motorová vozidla, na které se zmíněná dopravní omezení vztahují, byly projektovány a budovány pro maximální rychlost sto dvaceti kilometrů za hodinu. Nejde jen o poloměry zatáček, ale také o horizonty a rozhled za nimi. Ilustrativní příklad z třiatřicátého kilometru dálnice D-1 je tuším z loňska. Chlapík přeletěl horizont stošedesátkou a najednou uviděl, že před ním v obou pruzích stojí kolona. I když brzdil okamžitě, nebylo to mnoho platné, rozmlátil osm vozů včetně toho svého a jen zázrakem se všechno obešlo bez vážnějších zranění.

Už když se zvyšovala maximální rychlost na to třicet kilometrů, tak odborníci poukazovali na to, že je to o deset víc, než odpovídá parametrům dálnice, i malé překročení limitu, třeba na sto čtyřicet, bude velmi nebezpečné. A teď si představte, že by při stošedesátce jezdily silnější vozy sto osmdesát... To aby měla pohřební služba pohotovost. Zkrátka, za sebe a myslím, že i za naprostou většinu kolegů z dopravní služby, s povolením takových rychlostí nesouhlasím. A kdyby k tomu skutečně došlo, musela by se všechna méně přehledná místa osadit značkami rychlost zase omezujícími, což by stálo spoustu peněz a při členitosti našeho terénu by se stejně ukázalo, že úseků, kde je možno maximálku využít, zůstane minimálně."

Složky uvedené poznámkou - Vyšetřování zastaveno, neboť pachatel už nežije - zůstávají na policejních úřadovnách. Stačí v nich zalistovat.

Václav Procházka byl sympatický mladý muž, kterému štěstí přálo. Měl za sebou přírodovědeckou fakultu, vojnu a nepříliš dlouhou řadu studentských lásek. Poslední slečna, které se dvořil, se dlouho zdála nedostupná jako ledovec, mládenec však byl vytrvalý a velice zamilovaný, časem vyloudil schůzku a nakonec sněhová princezna souhlasila s tím, že spolu pojedou na hory. Ne sami sice, zájezd na Šumavu organizovala parta bývalých spolužáků, ale stejně už to bylo něco.

Vašek si půjčil od táty rodinný peugeot 405, komfortní vůz, v němž je docela jiné svezení než v prastaré studentské škodovce. Vyjeli ve čtvrtek třetího února ve dvě hodiny odpoledne.

To, co se událo potom, se dá z úředních záznamů jen odhadnout. Mladý Procházka se zřejmě chtěl trochu pochlubit, kousek před Dobříší, v místě táhlého klesání nazývaném Andělské schody, jel podle odhadu znalce minimální rychlostí 170 kilometrů za hodinu. V té chvíli vpředu jedoucí kamion vybočil do levého pruhu a začal předjíždět. Václav se pokusil zpomalit, ale silnice byla kluzká, protiblokovací systém sice dovede zabránit nekontrolovatelnému smyku, nicméně brzdnou dráhu nijak podstatně nezkracuje. Peugeot narazil do zadní části kamionu přibližně stokilometrovou rychlostí, byl odhozen na středová svodidla, přeletěl je, a v protisměru se ještě několikrát převrátil. Sanitka přijela na místo nehody po pěti minutách, přiletěl i vrtulník letecké záchranné služby, oba těžce zranění pasažéři byli okamžitě dopraveni do nemocnice. Ani ta nejlepší odborná pomoc však nedokáže dělat zázraky. Dívku se sice zachránit podařilo, ale už nikdy nebude sama chodit, Václav Procházka po třech dnech strávených na resuscitačním oddělení zemřel. Bylo mu čtyřiadvacet let.

Tmavomodrý volkswagen tiše předl, ručička tachometru se ustálila na sto třiceti. Míjeli jsme kolonu kamionů a automobil za námi hněvivě blikal dálkovými světly. Když jsme se vrátili do pravého jízdního pruhu, okamžitě se hnal dopředu.

