POLICISTA  1/2002


měsíčník Ministerstva vnitra

portrét


Původce „amatérských pastelů“ litoměřický kriminalista Vladimír LiškaNikdo ho k ničemu nikdy nevedl, tedy ve smyslu, jakože by ho někdo k něčemu tlačil. Jenom odmalička viděl tatínka tvořit. Kreslit a malovat. Přestože byl otec dělník, přesněji elektrikář, měl přirozený umělecký talent. Malování byl jeho velký koníček. A jeho obrázky měli doma na zdi vždycky. Syna to tudíž zákonitě k výtvarným projevům taky táhlo ...

Mjr. Vladimír Liška (48) z Okresního ředitelství PČR v Litoměřicích (kde pracuje u počítačů) začínal jako kluk s kreslířskými, figurativními pokusy. Hodně se mu líbil Ondřej Sekora. To byl první profesionální vzor. Hned v první třídě základní školy podle něj obkreslil snad půlku Ferdy Mravence. Zamlouvaly se mu ale i jiné zajímavé obrázky. Tehdy ho kupodivu nijak zvlášť neuchvátil Josef Lada. To spíš Mikoláš Aleš.

Jako staršího školáka, někdy v šesté třídě, ho nadobyčejně zaujal Zdeněk Burian. To byl pak dlouho jeho kreslířský pánbůh. Zkoušel obyčejnou tužkou, protože násadkou mu to moc nešlo, napodobovat perfektní mistrovy perokresby. Nejen ilustrace Lovců mamutů, ale řady dalších dobrodružných témat. To kreslení ovšem příliš nesouviselo s doprovázenými příběhy.

Už tehdy začínající amatérský výtvarník oceňoval zejména Burianův kreslířský styl. Podmanilo si ho kouzlo světla v těch pérovkách. Umění, v němž několik málo tahů perem, jednoduché vyšrafování obrázku, nabízí nádherný pohled na ostré sluneční osvětlení scény z jedné strany a ve druhé části věci zřetelně stojící ve stínu.

* * *

Řeka v Českém středohoří - pohled od Radobýlu na Labe a Kletečnou"Malovat figuru štětcem, barvama - ať už to jsou tempery, nebo olej - to chce cvik, neustálé opakování. To musí člověk dělat denodenně," vysvětluje Vladimír Liška. "A když to tak nedělá, brzy zjistí, že mu některé věci třeba nejdou a že je zbytečný se v tom mordovat. Zatímco pohybovat se v krajině, tam je to líbezné. Nejspíš proto jsem u ní nakonec zůstal."

Chodil na základce jeden rok do výtvarného kurzu lidušky. Pak měl návrhové kreslení na bižutérní průmyslovce v Jablonci nad Nisou (kde se učil pasířem). A konečně určité základy o kompozici - nebo o tom významně důležitém světle - získal na vysoké škole (absolvoval pedagogickou fakultu). Přesto zůstává čistým samoukem. Pokud maloval, vždycky to bylo jenom bokem.

"A jak jsem se dostal ke křídám? Zjistil jsem, že technika olejomalby není pro mě to pravé ořechové. Vystřihnout něco ala prima, hned napoprvé, se snad ani nedá. Nanášet barvu přes barvu je možné víceméně jenom po zaschnutí. Dostat se u oleje k určitému efektu, to znamená dlouze zkoušet a hledat. Taje té techniky, čeho se při ní vyvarovat, nám na žádné škole nevysvětlovali. Tak jsem si objevil křídy.

Ty jsou pro mě úplně ideálním prostředkem. S nima si můžu hrát docela volně. Jednotlivé barvy smím libovolně do sebe navzájem zašmudlávat, dá se to navíc i přestříknout, zafixovat a znovu přes to jít suchou křídou, dalšíma lazurkama. Jde to zkrátka krásně, to se mi hodně zalíbilo.

