Hlavy pomazané mívaly osobní gardu od pradávna: věrné halapartníky, lučištníky či jiné zbrojnoše, na něž stačilo zavolat - a oni přispěchali a potentáta oddaně ochránili. Mívali krásné uniformy, teprve naše střízlivé století převléklo osobní strážce do nápadně nenápadného civilu a jejich zbraně skrylo pod saka, do podpažních a jiných pouzder. Politici si už bez nich život nemohou představit: ať se jim pocit, že mají věčně někoho za zády, líbí, či nikoli, bez bodyguardů by se neobešli. Láska lidu skáče po zajících jako ta panská a může se změnit v nenávist raz dva. Přičemž vůbec není vyloučeno obojí současně: někdo Veličenstva zbožňuje, zatímco druhý by je s potěchou poslal k pánubohu.
Totéž v lila ovšem platí i v případě umělců, sportovců a jiných celebrit: popularita má stinné stránky, pořád někdo otravuje, ctitelky tasí památníčky a psychopati kudly...
Ústavní činitelé fasují ochranku v rámci svých uzákoněných požitků, ostatní politici ji dostávají dočasně: jsou-li bezprostředně ohroženi. Nu, a lid obecný si může tělesnou stráž zaplatit. Má-li na to chuť a mince. Někteří podnikaví podnikatelé tak bez bodyguardů neudělají krok. Většina se ovšem obejde bez nich. Musí se obejít.
A tak nás napadlo optat se oné většiny:

závidíte menšině, že je přísně střežena? Chodili byste rádi s vlastním strážcem?

Ludvík Horálek, 22 let, student, Praha:

Nikdy bych se nedal na politiku: jednak proto, že bych musel chodit v obleku, košili a kravatě, jednak proto, že bych musel pořád někde dřepět a poslouchat žvásty. A sám zase žvanit, až by na mě přišla řada. Za to bych možná dostal bodyguarda! Zajímalo by mě, co to s člověkem udělá! Jestli se cítí trapně, když za ním tělesný strážce musí i na pisoár? A to asi musí, ne? Nebo spíš tam musí před ním: aby očíhnul, jestli tam něco nehrozí. No, pro mě je tahle představa třetí důvod k tomu, proč se v životě nedat na politiku. Já se budu živit prací a chodit, kam si kdy zamanu. A sám.

Zdena Pavlínková, 44 let, učitelka, Brno:

Před časem jsem viděla v televizi film Osobní strážce: hlídače hrál fešák a sympaťák Harrison Ford, zpovykanou čokoládovou zpěvačku Whitney Houstonová. Docela hezký příběh, který mě vedl k zamyšlení, jak se asi vůbec žije tam nahoře mezi slavnými a vyvolenými. Jako všechno, má to svoje pozitiva i negativa a nelze jedno oddělit od druhého. Za slávu a bohatství se platí ztrátou soukromí a strachem z útoků. Politici jsou na tom podobně: někdo jim fandí, jiný je nemůže vystát - a jistě jsou i tací, co by svou averzi mohli dát najevo. Když ne přímo pokusem o atentát, tak aspoň nějakou inzultací. Takže ochranka je pro státníky nutnost: normální člověk se ale určitě i dneska obejde bez ní a řekla bych, že bez ní máme i klidnější a pohodlnější život. Mně by aspoň cizí chlap neustále za zadkem dost znervózňoval - a určitě jsou v životě momenty, kdy by i překážel...

Mojmír Hubený, 65 let, důchodce, Holešov:

Hlavně je třeba říct, že všechny ty pistolníky a bouchače platíme pánům z našich daní. A kdyby ti nahoře nelhali a nekradli, nemuseli by se přece bát - vlastního národa, ne?

Ještě si vzpomínám, jak v devadesátém chodil pan Havel mezi lidi ve svetru a klidně si dal v hospodě se štamgasty pivo: a dneska? Buďto je zavřený na hradě, nebo v Lánech, anebo v nemocnici: a vždycky na sedm západů! Divná věc. A všichni ostatní - ani radši nemluvit!

