PRVNÍ PES

Labrador s křížem na bocích není obyčejný pes. Umí najít člověka zasypaného v troskách zříceného domu, dokáže pracovat v lavině, plošně prohledávat kraj, pátrat v řekách a rybnících. Navíc je pod ochranu Červeného kříže, úctyhodné to mezinárodní instituce, která byla založena už v roce 1863. A pán takového psa není obyčejný chovatel, nýbrž záchranář.

Jak se vlastně člověk stane členem záchranné jednotky kynologů?

"Především musí mít o takovou práci zájem," poznamenal Radek Thums z chomutovské brigády. "Pak si postupně zvyšuje kvalifikaci, skládá čím dál obtížnější zkoušky a nakonec získá příslušný atest udělovaný Ministerstvem vnitra ČR a Svazem záchranných brigád kynologů ČR. Atest CZ umožňuje držiteli nasazení při záchranných pracích na území České republiky, atest SAR opravňuje k účasti v zahraničních humanitárních misích s mezinárodní platností.

Já sám původně jezdil se záchrannou brigádou jako instruktor slaňování a pochopitelně taky figurant, těch totiž není nikdy dost. Skrývají se v sutinách, zahrabávají do sněhu, potápějí se a lezou po stromech. Přitom můžou obdivovat perfektní práci psů, a tak se právě z figurantů často stávají psovodi. Když jsem se zmínil, že bych si možná jednou taky rád nějaké zvíře pořídil, kolegové ho pro mě za dva dny měli. Jako každý nováček jsem byl trochu rozpačitý, chtěl jsem čas na rozmyšlenou, ale prezident svazu brigád, pan Kuchta, mi tehdy říkal: Ber, lepšího psa nenajdeš.

Tak jsem přikývl a myslím, že to bylo jedno z nejrozumnějších rozhodnutí, jaké jsem kdy udělal."

POTŘEBA HAPPYENDU

V klasických pohádkách se často objevuje živá a mrtvá voda, a pokud se podobně tajuplné historky vykládají štěňatům, jistě v nich figuruje živý a mrtvý pach. To je totiž velký rozdíl a výcvik musí s něčím podobným počítat. Záchranářská profese není veselá, obětí nejrůznějších neštěstí bývá mnoho a jen velmi výjimečně se zpod trosek podaří vyprostit někoho živého.

"Víte," poznamenal Radek Thums, "obecně se dost často soudí, že psovi je mrtvolný pach velice nepříjemný, že se podvědomě podobným místům vyhýbá. Není to pravda, jde jen o záležitost tréninkových metod, naučit se to dá, podobně jako například hledání drog či výbušnin.

Sutiny, laviny, voda, všechno se u záchranářů cvičí na oba druhy pachů, nicméně jedna zásada se při práci pečlivě dodržuje. Výcvik nikdy nesmí končit objevením mrtvé návnady, ale vždycky nalezením živého člověka. Dokonce i v ostré praxi, kdy není nejmenší nálada na nějaké žertování či hraní, se čas od času nějaký dobrovolník schová, aby ho pes mohl radostně objevit. Stručně by se to dalo vyjádřit tvrzením, že psi velmi milují příběhy se šťastným koncem."

VODNÍ PSI

Staří myslivci vědí, že lovečtí hafani poměrně neradi zvedají čenich od země, honci si proto často ukrývali ulovenou zvěř ve větvích smrčků, aby se později mohli pro upytlačeného zajíce či bažanta vrátit. Zachranářští psi jsou však na pach z výšky cvičeni, v krajině dokáží najít i figuranta, který byl z vrtulníku vysazen na strom a k místu jeho úkrytu nevede žádná stopa. Dovedou si nevšímat osobních věcí ve zříceném domě a naopak na místě laviny majít i nejmenší drobnosti, které patřily zasypanému lyžaři. Musí se vyrovnat s prachem zbořeniště, kouřem požárů stejně jako s proudem potoků a řek.

"Jedním z rozšířených omylů je představa, že voda pachy docela likviduje. Myslím, že za to mohou dobrodružné filmy, v nichž uprchlíkovi stačí proběhnout kousek potokem a smečka dezorientovaných dobrmanů bezradně další honičku vzdá. Vůbec tomu tak není a jedním z nejmladších odvětví záchranářské kynologie je vyhledávání utonulých osob pod hladinou. Záchranné brigády, které se na to specializují, mají upravené čluny se sklopnou přídí, pes se tak dostane těsně k vodě a prakticky naviguje kormidelníka. Pokud vím není příliš neobvyklý ani nález těla ležícího v osmi či desetimetrové hloubce.

