Úsměv psa
	JAN J. VANĚK

Doktor Horáček vždycky tvrdil, že je lepší vyhořet, než se stěhovat, a proto prožil vlastně celý život v jediném bytě - a přece se nakonec odhodlal opustit město, v němž prožil čtyři desetiletí, kde si jako lékař vydobyl uznání a kde znal nejen každý kámen, ale taky každý druhého člověka, neboť určitě prošel jeho ordinací. Doktor Horáček byl dětský lékař a v ulicích potkával celé generace svých pacientů, kteří ho uctivě zdravili a on jim usměvavě odpovídal. Někteří se i zastavili na kus řeči a on se snažil předstírat, že si je pamatuje, že ví, s kým mluví. Nacvičil si pro tyhle případy celý scénář lehké, nezávazné konverzace, v níž se dovedně vyhnul konkrétnostem a prokličkoval soutěskami slov natolik dovedně, že si jeho někdejší pacienti říkali: "Sakra, tomu Horáčkovi to pořád ještě pálí, mámo, představ si, že si ještě pamatuje, jak jsem měl spalničky a jak naše Evička dostala příušnice..."

Jenom paní Horáčková věděla, jak je to s vitalitou jejího muže doopravdy: domů přicházel čím dál unavenější a upřímně se těšil na penzi. Dočkal se jí: jenže jeho milovaná žena týden předtím zemřela.

"Kovářova kobyla a doktorova žena," smávala se vždycky a nakonec se jí podařilo pravdivost úsloví prokázat dost drasticky: vlastní smrtí. Tak dovedně tajila před svým mužem symptomy nemoci - dokonale si je nastudovala z jeho obsáhlé odborné knihovny a jejich postup snášela stoicky a statečně - až ji přemohly bolesti a jednou odpoledne, zatímco doktor Horáček ordinoval ve městě, zavolala si záchranku, mladého lékaře z pohotovosti šokovala zevrubnou diagnózou a týden nato skonala na místní interně, obluzena morfiem a díky němu celkem bez bolesti.

"Tohle jsi mi neměla dělat, Zdeničko," vyčítal jí doktor, když se vrátil z krematoria a tiše si s ní povídal, jak byli vždycky zvyklí. Pendlovky odbily šestou večerní, tou dobou se vždycky vracel ze střediska domů a žena ho čekala s čertsvě vařenou kávou... Jenže teď na jejím místě u stolu stála jen fotografie.

Doktoru Horáčkovi se nechtělo žít, ani trochu ne. Jenže z vedlejšího pokoje se vybatolil kokršpaněl Andy, celý udivený z nezvyklých událostí. Bylo mu čtrnáct a měl své libůstky a miloval svůj klid. A teď napřed zmizela jeho milovaná panička, od níž se v poslední době vůbec neodlučoval, dopoledne vtrhli do bytu cizí lidé v černém a divně voněli a mluvili jeden přes druhého a psa si nevšímali - a teď se vrátil pán dočista sám a zapomněl naplnit misku a taky na čas podvečerní procházky...

"Já vím, Andíku," vzchopil se doktor, otevřel psovi konzervu a díval se, jak ji pořádá. A pak mu navlékl obojek a sobě zimník a vyšli do sešeřelých ulic, jako už tolikrát předtím a už jen jedinkrát poté.

Protože pozítří se už Andy ráno neprobudil a nepřišel pána vzbudit studeným čenichem, jak činíval celá léta.

"Srdce," pokrčil rameny veterinář. "Už měl roky, Františku, a smrt paničky pro něj byla hrozně stresující. Visel na ní, tebe měl taky rád, ale s ní si vždycky povídali beze slov, jenom očima... Psi jsou taky jen lidi, víš?"

Doktor pochoval psa u lesa za městem, v stinné kotlině, kam chodívali na dlouhé procházky ve třech. Horáčkovi neměli děti a Andy jim je suploval - docela úspěšně, jak s hořkostí a v duchu doktor připouštěl předtím i potom.

