KONFERENCE S MEZINÁRODNÍ ÚČASTÍ

ROMOVÉ A OBEC

PARDUBICE (Univerzita Pardubice)

Cílem konference bylo seznámit účastníky s pozitivními zkušenostmi z projektů uskutečňovaných na místní úrovni a zaměřených na záležitosti romské komunity, její emencipaci a zlepšování podmínek pro soužití s většinovou populací, a to zejména v oblasti vzdělávání romských dětí, a tyto zkušenosti prezentovat jako inspiraci k dalšímu využití. Předmětné projekty realizují nejrůznější subjekty, jejichž představitelé byli účastníky konference - od poskytovatelů vzdělávacích a volnočasových služeb přes nevládní organizace po obecní a státní instituce.

Dalším cílem bylo umožnit setkání realizátorů pozitivně hodnocených projektů se sponzory s možností představit své záměry pro další činnost a pomoci potenciálním donátorům orientovat se v potřebách praxe.

Jednotlivé tématické okruhy:

1. Vzdělávání, kultura a volný čas,
2. Pozitivní příklady a výsledky projektů na místní úrovni,
3. K sociálním aspektům integrace.

TŘI DŮVODY A JEŠTĚ JEDEN NAVÍC, PROČ SE KONÁ KONFERENCE NA TÉMA ROMOVÉ A OBEC

První důvod: Výchozím důvodem zkoumání tématu Romové a obec podle mého názoru je to, že právě ve vesnicích, městech, regionech dochází ke zcela konkrétnímu setkávání lidí různých národností, ke komunikaci mezi konkrétními a navzájem si známými lidmi. Tato komunikace se odehrává ve školách, na úřadech, na veřejných prostranstvích, v zařízeních pro realizaci volnočasových aktivit atd. Každá obec musí řešit zcela konkrétní a každodenní otázky, které vyplývají ze vzájemného setkávání jejích obyvatel, mezi nimiž téměř v každé obci na území České republiky žijí také romští spoluobčané. I když problémy z této komunikace vznikající jsou řešeny relativně osvědčenými metodami a zkušenými profesionály na různých úrovních obce, přesto je podle mého soudu potřebné "nahlédnout do kuchyně" i tam, kde to dělají trochu jinak, kde mají poněkud jiné podmínky, kde žijí jiní lidé. Proto se domnívám, že bylo potřebné, aby si příslušníci nejrůznějších obcí v České i Slovenské republice vyměnili své zkušenosti o vztazích mezi konkrétními lidmi v obci, zejména mezi českými a romskými spoluobčany.

Druhý důvod: Kromě konkrétních lidí, kteří žijí v každé obci, kromě konkrétních romských rodů, rodin a romských osobností, kromě českých občanů a příslušníků dalších národností, působí v každé obci různé instituce, úřady, politické strany, občanská sdružení, školy, školská zařízení. Zde se již nejedná o komunikaci mezi jednotlivými lidmi, ale o komunikaci obecnější, o komunikaci mezi skupinami lidí, kteří mají svůj, nikoliv individuální, ale obecnější zájem. Zájmy jednotlivých skupin jsou samozřejmě různorodé. Avšak pro harmonický chod obce je potřebné vytvářet určitý systém, který by jednotlivé zájmy zahrnoval pod širší zájem společenství. Na konkrétních zkušenostech různých měst v České i Slovenské republice se ukazuje, jak různé systémy vztahů v obcích fungují, zdali podporují či destruují pozitivní vztahy občanů v obci. Ne nadarmo se uvádí jako pozitivní příklad institucionálních vztahů, které napomáhají rozvoji pozitivní komunikace mezi Romy a dalšími občany, příklad Českého Krumlova, Pardubic, Prahy 5, Liberce a určitě i dalších měst. Na druhé straně jsou i města, v nichž takto dosahovaná optimalizace vztahů zcela nefunguje nebo má značné rezervy. Naše konference by měla znovu tedy přispět k takové výměně zkušeností, která by napomohla obcím v cestě za využíváním pozitivních příkladů v zájmu optimalizace interetnických vztahů.

Třetí důvod: Kromě jednotlivých lidí v obci, realizujících svoje individuální cíle a zájmy, kromě institucí, politických stran a sdružení, které realizují zájmy skupinové, působí v obcích i lidé, kteří uvedené souvislosti zkoumají, analyzují a pokoušejí se o jejich syntézu, o využití poznatků k praktickým návodům, jak zlepšovat komunikaci mezi romskými, českými a dalšími obyvateli v obcích. Jsou to lidé, kteří se zabývají profesionálně a vědecky zkoumáním různých oblastí těchto vztahů. Jsou to vědci, kteří pracují ve svých pracovnách, ve školách, na univerzitách. Jsou to učitelé a vychovatelé, kteří pracují ve školách s převahou romských žáků. Typické pro tyto osobnosti je, že se neomezují úzce na svoji odbornost, třídu, eventuálně školu, ale usilují o sebevzdělávání, poznávání kultury, v níž žijí jejich romští žáci, usilují o převedení svých teoretických poznatků do konkrétní praxe, do procesu zlepšování komunikace mezi romskou komunitou a majoritou. Tito učitelé a vychovatelé a další odborníci se setkávají především na seminářích Hnutí spolupracujících škol R a jejich poznatky jsou využitelné pro další rozvoj především v oblasti multikulturní výchovy romských žáků. Pedagogika samozřejmě jako obor nestačí, k ní přistupují i obory dalších profesionálů, kteří jsou zde zastoupeni. Podle mého soudu je tedy třetím důvodem našeho společného setkání právě otevřená a vstřícná výměna poznatků odborníků z nejrůznějších profesí, které mohou přispět k řešení vztahů romských a českých spoluobčanů v obci. V tomto smyslu jsou i odborníci společnou obcí, která v cestě za optimalizací komunikace občanů ve městech a dalších místech má své nezastupitelné místo.

A ještě jeden důvod navíc: Na nedávném 5. kongresu International Romani Union v Praze JUDr. Emil Ščuka jako nový prezident této významné mezinárodní organizace Romů prohlásil, že Romové jsou národ. Je to celkem logické vyústění dlouhodobých snah Romů o jejich identifikaci a nalezení důstojného místa v každé zemi Evropy i celého světa. V pracích mnoha odborníků, romistů, se často objevovala analogie, srovnávající romské obrození s národním obrozením Čechů. Cílem českého národního obrození bylo konstituovat český národ. V nových historických souvislostech jde o to zákonitě i národu romskému. Každý národ má na svou seberealizaci nezadatelné právo. Jde však o to, aby ho nerealizoval na úkor národa jiného. V tomto směru je potřebné, aby národy a národnosti Evropy a světa, České republiky i Slovenska, realizovaly své zájmy v souladu a harmonii a aby vytvářely společenství, které je možno nazvat skutečnou obcí rovnoprávných občanů. Protože tato potřeba je podle mého soudu nejobecnějším vyjádřením zájmů konkrétních lidí v obci, konkrétních organizací a institucí i odborníků, kteří se zabývají daným problémem, považuji tento důvod navíc za nejdůležitější vyjádření našeho spolupobývání v obcích, v této republice a na tomto světě.

