Zlotřilec utíkal tmou podél garáží. Už to tady znal.
Měl ses na to vybodnout a jít zase jinam, napadlo ho. Seš strašnej blázen, porušils pravidlo, že do třetice se nemá nic opakovat, nadával si v duchu. Teď budeš mít policajty v patách. Jako v nějakým blbým filmu. A přitom šlo do týhle chvíle všechno docela super.
Směřoval vyzkoušenou trasou k Sázavě, k viaduktu a k nádraží. Pak zpoza rohu vyletěly přesvícené reflektory automobilu. Nad nimi blikal modrý majáček.
Rozkomíhaný stín nočního běžce okamžitě zapadl do křoví.
Uniformovaná hlídka měla ovšem na pachatele minimální časovou ztrátu a postup jejích členů byl strojově bezchybný.
Dvojice ochránců zákona vyskočila z vozu, začala pročesávat okolí silnice pod tratí a poblíž lávky přes řeku - silné baterky v rukou. A nezadržitelně se blížila k úkrytu lupiče.
Vlastně to celé bylo rychlé, až všední, rutinérsky obvyklé. Odhoďte zbraň, zvedněte ruce, vystupte na cestu, lehněte si na břicho, ruce za záda ...
Následoval převoz na nejbližší služebnu policie. První předběžné otázky, soupis věcí zadrženého, příjezd výjezdové skupiny, vyšetřovatele.
Ukázalo se, že osoba na útěku je devatenáctiletý mladík, který měl ve fialkovém batohu plynovou pistoli zn. VALTRO model 85 COMBAT s jedním nábojem v komoře, s nataženým kohoutkem a se dvěma dalšími patronami v zásobníku, vedle toho plastový kufřík na krátkou palnou zbraň, dále dýku s oboustrannou čepelí v pouzdře, modrý rolák s otvory pro oči, nůžky, černé kožené rukavice a tmavé sluneční brýle.
Po kapsách se u něj našly drobné mince v hodnotě zhruba devíti korun, svazek pěti klíčů s přívěškem AUDI, dřevěné korálky na gumičce a konečně také - přívěsková figurka dětského hrdiny Barta Simpsona ...

První akce:

(Lze hovořit o premiérovém, modelovém či vzorovém průběhu.)

Kluk, který nutně potřeboval peníze, se rozhodl, že si pro pár korun zajde někde do kšeftu. Na televizi Nova viděl zprávu o přepadení a napadlo ho, že by to mohl taky zkusit. Když to zmáknul ten chlápek z obrazovky, dokáže to přece taky.

Na mapě si našel větší město uprostřed republiky, sbalil něco málo nachystaných fidlátek do batůžku, nikomu nic neřekl, sednul na vlak a vyrazil. V okresním centru - na Českomoravské vysočině - se orientoval podle cedule mířící k nonstop čerpadlu pohonných hmot. Benzinku si vybral jako jednodušší cíl. Tam nebejvá nikdo na hlídání.

Takže odpoledne napochodoval na výpadovku k modernímu obchodu nejen s benzinem, zkusmo si koupil kolu a plánek města. Očíhnul jaksepatří plac. Vrátil se k náměstí, trochu bloudil městem, než našel hotel, v němž si zamluvil pokoj. Znovu se coural po ulicích a dopřál si jednoho panáka.

Potom dvacet minut před půlnocí, bylo to 27. dubna, se u vyhlédnutého objektu přezul do černých bot, převlékl se z bundy do mikiny, natáhl si rukavice, zavazadlo odložil u sloupu veřejného osvětlení a chvilku čekal, aby se ujistil, že uvnitř mimo personál opravdu nikdo není. Načež tasil pistoli a maskován černou kuklou (stvořenou z kulicha) vešel rázně do prodejny.

Mladá žena postávající za pultem poklidně přebírala - a pořádala - staré účtenky a přitom občas očima přelétla prostor venku za sklem mezi tankovacími stojany. A najednou měla pocit, že má vlčí mlhu před očima. Na dosah od ní stál zakuklenec, kladl na desku u pokladny otevřený kufřík a říkal víceméně běžným hlasem:

Peníze! Rychle! Dej sem všechno, co tam máš!

A mával výhrůžně pistolí.

Vtom se vedle od země zvedlo druhé děvče, v ruce telefonní sluchátko a nejdřív nic nechápalo.

Pro vetřelce to byl šok. Se druhou pokladní nepočítal. Srdce se mu rozbušilo, musel okamžitě reagovat, improvizovat.

Polož to! zařval. Okamžitě dej pryč ten krám! Obracel se s pistolí sem a tam. (Byla to pistole, shodly se obě přepadené později, nemělo to bubínek na náboje.)

Soustředil se na první pracovnici a ta mu přesypávala do kufříku kastlíček s drobnými, byla rozklepaná a nějaké mince padly stranou.

To je dobrý, toho si nevšímej! Naval bankovky! hrnul ze sebe zamaskovaný chlap, opět bezmála polohlasně.

Přešel k vedlejší pokladně, kde už měla druhá dívka obsluhy své peníze připravené.

A nikam nevolejte! změřily si vystrašené ženy oči za otvory v tmavém úpletu.

Normálně, docela uvolněnou běžnou chůzí odcházel zloděj z prodejní místnosti. Vypochodoval ven k prvnímu stojanu. Vedoucí směny sahala po telefonu, že zavolá policii, když se zvenčí ozval výstřel. Hned stáhla ruku zpět. Myslela si, že po ní ten darebák střelil.

On se teprve v ten okamžik rozeběhl a zmizel v temnotách.

Přestože policejní vozidlo dorazilo po pěti minutách, vetřelci se ústup podařil dokonale.

Zbyl po něm neurčitý popis: Možná pětadvacetiletej mužskej, výška dobře 180 cm, atletická postava. Ne, neprojevoval se agresivně, přepadeným nenadával, nevyhrožoval. - Holky z něj ovšem měly strach, mířil na ně tou zbraní, braly tudíž tohle přepadení víc než vážně.

A pak tu zůstala jedna jasná stopa, úvodní (vhodná pro kriminalistickou expertizu): Detektivové našli vystřelenou, mosaznou a niklovanou nábojnici, která pocházela z akustické nábojky zahraniční výroby (G.F.L., ráže 8 mm Knall).

Jinak můžeme hned prozradit, že moravský chasník Rostislav Kročka (jméno je pozměněno) získal při takříkajíc zabíhací akci přes dvacet tisíc korun. Věci použité během speciální práce ze sebe hbitě sejmul a odhodil. Doběhl do hotelu, přepočítal kořist, vydatně se prospal a dopoledne druhého dne zamířil po železnici do Brna.

Tam stačil hned na nádraží prohrát u hracích automatů přibližně pětitisícovku.

Zbytek dal kamarádovi. Vracel půlroční dluh (patnáct tisíc korun s ústně dohodnutým úrokovým navýšením tři tisíce), vrátil ovšem pouze třináct táců.

A řekl si, že to nechá chvíli odležet.

Jemonže do dvou dnů utratil na čertovských bednách zbylé peníze.

Zkoumal ve zprávách, co se děje kolem vybrané benzinky, nic se nikde nepsalo. Po 14 dní byl nervózní, jestli mu to vyšlo. Hlavně měl strach, zda policie nenašla vyhozenou nábojnici.

Hned, jak došlo k nechtěnému výstřelu, věděl, že to se nemělo stát. Že by měl patronu najít a vzít s sebou, nechtěl se ale zdržovat. Vztekal se sám na sebe - proč tolik zmatkoval, proč včas, hned, pistoli nezajistil. Takhle při odchodu z kšeftu - vnitřně roztřesený jak neopeřené pískle - zavadil o kohoutek a rozlehla se rána, která mohla probudit i mrtvýho.

Přesto vzápětí neodolal.

Další akce:

(Byly tři. Na stejném místě, se stejným scénářem. Nikdo nebude počítat s drzostí, že bych se tam objevil ještě potřetí, rozhodl se pro závěrečné opakování lupičství mladý tulák. Vždyť mu to dvakrát prošlo hladce.)

A znovu cestoval na Vysočinu. Tentokrát se nasměroval - opět šlo vlastně o náhodnou volbu - do okresního města v sousedství premiérového cíle. Bylo to 12. května.

Zašel si v odpoledním čase prohlédnout čerpací stanici. Koupil si žvýkačku a nějaké pití. Zaskočil do recepce hotelu, objednal si pokoj. Bloumal různě - jen tak - po městě.

Po půlnoci se za hotelem převlékl do pracovního, schoval si tam bágl a šel si pro penízky.

Počkal, až byla uvnitř osamocená obsluha. I v tomto případě to byly dvě mladší ženy. Už s tím ovšem počítal.

Vpadl dovnitř.

Jedno z děvčat právě trochu stranou doplňovalo cigarety na regále, když zaslechlo, jak kolegyně říká: Jo, hned to bude, jo, tady je mám.

Pak se dívka teprve otočila, zahlédla divně ztuhlou parťačku a - chlapa ve škrabošce se zbraní v ruce. Netušila, že je to plynová pistole. Nikdy nic podobného neviděla, leda ve filmové detektivce.

Ty sem taky dej prachy! Dělej! Promluvil na ni zamaskovaný člověk. Musel to být ještě kluk, podle hlasu určitě. Přešel před její kasu, nastavil tam otevřený tmavý kufřík.

Teď dlouze mířil černým otvorem přímo proti ní.

Naskládala mu tam všechno, co měla v přihrádkách. Sotva se držela na nohou.

Zavři to! poručil.

V pohodě odcházel. Ve dveřích se otočil: Klidně si zavolejte policajty, navrhnul jim. A zmizel.

Hlídka mužů zákona - zburcovaná pípáky - dobrzdila mezi stojany čtyři minutky poté. Po pachateli nezůstalo jediné snítko stopy.

