I pamětníkům dá trochu práce vrátit se v čase o téměř čtyřicet let zpátky. Na jaře roku pětašedesát visel ve školách a na úřadech portrét prezidenta Novotného, tančil se twist a dívky si tupírovaly účesy. Předsedou vlády byl Jozef Lenárt, dobový vtip říkal, že jeho předchůdce, jistý Viliam Široký, byl ze svého úřadu vykopnut len nártom. Obecné uvolňování atmosféry bylo znát v knihkupectvích i v biografech, na černobílých obrazovkách televizorů se objevovaly pořady do té doby nevídané. Například v pravidelné nedělní chvilce poezie uváděné půvabnou kresbičkou Karla Svolinského zazněla ortodoxními bolševiky tolik zatracovaná Píseň o Viktorce.

Martin Plaček si Seifertovy verše zapsal a později ocitoval v milostném dopise. To, že neměl k dispozici psaný text, je zřejmé z chyb, kterých se dopustil. Místo vkročil použil slovíčko vstoupil, termín bezpochyby nahradil slovem dozajista. Stářím zažloutlý list papíru je dodnes založen do vyšetřovacího spisu.

Drahá Janičko,

jsem stejný jako ten chlapík z básničky, vstoupil jsem ti do osudu a chci v něm setrvat. Ano, už v duchu slyším všechny námitky, které máš na jazyku, ale vydrž ještě chvilku, mlč, a spoustu věcí už nebude třeba říkat ani vysvětlovat.

Mám pro tebe velký dárek k tvým jednadavacátým narozeninám. Vlastně je to odměna pro nás oba, škoda, že ti nemůžu nic prozradit, ale pak by to zase nebylo žádné překvapení...

Jano, zdá se mi o tobě, pořád na tebe musím myslet, připadám si jako bláznivě zamilovaný studentík a marně se napomínám, že bych snad už měl mít rozum. Měl, ale nechci!

Ahoj, miláčku, Martin.

Zmiňovaná Janička byla slečna Jana Marešová, v roce 1965 zaměstnaná na sekretariátu podnikového ředitelství České zbrojovky. Martin Plaček pracoval jako inženýr ve stejném podniku. Pohledný černovlasý třicátník, ženatý, otec pětileté dcery. Podle výpovědí kolegů byl považován za slušného a seriózního chlapa, o jeho vztahu se sekretářkou věděl málokdo.

Ráno, poslední neděli v březnu, oznámil Martin Plaček na oddělení Veřejné bezpečnosti, že se jeho žena nevrátila z podvečerní procházky, dlouho na ni marně čekal, a protože nikdy nic podobného neudělala, má obavy, že se jí stalo něco zlého.

Zatoulaných manželek není málo, přesto však policisté od samého začátku přistoupili k záležitosti s veškerou vážností. Oblíbená procházková trasa paní Milady vedla podél Otavy, tehdy poněkud rozvodněné jarními dešti. Vzhledem k tomu, že v těch místech došlo k několika pokusům o přepadení osamělých žen, byl břeh v délce několika kilometrů pečlivě prohledán. Za pomoci hasičů se dlouhými bidly prohrabovalo i říční dno, pracně, leč marně. Operativci kriminální služby obešli všechny příbuzné a známé Milady Plačkové, ale jediná použitelná informace hovořila o jakýchsi nejasně formulovaných vážných starostech pohřešované ženy.

"Nechtěla říct, o co jde, myslela jsem, že je třeba nemocná..."

Ošetřující lékař však něco podobného rázně odmítl.

"Byla naprosto zdravá, nepovažujete-li tedy za chorobu normální těhotenství..."

Místní pátrání se změnilo na krajské a později celostátní, opuštěný manžel těžce truchlil, v Otavě tiše plynula kalná voda. Teprve sedmnáctého dubna, tři týdny po oznámení případu, bylo na jezu nedaleko Štěkně objeveno tělo, v němž byla Milada Plačková identifikována. Pitva proběhla v Praze na Ústavu soudního lékařství a vedl ji známý profesor, tehdy ovšem ještě docent, Jaromír Tesař. Konstatoval udušení z utopení, nicméně v týlní části hlavy mrtvé ženy objevil nevelký vstřelový otvor a v lebce pak projektil ráže 7,65 mm.

Průběh vraždy byl s největší pravděpodobností následující. Tělo se bezprostředně po výstřelu dostalo do řeky, kde se bezvládná žena nadechla vody. Nicméně, kdyby k utopení nedošlo, zranění hlavy a následné krvácení do mozku bylo tak závažné, že by během několika minut samo způsobilo smrt, kterou nemohla odvrátit ani okamžitá lékařská pomoc.