Závěr: Tématem našeho setkání je zkoumání vztahů Romové a obec. Ve staré řečtině se obec nazývá polis. A od slova polis je odvozen i pojem politika. V nejvlastnějším slova smyslu je obsahem lidské činnosti, kterou odráží pojem politika, umění optimálně řešit společné záležitosti. Jestliže si naše setkání tedy vytyčilo sledování vztahu mezi romskou komunitou a českou majoritou v obci, cílem našeho společného jednání je pomoci sobě navzájem, jak ve společné POLIS Čechů a Romů a jiných národností budeme realizovat umění řešit společné záležitosti k našemu společnému a obecnému prospěchu.

PhDr. Jaroslav Balvín, CSc.,  
předseda OS  
Hnutí spolupracujících škol R  

ČESKÝ KRUMLOV A ROMOVÉ - PŘÍKLAD MOŽNÉHO A DOBRÉHO SOUŽITÍ

Romové v Českém Krumlově jsou již po více než dvacet let považováni v rámci naší republiky za relativně nejlepší, bez problémů v soužití s ostatním obyvatelstvem. Romská komunita zde žije už dlouho bez vnitřních i vnějších konfliktů, v dobrém společenském postavení, jehož důsledkem je zde i nejvyšší procento smíšených romsko-českých manželství. Přitom se ale naprostá většina Romů hlásí k romské etnicitě a příslušnost k ní vůbec nepovažuje za zahanbující, což je dobré a správné.

Český Krumlov se stal tedy jedním z příkladů té skutečnosti, že pozitivní a vzájemné soužití většinového - českého a menšinového - romského obyvatelstva možné skutečně je. Co způsobilo v uplynulých desetiletích tento výsledný fakt a ověření této možnosti? Proč to možné bylo a je v tomto historickém městě a proč naopak v mnoha českých a moravských městech i obcích v poslední době problémy romské komunity, etnické napětí a vzájemných vztahů závažně narůstají?

Na Českokrumlovsku a zejména v Českém Krumlově žije vysoké procento Romů, jejichž počet se dlouhá léta již výrazněji nemění, i když narůstá. Podle dost přesných odhadů žije v okrese Český Krumlov celkem 1578 Romů, z toho ve městě Český Krumlov 775 - tedy více než 5 procent obyvatel. Romské etnikum zde představuje největší, výraznou etnickou skupinu, národnost.

Většina zdejšího romského obyvatelstva pochází původně z východního Slovenska, odkud rodiče či prarodiče současné generace přišli v letech 1945 - 1947 či později ze svých tradičních lokalit za prací a bydlením, za lepší existencí svých rodin. Tak jako do jiných českých či moravských větších a průmyslových měst a do pohraničí přicházeli sem buď spontánně, dobrovolně, nebo na základě náboru. Nejdříve přišlo několik prvních rodinných a příbuzenských skupin, za nimiž přicházeli další příbuzní a známí z téhož místa. Řetězovou migraci těchto prvních osídlenců dokládá dodnes i výskyt zde nejčastějších romských příjmení: Kotlár (tyto rodiny pocházejí z Nižného Slavkova - z bývalého sabinovského, pak prešovského okresu), Dunka (ze Šambronu, Hromoše, Ľubotína a Vyšného Slavkova v okrese Stará L'ubovňa), Červenák (ze Šarišského Jastrabie a Malého Lipníku v okrese Stará Ľubovňa), Bílý (z Pečovské Nové Vsi z bývalého sabinovského okresu), Čarný (z Ľubotína z okresu Stará Ľubovňa), Rakaš (rovněž ze Šambronu), Tokár a další. Z těchto původních několika širokých, extenzivních rodin se rozrostla většina romského obyvatelstva, které se v Českém Krumlově usadilo a po počátečních problémových letech zde našlo svůj nový domov. Většina Romů z mladé a střední generace se tady již narodila.

Postupně se začaly vyjevovat odlišnosti "dvou kultur" v tehdejším každodenním vzájemném sžívání se romského etnika jakožto imigrantů a ostatního - domácího obyvatelstva; při kontaktech v zaměstnání, v běžném životě - v sousedských vztazích, ve škole, kam děti zpočátku přicházely jako "odlišní cizinci", bez dobré znalosti jazyka a s chybějícími potřebnými návyky. Ještě v 50. letech docházelo tedy i zde ke střetům a mnohdy konfliktním situacím, kdy sousedé psali stížnosti na chování jejich "cikánských" sousedů a petice na jejich vystěhování. Přitom se romské rodiny ale chovaly přirozeně, podle jejich tradičního způsobu života: početné rodiny vytvářely větší soustředění, tím i hlučnější, která se zvětšovala při jakémkoliv příbuzenském "rodovém" setkání a při rodinných oslavách, ženy kojily děti venku, v prostorách města - tak jako byly vždy zvyklé - na ulicích starého města, nic "zlého" tedy neprováděly. Bylo to však "jiné" - a tím narůstala averze vůči "cikánským přistěhovalcům" u části místního obyvatelstva. Tato averze se nerozrostla však zde tolik jako ve většině dalších měst a míst v tehdejší republice a nezměnila se v nenávist až odmítnutí.

Přesto ale je obdivuhodné, jak se Romové v Českém Krumlově dokázali pak postupně v dobrém slova smyslu adaptovat do nového prostředí tak, že od konce 60. let ho považovali za svůj domov, k němuž se tak chovali a měnili svůj životní styl tak, aby se nedostával do střetu s okolím, přičemž si ale dodnes zachovali své romství, romipen.

Významně jim v těch letech pomohla i českokrumlovská radnice - Městský národní výbor, konkrétně jeho tehdejší předseda - starosta pan Voráček a tajemník pan Malý. Dali Romům šanci - příležitost se v tomto městě opravdu usadit, dobře žít a uvést se mezi ostatní (dnes se to nazývá afirmativní akce - tj. dání šance a rovných příležitostí, v pravý a potřebný čas, nikoli dání zvláštních výhod) . Především jim však dali svou důvěru a snažili se vždy jednat s Romy jako s lidmi rovnocennými. A Romové se ve své většině této šance chopili a dokázali ji využít, nezklamat město ani sebe.

O výsledném úspěchu - relativně úspěšném výsledku rozhodla tedy vědomá spolupráce zúčastněných subjektů: radnice a řady konkrétních lidí, kteří jim na této obtížné cestě každý svým způsobem pomáhali - hlavně se o to ale přičinili především sami Romové a jejich tehdy ještě přirozené "rodové" autority (které dnes už velmi chybí - a nejen zde, ale i celé romské komunitě naší republiky).

Kdybychom si tedy shrnuli vnější i vnitřní vlivy, které tento relativně úspěšný výsledek způsobily, k nejdůležitějším z nich (podle mého názoru a mých poznatků) patří:

- vliv a působení předchozích správních orgánů - městského národního výboru a od poloviny 50. let a pak v letech šedesátých až osmdesátých, které Romům daly "šanci", postupně jim začaly věřit a pomáhat. V tomto působení a dobrém vztahu k nim pokračuje městský úřad současný,

- působení řady místních osvětových a školských činitelů - konkrétních lidí, kteří Romům "fandili", věřili, a tím pomáhali,

- pozitivní vliv (na Romy i město) několika osobností a "odborných poradců", kteří se snad skromným dílem o tento vývoj a tím současný stav také zasloužili,

- vnitřní vlivy uvnitř vlastní romské komunity, která se ve své většině brzy adaptovala na nové životní podmínky, nevyvolávala konfliktní situace, neprovozovala žádnou kriminální činnost a postupně se učila bydlet a spolužít s majoritním okolím. Tak získala v průběhu let i společenskou prestiž a stále více českých obyvatel na svou stranu, ne tedy proti sobě,

- k vnitřním vlivům ze strany samotných českokrumlovských Romů patří i závažná skutečnost, že tuto svou již získanou prestiž si pak hlídali a nenechali ohrozit nově přicházejícími "migranty", kteří ještě v 60. - 70. letech přicházeli a pohybovali se mezi různými místy Čech a Moravy. Nepřipustili jejich příliv a usazení do města, kde žije trvale usídleně několik romských rodů postupně v dalších generacích pak rozrůstajících - což je nejpodstatnější,

- důsledkem dobrého, nediskriminačního postavení romského etnika v Českém Krumlově je i nejvyšší procento smíšených interetnických romsko-českých manželství, dosahující u mladší generace dnes již téměř jedné třetiny, což průkazně dokládá pozitivní změnu postoje zdejšího majoritního obyvatelstva a veřejného mínění k Romům.

Tento trend postavení Romů v Českém Krumlově se v současnosti - i když jistě není ani zde (hlavně v těchto letech) bez jakýchkoliv problémů - stále lepší a dokládá možnost dobrého soužití lidí odlišných kultur, je-li dobrá vůle na obou stranách - obce, města a Romů samých.

Na příkladě Českého Krumlova a řady dalších měst a obcí je možno tedy říci: když mají lidé dobrou vůli a jsou dostatečně poučení a cílevědomí, dají se za jakýchkoli makrospolečenských situací řešit v regionálním a lokálním měřítku i ty nejobtížnější problémy. A sebedokonalejší administrativní opatření selhávají tam, kde jsou uplatňována byrokraticky, neosobně, bez lidské angažovanosti, lhostejně k osudům jednotlivců a rodin.

Snad znovu teď pomůže dobrá vůle a spolupráce Romů s městskými a okresními úřady i dalšími organizacemi a institucemi vyřešit nově vyvstalé problémy, do nichž se i zde Romové dostali v 90. letech: zvýšené procento nezaměstnanosti, v některých aspektech snižující se vzdělanost (děti nenavštěvují mateřské školy, po ukončení základní školní docházky není potřebná motivace k dalšímu vzdělávání (s odůvodněním, že "stejně nebudu mít zaměstnání a uplatnění"), s tím pak související dopad na celý životní způsob a třeba i negativní úvahy některých mladších Romů o vlastní perspektivě, budoucnosti. Přesto se většina z nich tuto novou situaci snaží zde řešit - a stále vyšší procento mládeže chce studovat nebo se rekvalifikovat; obě romská sdružení - o.s. Drom i Soužití, hledají cesty ze současné nezaměstnanosti.

Byla by velká škoda, kdyby se v Českém Krumlově nezúročila předchozí dobrá tradice a z ní plynoucí již dlouho příznivá atmosféra k obratu v těchto naprosto klíčových oblastech (v zaměstnání, ve vzdělání, a s tím souvisejícím celým životním stylem).

PhDr. Eva Davidová, CSc.  

MODEL KOMUNIKACE MĚSTA A ROMSKÉ KOMUNITY - VÝHODY A RIZIKA

V roce 1990 se v Pardubicích začal vyhrocovat problém romské nezaměstnanosti a začaly se zvětšovat rozdíly mezi Romy a neromskou částí populace ve vývoji této oblasti. Přes všechny snahy se tento nepříznivý trend nepodařilo změnit. Začalo však být zcela jasné, že v nových podmínkách je tento rozpor jen prvním signálem toho, že romská problematika se rychle stane jedním z nejsložitějších, nejvýznamnějších a nejobtížněji řešitelných problémových komplexů polistopadového vývoje. Bylo jasné, že čím déle bude vnímána jako něco dočasného a okrajového, tím komplikovanější budou pozdější snahy něco dělat. Bylo nutné se na disproporční vývoj majority a romské minority připravit a vytvořit podmínky pro řešení tíživých problémů, jejichž rychlý příchod byl nasnadě. Jasné byly dvě věci: klíčovou rolí v řešení problematiky mají obce jako místa, kde lidé žijí a na řešení musí participovat samotní Romové. Bez jejich účasti, bez toho, že by šlo o společnou aktivitu a nikoliv aktivitu jednosměrnou, tedy majority vůči Romům, bez této kooperace je celá věc nesmyslná. Bylo nutné najít aktivní představitele pardubických Romů a začít intenzivně rozvíjet spolupráci zahájenou mezi OF a ROI v listopadu 1989. Bylo nutné zvýraznit a systematizovat vzájemnou komunikaci a vytvořit její institucionální bázi.

V polovině roku 1992 schválila Rada města Pardubic (RmP) koncepci městské nadstandardní sociální sítě. V ní byli jako jedna ze skupin, kterým je třeba věnovat zvláštní pozornost, uvedeni Romové. To byl první krok.

