POZNÁTE RYBNÍK, CHCETE NA MOŘE...

O klukovských touhách se po letech někomu už jen občas zdává, jiný za nimi jde tak dlouho, až na ně dosáhne. Instruktorovi výcviku Střední policejní školy MV v Holešově mjr. Ing. Jiřímu Pišlovi se po letech příprav dávný sen splnil. Jako kapitán jedenáctimetrové jachty "Whocares" přeplul spolu s bývalým kolegou Jiřím Introvičem Atlantik. Z americké Floridy se vydali na moře 11. května 1996, ke španělským břehům dopluli za krajně nepříznivých povětrnostních podmínek po osmapadesáti dnech.

Major Ing. Pišl je všestranný sportovec. Vyzkoušel judo, box, branné sporty, ale snad nejvíc si zamiloval sportovní potápění a jachting, které mu zůstaly dodnes.

"Co vás dovedlo k myšlence poměřit své síly s Atlantikem?" ptáme se.

"Když se u nás před léty objevil windsurfing, vyzkoušel jsem ho a naučil se tak zacházet s plachtami. Při potápění jsme dělali průběžně kvalifikační kapitánské zkoušky na motorové lodě a na plachetnice. Později jsme s kamarády koupili motorovou loď, opravovali ji, a za čas jsem si postavil plachetnici sám. Jezdil jsem na ní u nás i na moři, kde jsem zjistil, že tak náročným přírodním podmínkám nevyhovuje. Celou tu dobu jsem snil o Atlantiku. To máte tak: poznáte rybník, chcete na moře, poznáte malé moře, chcete na velké, a když už tam jste, chcete na Atlantik. To je sen asi každého jachtaře - poznat hranici, která se už nedá překročit."

Sen zrál dlouho, příprava na velkou plavbu trvala asi pět let. Ing. Pišl přečetl hromadu odborné literatury a spolu s druhým členem posádky Jiřím Introvičem, sbírali nějaký čas zkušenosti pro náročnou výpravu na jachtě u kolegy, který už měl Atlantik několikrát za sebou.

Proč si vybral tehdejší velitel policejní eskortní zásahové jednotky ze Zlína na palubu lodi právě brněnského kolegu stejné profese?

"Dlouhé pobyty na moři nejsou jen o tom, co člověk umí a zná. Pokud se týká znalostí, věřil jsem, že plavbu po odborné stránce zvládnu, a potřeboval jsem lidi, kteří jsou schopni adaptovat se na nové prostředí," říká kapitán jachty. "Naučit se řídit loď není problém, ale je třeba v tvrdých podmínkách vydržet fyzické i psychické zatížení. Jura se v obsluze lodi rychle zdokonalil a během celé plavby byl profesionálem se vším všudy."

Nastal den, kdy se tři muži rozloučili se svými blízkými a nasedli do letadla, které mířilo do Ameriky. Finanční prostředky byly omezeny, takže stačily jen na dvanáct let starou jachtu. Ta však předčila kapitánovo očekávání: délka jedenáct a půl metru, nosnost deset a půl tuny, nádrž na 240 litrů pitné vody, dostatek úložného prostoru na nezbytné věci včetně kanistrů s dalšími 240 litry vody potřebnými na celou délku plavby. Australané, od kterých naše posádka loď koupila, ji však dva roky používali pouze jako obydlí, takže bylo třeba vystěhovat hromadu domácího vybavení a připravit ji na dlouhou, náročnou plavbu.

Největší potíží byl paradoxně nákup potravin. Člověk by čekal, že v Americe nebude obstarání zásob problém, leč opak byl pravda.

"Musím říct, že u nás je snad díky rozšířené turistice daleko větší výběr konzerv, Američané tuto stravu moc neuznávají. Základem našeho jídelníčku bylo maso, ale konzervy s vepřovým, lunchmeatem, hovězím nebo gulášem a jinými hotovými jídly byly jen zbožným přáním. V plechovkách jsme sehnali jen drůbeží, většinou krůtí maso. Američané mají navíc všechno jídlo kořeněné stejně - sýry, salámy, polévky, fazole a dokonce i chleba, prostě hrozný," vzpomíná mjr. Ing. Pišl.

Na lodi platil po celou plavbu neúprosný zákon: co se uvaří, musí se i sníst, plýtvání si posádka nemůže dovolit. Americký chléb šel však přesto později přes palubu. Nedal se pozřít ani v nejrůznějších úpravách, topinky nevyjímaje. Během plavby se také ukázalo, že nelze věřit tomu, co výrobce inzeruje. Názorným příkladem byl družicový navigační přístroj "GPS", který údajně neměl selhat ani pod vodou.

