Pádné rozdíly
	JAROSLAV KOPIC

Tohle, herní plácek hned natěsno vedle železniční tratě, mívala jedině pražská tenisová Štvanice - a potom my.

Sportsmeni z Větrného Maštova. Přesněji vyjádřeno nehasnoucí fotbalové hvězdy největšího, západočeského venkovského fotbalového klubu.

Je-li řeč o hvězdách, patří to nejen aktivním hráčům všeho věku i obého pohlaví, ale stejnou měrou všem místním znalcům, platonickým vyznavačům a konzumním teoretikům, skalním příznivcům i nezaujatým platícím divákům - přesněji řečeno divačkám, které poblíž pažitu určeného pro kopanou očekávají nadějné osobní perspektivy.

A pažit si skoro zamilovaně, skoro jako nekončící dětství a mládí, hýčkáme pod náspem železnice, který sousedí s postranní lajnou z jedné strany. Na druhém boku bohulibého kolbiště to máme jenom skok přes břečťanem obrostlou kamennou zeď do zahrádky věčného - a pokojného - vyloučení ze hry.

Samosebou, že sportovní svatostánek dlouhodobě kluboví radní vylepšují a že mezi moderní a dávnověkou hranicí našeho fotbalového zápasiště neustále dozrává nějaká nová část tribuny, kabin, relaxačního zázemí, představujte si saunu a masážní cimru, mého kutlochu, čtěte jako jedna plus jedna pro správce, kronikáře, kustoda, zkrátka děvečku pro všechno, nebo i klubovní hospůdky, kde se právě nacházíme. Pod plakátem vršovického mužstva sešívaných z časů jejich novodobě posledního titulu republikových šampionů.

To všecičko, abych pořád neodbíhal, je sice krásné, co krásné, nádherné je to, vždyť náš první, tedy mistrovský tým drží desítku minulých let postavení v té lepší polovině krajského přeboru, ale v současné chvíli představuje pro absolutně všechny Maštováky daleko důležitější předmět zájmu fakt, že se v obci ze dne na den načisto ztratil chlap.

Jan Josef Rychtárek, nejčastěji řečený Rychťa, je ve svých dvaačtyřiceti letech nepostradatelným špílmachrem našeho áčka. Zlí jazykové a všelijací žertéři občas tvrdívají rádoby znalecky, že libero je volný hráč, který si dělá, co pouze on sám chce. A následně, že šťastný je mančaft ten, kterému jeho přesněji v poli nezařaditelný hráč neškodí.

Skutečností, na niž jsme si zvykli u nás, je ovšem jednoduchá pravda - bez Honzíka veterána obyčejně neuhrajeme nic. Nebo jinak - teče-li nám do bot, což může znamenat padání na žebříčku kraje i jen mírně pod poklidnou střední pasáž, dostává Rychťa pokyn pořádně zapracovat. Načež jsme okamžitě, zejména v domácím prostředí, skoro neporazitelní.

Přitom dlužno přiznat, že tenhle nenápadný, ovšem neustále pružný, šlachovitý - i flegmatický - šutér se přesune napříč hracím polem sotva pětkrát za zápas.

Jeho nejoblíbenějším prostorem je středový kruh. Tady se ledabyle, plouživě dává do pohybu s vláčným, až bych to vyjádřil jako zpomaleným rozhlížením se po okolním světě. A to mám zase na mysli představu, že se to odehrává s přesahem daleko za trať železnice někam do cizích světů, ale i za věžičku naší kostelní zvonice kamsi do úplně jiného světa. Doufám, že si rozumíme.

Náš malý velký Jan je totiž filozof a gurmán fotbalu - i veškeré zdejší, někdejší, stejně jako aktuální existence.

O fotbalové hráčské přímo rozkoši dokáže básnit hodiny. Cítíte z toho instinktivní teoretické zázemí, které by mu mohl závidět nejeden trenér světového formátu. Je až neuvěřitelné, zázračné, jak tahle obrovská individualita dovede horovat pro kouzlo týmového ducha kopané. Ostatně spolupráci kompletní jedenáctky vyznává především v praxi, na kouzelně pracovním place.