"Sto čtyřicet jedna," oznámil radar. Do paměti počítače byl uložen snímek s jasně čitelnou státní poznávací značkou a se stručným textem uvádějícím datum, čas a míru překročení povolené rychlosti.

S posádkou služebního vozu dálničního oddělení v Rudné, s nadstrážmistry Pavlem Kotlárem a Liborem Šindlerem, jsme projížděli dvaačtyřicetikilometrový úsek dálnice vedoucí z Prahy do Plzně.

Tečka v zrcátku rychle rostla a kolem se mihl další automobil.

"Sto šedesát devět," řekl radar.

Magnetem přichycený modrý maják na střeše se rozblikal, otáčky motoru prudce stouply. Dálnice se náhle zdála užší nežli obyčejně, krajina svištěla kolem bočních okének. Policejní automobil dohnal provinilý vůz a přinutil řidiče zastavit na odstavném pruhu.

"Jste si vědom svého přestupku?"

Majitel auta chvíli váhal, nechal si zopakovat obrazový záznam na displeji počítače, pak připustil, že asi skutečně jel příliš rychle, neboť spěchá. Zaplatil tisícikorunovou pokutu, zprávu o tom, že přestupek bude zaznamenán do evidenční karty řidiče, vyslechl s pokrčením ramen. Nakonec se vrátil za volant a pokračoval v cestě.

"Co soudíte o možném zvýšení maximální povolené rychlosti na dálnicích?"

Policisty taková představa téměř pobavila.

"To je vtip? Jestli ne, tak běží o nesmysl. Většina řidičů totiž nedokáže zvládnout ani tu stotřicítku. Už dneska jsou třeba práce spojené s likvidováním dálničních dopravních nehod doslova o život..."

Jednotlivé příhody jsou si podobné jako vejce vejci, nejčastěji se odehrávají v noci. Havarovaný kamion přehradil pravý jízdní pruh, všude blikají majáky, místo je perfektně označeno, už z mnohakilometrové dálky září jako vánoční stromeček. Přesto se kolem plnou rychlostí řítí vozy s tlumenými světly, naprosto se nedá odhadnout, kam se budou vyhýbat. Policisté a technický personál se několikrát v poslední chvíli zachraňují jen tím, že včas skáčou přes svodidla.

Loni na osmém kilometru plzeňské dálnice došlo k hromadné havárii čtyř automobilů, blesky modrých majáků, oranžová výstražná světla, do dálky blikala dokonce i obrovská směrová šipka silničářské služby. Přesto se náhle ozvala rána jako z děla a do skrumáže narazil naplno rozjetý náklaďák. Kouř, prach, škvařilo se plexisklo, bortil plech, silničáři přišli o vozík se šipkou a policisté to odnesli nabouraným služebním automobilem.

Jindy, když dálnici zasypal náklad dřeva vypadlý z havarovaného návěsu, nerespektoval výstražné cedule řidič škodovky a jeden odmrštěný špalek ošklivě zranil policistu. Nebo přibližně před třemi lety, tehdy to bylo ještě vážnější, to naboural velmi rychle jedoucí Němec do stojícího služebního automobilu, víko kufru se při nárazu utrhlo a poranilo kolegu tak vážně, že byl víc než čtvrt roku v pracovní neschopnosti...

Další ďábelský šofér, ten zase brzo ráno, za mlhy a v takové zimě, že na vozovce namrzal drobný déšť, zrušil tři automobily a pomuchlal svodidla v bezmála padesátimetrové délce. Havárii omlouval tím, že přece nejel nepovolenou rychlostí. Bez ohledu na kluziště pod sebou měl totiž na tachometru prý pouze sto pětadvacet kilometrů...

Nasedli jsme a dojeli k místu označeném řadou cedulí.

