Nezapomeň na bič!
	ROMAN CÍLEK

Četl ty stránky snad již potřetí.

Jste blbci blbí, zdvojeně vzkazoval jejich autorům a půl na půl žertem i vážně jim hrozil prstem. Naštěstí však byli od něho vzdáleni tisíce kilometrů. Blbci, blbci, pochechtával se a odhodil xeroxovou kopii článku z odborného magazínu do koše. Pak se zarazil, znovu vzal papíry do ruky, roztrhal je na mnoho kousíčků, odnesl na záchod a spláchl. V kanalizační soustavě pod Prahou, jejíž kostra pochází už ze středověku, tak zmizela srovnávací studie specialistů z akademie FBI v americkém Quantiku, zabývající se typologií masového či jinak řečeno mnohočetného vraha. Výzkumníci tu došli k závěru, že průměrný masový vrah má obvykle tyto znaky: mužské pohlaví, bílá barva pleti, věk mezi dvaceti až čtyřiceti roky, svobodný či již delší dobu rozvedený, většinou jde o první dítě z později rozpadlé rodiny, kde matka hrála dominantní roli a byla i příčinou rozvodu, budoucí zabiják, který se nespokojuje jen jednou dvěma oběťmi, míval už v dospívání sadistické fantazie, případně prožil otřesný sexuální prožitek, nedosáhl sice studijní úspěch, ale je obdařen nadprůměrnou inteligencí, v dospělosti se projevuje vyhraněně introvertní, před světem uzavřenou povahou se sklony ke snění za bílého dne, zaměstnání často střídá...

Kecy!

Pro jistotu stiskl inženýr Kornel Jankovský spouštěč splachovadla ještě jednou, aby žádný z útržků nezůstal přilepen na stěně mísy, potom si oblékl plášť a vyšel z bytu. Stále musel myslet na ty idioty z amerického Zapadákova někde ve Virginii. Takhle se seknout! Byl mužský, to určitě, byl bílý, snad podle sebe i jiných také inteligentní - to odpovídalo. Ale bylo mu dvaapadesát, narodil se rodičům až jako třetí a již asi nevítané dítě, dospívání prožil bez doteku sadistických fantazií či sexuálních zážitků, rozpad manželství jeho rodičů nezpůsobila matka, ale tyranský otec, jemuž neodpustitelně zazlíval i to, že ho zlomyslně vybavil tím divným křestním jménem, a on sám - Kornel - nikdy nesnil za bílého dne, nevnímal se jako introvert, v práci ani jinde nepokazil žádnou zábavu, dostudoval vysokou školu, patnáct let byl bezdětně ženatý a v jednom zaměstnání, byť se při reorganizacích či revolucích měnily názvy podniku, se držel již dvě desetiletí.

Takže se jděte bodnout, dámy a pánové z FBI!

Vyšel z domu a pohlédl k obloze, která v tom pozdním předjarním večeru slibovala déšť. Vyhrnul si límec u kabátu - a vydal se zabít už čtvrtou ženu.

Našli ji brzy ráno u zahradní kolonie za městem.

A kdyby nešlo o zneuctěné a daru života zbavené ženské tělo, podobalo by se předchozí dění frašce. Protože se ještě nerozběhla zahrádkářská sezona, využívala zdejších chatiček, bud a všelijak stlučených přístřešků k přespávání skupina ukrajinských dělníků z nedalekého staveniště. Mnozí zahrádkáři raději nechávali dveře svých letních příbytků otevřeny, aby nedošlo k jejich zbytečnému zničení. Vždyť jsou to chudáci, mysleli si citlivější z nich o svých nezvaných nocležnících a byla to vlastně taková tichá dohoda: ti lidé, přijíždějící si k nám vydělat na chleba ze světa, kde už proletář dávno nebyl králem všehomíra, se sem za tmy utahaně dotáhli, bez myšlenky na samoúčelný vandalismus zalezli kdesi pod střechou do svých spacáků, usnuli, probudili se, odešli. Tentokrát je však při odchodu cosi vyděsilo. Dali se na útěk, protože s čímkoli úředním nechtěli mít nic společného. Jejich úprku si povšimli muži z motorizované policejní hlídky a jali se je pronásledovat. Chytli aspoň jednoho z nich, a ten je se strachem v očích a s blekotáním v jazyce, jemuž policisté pořádně nerozuměli, dovedl nazpět k polní cestě pod vysokým napětím...