Přímo úměrně tomu, jak je skoupý na krok, jak šetří během poločasů vlastním popoběhnutím, nechává tvrdě a razantně létat po zemi i vzduchem balon. Z centrálního bodu vždy dokráčí pro míč, který směrem k němu před rozvinutím útoku, ale také v nouzi, když hrozí na polovině soupeře ztráta kulatého nesmyslu, všichni nakopávají, nastřelují. Pochopitelně počínaje výkopem brankáře.

Podstata akce stává se mnohdy až nepochopitelnou - soupeři na Rychťův systém totiž dávno kápli, čas od času mu s prominutím k zadní části těla odloží dva i tři hráče a on je přesto profesorskou technikou zvládá ošálit. Stíhá mergli zpracovat, popřípadě protivníkovi špičkovým a nečekaně náhlým tancem na pětníku odebrat, a díky neomylnému perifernímu vidění v tu samou chvíli odehrát, třeba i za svá záda, volnému spoluhráči nabíhajícímu ke gólovému zakončení. Žádného parťáka nenechá zbytečně cválat jenom trošku uprázdněným prostorem ke kisně soupeřů.

Kopací schopnosti samosebou zbožňovaného Jeníka předurčují k proměňování trestných kopů. Provádění dlouhých centrů z blízkosti postranních čar, nebo nedej bože rohové rozehrávky, se však dopouští s jistou nechutí a toliko v případech mezních nouzí. Je to pro něj příliš mnoho kroků.

Promiňte, trochu jsem se opět zapovídal. Není to snadné nepotěšit se hlasitým rozvažováním nad kvalitami Rychtárka, nicméně nyní je závažnější, že se minulou neděli nedostavil k odjezdu na mistrák. Šlo o prestižní, dosti očekávaný duel v regionální metropoli a herní šéf měl již v půlce týdne volno od svých povinností v širokém sousedství proslavené maštovácké sportovní stavařské hicpartě.

Že je běžně osvobozen z účasti na trénincích, předpokládám, že sami od sebe správně předpokládáte.

A je vám zkrátka jasné, že při hlášce policii o jeho zmizení nedovedl tudíž nikdo určit přesnější den, kdy byl v soukromí dnes vyhroceně samotářský fotbalista spatřen naposledy.

Nepřestávám o Rychťovi mluvit spíš v přítomném než minulém čase, on se tady ani ve snu nikdo nedovede přiblížit k vidině, že bychom ho neměli.

Leč události nabraly o víkendu nezadržitelný spád - bezmála až do vyčerpávajícího konce.

V té naší hospůdce za velkolepou bránou borců, překládejte si to jako viadukt naproti kase a vstupní brance do důvěrně známé, komorní fotbalové arény, tak zde u posvátně pozvedaných sklenic se zlatem zářící, životně nezbytnou, vždy znovu kulhavou radost k nadšenějšímu žití nabuzující desítkou, tož zrovna tu po sedm dní zasedala přeplněná sestava.

Kupředu a zpátky se probíralo, co, proč a jak se mohlo stát. Jaký Jeníček je, s kým se kdy a v jaké věci střetl. Kdo ho mohl mít nerad, když ho přece všichni měli jenom a jedině tolik rádi.

Hrabali jsme se v tom rovněž v neděli k večeru, bez Rychti jsme projeli mistrák nejen v krajském městě, ale čerstvě též na vlastní půdě s dosud naprostým břídilem soutěže, když se pojednou nenápadně rozevřely dveře a v nich stál Lojzík Stejkosa - policajt z velkoměsta.

Velký kriminalista je to ovšem podle ozvěn, které k nám příležitostně doléhají nějakých dvacet let. Předtím to bývala několik sezon opora žákovského týmu, co to od nás dotáhl až na vicemistra socialistické země na kdysi vyhlášeném, vysnívaném turnaji své kategorie v Přelouči.

S Rychťou se přitom minuli o sotva tři čtyři roky, Lojza dal přednost studiu, posléze se s maminkou z dědiny i pohnul do města a Rychtárkovy první kroky v dresu fotbalového žáčka nezažil. Zato ten nezřídka připouštěl, že Masopust nebo Kuna byli sice jeho učiteli, ale Stejkosa a jeho herní projev stál jako velekněz našeho sportu - při svém holobrádkovském věku - ještě nad nimi.