Nazítří oznámil, že končí s praxí, a začal se loučit s pacienty. Nejradši by zavřel krám ze dne na den, ale to pochopitelně nešlo, hokynář může stáhnout roletu razdva, doktor musí předat klientelu a rozloučit se důstojně.

Ale za měsíc zamkl naposledy ordinaci a pomalu kráčel pěšky k domovu, lidé ho zdravili a on jim automaticky zdvořile odpovídal, ale nikoho z nich pro slzy neviděl.

"Zdědil jsem domek na venkově," vysvětloval sousedům, jež šokovalo jeho stěhování. "Byt jsem prodal i se zařízením, všechno tu na mě padá, a kdybych s sebou vzal třeba nábytek, jenom bych svůj stesk přenesl jinam. Beru si jen osobní věci a knihovnu. Tu mi přivezou stěhováci příští týden. Takže zítra pojedu nalehko - jako tažný pták..."

"Přesadit takový starý strom... To nemusí dobře dopadnout," nespokojeně pomlaskával doktorův spolužák a letitý přítel, psychiatr Strnadel.

"Pokud pocítím atak těžké deprese, pošlu ti telegram," usmál se doktor Horáček. "Přijeď, učím se vázat oprátky..."

"Jsem rád, že se ti vrací humor," podezíravě si ho změřil kamarád. "Jakkoli poněkud černý..."

Pili koňak, a když si k němu zapálili tlusté doutníky, automaticky se zvedli a vyšli na balkon: kouření v obýváku jim rázná paní Horáčková netrpěla a jejich zápalná oběť na čertsvém vzduchu byla pro ně teď nejen automatismem, ale taky tichou vzpomínkou na nebožku.

"Popadává sníh," podivil se psychiatr. "A to je teprve konec listopadu! Zítra může být na silnicích hotová čina a ty nejsi zrovna gardový řidič, Františku. Měl bys ještě cestu odložit - za pár dní se strhne mráz a přijde obleva...."

Ale doktor Horáček mu vysvětlil, že nic se odkládat nedá: nazítří odevzdá klíče novým majitelům bytu a oni si během dne nastěhují svoje věci.

"Tak bys těch pár dní mohl zůstat u nás," navrhl kamarád, jenž měl na předměstí domek a žil v něm jenom se ženou, co jeho děti po studiích zůstaly v Praze.

Ale doktor Horáček vrtěl jen mlčky hlavou: už chtěl být pryč, daleko. Začít nový život, jestli se dá ve dvaašedesáti ještě o něčem takovém mluvit.

"Víš, jak se na tu Šumavu těším?" řekl s takovým nadšením v hlase, že na něho psychiatr pátravě pohlédl. "Vzduch, který se dá dýchat, sníh, který je bílý, smrky, které jsou zelené..."

Rezignovaně mávl rukou nad panoramatem města, jež leželo před nimi pod kopcem jako na dlani a v jehož ulicích se válela hustá vrstva smogu a páchl dým z chemičky.

"No, to se ti ani nedivím," řekl psychiatr, "ale..."

Roztřásl je chlad, tak zbytek doutníků dokouřili uvnitř. Kouzlo okamžiku už bylo stejně zlomeno.

Ráno chtěl doktor Horáček vyrazit časně, hned jak se pořádně rozední, ale noví majitelé se objevili se zpožděním a chtěli ještě vědět to a ono, několik lidí se ozvalo telefonicky, aby se rozloučili - zkrátka, jen hodina chyběla k poledni, když doktor konečně nastoupil do své letité škodovky a šlápl na plyn. Motor poslouchal jako hodinky: majitel sice tak akorát věděl, kudy se do nádrže čepuje benzin, ale jeden z jeho byvších pacientů se stal majitelem autoservisu. Doktor ho kdysi vykřesal z ošklivého zápalu plic a vděčný podnikatel mu teď grátis pečoval o jeho šunku, když už ho nepřemluvil k výhodné koupi něčeho onačejšího.

