Letí to... Před třemi lety jsme navštívili tři místa, kde tehdy pracovaly městské (ve dvou případech) a obecní (v jednom) policie. A tak jsme se letos rozhodli vydat "na inspekci" a poptat se starých známých, co je nového. Jenže hned v Mokré-Horákově jsme neuspěli: tamní Obecní úřad zřejmě usoudil, že prostředky vynakládané na strážníka nemají patřičný efekt, a svého policistu "zrušil". A tak jsme rozčarovaně na úvod zamířili docela jinam: až na jih Čech...

S PIVOVAREM NA DOHLED

Městský pivovar Platan je prvořadá protivínská pamětihodnost a dozajista nejpopulárnější místní průmyslový podnik: boj o jeho záchranu se nedávno stal celoměstskou záležitostí a konečně se zdá, že nejhorší nebezpečí pominulo: vaří se a točí a vyváží. Městští policisté, jejichž sídlo se nachází za sokolovnou, ve třetím poschodí kulturního střediska, mají bránu městského pivovaru jen pár kroků od budovy: starost jim prý ale spíše někdy dělá přilehlá historická platanová alej. V ní se totiž konávají vyhlášené protivínské annenské poutě - a to je pak už týden předem starostí nad hlavu!

"Vietnamským trhovcům jen obtížně vysvětlíte, že do památkově chráněných stromů nesmějí zatloukat hřebíky, anebo že by neměli mezi stánky parkovat svá auta, mnohdy bezmála historicky cenná, protože případy výbuchů takových střepů se už staly - i když zaplaťpámbu jinde," říká velitel protivínských strážníků Jaromír Sebera. "Musel jsem jim jednou provždy pohrozit, že kdo nevezme naše zákazy vážně, může jet prodávat jinam - a od té doby je klid."

Městká policie v Protivíně bývala původně dvojčlenná, dnes jsou zdejší strážníci tři - a jejich šéf sní o týmu pěti. Protivín je sice město s necelými čtyřmi tisícovkami obyvatel, ale k němu je přifařeno dalších osm vsí. Čímž se obyvatelstvo o tisícovku navýší a územní rajon městských strážníků ani zdaleka nekončí u silniční cedule označující hranice města.

"Bez auta bychom ho objet nestíhali," říká vrchní strážník Sebera. "Máme proto formana, sice osm let starého, ale spolehlivého, po generálce."

Ale protože benzín je drahý, dostali protivínští strážníci navíc taky tři horská kola, a když to počasí jen trochu dovolí, jezdí - hlavně po městě - na nich. Protivín sice není tak dlouhý jako příslovečné Lovosice, ale natáhl se taky pěkně: o čemž svědčí fakt, že České dráhy tu mají nejen nádraží, ale ještě taky zastávku.

"Takže je lepší šlapat na kole než pěšky," říkají svorně strážníci. "Navíc je výhoda, že na kole se pohybujeme potichu: motor auta by třeba pachatele vloupání do chalupy vyrušil, strážník na kole ne... Nehledě k tomu, že si takhle nenásilně udržujeme fyzičku!"

Dobrá fyzička ale nestačila při nedávném případu loupeže, jež se odehrála v samém centru Protivína, nicméně... Stará paní si šla vyzvednout důchod a už na poště si ji vyhlédl jakýsi mladík. Nenápadně ji sledoval, a když zašla do průjezdu, vyškubl jí peníze - a pryč! Šest a půl tisíce bylo - a nebylo. Pro šestasedmdesátiletou důchodkyni ztráta víc než krutá...

"Honili ho, ale jako by se propadl do země," říká Jaromír Sebera. "Štěstí nám ale přálo: jeden všímavý pán nám poskytl perfektní popis - i s tím, že mládenec určitě není místní, že by ho jinak musel znát..."

No, říkali si pochybovačně, Protivín není zase tak malý: a snažili se mít oči všude. A pak se jim Štěstěna rozhodla jít na ruku ještě podruhé.

"Ten kluk opravdu byl až z Budějc, ale do Protivína jezdil za takovou feťáckou partičkou. A o čtyři dny později přijel, jako by se nechumelilo. Ubytoval se dokonce ve zdejším hotelu - a tam jsme si ho taky spolu s vedoucím zdejšího obvodního oddělení republikové policie zašli vyzvednout. Ještě jsme mu žertem říkali, ať si toho váží, že ho zatýkají dva náčelníci!"

Mládenec se kroutil a sliboval hory doly: že prý peníze vrátí, a jestli by to nešlo nějak smazat. Tak mu vysvětlili, že to by sice nešlo - ale když je vrátí opravdu, třeba to soud vezme v úvahu jako polehčující okolnost.

"Moc jsme si přáli, aby ta paní peníze dostala zpátky, ale on jenom sliboval. Už je neměl. A jeho otec odmítl mít se synovýn deliktem cokoli společného... A vyšetřovatel změnil kvalifikaci a z loupežného přepadení je pouhá krádež: že prý pachatel nepoužil zbraň ani násilí... Skutečně nepoužil. Ona ta chuděra stará má nemocnou ruku a peníze jí proto sebral vlastně úplně snadno. Bez násilí. Vytáhl mi je z ruky, vypověděla sama upřímně. Vytáhl. A bylo to."

V nevelkém Protivíně je asi osm hospod, lepších i horších: pro každou kapsu, žízeň i náturu. Městští strážníci musejí znát všechny - a znají pochopitelně i svoje štamgasty. Lidi, s nimiž mohou být - a čas od času bývají - trable.

"Známe je jménem a většinou se s nimi domluvíme po dobrém," říká vrchní strážník Sebera. "Vždycky je lepší, když se napřed lidi zkusí domluvit, než pouštět na někoho hrůzu."

Protivín působí idylicky, ale to je spíš prý jen zdání: s jarem i tady vzroste turistický ruch a strážníci i republikoví policisté (ti mají oddělení jen přes ulici a dobré vzájemné vztahy jsou letitou jistotou) se rozhodně nudit nebudou.

K jejich starostem patří i odchyt zatoulaných psů: dokonce pro ně zřídili provizorní kotec i s výběhem, kam tuláky zavedou a kde je živí a napájejí, dokud se o ně nepřihlásí majitel, anebo najdou nového pána. Odvoz do píseckého útulku stojí totiž dost peněz a za pobyt takových čtvernohých nebožáků se tam dost platí.

"Sám jsem kynolog, kolegové jsou pejskaři jakbysmet, takže hafanům u nás není zle," říká vrchní strážník Sebera a přidá historku, jak takhle pečovali o zaběhnutého psa, jenž patřil šéfovi protivínských technických služeb. "Pátral po něm všude, ale u nás se zeptat zapomněl... No, aspoň jejich shledání bylo o to šťastnější..."

Dobré informovanosti místních lidí jinak velmi přispívá pravidelný sloupek, který Jaromír Sebera co měsíc píše do Protivínských listů: zajímavého zpravodaje, který vydává město spolu s kulturním střediskem a v němž se lze dočíst o radostech i strastech zdejších lidí. (A že řádky městské i republikové policie v něm patří k nejčtenějším, je pochopitelné...)

CHRUDIM (NIKOLI) Z OKNA

Šéf chrudimských strážníků má z okna své kanceláře parádní výhled: z prvního patra staré radnice vidí totiž přímo na hlavní městské náměstí. Ale upřímně řečeno, na spokojené koukání mu moc času nezbývá. Před třemi lety měl na povel čtrnáct strážníků, dnes je jich o dva více (přesněji řečeno, strážníků je třináct, tři zbývající jsou strážnice) plus jedna administrativní síla.

"A od dubna nás už bude sedmnáct. Časem bychom pak rádi dospěli až k počtu pětadvaceti," říká vrchní strážník Roman Červenka. "Chrudim totiž má dneska zhruba pětadvacet tisíc obyvatel a odborníci soudí, že ideální stav zhruba nastává, když jeden strážník připadá na tisíc občanů. Jde ovšem o nákladnou záležitost, a peněz není ani u nás nazbyt: takže..."

Nicméně jednoho významného vylepšení se už chrudimská městská policie dočkala letos v březnu: získala totiž linku tísňového volání. Má stejné číslo jako třeba v Praze, 156, a její operátoři slouží nepřetržitě, po čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu. Kdykoli připraveni pomoci, vyslat hlídku anebo jinak reagovat na oznámení občanů.

"Zřejmě přišla lidem vhod. Ještě jsme ji ani oficiálně nespustili, a už nám na ni volali," říkají operátoři. "A jsme rádi, když díky ní můžeme rychle zareagovat a pomoci. Zrovna tak jsme se už ale dočkali i jejího zneužití: různých žertíků či vulgarit. Ale i to k profesi prostě patří a je třeba to brát s klidem."