Naposledy se mezi námi Alois Stejkosa objevil někdy před pěti lety, jako obvykle nečekaně, a to prý i pro něho samotného, díky služební cestě příslušným směrem. Tehdy to byl snad právě vykvetlý kapitán, vyšetřovatel pomalu výhradně jen těch nejstrašnějších zločinů.

Tentokrát jsme se na něj ani moc nesesypali s otázkami, jak se vede a co jeho darebáci, ale spíš jsme mu hned hrnuli do hlavy halabala poskládané informace o začarovaném Jendovi.

Představ si, že se náš Rychťa asi před rokem rozvedl. Byl tady u někoho na návštěvě takovej celkem hejhula odněkud z Moravy a v Rychtárkový to třasklo, saze zdánlivě usazený vyšlehly k nebesům a pro Jeníka vypukla nezadržitelná hrůza, protože ta jeho rovnou zbalila děti a další školní rok už startovaly na druhém konci republiky.

Fotbalový lídr to pořád nese víc než ztěžka, ale naštěstí to nepoznamenalo jeho šutérský mistrovství, možná dokonce naopak - alespoň při fotbale na svou mizérii téměř zapomíná. Holka už je na střední škole, klukovi bude brzy deset a Rychtárek se rychtoval, že v něm přece musí nějaký sportovní geny vykutat, i kdyby byly sebezbytkovějšího rázu. Člověk hezky dlouze míní, pánbů hned - a na furt - změní.

Policajti, teda jako tví kolegové, na moravskou adresu zvonili, ale za dětičkama se mistr nevypravil. Ani jim už dobře dva týdny netelefonoval, i když jinak žhaví drát obden.

"Chlapi," ozval se do sousedských i pivních litanií inspektor Lojza. "Rozvrácených manželství jsou kvanta a nejednou to vypadá, že rozvraceč soužití dvou lidí zapracoval jako vrah - hodně ovlivnil až zničil životy řádce dalších, nepřímo zúčastněných lidí - dětí, rodičů a tak dál. Ale co s tím z hlediska zákona? A koneckonců na tenhle druh podrazu, nevěrnosti, vždycky musej přistoupit nejmíň dva lidi, ne? Navíc z týhle strany mu snad už nic víc nehrozilo. Takže: komu se mohl zadrhávat v zubech?"

Nejvíc prskali Tři mušketýři - Radek s Robertem. Jsou sice jenom dva, ale řečí mají vopravdu za čtyři. Ty je nemůžeš pamatovat, Ráďa dorostl před třema rokama a Robiho jsme sem stáhli z okresu předloni. Hrajou v záloze, odpracujou si pokaždý mistrák jako nikdo jinej. Pochopitelně, že v jejich popisu práce je odběhat většinu i za Jéňu. Tudíž aspoň jednou týdně remcaj, že náš pan hráčíček patří do starý gardy.

A vejboři to umravněj a jede se dál. Ostatně z hráčský tlupy i z fanklubu se podobný spory taky ozývaj. Ale zgruntu to není vážně míněný nepřátelství, protože ve finále Rychtáreček zajišťuje body.

Nesouhlasně se dovedou ozvat i Smetana s Malvazem. Prej si přidavače, kterej dochází na stavbu každou lichou středu na dvě a půl hodiny, máme strčit víškam.

Je fakt, že ho z práce ve stavební četě spíš vyrušuje - ba přímo odhání - trenérský kápo Štajner. Ten mu taky prosazuje vedle odpočinku od zápasu k zápasu vyšší odměny a lepší prémie, než jaký má půlka týmu dohromady, I z toho se někdy rekrutujou kecy.

"Stop, starouši Vondráček s Forejtem pořád ještě zedničej?" zeptal se v malé pauze mezi tokem informací - i zlatého moku - kdysi osamělé paninky Stejkosové předospělý Lojzek.