V návaznosti na tuto koncepci byly zpracovány zásady politiky města vůči romské komunitě. Zde již byl popsán přístup města k řešení jednotlivých problémových okruhů, které jsme považovali za rozhodující v sociálně ekonomické (včetně zaměstnanosti), kulturní, zdravotní, vzdělanostní, ale i politické oblasti. A jako svébytný problém zde byla řešena otázka vzájemné komunikace orgánů města a romské komunity. Výsledkem byl dokument Koncepce politiky města vůči romské komunitě. Tento dokument RmP schválila v lednu 1993 a současně byla ustavena Komise RmP pro řešení romské problematiky.

U této komise bych se rád na chvilku zastavil, protože jde o jednu ze základních součástí systému přístupu k romské problematice v našem městě.

V zásadě tehdy existovaly dvě možné formy této báze komunikace a společné práce. Kromě formy komise jako specializovaného orgánu RmP bylo možné použít formu, která není přímo svázána s orgány města, např. nějaké samostatné občanské sdružení. Z dlouhodobého hlediska tato "vnější" forma zeslabuje určitá rizika, která jsou spojena s formou orgánu Rady města, tedy komisí. Občanské sdružení není závislé na vývoji a eventuálních výkyvech politických nálad v zastupitelstvu a v radě. Může v případě potřeby pracovat i tehdy, kdy orgány města zastávají jiné, ba přímo opačné postoje. Žádný městský orgán nemůže občanské sdružení z těchto důvodů ze dne na den zrušit. Změní-li se po volbách zastupitelstvo, nemusí to základy občanského sdružení nikterak otřást, atd. Výhod tohoto "vnějšího" řešení je řada.

My jsme však přesto zvolili formu komise rady města. Hlavním důvodem byla existence přímé vazby na městské orgány a jejich rozhodování. Chtěli jsme, aby řešení romské problematiky nestálo "mimo město", nebo dokonce "proti městu", ale aby se stalo integrální součástí politiky města. A chtěli jsme, aby to tak viděly jak romská komunita ve městě, tak i majoritní část pardubických obyvatel a aby tento záměr lidé přijali. A bude-li naše práce tak slabá, že se nám to nepodaří, co bychom s takovou bídou asi dokázali v občanském sdružení.

Komise byla ustanovena jako běžná komise Rady města, tedy jako její poradní, konzultační a expertní orgán, který je Radou města podle zákona o obcích jmenován a Radě města je odpovědný. Jejím smyslem od počátku bylo Radě města navrhovat koncepce politiky města v této oblasti, posuzovat připravovaná řešení s objektivně značným dopadem na příslušníky romské komunity ve městě, monitorovat vývoj situace a navrhovat potřebná opatření. Smyslem Komise nikdy nebylo řešit jednotlivé případy, tedy vlastně jaksi suplovat práci magistrátu města.

Mohou existovat dva zdroje podnětů, z nichž vyplývá konkrétní práce Komise a aktivity jejích členů. Jedním je vlastní iniciativa, která vyúsťuje do přípravy nových návrhů, podnětů, doporučení a požadavků adresovaných Radě města, která o nich rozhodne. Vlastní iniciativa a prostor pro její uplatnění je věc nesmírně významná a motivující. Jsou-li pak její výsledky radou města v dostatečné míře akceptovány, je to doklad o smysluplnosti práce. V dosavadní historii pardubické komise byla valná většina výstupů z práce právě těchto.

Jenomže možnost uplatnění vlastní iniciativy, třebaže její výsledky jsou Radou města ve valné většině případů přijímány vstřícně, sama nestačí. Komise je orgánem města, město si ji zřídilo, aby plnila určité potřeby, které město pociťuje. To se projevuje tím, že RmP zadává komisi nějaké úkoly, vyžaduje si její stanoviska apod. Psychologicky jde o výraz respektu a výraz pocitu potřebnosti existence Komise. Úkol v tomto smyslu není jen požadavkem na práci, ale svého druhu uznáním a oceněním. Takovýchto úkolů dostala však naše Komise za dobu své existence minimum. Obvyklou odpovědí bylo "sami víte nejlépe, co dělat, nechceme vás omezovat a svazovat, dejte nám podnět a my ho budeme velmi vážně zvažovat". Musím ze zkušenosti konstatovat, že účinek takovéto pasivity Rady města vůči Komisi je přes vstřícnou a dobře míněnou argumentaci demotivující a vyvolává občas otázku, proč tu vlastně vůbec jsme.

Velmi důležité je samozřejmě personální složení Komise a její velikost. Na to zajisté žádný univerzální recept neexistuje, je však možné upozornit na některé důležité souvislosti a principy, které je dobré zvážit:

- zastupitelský princip: z tohoto hlediska jde o dvě věci - o zastoupení volebních stran, které se umístily v zastupitelstvu, a to pokud možno členem zastupitelstva nebo přímo Rady města, a o zastoupení institucí, které tak či onak řeší hlavní aspekty problematiky.

V počátcích činnosti pardubické komise byli jejími členy i náměstci primátory, předsedou komise byl člen RmP, členy komise byli zástupci OkÚ, městské i státní policie, úřadu práce. Postupem času však nastala situace, kdy v Komisi nebyl žádný člen zastupitelstva a taková situace je i dnes. To vyvolává značné problémy v komunikaci Komise s orgány města. Směr od Komise k Radě města se sice podařilo náhradním způsobem ošetřit změnou jednacího řádu RmP, takže předsedové komisí dnes mají právo předkládat RmP materiály k projednání, obrácený směr, tedy od RmP a ZmP ke Komisi, však funguje nedostatečně. Dopady výsledného pocitu určité izolace a nedostatku včasných informací vedou k nevyužívání možností komise a ke snižování účinnosti její práce.

Postupně z pravidelné účasti na práci Komise odpadly i některé vnější instituce, neboť ne všechny projednávané otázky se jich bezprostředně týkaly. Souhlasily však se spoluprací s Komisí v momentech, kdy se jich problém týkal, a s možnostmi spolupráce i mimo jednání celé komise. Tato změna funkčnost Komise neohrozila, naopak se ukázala jako přínosná;

- osobnostní princip: členy komise se stali lidé (zástupci institucí i ti, kteří žádnou instituci veřejné správy nezastupovali), kteří se o romskou problematiku z nějakého důvodu aktivně zajímali.