Co se týká stylu, popřípadě trochu zvláštní barevnosti, to je zásluha mého vysokoškolského kantora, akademického malíře Miroslava Proška, shodou okolností odtud z Litoměřic. Ten se snažil, abychom všichni usilovali o nějaký svůj způsob vidění. Třeba i netradiční. Podívejte se, říkával, nemusí to bejt jako ve skutečnosti, jako když to vyfotíte. Snažte se docílit působivýho vjemu, i když použijete proti realitě odlišný barvy.

A jako příklad nám uváděl, z našich malířů, Václava Špálu. Ten udělal celej obraz v modrý barvě a pak do toho, podle našeho pana profesora, fláknul pár drobností oranžových, růžových nebo fialových a ono to najednou vypadá jako letní pohled pořádně prosvětlený sluníčkem.

Zkoušel jsem podobné přístupy, experimenty, a ty pastely si mě potom naváděly samy k danému výrazu. U jednoho obrázku jsem něco objevil, schoval jsem si to propříště a pak jsem už ani nepřemýšlel, jestli to mám malovat takhle, nebo jinak. Prostě to tak při malování jaksi automaticky vyplyne."

* * *

Ohře u TerezínaMajor Liška teď již hezkou řádku let krajinu výtvarně příliš nezaznamenává (leda pomocí fotoaparátu - a vlastního neopakovatelného druhu "záběru"). Daleko víc krajem projíždí na kole. Cyklistika, jako aktivnější, dynamičtější koníček a vydatnější forma odpočinku po práci, u něj v poslední době nesrovnatelně převažuje (viz např. Policista 9/2001 s reportáží o bicyklovém maratonu litoměřického Sportovního klubu policie).

Stát se malířem na větší úvazek se mu, jak doufá, povede nejpozději v důchodu. A věnovat se bude pořád dál plenéru, přírodním motivům. Ostatně, když na nic jiného, prý, nejspíš nebudou síly, jsou krajinky v pohodě. Ty se vždycky dají dělat v poklidu, jen tak pro sebe. A pro nejbližší lidi kolem.

Malovat přitom bude opakovaně českou krajinu ve svém sousedství. Protože trvale bydlí v Terezíně, zůstane jeho "osudovým" námětem České středohoří, což je pro něj zároveň nádherná záležitost. A nejen pro něj.

"Vezměte si třeba Emila Fillu," připomíná. "Ten strávil svá poslední léta tady blízko - od Lounska směrem k nám. Měl promalované motivy od Budyně a okolí, nejrůznější pohledy na naše středohoří v širokánských formátech."

To se dá zkoušet znovu - vlastním stylem, vlastním viděním. A v jiné době.

V cizích krajích (na výletech se šlapacím strojem byl např. ve Švýcarsku, v Chorvatsku) se krajináři ze záliby leckde taky hrozně líbí. "Ale neoslovuje mě to tak, abych to maloval. Možná mi to přijde do té míry exotické, že bych to neudělal dobře," tvrdí sebekriticky.

Asi dovede zachytit jenom to, s čím je sžitý, kam bytostně patří.

* * *

Ohře u TerezínaJsme-li na startu nového roku, je tu místo i čas na přání:

"Rodině přeju pochopitelně především zdraví. Aby nám vyšlo vše, co společně předpokládáme. Klukům (Vladimír Liška má s manželkou Olgou dva odrůstající syny), aby vyšlo jejich zařazení do života!

Kamarádům cyklistům hodně najetých šťastných kilometrů. A bez úrazů, to je důležitý!

Celé společnosti v téhle kritické době, abychom se vyhnuli jakékoliv válce!

A sobě? Zase zejména zdraví. To, aby mi ještě trochu zůstalo. Nerad bych se totiž vzdával ježdění na kole, což je velice příjemná činnost. Člověk při ní načerpá hodně duševních sil. A taky bych si přál najít tolik času a v takové podobě, abych se dostal do toho správného rozpoložení, které je potřeba k soustředěnějšímu malování. Je pravda, že občas už ty cuky pustit se do toho mám ...

Jaroslav Kopic  


Copyright © 2002 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |