Smutné povolání
	JAN STACH

Na hrad Klenová jsme se vypravili z Janovic. Od počátku jsem to považoval za trochu extrémní zkoušku jakéhosi druhu všímavosti a věrnosti, ale má současná přítelkyně Renata Vykoukalová ji prostě vyžadovala.

Batůžek na cestu jsem si naštěstí chystal sám - dva krajíce chleba se čtvrt kilem uzenýho, pár dobře vychlazených lahváčů značky Gambrinus.

Má přítelkyně to vyhodnotila pohrdavým úšklebkem, ale chlap na takové ženské vrtochy nemusí brát zřetel. Říká se přece - proti gustu žádný dišputát.

Kupodivu měla jinou podmínku: "Neber si s sebou za žádnou cenu mobil!"

Ani mi nemusela říkat proč. Zkušeností, kdy jsem byl v okamžiku, kdy nám bylo spolu poměrně fajn, odvolán k nějaké mrtvole či obdobnému maléru si už prožila celou přehršli. Tentokrát to chtěla mít pevně pod kontrolou.

"Co si bereš ty?" byl jsem smířlivý.

"Jablko, trochu hroznového vína a lahev mulťáku," vypočítávala se zjevným uspokojením.

"To tam nedojdeš!" varoval jsem ji.

Samozřejmě bez úspěchu.

Mé svérázné vměšování mělo své opodstatnění. Mlžil jsem. Kouřit jsem přestal teprve před týdnem a určitě ne navždycky, takže zadýchávat jsem se vždycky začal mnohem dříve než ona. Měla z toho dobrý pocit: "Co s tím budeš dělat, miláčku?" ptávala se ráda. Dívala se mi přitom vždycky upřeně do očí.

"S čím jako?" potřeboval jsem čas na rozmyšlenou.

"Je ti třicet, pracuješ u policie a fyzičku máš horší než můj padesátiletý strýc Lojza!"

Znám ho. Dvacet let neměl v hubě vepřový řízek ani alkohol, pořád do sebe cpe nějaké bobule z lékárny a v trenkách tráví před zrcadlem ve své garsonce, připomínající spíše ponurou tělocvičnu, tolik času, jako já po klatovských hospodách: "Tak ho za mě vyměň!" nevymyslel jsem, bohužel, nic originálnějšího.

"Myslíš?"

"Seš dost stará, aby sis věděla rady?"

"Tělo má perfektní, ale je to debil!" uznala rychle.

Trochu jsem si oddechl.

Cesta nám poměrně rychle ubíhala, ale já měl do spokojenosti daleko. Jako bych tušil, že se brzy něco přihodí.

Začalo to v okamžiku, kdy se okolo nás doslova přehnala dvojice asi stejně starých lidí jako jsme my dva: "Dohoníme je!" reagovala na to vášnivě Renata.

"Co tě to napadlo?" nehodlal jsem na žádné nesmyslné závody přistoupit. "Ať si jdou, jak chtějí!"

Socialistická hesla typu dohnat a předehnat jsou mi cizí!

"Vašku, máš ty mě vůbec rád?"

Že bych musel před nějakou babou padat na kolena, tak to ani náhodou, ale končit jsem s Renatou ještě nechtěl. Své přednosti určitě má: "To mám na důkaz lásky k tobě běhat po horách s vyplazeným jazykem jako nějaký bernardýn? Snad vidíš, jak se snažím!"

Ještě jsem vám neřekl, že má přítelkyně vystudovala někde na východě Čech farmacii a pravděpodobně se hodlala u někoho trvale zabydlet. Také hned obrátila: "Vezmeme se?"

Už od dětství nesnáším roláky, obojky a podobné věci: "Proč takhle zhurta?" byl jsem zase ve střehu.

"Oba už na to máme věk, nemyslíš?!"

"Ty možná ano!" troufal jsem si.

Za takovou scénku jsem být pochválený nemohl. Další cesta na Klenovou se stala poněkud ponurou. Renata trucovala.

Ale ten definitivní průšvih nastal teprve ve chvíli, kdy jsme na hrad dorazili. U brány bylo zaparkováno policejní auto a mladík v uniformě nadstrážmistra mě viditelně vyhlížel: "Pane kapitáne, v Hojsovce máme nějakou mrtvolu a okresní ředitel vám nařizuje, abyste se toho ihned ujal!" spustil jako kávomlýnek.

Koukl jsem na svou přítelkyni.

Nebyl to příjemný pohled.

"Pojedu," řekl jsem zbytečně. Abych od ní neutekl jako malý kluk, otevřel jsem ještě batůžek, vyndal jednoho lahváče a začal polykat notně zpěněný mok...

Špulila rty: "Možná nejsi špatnej chlap, ale žít se s tebou rozhodně nedá..."

V Hojsově Stráži mě dovedli do sklepa poměrně zchátralého domu. Byl určitě postavený někdy ve dvacátých letech. Zapamatoval jsem si, že to bylo číslo popisné dvacet šest. To je datum, kdy jsem se před dvaatřiceti lety uprostřed léta narodil. Mezi neskutečným haramburdím tam leželo v ponurém sklepě tělíčko malého, deseti, maximálně dvanáctiletého chlapce: "Víme, kdo to je?"

S odpovědí mí kolegové váhali. Nebylo divu, vždyť mrtvolka tam ležela určitě nejméně dva týdny. Identifikace mohla být složitá: "Jedno dítě přímo ve vesnici rodiče postrádají," připustili posléze. "Máme to nahlášený."

"Poslouchám."

"Přesněji řečeno - pan Jarošík postrádá syna. Už čtrnáct dnů hledá svého Viktora."

"Co je to za rodinu?"

"Honza je samorost, ale tvrdej a rovnej chlap!"

"Přivezte ho."

"Čeká venku, ale nechtěli jsme bez vás..."

"Jak je na tom?"

"Standard. Komu by bylo veselo?"

"Tak ho pozvěte dál, ať to máme za sebou!" nařídil jsem. Nebylo na co čekat.

Muž, jenom o málo starší než já, přišel váhavě. Když se na kluka podíval, hned bylo jasno. Zbledl jako stěna: "Panebože, co se mu stalo?"

"To zatím nevíme."

"Proč zrovna on?"

Na to jsem také neznal odpověď.

Nechal jsem ho zase rychle odvést, nařídil převoz oběti k soudní pitvě, a také vyšel ven. Nevím proč, ale v té chvíli mi proběhlo myslí, co asi dělá Renata. Mrzelo mě na ní, že taková inteligentní ženská tak málo respektuje mou práci. Vždyť na ní není vůbec nic k závidění...

Jarošík byl opřený o plot: "Musíme si popovídat," oslovil jsem ho. Nechtěl jsem ale naléhat.

"Jsem úplně vyřízenej."

"Je tady někde hospoda?" dostal jsem nápad.

"Několik. - Proč se ptáte?"

"Skočíme na panáka a přitom to probereme," navrhl jsem poněkud nestandardní řešení. "Alespoň to nejdůležitější."

Cítil jsem z jeho pohledu vděčnost.

Vedl mě do krátkého kopce, a pak jsme zapadli do charakteristické šumavské roubenky. Jedna nevelká místnost, malý výčep, čtyři dřevěné stoly a nádherná kachlová kamna.

Po vsi se už asi ledacos rozneslo, protože štamgasti okamžitě ztichli a dívali se pátravě po nás: "Co pijete?" překvapil mě Jarošík. Předpokládal jsem totiž, že budu objednávat já.

"Třeba ferneta."

"Já piju jedině rum. Vlastně od narození." Mluvil se mnou, ale myšlenkami byl úplně jinde.

Hostinský nás slyšel a odkvačil. Snažil jsem se odhadnout, koho že to mám před sebou. Chlap to byl urostlej. svalnatej, s rukama jako lopaty. Byl cítit smolou a jehličím. To, co se stalo, snášel fakt statečně. Ani já jsem nedokázal odhadnout, co ve skutečnosti prožívá.

"Jste zdejší?"

"Má rodina už tady žije snad sto let."

Beze slova jsme vypili panáka na ex a můj hostitel objednal další: "Kurva, mám já to ale život!" začal Jarošík zeširoka. Nechal jsem ho. Bylo zřejmé, že se potřebuje vypovídat: "Manželka mně utekla s nějakým inženýrkem z Domažlic. To už je pět let. A představte si, že jsem se nějak loni na jaře dozvěděl, že ji ten idiot v hádce zabil! A teď ještě přijdu o kluka... Docela nám to spolu šlo. To víte, dělám v lese, taky máme nějakej dobytek, práce jako na kostele. Ale zvládali jsme to. Viktor už uměl uvařit, občas pomohli i mí rodiče. Hlavně k dědovi měl kluk moc hezkej vztah..."

"Kdy se ztratil?"

"To bylo předminulou neděli. Zítra to bude čtrnáct dnů.

Zrovna v týhle hospodě jsme byli s klukem na obědě. Dopoledne jsme pracovali v lese, tak jsem nevařil. Viktor si dal řízek a dvojitý hranolky. Já pak musel na pole, tak jsem ho poslal k našim. Tam došel a zůstal až do čtyř. Tak jsme byli domluveni. Rozloučil se s dědou a babičkou a vyrazil domů. Jenomže už nedošel..."

"Když šel, odkud říkáte, měl při cestě ten barák, ve kterém jsme ho našli?"

"Musel jít okolo!"

"Už se někdy stalo, že by se toulal?"

"Kdepak," byl rozhodný Jarošík, "něco takového jsme mezi sebou nikdy nepěstovali. Vždycky jsem mu tloukl do hlavy, že na chlapa musí bejt spolehnutí. A on to tak bral!"

"Hledal jste ho?"

"Nejprve já, pak i děda a v noci a na druhý den se přidala skoro celá vesnice. Tady na horách si lidi ještě pořád pomáhají."

"V tom baraku, kde jsme Viktora objevili, někdo bydlí?"

"Patřilo to nějakýmu Pražákovi. Říkalo se, že podnikal, ale nějak mu to nevyšlo. Už jsem ho tady, pane komisaři, neviděl dobrý tři roky."

Ty panáky jsme nakonec vypili každý tři a rozloučili se s tím, že přijde na policejní stanici podepsat protokol...

Já měl v hlavě důležitou otázku. Hned jsem s ní běžel za svými kolegy: "Kdo vlastně toho kluka našel?"

"Dva jeho vrstevníci. Přiznali, že už asi rok do chalupy občas vlezou. Bylo tam prázdno. Hrají si tam prý na policajty a zloděje."

"Kdy tam byli naposledy?"

"Alespoň před měsícem."

"Našli jste tam něco?"

"Přímo v tom sklepě jednu druhovou trasologickou stopu, nějaké biologické, a snad i upotřebitelné pachovky."

"To je všechno?"

"Barák je opravdu opuštěný dlouho, ale na půdě je takovej divnej kutloch. Je to spíš brloh než bydlení, je tam špína a nepořádek. Nedokážeme přesně odhadnout, kdy tam byl někdo naposledy."

"Tam jste vzali alespoň pachovky?"

"Jasně. A tamhle v té krabici je asi deset knížek, většinou detektivek, které se tam povalovaly."

Já se chystal na pitvu. A to i s vědomím, že mě to pravděpodobně opět psychicky zdeptá a bude se mi to vracet dlouhé týdny. Pitva dítěte fakt není nic příjemného. Když tam ale nebudu, vzniká reálné nebezpečí, že doktor, který nemá tušení, kam naše pátrání pokročilo, si nebude klást ty správné otázky.

Podstatné bylo, že Viktor byl uškrcen, na těle měl i několik modřin, pachatel byl neobvykle brutální. Za nehty dítěte objevil doktor zbytky kůže a já se mohl alespoň těšit, že mým pomocníkem bude i soudní znalec, který určí DNA pachatele. Jak vidíte, měli jsme několik dobrých důkazů, ale nepomáhaly při pátrání. Použít jsme je mohli až ve chvíli, kdy bude pachatel seděl u nás v kanceláři.

Když jsme se s doktorem Kosem loučili, varoval mě: "Kapitáne, je to bezesporu sexuální maniak. A vám nemusím připomínat, že tihle lidé se s jedním zločinem nesmíří. Najděte ho rychle, jinak to odnese další dítě!"

"To se lehce řekne, ale..."

Nenechal mě domluvit: "Já vím, že je to těžké, ale říct jsem to musel."

V Hojsově Stráži ani blízkém okolí jsme nikoho, koho bychom měli v našich kartotékách, protože se v minulosti něčeho obdobného dopustil, neměli. Dobře, ale když to byl někdo cizí, museli si ho místní všimnout. Tohle přece platí v pohraničí od nepaměti.

Když jsem v úterý odpoledne znovu zavítal do tamní roubenky, nikdo z místních se nad tím nepozastavil. Ani já jsem si na nic nehrál a hned si šel sednout ke stolu štamgastů. I se mnou nás tam bylo šest. Tak jsem objednal šest piv a vzpomněl si na své šéfy: To jsou výdaje, které vám nikdy nikdo neproplatí.

"Pánové, vy asi víte, kdo jsem?!" začal jsem nezávazně.

"Už jste toho grázla našli?" odpověděli mi otázkou.

Nejprve jsem se s nimi napil. Teprve potom jsem začal. Pomaloučku, polehoučku: "Za ty tři dny jsem akorát nabyl dojmu, že to nebyl nikdo z místních."

Koukali na mě jako na šílence: "To jsme vám mohli říct rovnou už v sobotu, když jste tady byl s Jarošíkem!"

Musel jsem se bránit: "Chlapi, něco jiného je o něčem kecat u piva a něco jinýho to buď vyvrátit, nebo mít neprůstřelné důkazy!"

Mlčeli.

Určitě, ale nechtěli být nezdvořilí.

"Pro mě z toho vyplývá, že mám pro vás pro všechny jedinou otázku," dostal jsem se konečně k jádru svého problému, "koho cizího jste tady onu kritickou neděli viděli?" Nadýchávali se k odpovědím, ale já je přece jenom ještě na chvíli zarazil: "Pomalu, nepospíchat. Všechno, co vyslovíte, budeme pečlivě prověřovat. Stojí to spoustu času, tak buďte vůči nám shovívaví..."

Povídali jsme si skoro do půlnoci!

Cestu do Prahy za majitelem domu v Hojsové Stráži číslo 26 jsem považoval za příjemný výlet. Proto jsem dokonce nabídl Renatě, aby jela se mnou. Odmítla s tím, že tam nemá co dělat: "Zase ti někdo zavolá a ty mě necháš stát uprostřed Václaváku!" byla její poslední slova.

Jel jsem sám.

Kamil Vostřák dělal pingla v zaprášené hospůdce na Žižkově. Táhlo mu na padesát a asi těžko bych hledal na tomhle světě něco, co by ho neštvalo: "Dejte mně pokoj!" začal, když jsem se mu představil.

"Máte chalupu v Hojsovce?"

Ušklíbl se: "Snad ano, ale nebyl jsem tam už léta. Doufám, že nevyhořela? Nebo ji někdo vykradl?"

"Našli jsme tam zavražděného malého chlapce!"

Konečně jsem upoutal jeho pozornost: "To má bejt nějakej hodně blbej fór?!"

"Víte o někom, kdo tam jezdí?"

"Heleďte, klíče mám akorát já. Jsem rozvedenej a moje bejvalka jezdí spíše k moři než na hory. Fakt ne."

"Děti máte?"

"Kluka. Je mu třiadvacet. Ale ten se mnou už rok nemluví. Chtěl, abych mu půjčil půl miliónu a nedovedl pochopit, že těch pár korun nemám."

"Co dělá?"

"Opravdu nevím a mám-li být upřímný, ani to vědět nechci."

Nechal jsem to tak a zastavil se raději za kamarády ze studií. Jenom tak u kafe jsem je požádal, aby se mi koukli na Davida Vostřáka. Dostal jsem od nich dárek: "Dělají ho ve Vršovicích. Na pohlavní zneužívání malých kluků. Ale je na svobodě, státní zástupkyně klukům vazbu zamítla!"

Počkal jsem si na něho před panelákem, kde u nějaké křepelky, rovněž nevalné pověsti, přespával. Asi se mu se mnou nechtělo, ale my byli dva, a tak si netroufal.

Když jsem začal o Hojsovce, dělal mrtvého brouka. Povídat si s ním mně nevadilo. Podstatnější bylo, že už jsem měl jeho krev a v Kriminalistickém ústavu už na ní pracovali.

"Říkáte, že jste v Hojsovce nebyl, ale já mám svědky, kteří vás tam viděli," blufoval jsem.

Nevěřil mi.

"Davide, vím, že máte těch problémů více. Asi jste nemocný, nemůžete zůstat na svobodě."

"Nechte si kecy, jestli nakonec nejste cáknutej vy!"

Plácl jsem ho pravačkou do ramene a sevřel mu klíční kost tak, že mu vytryskly slzy: "Chlapče, takhle už se mnou nikdy nemluv!"

Stáhl se, a ať jsem říkal cokoliv, vždy mi bylo odpovědí jenom jeho zaryté mlčení.

Rozhodnutí padlo druhý den ráno: "Kůže za nehty oběti patří Davidu Vostřákovi!" volali z Kriminalistického ústavu.

Vraha Viktora Jarošíka jsem měl, ale jeho přiznání ne: "Nic tady vykládat nebudu. Myslete si, co chcete," byla poslední slova, která jsem od něho předtím, než byl odvezen do věznice v Plzni-Borech, slyšel.

Abych nezapomněl, Renata si našla nějakého bankovního úředníka. Má pevnou pracovní dobu a jinak dělá přesně to, co si ona v dané chvíli přeje...