"Devadesát jedna," prohlásil radar. Oprava vozovky nedaleko sjezdu na Beroun si vynutila omezení rychlosti na osmdesát kilometrů v hodině. Počítač nastavený na příslušný limit s pedantickou přesností registroval všechny přestupky.

Radar spolehlivě měří rychlost aut bez ohledu na to, jestli automobil, v němž je instalován, jede nebo stojí, zda jde o souběžné nebo protijdoucí vozy.

"Sto třicet pět!"

Ačkoliv má posádka řešit všechny případy pokud možno na místě, kdyby měla honička jakkoliv ohrozit bezpečnost provozu, nekoná se, zaznamenaný přestupek bude potrestán úřední cestou.

Osm neukázněných aut během čtvrt hodiny. Znovu jsme se rozjeli. Provoz zesílil, neutrální hlas radarové aparatury se ozýval čím dál častěji.

"Sto sedmdesát."

Poměrně dlouhý volný úsek dovolil závodníka zastavit a zinkasovat.

"Rekordní naměřená rychlost?" zajímalo nás.

"To by se dalo vyhledat v záznamech, ale případů, kdy někdo jede přes dvě stě, není tak málo. Nedávno jsme stavěli jednoho velice známého zpěváka, uháněl dvě stě devět. Na úseku omezeném osmdesátkou, také je to poměrně čerstvé, projížděl seriózně vyhlížející polský turista rychlostí sto osmdesát čtyři kilometry za hodinu."

"Nejotřesnější nehoda?"

"Řekl bych," poznamenal Pavel Kotlár, "že na člověka nejvíc působí situace, kdy hrozně chce a přitom nemůže pomoct. Jednou došlo k těžké havárii, taky jednoznačně zaviněné příliš rychlou jízdou. Na přeplněné dálnici se provoz zastavil, ke koloně se zezadu přihnal bavorák, nedokázal zabrzdit a škodovku typu forman naboural a doslova nacpal pod návěs těžkého kamionu. Vážně zraněný řidič se z havarovaného vozu nemohl dostat ven. Na místo dorazila záchranka, přistál vrtulník, přijel i autojeřáb, ale všechno bylo málo. Hasiči s hydraulickýma nůžkama vystřihovali nešťastníka z plechu plné dvě hodiny, a to bylo příliš dlouho, doslova pod rukama jim nakonec umřel. A jak už to velmi často při podobných tragédiích bývá, řidič bavoráku, který to všechno bezohlednou jízdou zavinil, vyvázl z nehody bez škrábnutí."

Počítač upozornil na dalšího silničního piráta, chlapík v červeném fiatu zaplatil patnáct stovek a tvářil se pobaveně. Jsou jezdci, pro které je pokuta za rychlou jízdu cosi jako vyznamenání a trofej.

Pomalu jsme se vraceli na základnu do Rudné, přísné šetření s benzinem neumožňuje radarové hlídce jezdit dlouho a často, což je náramná škoda. Už pouhá přítomnost policie na dálnici totiž nutí mnohé řidiče sundat nohu s plynu a klasická preventivní poučka praví, že nejlepší dopravní nehody jsou ty, k nimž nedojde.

"Nejpřesnější argument je myslím řeč čísel," řekl vedoucí dálničního oddělení v Rudné major Josef Budil. "Málokdo si totiž uvědomuje, jak prudce stoupl počet vozidel v posledních letech. V roce devadesát čtyři projelo v pražském úseku dálnice na Plzeň v průměru 19 000 vozových jednotek za 24 hodin. O pět let později to už bylo 28 400 vozů. Podobně na dálnici D-1. V roce 94 to bylo 47 675 vozů denně v roce 99 už 68 700 jednotek. S tím ruku v ruce stoupá i nehodovost a výše způsobených škod. Jenom my máme za rok na čtyřiceti kilometrech osm mrtvých, přibližně stejně dlouhá trasa do Mirošovic jich má devět. Myslím, že je to hrozně moc.

