V Kanadě je mužské násilí v rodině opráněně považováno za nemoc, na jejíž vyléčení nastupuje terapie. Příběh, který barvitě líčí pařížský týdeník Femme Actuell, vypráví o muži z francouzsky hovořícího Québeku. Jeho protagonistou je Robert, dnes hodně přes čtyřicet, l90 cm výšky a 85 kilo váhy.

Do svých 37 let své násilnické chování ignoroval, za jeho problémy byla podle něj manželka, jeho tři děti, společnost. Poprvé se oženil, když mu bylo 20 let, jeho přítelkyně byla těhotná. Neustále se hádali a po dvou letech rozvedli. Za čas se opět oženil, v roce 1989 se jim narodil syn a čtyři roky poté dcera - a tehdy to začalo. Řval kvůli názoru na vymalování bytu nebo výchovu dětí. Řval, když dítě porazilo skleničku nebo mu upadl drobek jídla na zem. Řval, že zákon v rodině je on a oni se báli, nebo plakali.

Nakonec mu manželka řekla, že už toho má dost, a pokud společně nepůjdou k terapeutovi, požádá o rozvod. Manželská terapie byla samozřejmě neúspěšná, protože podle něj byly vinny manželka a děti. A přitom doma už došlo z jeho strany i k výhrůžkám fyzickým násilím.

Rozváděli se, bydlel už sám a aby konečně sám sobě porozuměl, kontaktoval "Pro-gam", organizaci pomáhající skupinovou terapií mužům-násilníkům v rodině. "Bylo nás osm a já jsem týdny neřekl ani slovo v přesvědčení, že tam nemám co dělat. Copak jsem manželce zlomil nos, jak o tom někteří vyprávěli? Až jednou jsem se rozplakal. Copak bylo mé slovní urážení a vyhrožování menší než fyzické?" vypráví. "Ale potřeboval jsem jednou týdně dalších šest měsíců, než jsem dokázal otevřít všechny své "šuplíky", zejména ze svého mládí s autoritativním otcem-alkoholikem a matkou, která kmitala kolem sedmi dětí a na nějakou lásku neměla čas."

Po skupinové terapii přešel na terapii individuální, ale jak říká, trvalo to další plné čtyři roky, než byl opravdu vyléčen.

Teď už se leta stýká se svými dospívajícími dětmi ve vzájemné pohodě, více než rok žije s novou partnerkou. Nic jí ze své minulosti nezatajil a nikdy nemá nyní sklon chovat se doma násilnicky. A jako "preventista" je zván do podniků a na vysoké školy, kde hovoří o tom, jak se zbavit sklonu k násilnému chování, ať už slovnímu, nebo fyzickému. Účastnil se i celokanadské konference o násilí mládeže. Jak říká, je chyba omlouvat, že člověk jedná agresivně, protože v té chvíli ztratil sebekontrolu. Se sebekontrolou je to naopak přímá úměra. A násilníkem je převážně jen doma, nikdy v zaměstnání, protže si vybírá, nad kým tím násilím lze vládnout.

Femmes Actuelle při této příležitosti přináší rozhovor s Jacquesem Brouém, autorem studie Intervenir aupres des conjoints violents (Intervenovat v manželském násilí). Je také ve vedení Asociate Option, Volba (Option cam.org.), která se týká téže problematiky.

FA: Jak byste definoval manželské násilí a násilí v rodině?

JB: Především se nesmí zaměňovat násilí s hádkou. V hádce si její účastníci vyjasňují své pozice a nemusí s druhým partnerem souhlasit. Násilí je naproti tomu odmítnutí nesouhlasu. Je to komplex chování, slov a agresivních gest opakovaně projevovaných ve vnitřních vztazích dvojice nebo rodiny. Toto násilí může být fyzické, psychické, sexuální nebo slovní. Může to být šikana dětí. Ale také nedůstojná kontrola rodinných financí, rozbíjení věcí, bití zvířat a všechno možné ostatní k ovládnutí jednoho nebo více členů rodiny. Nejzákeřnější je násilí psychické a slovní, protože zasahuje psychickou integritu postižené osoby, protože beze stop násilí, s výjimkou obtěžování, se mohou oběti jen těžko obrátit na policii. V takovém případě by se měly obrátit na organizace pečující o ženy-oběti násilí.

FA: Proč je pro muže tak těžké přiznat, že se chová násilně?

JB: Vina je především kulturní, náboženská, tradicionální minulost, podle níž bylo údělem žen sloužit muži a poslechnout všechny jeho příkazy. A navíc má uznat, že bije bytost slabší, než je on. Proto, aby se vyhnul odpovědnosti, svaluje vinu na druhou osobu. A označí-li ho jeho družka, soud nebo policie za násilníka, trvá to často půl roku až rok, než uzná, co je zač. A je to teprve poté, až se pokusí najít příčinu svého chování. Velká část těchto mužů hovoří o tom, že i oni sami byli v dětství buď svědky, nebo obětí násilí, s nímž se identifikovali, a agresorem byl často sám otec.

FA: Čím si vysvětlíte, že se ve Francii určuje množství násilí mužů v rodině jen počtem bitých žen?

JB: Příklad: je-li jedna z pěti žen obětí rodinného násilí, pak to znamená, že jeden z pěti mužů je násilník! Ale my ve Francii o tom ještě hovoříme jako o vášnivém dramatu, jako by se jednalo o nějaký příběh lásky, ačkoli jde o násilný vztah. Navíc ve Francii neexistuje sociální konsenzus jako v Québeku, kde stát od roku 1982 financoval uvědomovací kampaň proti tomuto typu chování, který navíc celé společnosti přijde pěkně draho. Už i kvůli tomu se organizace na pomoc násilnickým mužům zakládají všude ve světě.

FA: Jaké výsledky má hromadná terapie ve srovnání s individuální?

JB: Skupinová terapie dokáže změnit násilnické chování krátkodobě, na rok nebo dva. Neznamená to jako u psychoanalýzy důkladně na sobě pracovat, diskutující osoby mají alespoň respektovat zákon. Protože manželské nebo rodinné násilí je trestný čin. A být účastníkem skupiny vede k resocializaci. Násilník zjistí, že není sám a že se může změnit.

(kuč)