Byl vysoký, hubený, vypovídaly vystrašené pokladní. Byl slušný, skoro nemluvil. Jenom mířil tou zbraní.

Odnesl si přes třicet tisíc.

Vyspal se do růžova v opravdu blízkém hotelu, pod vlastním jménem na pokoji s číslem 101. Jsem jasná jednička. Cítil se jako král králů. Spolehlivý, perfektní, nepolapitelný.

Odcestoval. Vrátil definitivně celý dluh, zbývajících pět tisíc korun, někdejšímu spolužákovi z učňáku. Rodičům dal - rovněž dlužné - dva tisíce.

Kapsy měl plné peněz. Jenomže jakoby ho pálily? Nebo pokušení her, videozábavy bylo silnější, než jakýkoliv rozumný argument nabádající k šetření, k uvážlivému hospodaření?

Zkrátka všechno rychle zmizelo při útratě granda na májové pouti, především ale v neodolatelných automatech. Ach to jejich barevné blikání.

Proto byl časně 27. května - ve dvě hodiny po půlnoci - na snadném předchozím loupežném place. Až na drobnosti - ulomený klíček u jedné kasy - proběhlo vše očekávaně plynule. Opustil scénu opětovně s obnosem skoro 40 000 jednotek českého oběživa. Přespal, vypařil se.

Dopřál si za odměnu kasino, hrál na dražších automatických výherních strojích. A - světe div se - neustále prohrával. Chtěl se zahojit, zvyšoval vklady, nic se domů nevracelo.

Koupil si novou bundu na třetí pokus na tomtéž místě.

Počítal s tím, že s takovou troufalostí, odvahou - či prohnaností - nebude policie počítat. Spletl se.

Když suverénně - 9. června v 01.20 - nakráčel k pultu již důvěrně známé čerpačky a řekl své: Přepadení! Dej mi peníze!

Jedno z děvčat se mu to pokoušela staženým hrdlem rozmluvit: Nech toho, prosím tě.

Zatímco druhá s křikem: Už je tady! utíkala na záchod.

Zakuklenec přešel několik metrů k chodbiče do nitra objektu a volal: Vrať se!

Místo mladé ženy se však zjevil zaměstnanec soukromé bezpečnostní služby. Seděl tam za bukem u monitoru průmyslové televize, takže mu i bez pokřiku vyšokované dámy bylo celkem jasno, co se děje - a co má říkat on: Vzdej to, odhoď zbraň!

Loupežník zakolísal, vtom po něm privátní šerif šplíchl plyn ze spreje. Moc se to nepovedlo, a tak i profesionál vytáhl zbraň. Byla to pistole proti pistoli.

Nehloupni! Stojí ti za to nechat se zastřelit kvůli pár korunám? zeptal se chlapík v neprůstřelné vestě. Měl očividně navrch.

Zlotřilec pozpátku ustupoval ke dveřím. Ty byly však zavřené, zablokované.

Lupič střídavě mířil na ženu a na ochránce, začal panikařit, zoufale se rozkřičel: Otevřte ty zatracený dveře! Otevřte to - nebo tu všechno rozstřílím!

Pusťte ho, kývnul po chvilce bezpečák na čerpadlářku.

Pachatel roztrhl dveřní křídla a uháněl pryč. Muž z hlídací firmy byl odhodlaný pustit se do pronásledování, žena u kasy mu to překazila, vchod znovu zasekla. I ona zmatkařila.

Nehrálo to v daný okamžik žádnou vážnou roli. Příslušný alarm již hnal k benzince motorizovanou policejní hlídku.

A kruh našeho příběhu se uzavřel ...

Devatenáctiletý Kročka skončil v cele předběžného zadržení. Potom ve vyšetřovací vazbě.

Přestože byl do těch chvil netrestaný, přestože za něj rodiče dílem mnohé škody hotově uhradili a dílem se zavázali vše do haléře uvést do pořádku, přiřkl mu okresní soud ortel pěti let nepodmíněného trestu odnětí svobody ve specializovaném zařízení s dozorem. (Postavička malého Simpsona v hloubi provinilcova kapsáře soudní orgán nijak nedojala.)

Okresní státní zástupce se odvolal. Vzal sice na vědomí polehčující okolnosti, předchozí celkem dobrou pověst mladíka, navrácení peněz, doznání, ochotu ke spolupráci i pachatelovo pokání (upřímně vyznal: Vím, že to nebylo dobré, lituju toho a už to nechci zažít!), ale k nesmírné tíži mu kladl propracovanou, do detailu promýšlenou přípravu na trestnou činnost, obstarání zbraně, likvidace převleků, zvláště obuvi a rukavic, a v neposlední řadě zdůraznil, že vysoce společensky nebezpečně konal mladý muž opakovaným způsobem.

Krajský soud oprávněnost odvolání uznal a zvýšil Rosťovi úhrnný trest na 7 let.

Jaroslav Kopic  
Ilustrační foto Jiří Novák