Miláčku,

teď se nemůžeme vídat. Znáš lidi a všechny možné zlomyslné klevety, já bych je hrdě unesl, ale tobě by to zbytečně ublížilo. Vydrž pár měsíců, možná jen týdnů. Brzy všechno přešumí, zůstaneme jen my dva, s celým životem před sebou.

Líbá tě a stále na tebe myslí, tvůj milující Martínek.

Policie stanovila základní vyšetřovací verze. Podle první z nich byla paní Plačková obětí přepadení s motivy loupežnými či sexuálními. Podle druhé se jí někdo zbavil záměrně, například proto, že v rámci podniku objevila nějaké podvody či zpronevěry a vražda měla zabránit prozrazení.

Třetí verze považovala za možného pachatele manžela, který tak unikl z nevyhovujícího svazku.

"Ale to byla moc slušná rodina. Vážně."

"Vždycky jsem si říkala, jak jim to sluší..."

"Nechci nikomu sahat do svědomí, víte? Ale já na Martina narazil v jednom hotelu v Písku. S tou mladou Marešovou tam měli pronajatý společný pokoj..."

Útržky výpovědí vybrané z nekončených stránek jednotlivých protokolů postupně posilovaly vyšetřovací verzi číslo tři. Když došlo na výslech půvabné sekretářky, bylo již kriminalistům naprosto jasné, na co se ptát.

"Znáte ho?"

"Ovšem."

"Jaký je váš vzájemný vztah?"

"Máme se rádi..."

Jana Marešová byla dívka naivní a bezelstná, za celou tragédií neviděla nic podezřelého.

"Je to hrozné, měla bych být smutná, ale nám to přišlo vhod. Ani si nedovedete přestavit, jak se s ní trápil."

Pečlivě schovávané dopisy svého milence vydala vyšetřovatelům ochotně a dokonce s jistou pýchou.

"Aspoň uvidíte, jaký je to člověk. Úplný básník..."

Policisté byli výrazně skeptičtější. Sloh psaníček je nijak zvlášť neohromil, zajímala je spíš fakta. Moc rádi by například věděli, jaký že to velkolepý dárek Martin Plaček přítelkyni sliboval. Prstýnek, náušnice, nebo snad vlastní volnost s možností uzavřít nový sňatek? Sílicí podezření přesvědčilo prokurátora, aby podepsal úřední povolení k domovní prohlídce.

Staré záznamy oživují dávný čas. Podle protokolu o prohlídce byl Martin Plaček neobyčejně rozčílený, vyhrožoval nejrůznějšími stížnostmi a vlastním tělem bránil kriminalistům ve vstupu do domu.

"Nemáte žádné právo!"

Měli. Uniformy zjednaly pořádek a nastala piplavá práce, jejíž strojopisný záznam připomíná zdlouhavé expozice realistických románů. Patrová vilka, mimochodem rodný to majetek paní Milady, sklep, obytné místnosti a půda. Potom zahrada, altán, garáž... A právě v té garáži, za regálem plným nářadí, součástek, náhradních dílů a plechovek od oleje, byla objevena samonabíjecí pistole ráže sedm pětašedesát.

"Je to vaše?"

Pan Plaček pokrčil rameny. Jako technik zbrojovky dovedl vcelku přesně odhadnout, co bude následovat. Policisté interiér garáže několikrát vyfotografovali, potom nalezenou zbraň pečlivě zabalili a poslali do balistické laboratoře Kriminalistického ústavu VB Praha.

Obviněný muž měl před sebou poslední dny osobní svobody. Během té doby napsal své přítelkyni dopis, který však byl na základě paragrafu 86 trestního řádu zadržen.

Janičko,

situace se trochu zkomplikovala, ale určitě všechno nakonec dobře dopadne. Může se však stát, že se tě budou vyptávat pánové od kriminálky, to je běžná rutina v podobných případech, neměj strach. Klidně jim přiznej náš vztah, určitě už budou stejně všechno vědět. Nechci tě navádět k ničemu špatnému, ale kdybys jim řekla, že poslední březnový víkend jsme byli spolu, třeba na té vaší šumavské chatě, a teprve v pondělí ráno jsem se vracel do města, asi by mi to dost pomohlo. Jinak se ničeho neboj, v duchu jsem s tebou a moc tě líbám. M.