Stejně tak je pro Chrudimské velkou posilou pult centrální ochrany, na který dnes jsou připojeny všechny městské objekty. Soukromníci ne: ti mají možnost připojení na pulty komerčních hlídacích služeb, za patřičný finanční obolus. Což ovšem neznamená, že by jejich objekty neměly hlídky městské policie "v merku" taky - a v případě potřeby promptně nezareagují. Ve městě panuje od rána do večera čilý ruch, je tu řada středních škol, do nichž se sjíždějí studenti z dalekého okolí. Lidé přijíždějí za prací - a někteří to s respektováním předpisů a zákonů nehodlají brát do slova. Problémy jsou zejména s dopravou a parkováním - i tady už znají pojem dopravní zácpa - ale taky s kapsáři, s krádežemi v obchodech a vykrádáním aut. Stálou starostí městských policistů je i péče o pořádek a čistotu: nezřídka se najde jedinec, jenž hodlá ušetřit a zbavit se šikovně odpadu či stavební sutě na úkor ostatních. Černá skládka se ve městě dokáže zrodit velice rychle, a nechytí-li strážníci jejího "zakladatele" rovnou za ruku, má pak město záhy o starost více: a o peníze, jež stojí odklizení, posléze méně...

"Hodně se taky staráme o prevenci: dokonce se nám podařilo vyčlenit jednoho z našich strážníků speciálně na ni a on teď podle speciálního plánu a dohody s řediteli obchází školy a beseduje s dětmi," říká šéf chrudimské městské policie. "Samozřejmě, jinak taková beseda probíhá třeba na zvláštní škole, jinak mezi třeťáky, jinak v devítce. Ale všude se setkáváme se zájmem. Republiková policie dělá prevenci taky, ale dostane se na školu třeba jednou za rok - a my teď můžeme přijít častěji."

Preventista tedy dětem vysvětluje nejen rozdíl mezi republikovou a městskou policí a jejich pravomocemi, ale taky je seznamuje s nebezpečími jménem šikana, alkohol, drogy - tedy, pokud je už samy neznají z vlastní zkušenosti. Druhým důležitým tématem jeho lekcí je doprava: znalost značek a předpisů, jež by měli ctít nejen chodci, ale hlavně malí cyklisté - a podobně.

Pokud je ovšem třeba, zaskočí preventista v normální službě, jako strážník na hlídce. A během prázdnin by se zase měl pro změnu věnovat seniorům, kteří rovněž jeví o jeho přednášky upřímný zájem. U nich by se ale mělo jednat o trochu jiná témata: třeba jak ve zdraví přežít v dnešním dopravním ruchu, jak si zabezpečit byty před zloději, jak si dát pozor na kapsáře...

"Auta máme dvě, forda a formana, který ovšem odchází, takže v dohlednu dostaneme nový vůz," vypočítává Roman Červenka. "Rozhodně si nestěžujeme: starosta, jeho zástupce, radní i zastupitelstvo dávají najevo, že o městskou policii stojí a že ji podporují. A my se snažíme, abychom si podporu zasloužili."

MALÁ VELKÁ SEDMIČKA

Ani v Praze městská policie nezanikla, ba právě naopak, roste a sílí: konkrétně "na sedmičce" prošla ovšem nezanedbatelnou proměnou. Někdejších sedm oblastních ředitelství se totiž reorganizací proměnilo v patnáct obvodních, struktura Městské policie tedy dnes kopíruje územní členění hlavního města: a v sedmé městské části sídlí jedno z nich. Není však už domovem v jedné z budov Pražské tržnice (mimochodem, policejní služebna sdílela objekt s největším pražským erotickým podnikem, což budilo v mnohých občanech neskrývané rozpaky), ale přesídlilo do lepšího: na Ortenovo náměstí, do zánovního patrového domku, o nějž se dělí s obvodní knihovnou a kde předtím bývala soukromá jazyková škola, prodejní galerie a jiné firmy. Rozrostly se i řady zdejších policistů: před třemi lety jich na sedmý pražský obvod připadalo osmnáct, dnes jich v Holešovicích, na Letné, v Bubenči a Troji slouží už plných pětačtyřicet.

"Ani to není konečný stav, Praha 7 je hodně živá čtvrť a s tím se snoubí problémy," říká obvodní ředitel Městské policie Milan Mráz. "Už dnes máme dvaapadesát tabulkových míst pro strážníky, takže stav není naplněn. Ne, že by nebyli lidi: ale lidí opravdu kvalitních není nazbyt. A my si vybíráme, protože nároky na strážníky jsou vysoké a dále stoupají."

Prvotním předpokladem je občanská bezúhonnost, tedy čistý trestní rejstřík, fyzická kondice, neméně dobrý stav psychický: v náročných testech by neměl projít nikdo, kdo by si snad v uniformě a se zbraní chtěl ventilovat nějaké komplexy. A samozřejmostí je také středoškolské vzdělání: ať už maturita, nebo výuční list.

"Zájemce, který projde testy a přijímacím řízením, přichází na tři měsíce do vzdělávacího institutu, kde si osvojí základní teoretické i praktické znalosti a dovednosti: pak následuje měsíc praxe, během níž slouží pod dohledem nejzkušenějších strážníků. A teprve pak, když obstojí, nastupuje do řádné služby..."