Jak jsme se již zmínili, v Praze nasedali do letadla tři muži. Během zkušební plavby však jeden z nich náročné podmínky nevydržel a loď opustil. Nezbývalo, než se na moře vydat ve dvou. Rozhodnutí překonat Atlantik však bylo ale tak silné, že dvěma zbylým, nutno znovu zdůraznit, že velice zdatným a všestranným sportovcům, nemohla zabránit ani tato změna.

Plavba byla v důsledku extrémně zlého počasí, kdy se střídala bouře za bouří, velice náročná a proti předpokládanému plánu trvala o poznání déle. Posádka jachty však při ní zažila i nádherné chvíle, na které se nedá zapomenout.

"U Azorských ostrovů nás přivítal krásný horký den. Bylo bezvětří, a tak jsme spojili příjemné s užitečným. Jura objevil tři ryby a já jsem dostal úlohu lovce. Vzal jsem havajské kopí, se kterým se zachází podobně jako s prakem. Ryba měla ale tak tvrdou kůži, že se od ní střela odrazila. Musel jsem za ní do vody. Byl to náš první a poslední úlovek," ukazuje kapitán lodi na nástěnku ve své kanceláři, kde je připevněna vypreparovaná rybí trofej.

"Co vás během plavby nejvíc překvapilo?"

"Počasí, které pořád nechtělo fungovat podle jachtařských příruček," směje se mjr. Ing. Jiří Pišl. Na druhou stranu však posádka získávala další zkušenosti k přežití. Jednou z nich bylo, jak mnoho je psychika člověka závislá na počasí. "Jeden den jsme pluli, byli jsme totálně vyčerpaní, ale svítilo sluníčko. Vůbec nám nevadilo, že nám teče do lodi, vybírali jsme vodu a všechno šlo v pohodě. Druhý den, kdy bylo šedivo a mraky těsně nad hladinou - jinak ale úplně stejné podmínky jako den před tím - se dostavily deprese. Když to člověk nezná, může takovým pocitům velmi lehce podlehnout. Bylo to pro nás velice zajímavé poznání," vypráví kapitán lodi.

Mohou se tyto poznatky využít i v každodenním životě? Dovídáme se, že v extrémních situacích člověk sám v sobě hodně věcí přehodnotí. Během plavby bylo dost času na přemýšlení a střídaly se okamžiky, kdy důvěra k sobě samému i k druhému člověku klesá, nebo se zvedá. Zajímavé bylo i poznání, jak příroda doopravdy funguje. Vlny, které jachta zdolávala, byly deset i dvanáct metrů vysoké.

"Je to, jako když jedete do kopce. Máte zakloněnou hlavu a díváte se zhruba do prvního poschodí domu. Potom se loď sklopí, díváte se z druhého poschodí a tam spadnete. Aniž se zapíchnete, jedete zase do vrchu - kopíruje prostředí. To je nádherné. Největší rychlost, kterou jsme zažili, byla asi 12,5 uzlů. Měl jsem úžasný pocit, že na desetitunové lodi surfuji. Byl to euforický stav - plachty napnuté, jedete ve skluzu a cítíte tu souhru lodi s přírodou," vzpomíná mjr. Pišl.

Prohlížíme fotografie. Těžko říct, u které se zastavit. Třeba u té z Azorských ostrovů. V přístavu tam mají místo, kam malují námořníci své znaky a jména lodí. Mnoho jachtařů věří, že po dobu, co bude jejich znak viditelný, bude jejich loď plout a že se zase někdy do toho přístavu vrátí. Na snímcích prý ale není vidět, jak fantastická a čistá umí být obloha, takže má člověk pocit, že není na moři, ale pluje vesmírem blízko hvězd.

Jak to vypadá, když cesta skončí a mořeplavec se vrátí domů? "Musí se znovu adaptovat na pozemský způsob života. Na to, že časové průběhy jsou jiné než na moři, kde se člověk musí přizpůsobovat jen podmínkám přírody. Asi největší problém ale je, že získáte úplně jiné pohledy na život: větší nadhled, rozlišení, co je a není důležité, posouvají se hodnoty. Cítíte to i při kontaktu s lidmi, které dobře znáte a s kterými jste se před touto zkušeností v mnohém ztotožňoval."

Procházíme nádherně zařízenou a technicky skvěle vybavenou učebnou určenou pro nácvik modelových situací. Ředitel školy plk. JUDr. Josef Šilpoch je rád, že instruktoři výcviku s takovými znalostmi a zkušenostmi nejen z policejní praxe, jaké má mjr. Ing. Jiří Pišl, připravují mladé policisty na jejich profesi.

Kapitán jachty, která zdolala Atlantik, se chce na oceán vrátit a vydat se na plavbu docela sám. O tom, že to myslí vážně, svědčí knihy v jeho pracovně: angličtina, navigace, astronavigace...

"Mám chuť jít dál a poznat zase něco víc, sáhnout si na chvíli na dno. Je to jako očistný proces," prozradí na rozloučenou.

Radvana ČERVENÁ