Tento princip považuji za velmi podstatný. Jeho nedocenění vede k formálnosti a pasivitě. V některých momentech, kdy situace v oblasti řešení romské problematiky byla celostátně vypjatá a dramatická, se najednou objevil nečekaný počet zájemců o členství v komisi. Neodmítli jsme spolupráci s nikým, ale od každého zájemce jsme chtěli, aby přišel s návrhem své vlastní činnosti, s vlastním projektem, který chce uskutečňovat. Podle očekávání se ukázalo, že většina nových zájemců se vlastně chtěla jen "zviditelnit".

- účast Romů: řešení "romské problematiky" bez Romů je nesmysl odsouzený předem k zániku. Navíc Komise začínala v situaci, kdy samostatná romská reprezentace ve městě neexistovala a bylo zřejmé, že právě Komise bude místem, na němž se bude odehrávat - alespoň v počátečním období - hlavní část komunikace mezi Romy a orgány města. Z obou těchto důvodů proto byla snaha, aby pokud možno co největší část členů tvořili Romové. Chtěli jsme, aby Romové tvořili cca polovinu členů komise, aby jejich hlas nebyl v komisi menšinový. Členy komise se stali představitelé romských organizací, které ve městě působily. Je však faktem, že kýžené poloviny romských členů se nám dosáhnout nepodařilo. Jedním z důvodů tohoto nezdaru byla nadprůměrná fluktuace právě romských členů.

- velikost Komise: sama o sobě není velikost (počet členů) komise až tak důležitá, existuje-li možnost, aby se bez problémů měla kde scházet. Styl řízení lze velikosti přizpůsobit. Větší komise snáze umožňuje zajistit zastoupení volebních stran, vytvoření vnitřních specializovaných pracovních skupin a fungování komise jako strukturované "organizace". Na druhé straně však přináší potíže v tom, aby se jednání neprotahovalo a přitom každý člen mohl vyjádřit svůj názor, problémy v usnášeníschopnosti a - alespoň v případě Pardubic - problémy s dostatečným zastoupením Romů. Obecně platí, že s velikostí komise roste i nutnost formalizace jejího jednání a vzniká nebezpečí, že v komisi vzniknou různě informované a různě zaměřené dílčí skupinky, které spolu mohou i začít soupeřit, nebo naopak jejich aktivita klesá.

Komise RmP pro řešení romské problematiky však není jedinou městskou strukturou, v níž Romové působí. Romští zástupci jsou členy i dalších specializovaných komisí RmP, např. bytové komise pro výchovu a vzdělávání, sociální komise. Je samozřejmé, že zde prosazují i zájmy Romů. Za mnohem významnější však pokládám to, že byť Romové, nejsou v těchto komisích jaksi "vyčlenění" na romské případy. Jako rovnoprávní členové těchto komisí se podílejí na jejich práci naprosto stejným způsobem, jako ostatní jejich členové. A tak např. při kontrole žádostí o přidělení bytu se již nejeden neromský žadatel setkal s tím, že tuto kontrolu u něho prováděl Rom. Zpočátku z takové praxe byla obava, ukazuje se však, že nemusí nutně jít o praxi vyvolávající konflikty.

Komise se ukázala být velmi užitečným nástrojem, avšak nemohla a nemůže jako orgán Rady města nahradit svébytnou romskou reprezentaci, tedy někoho, koho může město a jeho orgány považovat za partnera v dialogu. Aby mohlo jít o skutečného, nejen formálního partnera, na to musela situace dozrát do doby, než tuto potřebu pocítili sami Romové. Až zhruba dva roky po ustavení komise v Pardubicích vznikla Městská romská rada. Jde o orgán složený z představitelů všech romských organizací, které v Pardubicích působí. Město ji uznalo za reprezentanta romské komunity a za svého partnera v dialogu.

Zdůrazňuji, že MRR je svébytný a na městu nezávislý orgán. Je to ona, kdo navrhuje romské zástupce do komisí Rady města, byť i po formální stránce zprostředkovaně přes Komisi pro řešení romské problematiky. Za důležité pokládám popsat její vztah k "romské komisi" Rady města a způsob její samostatné komunikace s vedením města.

Někteří členové MRR jsou členy Komise. Ze zásady však členem Komise není předseda MRR, třebaže je na jednání komise pravidelně přizváván jako stálý host. Může se zapojovat do jednání jako každý jiný člen Komise, nemůže zde však hlasovat. Důvod toho je jediný: není přijatelné vystavit ho eventuální možnosti, že by byl přehlasován. To by vedlo k problematické situaci, kdy by jako člen Komise měl prosazovat její usnesení, ale současně by jako předseda svébytného romské orgánu MRR a jako její reprezentant měl stanovisko odlišné. Tím by mohlo dojít k pocitu, že MRR je v područí Komise, a to se všemi negativními důsledky. V praxi tento případ, pokud se pamatuji, ještě nenastal, ale nelze ho dopředu vyloučit. Proto toto "obranné" opatření.

Komise také nemůže předsedu MRR ani MRR jako orgán pověřovat jakýmkoliv úkolem. Komise se s MRR může dohodnout jako s partnerem, může ji požádat, ale vždy záleží na samostatném rozhodnutí MRR.

Za zmínku stojí způsob komunikace MRR s představiteli města. V tomto ohledu neexistuje žádný předem připravený plán, pravidelná jednání probíhají na úrovni Komise. Pocítí-li však MRR potřebu přímého jednání, je to na základě telefonické dohody otázka velmi krátké doby. Zpočátku měli někteří obavy, že tyto schůzky budou zneužívány, že primátor a jeho náměstci budou žádáni o jednání i při maličkostech. Nikdy se tak nestalo. Přímé jednání romských zástupců s vrcholnými představiteli města se tak stalo běžným a normálním nástrojem vzájemné komunikace a nikdo to dnes nepovažuje za nic mimořádného.

Je samozřejmé, že ne vždy je s prací MRR či jejích jednotlivých členů mezi Romy spokojenost. Obvyklou reakcí v takových situacích pak běžně bývá snaha orgán zlikvidovat. Zpočátku tak tomu bylo i u MRR. Mám však dojem, že v poslední době se tento přístup u řady pardubických Romů změnil. Již nejde o likvidaci MRR, ale o změnu v jejím personálním složení. Zdá se, že velká část Romů již poznala, že likvidace instituce, kterou město uznává, by byla škoda, že je spíše potřebné prosadit se v ní. Ale to už je systémově zcela jiná pohádka, která napomáhá k občanské emancipaci Romů.