Odborný posudek Kriminalistického ústavu byl jednoznačný. Při porovnání zkušebních střel s projektilem vyjmutým z těla zavražděné byla zjištěna shoda základních individuálních znaků ve stopách všech šesti polí a bylo tedy možné nade vší pochybnost prohlásit, že vražedná střela byla vypálena právě z předložené samonabíjecí pistole ráže 7,65 mm.

Martin Plaček byl zadržen a vyšetřovatel mu sdělil obvinění z trestného činu vraždy. Poněkud nepřesvědčivé alibi, které se snažil kriminalistům nabídnout, mu jeho přítelkyně Jana Marešová nepotvrdila.

Psychologické posudky hovoří o příčetnosti a o schopnosti kontrolovat své jednání, povahová charakteristika vypovídá o vlastnostech blížících se mentalitě hazardního hráče. Buď všechno, nebo nic.

Martin Plaček dlouho odmítal mluvit, když ale pochopil, že je jeho situace beznadějná, poměrně ochotně nadiktoval obsáhlé přiznání, v němž je pramálo snahy nějak vlastní obrázek vylepšit.

"Dobře, pánové, můžete to nahrávání zapnout. Ano, máte pravdu, zabil jsem ji já..."

Výpověď opsaná z magnetofonového záznamu vypráví o procházce po říční navigaci a rekonstruuje dávno odeznělý rozhovor. Plaček poslouchal výčitky své ženy, rozvážně jí rozmlouval všechna podložená nebo jen nejasně tušená podezření a v kapse šusťáku přitom svíral pažbu automatické pistole.

"Budeme mít druhé dítě," řekla paní Milada tiše.

Tvářil se, že ho ta zpráva náramně potěšila, políbil manželku na ústa a sliboval, že vzájemný vztah bude zase tak krásný, jako dřív. V místech, kde se řeka mírně otáčí tenkrát pobřežní cestu zaplavovala vysoká voda. Plaček ukázal směrem k protějšímu břehu, když se tam žena otočila, přiložil jí k týlu zbraň a stiskl kohoutek. Tiše a bez výkřiku se sesula do bláta, ozvěna výstřelu utichla v jarním větru. Vrah se sklonil, sebral ženě zlatý řetízek s krku, stáhl jí s rukou prsteny a odepnul rubínovou brož. Prý proto, aby vše vypadalo jako loupežné přepadení. Pak odtáhl tělo do prudkého proudu Otavy.

"Nemohl jsem dělat nic jiného, nikdy by nepřistoupila na rozvod. Na to jsem ji znal příliš dobře."

Vlastnoruční podpisy, včetně titulu inženýr, dodnes stvrzují pravost textu na každé strojopisné stránce.

Uzavřený spis v růžových papírových deskách mohl být převázán pentličkami a oficiálně předán prokuratuře.

O dva měsíce později krajský soud odmítl návrh žalobce na absolutní trest a poslal obviněného za mříže na patnáct let.

Martin Plaček vyslechl rozsudek bez protestů, zákonné možnosti odvolání nevyužil. Nejspíš už v té době věděl, že si verdikt ve vězení neodsedí. O čtrnáct dní později se v noci ve své cele oběsil na oprátce smotané z roztrhané košile.

Pryč je čas tupírovaných účesů, magnetofonů značky Sonet duo i opojného twistu. Svět se změnil. Změnila se i dívka, kvůli které jeden potenciální vrah kdysi opisoval verše z televizní obrazovky. Dnes je jí bezmála šedesát a žije v hlavním městě. Setkali jsme se na špinavé předzahrádce vysokého panelového domu uprostřed sídliště.

"Promiňte, ale v archivních spisech jsme narazili na jistého Martina Plačka. Říká vám něco to jméno?"

Kulatou tvář zkřivil hněv.

"Aby ne! Zničil mi život, kretén."

"Spíš sobě, ne?"

"Všem. Všem, co se kolem něho jenom mihli. Já neměla ani tušení, co chce provést, ale stejně se na mě lidi koukali jako na vražednici. Nedovedete si představit, kolik nenávisti jsem si užila. Přišla jsem o domov, o rodiče, o všechno... A vůbec, nechci už o tom nikdy mluvit. Běžte pryč!"

Vyhověli jsme.

Mohutná šedivá žena zmizela v prosklených panelákových dveřích, uprostřed domu zahučel výtah. Muž, jenž vstupoval do ženských osudů, po sobě žádné hezké vzpomínky nezanechal.

Z pochopitelných důvodů jsou jména jednajících osob v příběhu změněna.

Antonín Jirotka