Doktor prokličkoval ulicemi a sám sebe udivil tím, že ani necítí valné dojetí: už si asi chvíle loučení odbyl předem, teď ho spíš zajímala daleká cesta a šedá duchna nebes, ze které zatím jen sem tam spadlo pár vloček, ale jež táhla břicho nízko nad obzorem a tvářila se výhrůžně.

Silnice byla ale suchá a dalo se jet docela solidně, pokud si člověk zvykl na houfy náklaďáků, ženoucích se arogantně v obou směrech a velkoryse přehlížejících osamělého jezdce v modré škodovce.

Na pokraj Prahy dorazil doktor za necelé dvě hodiny, ale dalších devadesát minut se prokousával od severního k jížnímu okraji. Zprvu si předepsal trpělivost, ale od muzea už se vztekal jako čert - a když se konečně kolona rozjela k Benešovu, zhluboka si oddechl a zjistil, že nevidí hlady. Jel dál a očima hlídal poutače podél silnice: naleštěné motoresty ho ale nevábily a nakonec zabrzdil u staré vesnické hospody, kolem níž musel jet čtyřicítkou, jak značka nařizovala. Nevelké parkoviště bylo plné aut: což znamenalo dobré vysvědčení pro kuchaře, jak doktor usoudil. Místečko pro škodovku našel až na samém konci asfaltového plácku, za dvěma obrovitými kamiony se musela přikrčit.

A nezmýlil se, pojedl rychle, dobře a lacino, dršťková byla z drštěk a řízek z masa. Což, jak shledal doktor Horáček v posledních týdnech, kdy se začal stravovat v restauracích, zdaleka není samozřejmost.

Ještě si v hospodě odskočil, aby nemusel cestou někde v lese, a spokojeně zamířil k autu, prokličkoval mezi parkujícímI náklaďáky. V kapse našel klíčky a zrovna odemykal, když sebou škubl leknutím.

"Vzal byste mě s sebou, pane?" řekl pokorně neznámý chlapík těsně za jeho zády.

Musel se přiblížit úplně neslyšně a doktor si nenápadně prohlédl jeho boty: vypadaly úplně normálně a musel si tedy dát dost záležet, aby ho takhle překvapil. Pár vteřin trvalo, než se vzmohl na slovo: "Málem jste mě vylekal," přiznal s trochu nuceným úsměvem. "Vzít vás mohu - pokud jedete mým směrem."

"Kam máte namířeno, šéfe? Podle espézetky jste ze severu, ale viděl jsem vás přijíždět od Prahy - takže myslím, že nejedete ještě domů..."

"Jedu na Šumavu," připustil doktor a vzápětí si vyčítal, že neudal nějaký méně vzdálený cíl.

Chlápek se mu dvakrát nezamlouval: robustní, dva dny neholený, ostříhaný na ježka, navlečený do khaki vaťáku, z nějž vyčuhovaly kalhoty neurčité barvy, na nohavicích zablácené...

"Já jsem prostě klikař," zajásal muž a chvíli to vypadalo, že snad doktora nadšením obejme. "Na Šumavu - zrovna tam jedu taky..."

"Vážně?" opáčil doktor. "No, tak si teda nasedněte! Ale upozorňuju, že jezdím dost pomalu - a že se u mě ve voze nekouří..."

Chlapák horlivě pokyvoval a přesunul se ke dvířkům spolujezdce, jež mu doktor zevnitř odjistil a otevřel.

Později ho napadlo, že měl radši zajistit i svoje, nastartovat a vzít to trapem pryč. Jenže to už bylo pozdě - a z plného parkoviště by beztak stěží rychle vykličkoval.

Pistole, již měl doktorův pasažér za pasem - jmenoval se Petr Souček a uprchl z vězení, respektive ze stavby, na níž s dalšími odsouzenci pracoval - patřila původně strážnému v jakési venkovské továrničce. Souček se na něj předchozího večera dotloukl pod záminkou, že nedaleko havaroval a potřebuje zavolat pomoc pro manželku. Za důvěřivost slíznul vrátný jednu klackem do temene a nejspíš už nežije, jak si Souček věcně spočítal. Dal do rány asi víc síly, než bylo nutně třeba, ale nechtěl prostě riskovat. Bachař, jejž sejmul v stinném koutu staveniště, se probral předčasně a vyvolal poplach dřív, než se prchajícímu podařilo dostat na nádraží - a musel tudíž potupně naskočit do projíždějícího nákladního vlaku a třást se pak celé hodiny strachem, že ho dostanou. Nedostali, ale on teď už neměl co ztratit. Zřejmě se stal vrahem, vrahem na útěku - a s takovými se nesmlouvá, ani v Čechách ne, v tom ohledu si nedělal iluze. Musel se dostat na německé hranice a pak dál, Evropa je velká a svět ještě větší, nějaké prachy sežene a opatří si doklady a začne nový život někde v Brazílii anebo na Novém Zélandu.

"Jedete domů, nebo za prací?" optal se ho chlápek za volantem a Souček se musel probrat ze svých myšlenek, aby odpověděl.

Ještě s tím dědulou musí vycházet po dobrém, jakživ neměl řidičák, takže ho dědek musí dovézt co nejblíž k hranici. Pak ho ovšem sejme, pro jistotu, aby nedal poldům popis a neřekl, kde ho vysadil. Auťák nechá někde v lese, zaháže ho chvojím, na Šumavě už touhle dobou moc lidí netrajdá. Když bude mít kliku, můžou taky dědka najít až na jaře.

"Mám tam kámoše," zalhal Souček, "jedu na zabijačku."

Zasmál se: někdy mám docela smysl pro humor, pochválil se v duchu.

"A to jo," pokývl dědula za volantem. "taky bych si dal říct!"

"A co vy? Jedete na návštěvu?"

"Stěhuju se," řekl doktor Horáček. "Zdědil jsem tam barák, až nahoře: dřív to bylo pásmo, jen kousek od hranic..."

Tohle byla skvělá informace, pomyslel si Souček. Dědek ho doveze až k čáře, paráda. A dokonce by se u něj dalo přespat, očíhnout terén a třeba počkat, až bude na přechod ideální počasí. Poldové po něm určitě už jdou, ale nenapadne je, že by se dostal tak daleko, spíš budou čekat, že se zkusí ztratit v Praze, kterou dokonale zná.

"A to jako nastálo? A sám?" zajímal se Souček.

Jestli tam na dědka čeká nějaká ženská, na věci to moc nemění, ale dobře s tím počítat předem, říkal si v duchu.

"Žena mi umřela, je to pár týdnů," řekl doktor. "A tak jsem odešel do penze a prodal byt."

"Za kolik?" vyhrkl lačně Souček.

"Myslím, že to je moje věc," chladně opáčil doktor.

"Promiňte, jenom jsem byl zvědav, za kolik se dá kvartýr dneska prodat - a koupit," pospíšil si Souček.

Beztak dědek prachy ulil někam do banky, spílal si v duchu. Jenom blázen by je vezl v hotovosti s sebou.

"A to nemáte děti? Jste fakt docela sám?"

"Měl jsem psa," řekl tiše doktor. "Kokra. Ale už je taky po smrti."

"Pes?" uchechtl se Souček. "Já mám psy rád. Nejvíc na česneku."

Doktor na něho pohlédl úkosem a Souček si v duchu vynadal: tohle nebyl dobrý vtípek, i když za katrem by se chlapi určitě zasmáli.

"To byl jen fór," zachraptěl neupřímně Souček.

Ale doktor neodpověděl. Ne, že by se mu jeho spolucestující od začátku moc zamlouval, ale teď mu v autě začal jednoznačně vadit. A doktor Horáček se začal zabývat myšlenkou, kterak ho z auta vystrnadit. Jenže v tom okamžiku začalo být Součkovi horko a rozepnul si vaťák: a jak se na sedadle vzpínal, aby ho mohl ve stísněném prostoru svléknout, vypadla mu pistole a bouchla o podlážku.

"A hopla," řekl zvesela. "To je ale překvápko, co? No, tak aspoň víme, na čem jsme! A nebudeme dělat pitomosti, starej pane, co?!"

Jeli dál: poletující vločky rychle houstly a měnily se v chumelenici. Za chvíli ležela na asfaltu celistvá vrstva sněhu, jež netála. Navíc se začínalo smrákat, na konci listopadu se stmívá brzy, zvlášť když je takhle zataženo.

Doktor svítil už dávno, ale kužele reflektorů jen s potížemi prořezávaly houstnoucí šero.

Projeli Prachaticemi a pomalu šplhali do kopců. Doktorův spolujezdec vyhlížel docela spokojeně: cíl cesty se blížil, karty byly rozdané - a jak byl přesvědčen, nemohl prohrát.

Doktor se musel plně soustředit na řízení, silnice nebyla posypaná a v zatáčkách to dost klouzalo.

"Kdoví, jestli se tam nahoru vůbec vyškrábeme," zamumlal spíš pro sebe, ale Souček se navztekal.

"S tím na mě nechoď, dědku, a šlápni na plyn," zavrčel výhrůžně a hlaveň pistole se zavrtala do doktorova boku.

"Když budeš poslouchat jako hodiny a uděláš, co řeknu, vyjdeš z toho se zdravou kůží," sliboval mu prve, ale doktor mu moc nevěřil.

Zvláštní: ještě před pár dny myslel doktor Horáček na smrt docela věcně a dokonce si říkal, že kdyby přišla, nebránil by se jí. Ale teď, když se náhle stala velmi reálnou perspektivou, silně zatoužil přece jen žít. Musel se tomu paradoxu usmát - a když si jeho úsměvu všiml Souček, rozzuřil se ještě víc.

"Hele, žádný podrazy, dědku," řekl výhrůžně, "nebo tě odprásknu a zahrabu do sněhu - těch pár kilometrů už trefím sám..."

Doktor neřekl nic, ale nevěřil mu: kdyby ho chtěl zabít a ukrást mu auto, mohl to už udělat. A jestliže ho zatím nechával za volantem, musel mít pádný důvod: nejspíš nedovede řídit, dedukoval doktor. Dokud tedy jedou, zůstává naděje. Ale co se stane, až se octnou u cíle...

Minuli zájezdní hospodu U Staré kovárny: ve výčepu se svítilo, před vchodem parkoval terénní vůz lesáků, dodávka z jatek a policejní forman. Doktor toužebně pohlédl jeho směrem a ucítil, jak pistole přitlačila.

"Ještě to máme daleko?" zavrčel Souček a doktor zavrtěl hlavou.

Proti své vůli cítil jakési rozjaření: ať už věci dopadnou jakkoli, v nejbližších minutách se všechno vyřeší. Mátožný stav mysli, v němž se octl po smrti své ženy, se rozplynul, a on uvažoval jasně a bystře.

Lesními serpentinami vyjeli na vrchol stoupání, za ním se silnice prudce svažovala do údolí - a kdyby nepadla hustá mlha, viděli by už za ním další, ještě strmější stoupání.

Na jeho úbočí, pyšně hledě do kraje, stál dům, který doktor zdědil a v němž chtěl prožít další léta.