A bylo jasné, proč utíkali.

"Takže čtvrtá," řekl šéf mordparty, a bylo jasné, co má na mysli.

Rukopis činu se natolik shodovals předchozími, že by to snad - jak se s nadsázkou vyjádřil jeden z techniků - zaujalo i grafologa. Mlácení, kopání, na závěr pak rdoušení, které způsobilo pomalou a tudíž i útrpnou smrt. Potrhaný oblek a prádlo, násilím vynucené obnažení, ale žádné stopy přímého sexuálního styku či aspoň sebeukojení. Obětí byla v tomto případě prodavačka z nedalekého superkmarketu, která se zkratkou vracela do svého bydliště ve vesnici, jejíž zadní část se dotýkala oné zahrádkářské kolonie. Dvaadvacetiletá samoživitelka. A doma na mi čekalo tříleté dítě, o které se při jejích odpoledních šichtách starali prarodiče.

Musí to být blázen, usuzovali policisté o vrahovi skoro jednotně.

"Asi jo," přikývl jim na to i přivolaný lékař.

Co ale s takovým konstatovaním - ani bláznům nelze dovolit, aby zabíjeli, a ještě k tomu právě takhle zabíjeli, dle své šílené vůle.

Inženýr Kornel Jankovský se ovšem za blázna nepovažoval. Věděl však, že nemá rád ženy, umocněněji vyjádřeno - že vůči nim z hloubi duše a napořád a nezměnitelně cítí zášť. Prapříčiny daného stavu byly letité, a když se pak k tomu, co ve spletitých silokřivkách jeho nitra tvořilo základ, nabalovaly další nedobré zkušenosti, hráz jeho odporu k ženskému pokolení se posilovala. Snad s tím zpočátku zápolil a spokojoval se jen s urážkami sdělovanými ženskému světu telefonem či při náhodných příležitostech, s představami o tom, co by se dalo udělat, kdyby... potom už ne, pak mu už slova a představy nestačily. Převedl je poprvé ve skutek a následně už nebyl k zastavení: posedlé nutkání k tomu, aby činil to, co se rozhodl činit, ho hnalo dál a dál.

Manželství pro něho v tom směru nebylo brzdou.

Spíš se podobalo kyblíčku s benzinem, z něhož se přikapávalo do ohně. Protože Gabriela Jankovská, Kornelova choť, na tom také nebyla obyčejně: v jejím intimním životě už od dospívání dominovaly ženy, byť tělesné obcování zvládla s jedinci obého pohlaví. Protože však neměla štěstí a nepotkala se s někým jako třeba Martinou Navrátilovou, kdo by ji hmotně zabezpečil, racionálně usoudila, že podřadný tvor zvaný muž ji v životě snadněji zabezpečí před nouzí. A tak sice svému domácímu partnerovi nevybíravě dávala najevo své opovržení, ale byla také ochotna leccos důvěrného přetrpět a možná si při tom i vzpomněla na pruderní 19. století, kdy britské matky před svatební nocí radily svým dcerám: Zavři oči a mysli na Anglii. Gabriela Jankovská zavírala oči, ale na Anglii nemyslela, myslela na to, jak Kornela nenávidí. Leč ani on v těch chvílích nemyslel na Anglii: myslel na to, jak nenávidí všechny ženy.

Páreček k pohledání.

Možná i trochu k smíchu - kdyby tu nebyly ty mrtvé. Už čtyři.

Po čtvrté přišla na řadu, jak jinak, pátá.

