Rána, skřípot plechu, vějíř jisker, které za sebou zanechávala karoserie drhnoucí o asfalt. A pak jen ticho, pach benzinu a spálené gumy.

Policejní vůz byl na místě nehody první, jednotlivé kroky hlídky byly rychlé a mnohokrát procvičené. Nejdřív vypnout zapalování, pak je nutno hasicím přístrojem zchladit rozpálený motor. Přibližně pětiletý kluk v dětské sedačce byl vyděšený, ale nezraněný, žena na sedadle spolujezdce měla rozbité čelo a tiše naříkala, nejhůř na tom byl řidič zapasovaný v troskách vozu tak, že s ním nebylo možné pohnout. Přijela záchranka, vzápětí dorazili hasiči a muže od volantu začali vystříhávat hydraulickými nůžkami.

Policisté odkláněli projíždějící auta a do situačního plánku zakreslovali jednotlivé etapy nehody. Brzdnou dráhu, marný pokus o vyrovnání smyku, místo převržení vozidla. O hodinu později byla doprava obnovena, jen trosky na okraji silnice čekaly na příjezd odtahové služby.

"Když se taková nehoda obejde bez vážnějších zranění, tak je to všechno celkem jednoduché," poznamenal nadpraporčík Ladislav Holub. "Ale když jde o lidské životy, to pak má člověk co dělat, aby se toho po službě zbavil a vůbec dokázal myslet na něco jiného."

Doprava ve městě Písku byla ten den poměrně klidná. Odpoledne se posádka služebního vozu vyměnila, Ladislav Holub v teplácích, kopačkách a vyrudlém triku vyběhl na travnaté hřiště píseckého fotbalového klubu. Kolega Milan Houzar tu už s houfem desetiletých kluků nacvičoval dribling.

Fotbal na světě nebyl odjakživa, jak by se snad mohlo zdát, ještě slavný Ottův slovník naučný o něm hovoří dosti rozpačitě.

Každé mužstvo čítá 11 hráčů, z nichž prvních 5 mají úkol útočících harcovníků (forwards), úkolem těchto hráčů jest míče při odkopu se zmocniti a prohnati jej útokem ke brance (goal) odpůrců...

Když hra začne, míč se středu se odkopne, tu útočníci míče se uchopí a vyhýbajíce se, pokud možno, odpůrcům po šířce tam a sem a po délce ku předu s ním postupují, jako loď proti větru plující. Tento způsob postupu a nízkého, dle potřeby kratšího nebo delšího podávání míče, zove se kombinováním a v jeho dobrém nacvičení i provádění spočívá hlavní úspěch hry. Každý hráč musí hnáti míč nejen ke brance, ale hlavně k tomu svému spoluhráči, který má výhodnější postavení, aby míč zase dále ku předu jinému spoluhráči mohl podati, a teprve když je chance kopu do branky největší, kopne se míč přímo ke brance.

A je to.

Mrňaví hráči měli dravou chuť na míč, kličkovali ve slalomových tratích, v běhu zpracovávali přihrávky a vraceli balon přesně tam, kde uháněl spoluhráč.

"Myslím, že jsme měli docela štěstí na dobrou partu," poznamenal nadpraporčík Houzar. "Hlavně to všechny ty kluky upřímně baví."

Vloni přihlásila trenérská dvojice mužstvo do okresní soutěže přípravek, vyhráli všechno s jednou jedinou remízou a závěrečné skóre poněkud připomnělo výsledky románové Klapzubovy jedenáctky.

125 ku 15.

Všechno začalo pozvolna a nenápadně. Ladislav Holub hrával fotbal od dětských let, nikdy ovšem vrcholově, okresní, maximálně krajský přebor, soutěže pro radost a ne pro peníze. Když syn dorostl do věku, kdy ho začal míč přitahovat, vodil malého Lukáše na hřiště píseckého fotbalového klubu. Tam to ovšem příliš nefungovalo a jednou funkcionáři sami přišli.

"Poslyšte, s trénováním je potíž, nechtěl byste si vzít děcka na starost? Třeba jen na pár měsíců. Maximálně na rok..."

