Na římse zamřížovaného okna stál malý otřískaný radiomagnetofon. Trochu chrastivě se z něj řinuly především klavírní tóny, ke kterým se pomalu a jakoby odněkud zpovzdálí přidával zvuk velkého symfonického tělesa.

Byla to krásně vlastenecká hudební poezie Bedřicha Smetany. Osazenstvu kravína, v Petrkovicích na úpatí Českomoravské vysočiny, to kolem sedmé hodiny ranní, počátkem letošního února, nic zvláštního neříkalo.

Prostřední uličkou mezi dojnicemi, podél hromádek zatím neuklizených výkalů, občas proběhla nevídaně vypasená krysa a zmizela někam do ústraní pod žlaby s krmnou směsí. Dvě tři slabé žárovky v otřískaných a průvanem mírně rozhoupaných objímkách skromně a poněkud dožluta osvětlovaly scénu.

Za dlouhá léta neumytým okenním sklem, směrem k nedalekému hřbitovu, panovala dosud hluboká a sychravá tma ...

"Jsem studentkou střední zemědělské a veterinární školy a od neděle 4. 2. dělám v rámci povinné brigády ošetřovatelku krav v P. v kravíně podniku Proagro. Dneska, 9. 2., jsem přišla do práce v 04.00. Někdy zhruba v 07.00 jsem měla na kravách přístroje na dojení a šla jsem dozadu k telatům, že budu jedno tele krmit z dudlíku. Krátce předtím, asi tak pět možná deset minut, odtud odešel pan Romaník, věk kolem padesáti let, který v kravíně vypomáhá, když je někdo nemocný. - Kam šel, vůbec nevím. - Na papír jsem načrtla, jak jsou krávy oddělené od telat."

Por. Z. si uvědomil, že Lucie P., která přišla se svým přítelem Petrem K. v pokročile večerním čase podat trestní oznámení, je v těžkém šoku. (Policistu, specializovaného na loupežná přepadení a případy znásilnění, volal na domácí telefon operační důstojník zpátky do služby v ten pátek před půl dvanáctou v noci.)

Třásly se jí ruce, klepala se jí kolena, stěží dávala dohromady souvislé věty. Nekontrolovatelné vnitřní napětí a co chvíli nenadálý třes celého těla cvičily s mladou devatenáctiletou ženou. A současně měl kriminalista před sebou pořád ještě i dětsky vyhlížející děvče.

V tu chvíli ani omylem nepochyboval, že dívka nejspíš právě prožila nejhroznější okamžiky dosavadního života.

"Byla jsem u telat, když dveřmi, které ústí dovnitř hned vedle jejich ustájení, vešel mladík ve věku kolem dvaadvaceti let. Byl vyšší postavy, asi tak sto osmdesát centimetrů, štíhlý, měl tmavé vlasy středně dlouhé pod uši, uprostřed rozčesané na pěšinku. Barvy očí jsem si nevšimla, knírek ani vousy nemá. Oblečen byl do mikiny světlé barvy a pracovních kalhot. Řekla bych, že to bylo něco na způsob starých džín světlé barvy. Bot jsem si taky nevšimla."

Je ten člověk zaměstnán v kravíně?

"Nevím, asi ne. Teď o této brigádě jsem ho zde viděla poprvé. Ale už jsem ho viděla předtím, když jsem tady byla na brigádě v létě. Snad dvakrát možná třikrát. Viděla jsem ho u dolní brány objektu Proagro, když jsem tam stála s kamarádkou. Ale myslím, že ta ho neviděla, protože se bavila s klukama. Tenkrát kolem nás obcházel, prošel kolem plotu tam a za chvíli zase zpátky. I tenkrát byl v pracovním oblečení."

Oslovil vás, dali jste se spolu do řeči?

Ne. Jen prošel kolem. Pak jsem ho zase jednou viděla z druhé strany u kravína, jak procházel po kraji pole. Zase jen prošel, nic neříkal. Já jsem pracovala, moc jsem si ho nevšímala."

Jak je možné, že jste si ho tak zapamatovala?