A tady se inženýr Kornel Jankovský, pyšnící se sám před sebou vlastní dokonalostí, dopustil chyby. Napůl prázdné a neosvětlené parkoviště, kam měli podle původního určení odkládat svá vozidla lidé z okolních paneláků, kteří však z mnoha důvodů raději pohrdli příkazy dopravních značek a stavěli své vozy rovnou před vchody do domů, bylo nočně opuštěné jen zdánlivě. V jednom z těch nemnoha aut se sice nepohodlně, leč s chutí milovala mladá dvojice, jíž se nepodařilo sehnat si k tomu účelu lepší prostředí. A když tedy žena, které se v opačném rohu parkoviště podařilo na okamžik se osvobodit z dusících vrahových rukou, táhle vykřikla a bylo jasné, že volá o pomoc, mladík v autě přerušil své konání a předvedl se jako muž - otevřel dveře vozu a zařval do tmy:

"Hej, vy tam - co se to děje?!"

Tu svou tím připravil o převrcholovou chvíli radosti, té druhé zchránil život.

Žila, ale skoro jako by si přála zemřít. Ležela na rozpraskaném betonu posetém olejovými skvrnami, oblečení nadranc, na tvářích a ňadrech ji pálily údery jeho dlaní. A pálila ji i nenávistná slova, která musela před chvíli vyslechnout: "Jsi děvka a zplodil tě ďábel, stejně jako byly děvkami matky každé z vás. Jsem mesiáš a přicházím, abych osvobodil svět od nečistoty..."

Bylo to zlé, těžko pro ni zapomenutelné, ale konečně měli svědka.

"Myslíte, že je moudré procházet se takhle v noci?" ptali se policisté jedenatřicetileté nemocniční laborantky Ilony Mrázové, když se vzpamatovala z nejhoršího.

Pokrčila rameny. "Vracela jsem se od maminky, bydlí už léta sama, je marod a má čím dál větší bolesti - a tak jsme spolu poseděly déle než obvykle. A domů se od ní dostanu buďto přes park, nebo kolem parkoviště. Myslela jsem, že tou druhou cestou..."

"To bude lepší?"

"Asi tak."

"Uvědomovala jste si, že někdo jde za vašimi zády?"

"To ano, a také jsem se ohlédla," připustila, "ale nemám zrovna dobré oči a nenapadlo mne, že by mi od muže, kterého jsem viděla, hrozilo nebezpečí. Šel nespěchavě, klidně... jako kdyby venčil psa. A já... já o ničem takovém neuvažovala, měla jsem v hlavě starost o maminku - a vyděsila jsem se až v okamžiku, kdy mne zezadu popadl za krk, strhl mi z ramen kabát a silou mne otočil k sobě. A pak..." vzlykla, "pak se vše odbývalo strašně rychle, nadával mi a říkal i cosi o mé matce... ne tedy přímo o ní, ale jako by o všech matkách, což se mne i tak pochopitelně dotklo, tloukl mě, škrtil, takovými až zběsilými pohyby trhal oblečení, které jsem měla na sobě... Ne, nemůžete po mně chtít, abych to teď hned musela popisovat."

"Ještě vteřinku, prosím," řekl policista. "Říkáte, že vás otočil k sobě, ocitla jste se tedy vůči němu tváří v tvář. Snad byste dokázala toho člověka aspoň přibližně popsat, ne?"

Ani tohle však pro ni nebyla lehká otázka.

"Já... já si toho vlastně moc nepamatuji. Když se mne poprvé dotknul, napadlo mne, že by to mohl být nějaký nadržený mladík, pak jsem poznala, že je to jinak. Byl to nenápadný a vlastně už postarší člověk, skoro bych řekla, že jaksi... no, důvěryhodný. Ale tvář mu křivila taková divná zloba a i ten hlas byl až zajíkavý. Na sobě měl nějaký baloňák, na hlavě klobouk... a jinak nic nevím. Byla tma, takže třeba barva očí - to po mně nemůžete chtít. Třásla jsem se hrůzou a skoro jsem o sobě nevěděla."

"Myslíte, že vás chtěl znásilnit?"