Strážníci - a jsou mezi nimi samozřejmě i dívky a ženy - to v ulicích velkoměsta nemají nijak lehké. Jejich pracovní náplň je totiž nutí, aby své spoluobčany vedli k pořádku, k dodržování všemožných předpisů, nařízení: omezovali jejich svobodu, jak leckterý zpupný jedinec chápe. Proč by přece nezaparkoval na přechodu anebo hezky na chodníku, přímo před domem, kde hodlá cosi vyložit nebo naložit? Co na tom, že třeba nějakému vozíčkáři znemožní cestu na nákup? Co na tom, že někdo jiný nevyjede ze dvora? A nějaký šašek v uniformě mu to chce vyčítat? Ohó!

"Nadávky slyší naši strážnící poměrně často, méně běžné jsou pokusy o jejich napadení fyzické," říká ředitel Mráz. "Řekl bych, že kredit a autorita městských policistů obecně vzrůstají. Opakujeme jim, že si je získají přesným výkonem služby, korektností, ale i vlídným přístupem: tam, kde se přestupek dá řešit domluvou."

Městští policisté počátkem devadesátých let budovali svůj kredit z ničeho, od začátku, zatímco policisté republikoví si ho museli pracně vydobýt znovu: jakožto dědicové společensky zprofanované Veřejné bezpečnosti. Městští strážníci se ale nejčastěji zviditelňují činnostmi, jež mezi obyvateli velkoměsta nejsou dvakrát populární: když se řekne městský strážník, ozve se - botička. Tedy onen jednoduchý výrobek, jenž dokonale znehybní opuštěné a nesprávně zaparkované vozidlo - až do přivolání policie a zaplacení pokuty.

"Řidiči nás jistě v ulicích vidí neradi, když s botičkami vyjedeme," říká ředitel Mráz. "Ale věřte, že občané, kteří chodí pěšky, naopak našim strážníkům fandí. Takže realita je vždycky složitější, než by se na první pohled zdálo.

Sedmička, tedy Praha 7, je nejmenší městskou částí Prahy: dokonce i historický první obvod je rozlehlejší. Ale zatímco Staré Město se k večeru dost vylidní, o Holešovicích a Letné se to tak docela říci nedá. Je tu stadion Sparty, kde se hrává liga, již někteří fanoušci dovedou náramně zdramatizovat - včetně okamžiků před i po utkání a mimo stadion. Je tu sportovní hala, vznešeně přejmenovaná na Pegas Arénu, kde se hrává nejen hokej, ale konají se v ní velké rockové koncerty. Hned vedle je výstaviště s muzikálovými divadly, ale také s pravidelnou Matějskou poutí a velkými výstavami a veletrhy. O kus dál je dopravní propletenec: konečná metra, autobusové a železniční nádraží a terminál městských autobusů, jímž projedou lidé z celého Severního Města. Další mraveniště je Pražská tržnice. Ze zrušeného pivovaru se postupně stává centrum nekonformních kulturních aktivit. Z továrny Praga se stal vyhlášený diskotékový podnik Mecca, jenž duní rytmem nezřídka ještě v sedm ráno. Dům Armády spásy je útočiště bezdomovců, zatímco K-centrum záchranná naděj narkomanů. Co položka, to potenciální problém: a jediné štěstí, že snad nikdy nejsou v permanenci všechny najednou.

"Zapomněl jste na zoologickou zahradu v Troji, která pod nás také spadá, třebaže jde vlastně o samostatnou část města s vlastní radnicí," připomene ředitel. "Protože i zoo je velkým magnetem - o hezkých víkendech celoročně, ale zejména koncem školního roku, kdy se tam sjíždějí školní výlety..."

Novinka, jež stojí za zmínku, je fakt, že celý obvod si městská policie rozdělila do osmi okrsků - o každý se stará jeden strážník, vybavený mobilním telefonem. Každá rodina v jeho ulicích dostala až do schránky kartičku s jeho fotkou, jménem a číslem mobilu: a kdykoli mu může zavolat, postěžovat si, požádat o pomoc.

"Víme, že okrsky jsou velké, zvláště ve staré zástavbě má jeden člověk na starosti veliké množství lidí," říká střídmě ředitel Mráz. "Ale jde o první krok - a další určitě následují. "

Ve většině měst a obcí se lidé shodnou, že městští strážníci jsou platnou posilou republikové policii: tím, že se starají o podstatnou část přestupkové agendy, jí uvolňují ruce, aby se mohla systematicky věnovat "velké" kriminalitě. Třecí plochy, jež mezi dvěma kohouty na jednom smetišti snad někdy v minulosti někde bývaly, vymizely. Anebo jsme měli jenom štěstí - a dokonce třikrát?

Jan J. Vaněk