Několika slovy bych se rád zmínil o vývoji vztahu volených orgánů města k řešení romské problematiky v Pardubicích. Skutečností je, že v počátcích byl ke smyslu takovéto činnosti poměrně rozšířený despekt. Přispívalo k tomu i velmi povrchní - a o to rigidnější - chápání toho, co vlastně znamená "občanský princip". Postupně si zastupitelstvo "zvykalo" a z původní exotiky se stávala "běžná agenda". V současné době si mnozí členové zastupitelstva již stále více uvědomují, že systematická partnerská činnost ve vztahu k romským občanům města přináší své ovoce, otupuje protiromské předsudky majority, usnadňuje kontakt s Romy a řešení jejich oprávněných potřeb v klidu a postupně, začíná posilovat zájem Romů o město, přispívá i jejich občanské emancipaci atd. - zkrátka že je výhodná pro všechny.

Z doposud uvedeného by se mohlo zdát, že činnost v oblasti řešení romské problematiky jde v Pardubicích od úspěchu k úspěchu, přímou cestou k cíli. To samozřejmě pravda není. Faktem ale je, že valná většina potřeb, požadavků a názorů, které komise předložila, byla RmP akceptovaná. Vedení města je vstřícné občasným potřebám přímého jednání se zástupci nejen komise, ale - a to je podstatné - i romských organizací. Tato možnost přímého konstruktivního jednání je jako běžná pracovní metoda v ČR stále věcí nepříliš častou a v Pardubicích si jí oprávněně vážíme. Po r. 1990 to platilo zatím pro všechna vedení města vzešlá z jednotlivých komunálních voleb.

Ve svém příspěvku jsem zcela úmyslně mluvil o systému práce a nechal jsem stranou jeho obsahovou náplň. Ne proto, že by tato obsahová stránka byla zanedbatelná, spíše naopak. Chtěl jsem však zdůraznit spíše metodu a postup. Obsahová stránka do značné míry závisí na místních potřebách a podmínkách a logicky se bude město od města lišit. Metoda má však univerzálnější charakter a může být využitelná - samozřejmě v místní modifikaci - šířeji. Navíc umožňuje rozvoj. A tím se dostávám k poslední části svého příspěvku, totiž k tomu, co je v současné době ve více méně počátečním stavu, ale do budoucna nabízí zcela nové šance.

Téměř všechny činnosti, které se v Pardubicích v souvislosti s řešení romské problematiky realizovaly, byly do značné míry pouze jednosměrné. Byly většinou orientovány na Romy a na řešení vztahu majority a minority z jejich strany. Samotná jednosměrná adaptace a integrace však nemůže být úspěšná, navíc šancí věci řešit má v rukou především majorita. Romský problém (ať již definován jakkoli) je v nezanedbatelné míře problémem majority. Naší snahou je pomoci Romům připravit se na nabídku ze strany majority. Jenže taková nabídka, systémově pojatá, zatím není běžnou praxí. Existuje řada relativně izolovaných, v podstatě nekoordinovaných aktivit. Stále více jsme cítili nutnost zahájit práce na takové koncepci řešení, která by vedle aktivit směřovaných na Romy zahrnovala i aktivity směrem k majoritě a která by současně reflektovala souvislosti blížícího se vstupu České republiky do Evropské unie. To v praxi na obecní úrovni znamená i to, že řešení interkulturních a interetnických vztahů se musí stát jedním ze strategických témat rozvojových plánů obcí. To je oblast činnosti, s níž zatím na konkrétní municipální úrovni praktické zkušenosti příliš nejsou. Proto jsme ve spolupráci s kolegy z Velké Británie zahájili dlouhodobější projekt zaměřený na tyto problémy.

Mgr. Michal Vajrauch  

ZPRÁVA Z IOM PROJEKTU O DOBROVOLNÝCH NÁVRATECH ROMSKÝCH ŽADATELŮ O AZYL ZPĚT DO ČESKÉ REPUBLIKY

IOM projekt, který je sponzorován Evropskou komisí a třemi EU zeměmi, odkud se romští žadatelé o azyl vracejí, byl koncipován jako pilotní projekt na jeden rok, končící v prosinci 2000.

V rámci tohoto projektu, na kterém participují Belgie, Nizozemsko, Finsko na straně EU, Česká republika, Slovensko, Rumunsko a Maďarsko na straně zemí původu, se setkáváme s komplexní problematiku romské emigrace a zároveň s ještě komplexnější problematikou romské integrace.

To, co započalo jako pilotní projekt, který nabízí dobrovolné návraty s asistencí, letenkou a poradenstvím po příjezdu do ČR, jsme načerpali zkušenosti s tím, že romská migrace do EU a zpět je nedořešená otázka dvou často protikladných fenoménů - volného pohybu a svobodné volby jedince střetávající se s politickou dimenzí žádostí o azyl. Země Evropské unie jednoznačně potvrzují, že žádosti o azyl ze států tak zvaných "nových demokracií" bývalé východní Evropy nebudou přijímány. Repatriace neúspěšných žadatelů je skloubena se zpřísněnou imigrační politikou a tvrdším kontrolním mechanismem na hranicích. Otevřenost Evropy se ale dostává do jakéhosi konfliktu s principem ochranářství a kontroly tak zvaně nežádoucích migrantů. Není jednoduché odpovědět, kde je řešení. Vždyť některé státy Evropské Unie, a dnes již i Česká republika, volají po tom, že mají zájem o vstup imigrantů na své území, a že nabízejí legální pobyt nedostatkové pracovní síle. Jak tedy ohodnotit, kdo má, či nemá čím přispět, když se rozhodne k tomu emigrovat. Proč některé kategorie migrující populace jsou vítány a některé zamítány.

V rámci tohoto příspěvku bych ráda informovala o výsledcích projektu a o tom, že jestliže chceme nahlédnout do problematiky romské migrace, je na místě nejdříve rigorózně analyzovat důvody odchodů a s takovými výsledky potom přispět k ucelené strategii integrace. V různých historických dobách a politických érách byla emigrace vždy pokládána za signál, že něco v té či oné zemi není v pořádku. Emigrace není jenom odchod, ale také výrok o stavu společnosti, ze které dotyčná skupina emigrantů odchází.

Návraty romských žadatelů o azyl se setkávají se smíšenými reakcemi. Jeden ze závěrů, ke kterému IOM projekt došel, je, že pakliže se situace na místě původního bydliště, ze kterého tito žadatelé odcházeli, nezmění, emigrace bude pokračovat a pravděpodobně narůstat. Jeden z nejzávažnějších poznatků pro nás byl, jak důležité je podpořit komunikaci mezi státní sférou a místní samosprávou, jelikož je to na místech návratů, kde se konkrétní případy konkrétních rodin a jejich socio-ekonomické situace řeší. Toto řešení se ale neobejde bez státní politiky a finanční podpory týkající se nejen dlouhodobých trendů, jako je vzdělání, ale také možností najít přijatelnou cestu jak řešit krizové bytové situace hned a teď. Nepřikláníme se ke zvýhodňování reemigrantů, ale přikláníme se k hledání cest jak zpřístupnit dobrou praxi tam, kde se to již děje, dalším regionům a podělit se o naše zkušenosti s těmi, kteří o to mají zájem.

Mita Castle - Kaněrová  

ZAPOJENÍ FRÝDECKO-MÍSTECKÝCH ROMŮ DO OBČANSKÉHO A POLITICKÉHO ŽIVOTA MĚSTA FRÝDEK-MÍSTEK

V roce 1999 Město Frýdek-Místek podalo pomocnou ruku romské komunitě k začlenění do občanského a politického života našeho města. Vedení radnice navázalo velmi úzkou spolupráci se Společenstvím Romů na Moravě a zvolilo takovou formu, která se velmi osvědčila.

Nejméně 3x ročně se uskuteční schůzka vedení města, zástupců romské komunity, zástupců všech politických klubů zastupitelstva města a některých organizací např. Českého červeného kříže, abychom se navzájem informovali o zamýšlených aktivitách a možnostech řešení problémů v našem městě. Jednáme především o lokalitách, kde bydlí největší počet Romů. Po takovémto projednání se pak lépe prosazují do rozpočtu finanční prostředky na tyto aktivity. Pro všechny tři lokality jsou zpracovány projekty ke zlepšení úrovně bydlení a zkulturnění prostředí. Nejdříve jsme se zaměřili na ulici Míru, kde žije početná skupina Romů - provedly se stavební úpravy nejvíce zdevastovaných bytů, vymalovaly se společné prostory, nově se vybudovalo víceúčelové hřiště a dětský koutek s pískovištěm a houpačkami. Velmi důležité bylo to, že tyto práce prováděly romské firmy. V letošním roce na této ulici vzniklo i "přístřeší" s 8 byty především pro neplatiče nájmu (28 míst). Tuto rekonstrukci provedla místní romská firma. Podobné projekty jsou zpracované i na další 2 lokality, finanční prostředky jsou navrženy do rozpočtu r. 2001. Sdružení Romů na Moravě navrhlo své zástupce do komisí rady Města jako aktivisty, aby tak lépe mohli vnímat problematiku našeho města. Romové mají nyní možnost účastnit se práce komise sociálněbytové, bezpečnostní, prevence kriminality, kulturní, sportovní, pro výchovu a vzdělávání a občanské záležitosti. Z fondů těchto komisí Romové čerpají finanční prostředky na své akce pro děti, např. dětský letní den, Mikulášskou besídku, sportovní turnaje apod.

Město také umožnilo ve svých nebytových prostorách vznik tzv. kontaktního místa, které provozuje Křesťanské společenství ve Frýdku-Místku a které působí na ul. Míru. V jiném prostoru vzniklo romské centrum, vše je za symbolické nájemné 1,-Kč/m2 /rok. Pro vybavení tohoto centra a sociálně slabším rodinám umožnilo město nákup svého vyřazeného nábytku za symbolickou cenu.

Velmi úspěšnou činnost pro romské děti vyvíjí náš odbor sociální péče a to výchovně herní kroužek. Dětem umožňuje vyvíjet aktivity, které dosud nepoznaly, rozvíjí jejich všeobecné znalosti, pomáhá se školními povinnostmi, sleduje rodinné zázemí. Svou činnost v současné době rozšiřuje i o víkendové pobyty.

Od září letošního roku město Frýdek-Místek zřídilo funkci romského poradce za účelem poskytování pomoci rómským občanům při vyřizování veškerých záležitostí na Městském úřadě. Největší část pracovní náplně tvoří problematika na odboru sociální péče a správy obecního majetku - bytovém oddělení.

Myslím si, že vzhledem k tomu, že tato spolupráce trvá pouze dva roky, již se udělalo kus práce. Jsem přesvědčena o tom, že tuto spolupráci ještě vylepšíme. Oceňuji především to, že Romové nepřicházejí s nataženou rukou, ale s návrhy, jak postavení Romů v našem městě zlepšit společným úsilím.

Ing. Eva Richtrová,  
místostarostka  
Města Frýdek-Místek  

MUZEUM ROMSKÉ KULTURY V BRNĚ

Muzeum romské kultury, nevládní, nezisková organizace, vzniklo v roce 1991 z iniciativy tří brněnských romských intelektuálů, jako první a doposud jediná organizace svého druhu v Evropě. Svou vizí a posláním volně navazuje na odkaz Svazu Cikánů-Romů (založen v roce 1969), který z politických důvodů zanikl v roce 1973. Cílem této instituce je vytvářet prostor (a to jak fyzicky, tak i v přeneseném slova smyslu) pro vzájemnou komunikaci a porozumění mezi romskou menšinou a většinovou společností prostřednictvím své odborné, sbírkotvorné, dokumentační, výstavnické, prezentační a vzdělávací činnosti.

Muzeum romské kultury, do roku 2000 fungující pod záštitou občanského sdružení Společnost odborníků a přátel Muzea romské kultury, bylo v roce 2000 transformováno na obecně prospěšnou společnost a po téměř deseti letech své existence získalo vlastní stálé prostory, které poskytlo město Brno a jejichž rekonstrukce byla hrazena ze státního rozpočtu.

Jednou z hlavních činností muzea je sbírkotvorná, dokumentační a výzkumná činnost, která se zaměřuje na záchranu dokladů duchovní i materiální kultury Romů, jak v současnosti, tak i z historického hlediska, a to nejenom v ČR, ale vzhledem ke své evropské unikátnosti i po celé Evropě. Díky finanční podpoře Nadace rozvoje občanské společnosti (NROS) a ministerstva kultury ČR jsme tak mohli v minulosti realizovat sbírkotvorné výzkumné cesty např. do Polska, Bulharska, Slovenska a Černé Hory. Ze všech výzkumných cest je pořizována foto a video dokumentace, na které je zachycena práce odborníků v terénu, postup při získávání jednotlivých exponátů, jejich historie i prostředí, ze kterého pocházejí. Zpracovaná dokumentace následně slouží jako propagační a výchovně vzdělávací program Muzea romské kultury.

Odborná činnost muzea je rozdělena do několika oddělení (např. oddělení fotodokumentace, audiodokumentace, videodokumentace, fond výtvarného umění, fond písemného materiálu, fond řemesel, fond textilu, fond bydlení a další). Oddělení jsou vedena samostatnými pracovníky, kteří se starají o růst a prezentaci svého fondu na veřejnosti, získávají exponáty a materiály sběrem v terénu, výměnou či zápůjčkou z jiných muzeí, koupí nebo darem, které pak dále zpracovávají, třídí a evidují. Spolupracují s romskými osobnostmi a umělci, kteří jsou činnosti muzea nakloněni a pomáhají vytipovat zajímavé lokality, kde tradiční romská kultura je stále ještě živá. V současné době se již podařilo nashromáždit dostatek předmětů a materiálů, které v budoucnosti vytvoří stálou expozici muzea, na jejíž technické provedení však v současné době stále schází dostatek finančních prostředků. Správci fondů však vedle tradiční a historické romské kultury sledují a mapují také současné dění v romské komunitě, dávají je do souvislostí s děním minulým a vytvářejí tak jedinečnou možnost vzájemného pochopení.

Prezentační činnost Muzea romské kultury byla až do listopadu 2000 výrazně ovlivněna omezením, které znamenaly chybějící stálé prostory. Většina akcí pořádaných muzeem se proto odehrávala mimo Muzeum romské kultury. V roce 2000 bylo realizováno celkem 6 samostatných výstav v rámci České republiky (historicko-etnografická výstava - Brno, Plzeň, Ústí nad Labem, výtvarné umění - Česká Skalice, Strážnice, fotografie Brno) a 5 v rámci Evropy (fotografie - Belgie, výtvarné umění - Finsko, Norsko, Švédsko). Od roku 1993 probíhá pravidelný přednáškový cyklus "Kdo jsou Romové", na kterém jsou jednou měsíčně diskutována témata týkající se nejenom Romů, ale i jiných menšin žijících v ČR. Historické oddělení muzea se podílí a realizuje na organizaci vzpomínkových akcí romským dětem holocaustu, a při té příležitosti vydává také vzpomínkové publikace (Ma bisteren, 1995, Z Brna do Auschwitz - Birkenau, 2000).

Publikační činnost dále zahrnuje pravidelnou ročenku muzea Bulletin Muzea romské kultury, vycházející od roku 1991, ve které jsou obsaženy zprávy o stavu a činnosti organizace, jakož i další odborné i populární články a příspěvky týkající se romské tematiky v ČR a zahraničí. K jednotlivým výstavám jsou vydávány katalogy - např. Svět očima Romů - E Luma romane jakhenca 1996, nebo Romové - tradice a současnost (1999) a další. Při Muzeu romské kultury funguje již od roku 1993 také knihovna s ojedinělou sbírkou romské a romistické literatury. V současné době čítá cca 2 500 svazků z nejrůznějších zemí světa, odborné časopisy, denní tisk, knihy pro děti a mládež, unikátní sbírku bakalářských, magisterských i diplomových prací pojednávajících o nejrůznějších tématech spojených s Romy. Pracovníci Muzea se vedle odborné výzkumné činnosti současně věnují také činnosti výchovné a vzdělávací.

Již od ledna 1999 funguje úspěšně projekt "Odpoledne v muzeu", zaměřený na odpolední vzdělávací a odpočinkové aktivity převážně romských dětí. Prostory muzea se tak vždy na celé jedno odpoledne v týdnu otevírají volně dětem, které přicházejí, aby se něco dozvěděly o romské historii, vyzkoušely si práci v keramické dílně, vytvořily společně nový exponát nebo se vypravily na návštěvu do jiného muzea.

Podpůrným projektem k tomuto programu je "Muzeum a děti", aktivity zaměřené na víkendové trávení volného času dětí, kdy se společně s muzejními pracovníky vydávají do přírody a zkoušejí si vlastní terénní výzkum, při kterém objevují nové věci a kulturní památky.

Projekt "Paměti romských žen - kořeny" zpracovává romskou problematiku z pohledu gender - téma velice málo diskutované v romské komunitě. Program úzce navazuje na projekty Gender Studies Praha, se nimiž Muzeum romské kultury již delší dobu spolupracuje, kde byl v minulosti realizován obdobný projekt v majoritní komunitě. Muzeum romské kultury se v neposlední řadě podílelo také jako jediná romská či pro-romská organizace v ČR na zprostředkování humanitární pomoci romským obětem holocaustu, kterou v letech 1998 -1999 poskytoval Swiss Fund for Needy Victims ze Švýcarska. Pracovníkům muzea se podařilo zpracovat a kladně vyřídit více než 250 žádostí Romů, kteří přežili holocaust.

Pracovníci muzea kultury se věnují přednáškové činnosti na středních a vysokých školách a to nejenom v Brně. V roce 1998 byl realizován ve spolupráci s Ústavem etnologie Masarykovy univerzity v Brně jednosemestrální přednáškový blok zaměřený na romskou historii a kulturu, který se setkal mezi studenty s velikým ohlasem. Historické oddělení muzea pořádá od ledna 2000 ve spolupráci s Památníkem Terezín a s Židovským muzeem Praha vzdělávací kurzy pro pedagogy, zaměřené na přiblížení romské historie a obzvláště pak na kapitoly romského holocaustu učitelům středních a základních škol. "Dokumentace a podpora spolužití" , projekt zaměřený na zlepšení komunikace mezi romskou menšinou a majoritní společností v Brně probíhal od ledna 1999 do ledna 2000. V rámci tohoto projektu se podařilo vytvořit fungující osobní - přátelské vazby mezi dvanácti odborníky z řad studentů sociálněprávní vyšší odborné školy a mezi dvanácti dobrovolně se účastnícími romskými rodinami. Obě komunity se dnes pravidelně navštěvují, a tím se vzájemně poznávají a pomáhají si řešit své problémy. Pro velký ohlas, se kterým se tento projekt setkal jak mezi Romy, tak i mezi majoritní společností, plánujeme jeho pokračování na rok 2001.

Vyvrcholením výchovněvzdělávacích programů muzea bude otevření stálé expozice (na 280 m²), která prostřednictvím chronologického řazení a prezentací romské historie a vývoje romské kultury bude vtahovat návštěvníka do doby bájné Indie a prostřednictvím příběhů konkrétních Romů jej provede časem až do současnosti. Bude to expozice pohyblivá, dynamická interaktivní, ve které každý návštěvník pro sebe objeví něco nového.

Irena Raichová - vedoucí  
odborného oddělení Muzea  
romské kultury Brno  

Spolupořadatelé konference: Ministerstvo, školství mládeže a tělovýchovy ČR, Ministerstvo vnitra ČR, Hnutí spolupracujících škol R, britský Department for International Development financované sdružení odborníků European Dialogue.