Milan Půlkrábek, 33 let, řidič, Trutnov:

Dokud jsme jezdili dlouhé štreky ve dvou, docela to šlo: jednak jsme si cestou povídali, a ten za volantem se líp bránil únavě, a navíc můj parťák měl dva metry a půdruhého metráku. Když jsme zašli na jídlo do hospody, lidi koukali, že prý jde se mnou bodyguard... Jenže pak se udělal pro sebe, jezdí teď ve vlastním voze, a mně pan podnikatel oznámil, že se musí šetřit a že holt budu jezdit bez parťáka. A když jedete v noci a musíte zastavit na dálničním odpočivadle, je vám všelijak: když má člověk za sebou v kamionu náklad za pár milionů a četl v novinách, kolik náklaďáků někdo uloupil a jak to odskákal šofér... Zatím jsem měl štěstí, ale radši bych o tom neměl mluvit ani nahlas - abych to nezakřiknul. Aby měl každý člověk tělesnýho strážce, to by přišlo moc draho: možná by bylo levnější, kdyby žádnejch bodyguardů nebylo potřeba. Kdyby grázlové byli hezky pod zámkem a věděli, že když vylezou a něco provedou, potáhnou rychle zase za katr: třeba by si dali bacha!

Ludmila Zemánková, 73 let, důchodkyně, České Budějovice:

Řeknu vám, že po setmění bych sama na ulici nešla, a to bydlím ve městě, Černou věž mám hned za rohem. Sousedku okradli, není to ani měsíc: šla z pošty, byla platit inkaso, a takovej mladej jí vyškubnul tašku a tradá - byl pryč. Křičela, ale ženská o holi, to víte: daleko nedoběhne. A lidi se radši dívali jinam, strážník nikde... Ale policie přijela jedna dvě, všechno s ní sepsali, jenže když jí ukázali fotosky nějakejch ničemů, žádnýho nepoznala. Buďto byl novej, anebo ho viděla krátce, má sedm dioptrií, to víte, stará ženská. Přišla o dva tisíce, pro důchodce je to spousta peněz, ale hlavně měla v tobolce fotky vnoučet, když byly malý. Ty obrečela nejvíc. Takže nějakýho osobního hlídače bych docela brala: zvlášť když prošvihnu pošťačku a musím si pak na poštu pro důchod sama! Ale to pak jdu v pravý poledne a hezky hlavníma ulicema, a nejradši, když jde ještě někdo z baráku se mnou. To se kolikrát domluvíme, že půjdeme spolešně se ženskýma: jako výprava, víte? Nás babek se sice nikdo nelekne ani v houfu, to dá rozumu, ale aspoň my se bojíme míň."

Petr Potůček, 22 let, student, Brno:

Lepší než mít bodyguarda je být jím sám sobě. Od svých patnácti posiluju, dělal jsem box a džudo a teď se zabývám dalšími bojovými sporty. Takže mohu říct, že si na mě nikdo nepřijde: samozřejmě, když mi nevrazí odzadu kudlu mezi žebra, anebo do mě nenasype tři rány z devítky. Mohu o sobě říct, že se nebojím, ale že zbytečně neriskuju. Nevyvolávám spory, a když se mě snaží někdo vyprovokovat, radši odejdu. I když to vypadá jako zbabělost. Zažil jsem párkrát hlavně na diskotékách, že se na mě nějací frajeři zkoušeli vytáhnout. Většinou, jako všichni zbabělci, chodí v houfu, tři čtyři: jeden provokuje a druzí čekají hezky v ústraní - a kdyby se něco semlelo, tak se přidají. Pokud možno zezadu, protože na kecy o čestném a rytířském boji dneska nikdo nevěří. Kdyby na mě ale někdo opravdu zaútočil a mně nezbylo než boj přijmout, bránil bych se tvrdě, hodně tvrdě. Protože útočníka máte zneškodnit první ranou, ke druhé už totiž nemusíte dostat šanci. V minulém režimu se prý říkal vtip: co dítě potřebuje do života? Džudo a angličtinu. Dneska to není vtip: akorát, že džudem se jen začíná..."

Antonín Měchura, 50 let, podnikatel, Tábor:

Politikům nezávidím nic: natož jejich ochranku. Před deseti nebo dvanácti lety, když se všechno dalo do pohybu, jsem si párkrát pustil hubu na špacír na nějakých schůzích a shromážděních. Lidi mi zatleskali a známí mě pak plácali po ramenou a říkali, že by mě volili, kdybych kandidoval. A tak jsem o tom chvíli docela přemýšlel: že bych se přestal živit poctivou prací a dal se na politiku. Ale žena mě vrátila na zem: v restituci dostala barák a rozbrečela se, co že si s ním počne, když já budu někde rajzovat po schůzích. Tak jsem radši začal podnikat a neměnil bych. Oblek a kravatu musím nosit dost často i jako šéf firmy, ale neumím si představit, jak bych od rána do večera dokázal třeba sedět někde ve Sněmovně a poslouchat jejich tlachy. Oni ti poslanci stejně většinu času v sále nejsou, anebo chrápou: ale jenom ta představa, že se vlastně ulejvám za peníze poplatníků, by mě dusila. Člověk si asi zvykne, ale já jsem rád, že zvykat nemusím. Bodyguardy jsem už mockrát měl: dělají mi je ovšem dva urostlí zaměstnanci. Když jedeme do banky pro peníze na výplaty... Jinak bych o andělíčky strážníčky za zadkem nestál: dost si zakládám na pocitu soukromí - a to by šlo nejspíš do hajzlu.

Stanislava Krahulíková, 58 let, učitelka, Praha:

Někdy si myslím, že nějakou ochranku bude muset školská správa zřídit pro kantory, protože z učitelství se nesporně stává rizikové povolání. Děti na nižším stupni nás zatím ještě nebijou, ale na vyšším se už párkrát po kolegyni ohnali pěstí a před inzultací se zachránila jen tím, že statečně utekla do kabinetu. Paní ředitelka jí pak domlouvala, jestli není na žáčky chudáčky příliš přísná.

Tři dny nato se přišla do školy poptat matinka onoho rázného osmáka, a když se dozvěděla, že paní třídní navrhuje jejímu milánkovi v pololetí trojku z chování, takže po kýženém studiu na gymplu nejspíš bude veta, vzkypěla spravedlivým hněvem a tu "blbou úču", jak kolegyni nazvala, neprodleně zfackovala. Blbá úča musela k lékaři a ježto měla zraněné oko a zhmožděnou čelist, marodila s úrazem dva týdny a rvavou matinku čeká trestní stíhání a soud pro ublížení na zdraví. Závidím jen našim tělocvikářům: ti se snad mají šanci ubránit, i když nevím; jestli si děti začnou nosit do práce střelné zbraně, jak je zvykem v Americe, a obchodovat o přestávkách s municí, pomůžou nám jen neprůstřelné vesty.

Že mám smysl pro humor? To není humor, pane: jen smích skrze slzy, jak kdysi napsal Gogol. Násilí v české společnosti se z extrému stalo běžnou věcí a já bych náramně uvítala, kdybych měla na stole při vyučování v osmičce nebo devítce poplašné tlačítko, kterým bych si mohla přivolat ozbrojenou posilu - v případě ohrožení. Slovní urážky jsou běžné, facky ještě ne, ale... Alarm ve škole je hudba budoucnosti, jíž se naštěstí nedočkám, protože v červnu jdu do penze: a pak ať si tu báječnou novou generaci učí za pár šupů kdo chce. Víte, každý školní rok se říká, že děti jsou čím dál horší. Ale teď už horší být nemohou. Ještě štěstí, že jich je ve třídách málo. Kdybych si dneska volila povolání, učit bych nešla za nic na světě. Ani kdyby nám platili dvakrát víc.

Pavel Hubený, 40 let, obchodník, Praha:

Vlastním krámek s mobilními telefony a příslušenstvím dvakrát mě vyloupili a jednou dovnitř přišel chlápek, mluvil napůl rusky, napůl česky, nechal si předložit nejlepší modely, a pak vytáhnul pistoli. Že chce "děngy" - a ty aparáty začal pakovat do ruksaku jakbysmet. Tak jsem zpod pultu vytáhnul revolver a povídám - větší bere! Najednou uměl česky dokonale, a že to tak nemyslel. Nechal jsem ho sebrat: jenže už za dva dny jsem ho potkal na Míráku zas. Osobní ochranku bych nechal politikům, hvězdám a zbohatlíkům, ale kdyby tak policie udělala jenom pořádek. Normální pořádek v ulicích..."

Ptal se Jan. J. Vaněk