Připadlo mu to jako úplný nesmysl. Copak něco takového vůbec jde dát dohromady se službou na dopravce? Ne, v žádném případě ne.

První ho nahlodala manželka. "Stejně tam s klukem chodíš. A pořád říkáš, jak by se to mělo dělat líp. Tak se předveď!"

Netroufal si. Dvacet pět, třicet dětí. To je přece jen trochu moc. Zkusil to u kolegy a kamaráda.

"Kdybys šel do toho se mnou...

Nečekal podporu, zvlášť proto, že Miroslav Houzar má malou dcerku a fotbalové žactvo mu mohlo být ukradené.

"Proč ne," řekl Mirek, "tak to zkusíme."

Hrát a trénovat je zatraceně velký rozdíl, zvlášť, když se to má dělat odpovědně. Přečetli řadu odborných knížek a skript o metodice fotbalové výuky a o práci s mládeží, nicméně všechno se naučit nedá. Ve sportu je velmi důležitá jakási přirozená psychologie, cit pro partu a situaci, umění ve správnou chvíli dobře rozhodnout a poradit. Výsledky vypovídají jen částečně. Hlavní je radost ze hry. A ta, zdá se, výkony píseckých fotbalových žáčků provází.

Po suverénně prvním místě v okresním kole přípravek následovalo krajské finále vítězů ve Strakonicích, kam přijela mužstva z míst, kde se s fotbalovou mládeží pracuje už léta a výborně. České Budějovice, Jindřichův Hradec, Vimperk.

"Tam jsme sice skončili poslední," řekl Ladislav Holub, "ale byly to hezké, vyrovnané zápasy, možná chyběla troška štěstí. Pro kluky to bylo ohromně důležité. Mužstvo roste s dobrými soupeři, co je do zápasu, a že jsme takových pár absolvovali, kde vyhrajete třeba dvaadvacet nula. To je výkonnostní nedorozumění, takové utkání nemá smysl ani jako trénink. Ale když je výsledek do poslední minuty otevřený, tak je to opravdové dobrodružství, zážitek, na který stojí za to vzpomínat."

Hezkých zápasů byla spousta, některé připomínaly rébus nebo křížovku. Třeba jednou v Hoslově. Tam je hezké travnaté hřiště, jenže je mnohem menší než připouštějí pravidla, regulérní zápasy by se na něm vlastně vůbec neměly hrát. Písecké kluky to zaskočilo, přehuštěnost byla taková, že se úplně vytratila souhra, nakonec chumel těl připomínal víc ragby než kopanou. Po žalostném prvním poločase se v kabině ozvali trenéři. Na sóla zapomeňte, nikdo nehraje sám! Přihrávejte si na jeden dotyk a uvidíte, že to půjde...

- Tento způsob hry, zove se kombinováním, tvrdí starý slovník a písečtí harcovníci s osvědčeným receptem uspěli. V druhé půli nastříleli soupeřům čtyři branky a domů se vraceli se znamenitou náladou.

Plánovaný rok utekl jako voda, trenérská dvojice u fotbalu zůstala, z hráčů přípravky se stali mladší žáci. Jede se dál.

Dopravní služba policie bývá proklínaná, když uděluje pokuty, respektovaná v situacích, kdy rozplétá beznadějné automobilové zácpy, s úlevou vítaná, pokud pomáhá při vážných silničních nehodách.

Není snadné nosit uniformu dopraváka a odpoledne na hřišti působí na přetažené nervy jako pohlazení.

Vzpomínaný otec Klapzuba kdysi navrhoval, aby se mezinárodní spory neřešily zbraněmi, ale fotbalovými zápasy. Nápad se bohužel neujal, zkusme proto skromnější variantu. Možná by stačilo, kdyby se lidé za volanty chovali podle základních zásad fotbalových žáčků.

Nefauluj. Žádný výsledek nestojí za to, abys zranil spoluhráče. Když je hřiště přeplněné, třeba jako ten trávník v Hoslově, pamatuj, že nejsi sám a ber ohled na ostatní...

A to je vlastně celé. Zdá se, že sport a doprava toho mají víc společného, než se na první pohled zdá.

jr  
Foto Václav Šebek