Nedávno zesnulý režisér Stanley Kubrick natočil svůj slavný film Mechanický pomeranč v roce 1971. Po světě se o něm hodně psalo, hodně se na něj chodilo, vyvolával diskuse. V tehdejším Československu ovšem ticho po pěšině: výběrová komise, jež bděla nad neposkvrněností tuzemských diváků, snímek do zdejších kin nepustila. A basta.

Kupodivu, trapný dluh nebyl splacen ani později v síti filmových klubů, jež po jistém uvolnění ker normalizačního sevření přece jen leccos z pozoruhodných západních filmů uvedly, a ani v průběhu posledního desetiletí. Teď tedy aspoň videosplátka: Mechanický pomeranč dorazil do Čech a na Moravu na kazetách. A nutno říci: pořád setsakra stojí za vidění.

Kubrick natočil podivuhodně mrazivou vidinu světa blízké budoucnosti. Světa, jenž se podivuhodně podobá tomu našemu - třicet let poté... Neboť násilí se v něm stalo čímsi všudypřítomným a běžným, aktéři příběhu jako by stáli před jedinou základní volbou: buďto se rozhodnou páchat zlo, anebo se prostě stanou jeho trpnou obětí. Jak říkali latiníci: "Tertiam non datur. Třetí možnost dána není..."

Nezapomenutelný je v hlavní roli Alexe mladý Malcolm McDowell, tedy vycházející herecká hvězda, s démonickým pohledem a okem překrytým dlouhými zvýrazněnými řasami. (Mimochodem, tahle role předznamenala hezkou řádku psychopatů lemujících jeho filmografii.) S hravostí takřka infantilní se Alex dopouští nejodpornějších zločinů. Perverzně, sadisticky vnímá utrpení svých obětí jako slast, jenže všeho do času: je lapen policií - a převychován. Moderními metodami mu vštípí podmíněný reflex: kdykoli jen pomyslí na možnost útoku na druhé, udělá se mu příšerně zle...

Ne, nelituje svých minulých zločinů: jenom prostě nemůže páchat nové. A tak se nutně stává obětí doby a světa, v němž s takovým handicapem prostě nemůže přežít: svých bývalých parťáků navlečených do uniforem, bezdomovce, jejž kdysi sám ponižoval, zmrzačeného spisovatele.

Nezapomenutelná je vizuální složka filmu: bizarní interiéry, extravagantní bar, kde hrdinové filmu konzumují sice mléko, vylepšené však "povzbudivými" přísadami - a ovšem také zvláštní Alexova řeč, prorostlá četnými rusismy. Právě ony byly asi onou nejnepřekonatelnější překážkou, pro niž nám byl Mechanický pomeranč v letech reálného socialismu striktně zapovězeným ovocem. Ale v jistém smyslu jako by obava z něj absurdně trvala: film, jemuž by slušela velká plátna, spatříme i teď jen na obrazovkách...

(jjv)