Škodovka, supící do kopce s prokluzujícími koly, se s kopečka rozběhla jako zamlada. A v té chvíli doktor v záři světel cosi spatřil, rychle sundal nohu z plynu a sešlápl brzdu, ale vůz jel dál jako sáňky - a jemu nezbylo než strhnout prudce volant doprava. A pak už se auto ve smyku nezadržitelně sunulo ke krajnici a přes ni, na srázu na vteřinu zaváhalo a pak se začalo kutálet dolů, do strže, plech skřípěl a větve stromů bušily do karoserie, Souček ječel hrůzou a jeho pistole vypálila, ale to už naštěstí její hlaveň nesměřovala do doktorova boku, ale výstřel jen rozbil čelní okno, jež by se nejspíš vysypalo tak jako tak.

Když zase zavládlo ticho, napadlo doktora, že takhle tedy vypadá definitivní konec. A pak ztratil vědomí.

"Lehký otřes mozku, nějaké modřiny a škrábance," shrnul výčet doktorových zranění primář okresní nemocnice Doudleba, jenž byl nenadálým pacientem na oddělení upřímně nadšen, neboť s Horáčkem kdysi studovali a kupodivu se i po letech poznali. "Můžeš domů třeba hned - ale docela rád si tě tu nechám na pozorování a aspoň si pokecáme..."

"Na pokecání bude ještě času dost," pravil Horáček rezolutně, "ale teď mám naspěch!"

"Čeká tě tam v kopcích někdo?" durdil se primář.

"Právě že možná jo," usmál se tajemně doktor Horáček.

Autobus mu jel o půl třetí, ale vysadil ho jen u hospody U Staré kovárny: dál se v zimě nejezdí, protože silnice není udržovaná, vysvětlil mu řidič.

V hospodě si tedy dal doktor dršťkovou a grog pro zahřátí a poslouchal chvíli ódu paní hostinské, jež nadšeně probírala jeho hrdinský kousek.

"Takhle riskovat, panebože," lomila rukama. "Ale toho darebáka jste se zbavil parádně, jen co je pravda!"

"Víte, že jsem na něj v tu chvíli nemyslel?" opáčil doktor.

"Ale já myslela, že jste do tý strže sjel schválně - abyste se ho zbavil," divila se. "No, hlavně, že je po něm: akorát by ho živili v kriminále z našich daní a ještě by ho pustili a on by zas něco proved´..."

"Ale kdepak schválně," usmál se pokojně doktor. "Vyjel jsem ze zatáčky a najednou přede mnou seděl na silnici pes: a ke všemu kokr. Paní hostinská, copak jsem ho moh´ zajet?"

"Pes? A kokršpaněl?" vrtěla hlavou. "Kde by se tam v kopcích vzal? Tady kokra nikdo nemá, ledaže... Občas sem lidi z města nějakýho psa zavezou, vyhodí ho z auta a ujedou mu, víte, jak to dneska chodí..."

"Každopádně nešlo o přízrak," řekl doktor. "Protože když jsem se po havárii probral z mrákot, ležel u mne, hřál mě a lízal mi obličej. Nebýt jeho, možná bych tam dole zmrznul..."

"Já tu teda žádnýho psa neviděla," řekla hostinská a šla se věnovat partě turistů, jež dorazila na pozdní oběd.

Doktor zaplatil a vyšel na mráz: slunce se smálo z modré oblohy a jeho nový domov se rýsoval na protější stráni jak na alpské pohlednici.

K zatáčce, kde minulého večera sjel ze stráně, došel po čtvrthodině: vrak jeho škodovky už vytáhli, zbyl jenom rozrytý sníh a polámané stromy. Když se dost vynadíval a taky vydýchal, dal se znovu na cestu: slunce už rychle klesalo a stíny se prodlužovaly a on musel ještě zatopit a připravit se na první noc v novém domě.

Vtom se něco mihlo v lese poblíž cesty: že by liška, napadlo ho. Jenže pak se z příkopu vynořil pes. Kokršpaněl. A tázavě se na něho díval.

"Andy," řekl automaticky doktor. "Budu ti říkat Andy, chceš?"

Pes zavrtěl ocasem a usmál se. Pak srovnal s doktorem krok a dál už kráčeli spolu. Domů.