Lidé jezdí jako bez rozumu už teď, vůbec si nedovedu představit, jak by to vypadalo, kdyby se nejvyšší povolená rychlost ještě zvedla. Kdo z řidičů vůbec ví, že v noci, s klopenými světly, je bezpečná rychlost i u tak dokonalého automobilu, jako je například moderní BMW, nižší než sto kilometrů za hodinu? To cituji ze znaleckého posudku, prosím. Na dveřích budovy máme xeroxovou kopii snad deset let starého článku o akvaplanningu. Člověk by řekl, že už se o tomhle jevu namluvilo a napsalo hodně, přesto se tam řidiči zastavují a čtou to jako novinku. Někteří z nich opravdu nevědí, že vrstvička vody pod koly rychle jedoucího auta je kluzká jako led a vůz se může stát absolutně neovladatelný. Víte, já chápu okouzlení z rychlosti, dovedu se vžít do opojného pocitu chlapa, který řídí silný bleskurychlý vůz. To jsou začátky, ale my příliš často vidíme i konce. Hory šrotu, krev, mrtvé dospělé a mrtvé děti.

V debatách o omezené rychlosti už byla vystřílena spousta argumentů, netřeba je opakovat. Ale jestli v řadě amerických států, kde mají osmiproudé silnice rovné jako stůl, řidiči vcelku ukázněně respektují omezení na nějaký sedmdesát mil za hodinu, proč si máme u nás hrát na závodníky formule jedna?

Když před víc než třiceti lety měnili ve Švédsku jako v jedné z posledních evropských zemí levostranný provoz na pravostranný, silně omezili maximální rychlost, aby měli řidiči čas si na zaměněná pravidla zvyknout. Počet nehod v tomto období klesl tak výrazně, že Švédi původně přechodné opatření už nezměnili a neomezenou rychlost nikdy znovu nezavedli..

Takže k té stošedesátce. Jestli si lidé, kteří budou o navrhované změně rozhodovat, uvědomí, že neuváženým souhlasem připraví desítky a možná stovky lidí o život, tak určitě nic podobného neschválí a celá naše debata je vlastně zbytečná."

Z nedávných tragédií zůstaly útlé vyšetřovací spisy. Pan Kudláček si koupil nového forda těsně před Vánocemi a měl prý z toho krásného auta dětinskou radost. V lednu dostal v plné rychlosti smyk, narazil do železobetonového sloupu mostní konstrukce a na místě se zabil. Jedno utržené kolo doletělo doprostřed dálnice a způsobilo další dopravní nehodu. Vrak zničeného vozu je dosud na parkovišti před dálničním oddělením a z rezivějících zbytků nelze ani odhadnout, jak vlastně automobil vypadal.

Jiná složka vypráví o rumunské rodině, která vyrazila na dlouhou cestu do Německa na jakési trhy. V pohodlném transitu sedělo sedm lidí, tatík chtěl celou, více než tisíckilometrovou trasu zvládnout nonstop. Na rovině za Žebrákem však z vyčerpanosti na okamžik za volantem usnul. Následky byly kruté. Nikdo z cestujících nevyvázl bez těžkého zranění, mezi třemi mrtvými byly i dvě děti.

Předlouhá je řada automobilových havárií a téměř v nedohlednu historie se zdá být ta zřejmě docela první. Udála se začátkem roku 1886, tehdy Carl Friedrich Benz na své tříkolce poháněné spalovacím motorem při pokusné jízdě narazil do zdi.

Na sklonku devatenáctého století to možná byl ještě důvod k posměškům. Bláhový se zdá být i pařížský čtenář, který hodlal průkopníky motorismu postřílet a shovívavý úsměv vzbuzuje opatření, žádající běžce před každým automobilovým chladičem. Nicméně nutno poznamenat, že v době platnosti praporkového zákona nebyl v celé Anglii žádný člověk autem usmrcen.

Antonín Jirotka