No jéžiš, prej jestli ještě. Ty dva nepřestanou, dokud neulehnou do futrálů. A na cestu budou vyžadovat maltičku, materiál jako malvaz a trochu toho vápénka navrch jako hutnou smetanu. Akorát do hospody přestali docházet. Jinak jsou na všechny kolem drábští jako ďasi, všecičko musej mít pintlich akurátní, a to se ví, že všemu rozuměj nejlíp. Moderní maltový směsi, akrylátový tmely, nejrůznější penetrační či jaký nátěry a jiný koumákoviny neberou. I Rychťovi, příkladně, když se teď vrhnul na piglování bytu, vnucovali, ať starý neodstranitelný tapety v předsíni našpricne hutnou smetanovou kejdičkou.

Jo, pozor, jedna bomba z poslední doby tady k mání je. Nebudeš tomu věřit, ale Honza se pustil - a hodně hlasitě - do samotnýho předsedy. Ten šéfoval, jak jistě pamatuješ, našemu fotbalu odedávna. Hned, jak se vrátil z vojny, tak to dovedl mít dobrý na národním výboře, u národní fronty i v rudý partaji. A nedělal svou zájmovou činnost marně, sport v obci prospíval, dokonce šel pořád mírně vzhůru. A po listopadu jsme v místních zdrojích taky šikovnějšího manažera nenašli. Co chceš, ne, dyť nejsou lidi ve vyšších patrech velkýho života. No, na druhý straně se ale i k nám navážej zřejmě dost neprůhledný praktiky současnýho podnikání - a chytračení.

Zkrátka, Honza Rychtárek, kterej by si domů neodnesl ani ukopnutou cihlu, natož třeba pytel cimentu, se rozčílil, když nám ušlechtilá stavební firma Novák a Novák a dcery darovala sedmdesát tisíc korun. Teda: jakože nás sponzorovala.

Vrcholovej fotbal, i na krajský úrovni, si na sebe sám, jenom z věčně vyprodanýho sálu, což u nás představuje v nejlepší dny třista padesát duší, nevydělá. Injekce sponzorů prostě potřebujeme a naštěstí se nám po pětitisícovkách - od cukrářky, od dopravce a dalších úspěšných prťavých ryb - semotamo příspěvky objevujou.

Nováci si ovšem vymínili, že bankovním převodem do sportovního klubu dopravené peníze okamžitě keš zinkasujou zpátky. A za to, že nám přivezou nepřeberně stavebnin - traverzy, hurdy, štěrkopísek, šalunkový dříví a tak dál, výčetka dvou tuctů položek - a nádavkem, že stavitelům propůjčej stroje, hakilešení a podobný fajnovosti. Honza, jak už pár pátků u zednickýho tandemu asistuje, to holt očíhnul a sesumíroval a vyskočil jako čertík z hmoždíře vystřelenej.

Na velký schůzi vedení nadal, že se tu škvára sice nepere, ale obratně černí. Podle něj jsme dostali výprodejovej a odpisovej materiál a zapůjčení prostředků sotva za dvacet tisíc korun. Že se, podle něj padesát tisícovek čistá ruka vysmeklo z daňovýho účetnictví. Klubovej prezident a štědří obětaví dárcové si je podělili do kapsiček a ještě se muselo sáhnout do oddílový kasy pro sedm tisíc kaček na provizi jistýmu Dolejšovi ze sousední vesnice. Ten je synovcem Nováků a podniká s agenturou skromně zaměřenou na šmelinu všeho druhu. Škoda, žes u toho, Lojzíčku nebyl, větší poprask a sprchu a šokový vopruzení jsme tady už hodně dlouho neměli. Ale popravdě - skončilo to v pankejtu.

Vejboři se sčuchli na užším jednání a neshledali nic nepatřičnýho. Však ten matroš je v solidním množství za tribunou a jinde nakupujou s daleko drsnějšíma cenama. Shrnuto a se stolu zameteno: nikdo neprodělal. A provize? Na to si budeme muset zvyknout, dělaj to všichni, nikdo vám nic nedohodí jenom tak pro vaše božsky modrý oči.

Rychtárek přesto dál burcoval, že je to jako fligna vůči kamarádům, že se něco obdobnýho už z principu nemá dělat, ať si v něčem takovým podnikaj velký tuneláři, ale ať to nenastoluje nikdo, na koho můžeme společně dosáhnout.