"Mám docela dobrou paměť na obličeje. A bylo mi divné, že právě v těchto místech chodí, a tak si to tam prohlíží."

K rozhovoru s mladou ženou, která přišla na obvodní oddělení oznámit závažný trestný čin, přijelo několik nejvyšších zástupců okresního policejního ředitelství.

Čas se překulil přes půlnoc a poručík Z. tušil, že všichni mají před sebou ještě dlouhé hodiny srovnávání jednotlivých detailů případu a rozmanitých okolností.

"Dneska ráno tedy přišel do kravína, šel ke mně a zeptal se, jestli si se mnou může povídat. Já jsem řekla, že klidně, ale že u toho budu pracovat, že mám hodně práce, a krmila jsem dál to tele. On mi řekl, že se jmenuje Věrek nebo Zděnek, že je ze sousední vsi, že se tam přiženil, a pak chtěl vědět něco o mně. Říkala jsem mu, jak se jmenuju a kde bydlím. Mezitím jsem od telat vylezla a šla jsem pro kýble na mléko, které jsou před stájí telat v chodbě. Byla jsem ohnutá k těm kýblům a ucítila jsem, že mi sahá na zadek. Říkala jsem mu, ať toho nechá, že jsem zadaná, že o něho nemám zájem. On řekl, že ho to nezajímá a šahal mi na zadek dál. Když jsem byla na konci u posledního kýble, tak jak jsem byla ohnutá, chytil mne zezadu za levou ruku a hodil mne vedle stáje telat do prostoru mezi stájí a balíky slámy. Spadla jsem na záda na malou hromádku slámy, co tam byla. Já jsem nestačila vůbec nic říct, on se na mne vrhl a začal mi stahovat kalhoty - montérky a přitom říkal, že jestli se budu bránit, že mě uškrtí. - Já jsem se samozřejmě strašně lekla, začala jsem se ho bát, začala jsem brečet."

Řekl to, že vás když tak uškrtí výhrůžně, nebo spíš v legraci?

"Nevím. Výhrůžně ne, spíš normálně. - Já jsem ležela, klepala jsem se, nevěděla jsem co."

Nebránila jste se?

"Ne, měla jsem strach, že by mi mohl něco udělat. Ruce jsem měla nejdřív podél těla a pak jsem si je dala přes obličej. Celou dobu jsem brečela. On mi stáhl montérky, odhodil je stranou. S montérkama mi rovnou stáhl i kalhotky, ty taky odhodil. Nohy jsem měla pokrčené, volně, nezapírala jsem je, aby mne nemohl svléknout. Jak říkám, měla jsem strach. Vrchní oblečení - tričko a mikinu mi nechal, to mi nesundával. A boty? - Měla jsem holiny, volné, ty mi spadly, když mi stahoval montérky. - Když mne svlékl, roztáhl mi nohy od sebe a klekl si mezi ně obličejem ke mně. Přitom si rozepl kalhoty a viděla jsem, že si je svlékl ke kolenům. Nato si nade mne nalehl a opřel se o loket levé ruky a byl tak nakloněný na levou stranu. Pravou rukou mi jezdil po břiše pod triko, sahal mi na prsa. Podprsenku jsem neměla. Pak mi sjel na nohy, šahal mi na stehna a pak jsem ucítila ..."

Již v průběhu dlouhého povídání s postiženou se tým policistů rozhlížel po místě činu, hledal nějaké stopy, záchytné body. Noční telefonáty z policejní úřadovny se rozeběhly po dědině a místní lidé kupodivu nelamentovali, pochopili váhu okamžiku. Chtěli chránit ostatní své dívky a ženy a trpělivě probírali, kdo a odkud by mohl přicházet do úvahy.

"... bylo to hrozné, snažila jsem se myslet na něco jiného a čekala jsem až to skončí. Pak najednou přestal, zvedl se, rychle se oblékl, natáhl si kalhoty a odešel pryč dveřma, kterýma přišel dovnitř. Za celou dobu, co mne osahával, nic neříkal, já taky ne, ale bylo na něm vidět, že je znechucený, asi z toho, že se nic neděje, že se nebráním - nebo já nevím. Přišlo mi, že si to asi představoval jinak, než to probíhalo. - Když odešel, tak jsem s rozklepanýma rukama vstala, oblékla se a hned jsem bohužel musela jít ke kravám kvůli dojení."