"Jak to mám vědět!?" vyjekla Ilona Mrázová. "O nic takového se nepokusil. Jen trhal, bil, říkal ta zlá slova... jako by mě chtěl především ponížit. Pak se ozval křik toho pána z auta, kterému jsem hrozně vděčná. Poznala jsem, že se ten útočník lekl, pustil mne na zem, ještě cosi povídal, ale tomu jsem nerozuměla - a utekl. Víc nevím, nezlobte se..."

Nezlobili se, na ni ne.

Ale jinak měli čím dál větší vztek.

Ať se to estétům líbí, či ne: do krajnosti vyšroubovaný vztek, doslovná nabuzenost, jíž se běžně říká jinak, bývá často účinným pohonným zdrojem. Zkoušeli všechno možné. Do titěrných podobností ověřovali alibi mužů, kteří se již dopustili sexuálního násilí, posílili hlídky v odlehlých koutech města, nasadili volavky - a přizvali si psycholožku, jíž byla nikoli vědátorsky přestárlá, nikoli nepůvabná a hlavně energií sršící PhDr. Judita Svárová, s níž už ruku v ruce řešili lecjaký případ a jako tým se osvědčili hlavně v kauze, kterou mezi sebou svérázně pojmenovávali: čtyři křížky na velkých ňadrech. Tehdy byl vrahem žen polodebilní mladík, nyní se zdálo, a nebylo to zjištění ku prospěchu vyšetřování, spíš naopak, že jde o člověka z odlišné kategorie. Postarší. Běžný. Spořádaně vyhlížející. Důvěru budící. Ale zřejmě stejně tak magorsky posedlý, jako tehdy ten idiot.

"Nikdo neví, proč tomu tak je, ale v celém světě přibývá misogynů," zauvažovala nahlas PhDr. Svárová na první poradě se speciální vyšetřovací skupinou, jíž velel major Ditrich, a jen jeden z mladších policistů dal nepokrytecky najevo, že mu to slůvko zaznělo cize. "Omlouvám se," řekla, "že mi uklouzl odborný termín. Misogyn je slovo z řečtiny, ale dá se to říct i hezky česky: nepřítel žen. Příčiny k tomu, aby se jím někdo stal, mohou být ovšem tisíceré. Ale o to asi teď prvořadě nejde."

"Moje řeč, doktorko," s rázností jemu vlastní se ozval major Ditrich, "příčiny si dle libosti zkoumejte, až ho chytíme. Jenže my o něm chceme co nejvíc vědět už teď. Hlavně teď! A v tom nám musíte pomoci."

Znělo to poněkud nepatřičně jako rozkaz, ale ti dva se znali dlouho, a odpověděla tudíž ve stejném stylu: "Víc než to, že musím, pane majore, je pro mne podstatné, že chci. Hodně chci. Pusťte mne tedy ke spisu, zprostředkujte mi setkání se svědkyní, která útok přežila, a dejte mi čtyřiadvacet hodin."

"Bude to stačit?" zapochyboval Ditrich.

"Jo - tlačí nás přece čas. Poslední akce mu nevyšla a může tedy brzy záštiplně zaútočit znovu. Je třeba ho zastavit. Jdu do toho s vámi na plný plyn. Protože - jestli mi, pánové, dovolíte ženský pohled na věc - tak misogyny nemám ani trochu ráda. I když zárodek misogyna se nachází v každém z vás."

"Ale, ale..." ozvalo se.

"Dost žertů," uťala tu mezihru, "chci začít hned. Přidělíte mi, majore, styčného důstojníka, aby mne s věcí blíže seznámil?"

"Nepřidělím," rozhodl Ditrich, "učiním tak sám."

Telefon se bytem rozezněl v půl třetí v noci.

Major Ditrich, který se teprve před hodinou dostal do postele, neprobuzeně sáhl po sluchátku, podvědomě čekal bas či baryton některého ze svých mužů, ozval se však tlumený sopránek Judity Svárové: "Asi jsem na něco přišla... když ale budu mít pravdu, dost to fofruje. Ráda bych, kdybyste sem přijel."

"Cože... kam?"