Co bylo blbý, že ho nikdo nepodpořil. Strejcové v naší radě jsou rádi, že jsou rádi. Držej se svýho. Kývnou kdečemu. A nějaký větší přemejšlení, probírání kupy čísel, nebo dokonce snůšky filozofických a s prominutím až morálních zásad a souvislostí, to je prostě v hlavě bolí. Ale, na tom přece - ale vůbec - nezáleží, trvali si na výsledku jednání.

A když Honza vykřikoval vyčítavě, proč že to všichni zakrejváte, proč o tom všichni v podstatě lžete, dílem se naštvali, dílem se mu vyhýbali. Dodneška se o tom odmítají vybavovat. Takže v tomhle směru si několik občanů dost znepřátelil. S jeho zmizením to ovšem nemůže souviset, to zase, milej pane detektive, pardón.

"Po staveništi, kde Honza Jozífek mezi fotbalovými zápasy pracuje, se někdo rozhlídl?" zeptal se polohlasně, jaksi nezúčastněně kriminalista Stejkosa.

Nečekal na odpověď a s pohledem střídavě do nízké hladinky piva a po nás kolem stolů zavzpomínal: "Dvakrát nebo třikrát jsem o prázdninách brigádničil u Malvaze se Smetanou. Přišlo mi, že jsou to staří chlapi, fotbal nehráli a potrpěli si na úzkostlivý pořádek po pracovišti, jak jsem si to spojoval se stařičkým městským příbuzným maminky, co jako výsostný štukatér nesnášel cokoliv pod nohama a věčně si tudíž u zdi poklízel a opakovaně si dočista pucoval nádobíčko. Mamlasům, jak těm dvěma vlastně s láskou občas taky někdo řekl, se při tom nemohlo v době, o který mluvím, kulit víc než zhruba čtyřicet let. Asi byli od vyučení odleskem nějaký řemeslný prvorepublikový školy. Opečovávali stavební materiál, cement na druhý den drželi zajištěný v suchu, omítkový písek byl vždy kátrovaný, aby se jim kamínky neodvalovaly po zdi, zřizovali vápennou jímku nebo něco jako tehdejší kontejner a z toho pak přenášeli smetanu do menší díže. A jejich maltička byla jedině a pouze jako malvázek. Ať udělali kdekoliv a cokoliv, muselo to ve výsledku představovat minimálně stoprocentní tvar. Brali to osobně, za svou práci si ručili, každý dílo odevzdávali zadavatelům s tím, že na jeho kvalitě musí být víceméně provždy čitelný jejich podpis. - To abyste dneska - a nejspíš dobudoucna na značně neodhadnutelnou vzdálenost - s lucerničkou a se svatou trpělivostí dohledávali ..."

Mezitím, co náš někdejší spoluobyvatel nostalgicky rozjímal nad charakteristikou dvojice našich fachmanů, skoro místní kuriozity a turistické atrakce, zvedl se mlčenlivý dlouhán Chábera a vykráčel z místnosti.

Pak se vrátil a zůstal významně stát v otevřených dveřích. S rukou po lokte zabílených mu ukapávalo do bělostných loužiček na podlaze. Načež postupně všichni ztichli.

"Honziš leží ve velkým vápně," oznámil úsečně. "I s umělohmotným kyblíkem!"

"Zavolejte klukům na oddělení, na mě už čeká auťák, měl jsem volnou sotva hodinu," zvedal se od stolu Alois Stejkosa. "Vědí, co je potřeba udělat. Já se musím vrátit k velkoměstským kauzám."

Koukali jsme po sobě jako jelimánci.

"Jestli tam byl Jenda schovanej celých devět dnů, pitva nejspíš moc neprokáže," pronesl policajt, který se vypracoval z našich venkovských řad. "Třeba ho tam někdo hodil, ale taky se mohl nahýbat doprostřed pro nejlepší dávku vápna přes starý tapety, každý údajně párkrát za život vyzkouší nenechávku. - A je-li tu jaký pachatel, pravděpodobně ho bude soudit jenom vlastní svědomí. - Ledaže bych se mýlil a někdo sestaví tu nejpodrobnější skládačku závěrečných dnů - a pádů - čutálistova života ..."