Kam pachatel zmizel, jste se nešla podívat?

"Ne, nešla."

Způsobil vám nějaké viditelné zranění?

"Ne. Nebránila jsem se, tak mi ani nijak fyzicky neublížil."

Poškodil vám oblečení, pošpinil vás nějak, nechal po sobě nějaké stopy?

"Ne. Na zemi byla hodně rozhrabaná sláma, tam jsem neviděla nic, na sobě jsem taky nic neměla. Ani přes den, kdy jsem byla oblečená v těch kalhotkách, jsem nezjistila, že by ze mě něco vyteklo."

Jak dlouho to vlastně trvalo?

"Povídali jsme si asi tak deset minut, přitom jsem myla kýble. Když mne povalil, tak to potom trvalo podle mne něco přes pět minut, než přestal a odešel."

Co následovalo?

"Potom, asi po půl hodince, se vrátil do kravína pan Romaník. Do té doby jsem tam byla stále sama. - Ještě si vzpomínám, že když ten mladík odcházel, zabručel něco takového, že jestli to někde řeknu, že si mě najde. Kdybych toho člověka viděla, určitě ho poznám. - Jinak jsem to, co se mi přihodilo, nikomu neřekla, protože jsem měla obavu, jak na to budou lidi reagovat. V práci jsem byla do devíti hodin, pak mne pan Romaník odvezl domů. Doma jsem se koupala, nechala jsem tam montérky, triko i mikinu. Kalhotky jsem si zase oblékla a mám je teď na sobě. To, co se mi přihodilo, jsem řekla až večer po osmé hodině svému příteli Petrovi K., když přišel z práce. On řekl, že to tak nenechá, že pojedeme za zootechnikem. Toho jsme nenašli, tak přítel rozhodl, že pojedeme na policii, že to musím oznámit ..."

Dílem v noci a v časných ranních hodinách, dílem v průběhu sobotního dopoledne vyslechli policisté na tucet lidí ze vsi, kamarádů a kamarádek postižené, její poněkud ráznější matku, Petra K., pracovníky zemědělského podniku Proagro. Ukázalo se, že v době, kdy mělo ke znásilnění dojít, bývá v kravíně nejrušněji a muselo by jít o velikou náhodu, aby čtvrthodinová přítomnost cizího člověka neměla nějaké další svědky.

Lucie K. se v mezičase podrobila lékařské prohlídce. Ve vyšetření se mj. praví: na těle nenalezeny známky poranění, panenská blána s trhlinami staršího data ... odebrány stěry na sklíčko ze zadní klenby poševní ... kolposkopie: normální stav ... douglasův prostor nebolestivý ... závěr: normální gynekologický nález.

Podle charakteristik blízkých osob na sebe Lucie K. ráda strhává pozornost. Obraz znásilnění se tedy postupně rozostřoval, až trhal.

Por. Z. si ve finále, po jedenácté dopolední hodině, vzal ohlašovatelku trestného činu k novému rozhovoru. Trpělivě pokládal jinak formulované otázky ke stejnému problému. Zejména ke skutečnosti, jak mohl popisovaný známý neznámý zjistit, kde a kdy by mohla být Lucie o samotě. Dívka se začala do svých odpovědí - stále větších improvizací - zaplétat, až necelou hodinu po poledni přiznala barvu.

"Vymyslela jsem si to proto, neboť jsem měla neshody se svým přítelem Petrem K. Měla jsem strach, že mě nechá. Chtěla jsem být středem zájmu lidí a udržet si taky jeho pozornost. Svého jednání velmi lituji a omlouvám se všem, které jsem zbytečně zaměstnala."

(Jména, místopis a další drobné detaily jsme pozměnili, podstata případu však zůstala zachována.)

Jaroslav Kopic