Zasmála se: "Ke mně domů. Nebojte se, nebudu vás obtěžovat. A i kdyby, kdesi tu pospává můj přítel, který vás ochrání." Zvážněla. "Přijeďte, prosím. Stavím na kafe."

Hodlal ještě cosi říct, ale už nebylo komu.

"Poslouchám," sdělil major a napil se stydnoucí kávy.

Pokoj s výhledem na vyústění silničního tunelu byl už na pohled tím, čím byl: domovem ženy i vědecké pracovnice. Spousta hezkých předmětů, stejně tolik papírů. Obrázky na stěnách, ale také počítač a tiskárna. PhDr. Svárová měla na sobě cosi jako župan, neznalec by však její odění snadno zařadil i mezi noční košile.

"Třeba vám to bude zpočátku připadat jako hloupost," řekla. "Ale dá se toho chytit. Podívejte se," podala mu jeden z papírů, "zapsala jsem si vše, co ten syčák říkal přepadené paní Iloně Mrázové. Každé slovo. A jedno z nich mne zaujalo."

"Které?"

"Mesiáš. Řekl jí: ´Jsem mesiáš a přicházím, abych osvobodil svět od nečistoty.´ Blábol, že jo? Ale poslechněte si tohle."

Popošla k magnetofonu a zmáčkla jedno z tlačítek.

Z reproduktorů zazněl šum, který vystřídala vážná hudba v podkresu a naléhavý mužský hlas, sdělující volanému, spíš tedy volané, nejen nadávky, ale i různé sprosťárny, výhrůžky, že až nastane ten pravý čas, pohraje si s jejím tělem, udělá jí tohle a takhle, pak ještě tamto a nakonec bůhvíco ještě jiného...

Nebýt stár a unaven, snad by se Ditrich i začervenal.

"Paráda," ušklíbl se. "Že by vám takhle volali vaši přátelé?"

Jindy by se možná zasmála, teď ne. "Poslouchal jste pozorně? " zeptala se. "Nebo to mám dát znovu?"

"Proboha ne! Spíš mi vysvětlete..."

"Vysvětlím. Občas dostanu žádost o pomoc i odjinud, než jen od ostrých chlapů z mordparty. Takhle," ukázala k magnetofonu, "už pár měsíců telefonicky otravuje ženské nějaký chlap. Jedna z nich se naštvala, nahrála si to a předala policii."

"Dobře učinila. Jenže takových případů se dennodenně stává. Pustila jste to té svědkyni - paní Mrázové."

"Ano. Ale není si jistá, že je to ten samý hlas."

"Takže co...? Smrtí ten pitomec nevyhrožuje, proto se tím nikdo vážněji nezabývá, a ani o mesiáši tam řeč nebyla. Proč myslíte, že je tu nějaká souvislost?"

"Vnímal jste hudbu, která zněla v pozadí těch žvástů?"

"To ano - ale na klasiku nejsem zrovna kovaný odborník."

"Ani já," řekla. "Ale pán, s nímž bydlím," ukázala ke dveřím ložnice, "je muzikant, poslechl si to a udělal mi přednášku." Vzala do ruky papírek. "Cituji. Barokní skladatel Georg Friedrich Händel, 1685 až 1759, rodák z Halle nad Sálou. K jeho vrcholným dílům patří sedmnáct oratorií podle námětů ze Starého zákona - a to, co jsme před chvílí pod těmi prasečinkami slyšeli, je..."

"Mesiáš," vyhrkl.

"Ano - oratorium s názvem Mesiáš. Což nemusí být jen náhoda."

"Doufejme, že ne, a klobouk dolů, doktorko," řekl Ditrich, "musím se teď rychle zamyslet, jak toho využijeme, aby..."

Dolila mu kávu a řekla: "Přijdete na to, pane majore. A kvůli tomu jsem vás tak nafofr vytáhla z postele. On totiž zmíněný sprosťák některým těm dámám volává docela pravidelně, obvykle hned poránu. Stačí tudíž, abyste se napíchli... Ale ne, nebudu vám fušovat do řemesla, však vy už si poradíte."

Poradili si v průběhu necelého týdne.

Ne že by se vše odbylo bez problémů, modernizace telefonní sítě jim nakladla do cesty lecjaké problémy, ale nakonec to dokázali a výsledek je přistrčil k cíli. Tím spíš, že jedna z žen, jimž neznámý úchylák své ranní oplzlosti naléhavě sděloval, se až nyní - když pochopila, že nejde jen o pouhé rajcovací hrátky se slovy - svěřila s tím, že v skrytu duše tuší, kdo by to mohl být a v minulosti s ním snad dokonce přišla do styku.

Kamínek se skládal ke kamínku a nakonec past sklapla.

Inženýr Kornel Jankovský prvně zapíral úplně všechno, zradila ho ale neukočírovatelně vykolejená zběsilost v jeho nitru a posléze vychrlil na vyslýchajícího takovou tirádu protiženské zaujatosti, že už nemohl couvnout. Oháněl se pak kdečím, dokonce se odvolával i na onu porovnávací studii FBI z amerického Quantika, ale to již byla jen křeč. Zcela pokazil svou obrannou partii v okamžiku, kdy mu pohlédla do tváře špitální laborantka Ilona Mrázová a bez váhání ho vybrala z řady jiných, vzhledově mu podobných mužů.

"Škoda, že jsem tě taky... " mesiášsky jí zasyčel do tváře, a pak svůj názor zobecnil: "Svině - všechno to jsou svině, a není třeba jich litovat," křičel a křičel, protože vytušil, že prohrál.

Hodnotící porada vyšetřovacího štábu se podobala oslavě úspěchu, byť i bez šampaňského a velkých slov. Probrali průběh dění, ocenil se podíl těch, kteří k tomu přispěli, a rozdělili si další úkoly. "Čeká nás," řekl major Ditrich, "hnidopišské zkoumání detailů. V tom už nám pan Georg Friedrich Händel nepomůže."

Věděli to.

"Mohu ještě něco?" přihlásil se o slovo jeden z mladších kriminalistů. "Když jsme se díky tady paní doktorce dotkli vznešených témat, dám něco k dobru z domovní prohlídky. Jankovský si svůj domácí počítač jistil vstupním kódem do operačního systému. Kód tvořila tři písmena. Bé třeba jako Božena, i jako Ivan, cé jako Cecilie."

"BIC," zopakoval po něm major Ditrich, "co to znamená?"

"Taky mě to zajímalo," usmál se mladý policista. "Kroutil se, když to měl vysvětlit, ale práskla ho jeho milá žena, která ho jednou urazila větou, že je ve své podstatě impotent, a on jí to vztekle prozradil. BIC rovná se bič. Zbožňoval prý citát z filozofa Friedricha Nietzscheho: ´Jdeš za ženou? Nezapomeň na bič!´ Bral to skoro jako své životní krédo."

U protější strany stolu skoro až zaúpěla PhDr. Judita Svárová: "Ach Bože můj - Nietsche, Händel...! Chudáci mrtví, kteří se nemohou bránit."

Porada skončila a rozcházeli se do tmy.

"Děkuji, paní doktorko," loučil se s ní major Ditrich, "za onu noční seanci u vás doma i vše další. Obávám se ale, že se nevidíme naposledy."

"Dejte pokoj," odstrčila ho rukou, "ještě teď je mi nanic. Nesnadno se zbavujete myšlenek na oběti takového zrůdného Mesiáše, který se rozhodl posvém čistit svět. Tihle lidé jako by měli vyprázdněná těla. Duté nádoby. Žádná duše, žádný cit, i rozumu pak už pomálu... no, nechme toho. Víte, majore, co teď udělám?"

"Předpokládám, že se půjdete vyspat."

"Uhodl jste - a protože ten můj dnes není doma, pustím si na uklidnění krásnou Brahmsovu Ukolébavku. Upřímně řečeno: asi usnu dřív, než skladba skončí, Mistr mi to snad promine."

"Určitě," řekl ve skladatelově zastoupení šéf mordparty major Ditrich.

Zem se nezachvěla: Johannes Brahms tedy zřejmě neprotestoval.