Pro záchranářskou kynologii nejsou žádné specializované učebnice, což je možná docela dobře, alespoň to trochu brání před záplavou fušerů. A tak se zkušenosti vzájemně předávají v praxi, což je mnohem lepší než nějaký univerzální návod k použití. V naší brigádě máme dvě členky mezinárodní pohotovostní jednotky SAR, Ivetu Mestekovou a Jarmilu Machulkovou. Nedávno jsem je sledoval při práci po zřícení obytného domu v Lounech. Veškeré mé sebevědomí šlo stranou a skromně jsem si uvědomil, jak moc se ještě musím učit."

EXPLOZE

Jeden případ z mnoha. V rodinné vilce v Liberci opravovali řemeslníci plynové topení. Když se chystali na oběd, zapomněli zaslepit potrubí, plyn zvolna unikal a naplnil přízemní místnosti. Zemní plyn není toxický, jako klasický svítiplyn, nicméně ve směsi se vzduchem je mnohem výbušnější. Docela obyčejná návštěva cinkla na zvonek a vila vyletěla do povětří.

Na místo přijeli hasiči, policisté, záchranáři. V troskách, které každou chvíli hrozily dalším zřícením, pracovali kynologové záchranné brigády a policejní psovodi společně. To prý nebývá běžné, říká se, že v některých krajích panuje mezi záchranáři a policisty jistá rivalita. O tom, jak to skutečně vypadá, jsme si povídali s majorem Vilémem Babičkou, který v jedné osobě vlastně zastupuje obě složky. Je vedoucí služební kynologie Severočeského kraje a zároveň člen ústecké záchranné brigády.

"Rivalita je myslím příliš silné slovo, takový výraz bych rozhodně nepoužil. Možná to někde trochu skřípe, ale spíš z nedorozumění nežli z nějaké zlé vůle. Nejčastější je, že policisté k nějaké akci záchranáře nepozvou, někdy třeba proto, že záležitost je nebezpečná a nelze riskovat životy civilistů, jindy prostě protože zapomenou, a to je samozřejmě škoda. V záchranných brigádách jsou amatéři jen podle toho, že nedostávají žádné peníze, pokud se kvality práce týče, jsou to špičkoví profesionálové. Navíc, záchranný pes je cvičen docela jinak, než se to dělá u policie. Když někoho v terénu nebo ve stavení najde, má radost, štěká, chce se kamarádit. Objevil oběť, ne zločince. Kdyby se podobně choval pes služební, asi by dlouho nepřežil. Musí být připraven na útok stejně jako na to, že pachatel uteče a bude ho nutno zadržet. Zkrátka, na pátraní po ztracených lidech nebo na hledání zatoulaných dětí je záchranářský pes rozhodně vhodnější než policejní."

TROUCHNIVÁ PODLAHA

Svaz záchranných brigád kynologů ČR je členěn do krajských brigád, které fungují mna území jednotlivých regionů. Jejich činnost je řízena prezidiem svazu voleným jedenkrát za čtyři roky celostátním sjezdem. Svaz disponuje zásahovou jednotkou psovodů a z momentálně nejlépe vycvičených členů této jednotky je sestavena a průběžně obměňována Pohotovostní jednotka SAR, která jako součást české záchranné jednotky ministerstva vnitra je připravena k zásahům nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí.

Potud strohá řeč stanov, která se nezmiňuje o dramatech a dobrodružstvích. Zemětřesení v Turecku nebo na Tchaj-wanu, teroristický útok v New Yorku...

Práce je mnoho a vyprávění o neštěstích bývá smutné. Člověk mimoděk hledá v paměti příjemnější příhody.

"Jednou, ve výcvikovém středisku v Býchorech," vyprávěl Vilém Babička, "jsme nacvičovali prohledávání obrovské prázdné stodoly. Pes má být totiž připraven na každé prostředí, nesmí ho vyvádět z míry ani sevřený ani otevřený prostor, nemá mít strach z hloubky ani z výšky.

Podél stěny stavení se klikatilo strmé dřevěné schodiště, první, druhé, třetí patro, to čtvrté bylo až úplně pod střechou a mezi trámy byla položena provizorní podlaha. Můj pes, báječný velký knírač, s nímž jsme vyhráli řadu mezinárodních závodů, místo prohledával. A v tu chvíli se pod ním prolomilo trouchnivé prkno a on propadl dolů, jen předníma prackama se stačil zachytit. Skočil jsem po něm, popadl ho, už už se zdálo, že se mi ho podaří vytáhnout nahoru, ale pak se obojek smekl přes uši a pes se zřítil dolů na mlat, dobře deset možná dvanáct metrů hluboko. Nedokázal jsem se pod sebe ani podívat, bylo mi strašně. Zoufale nešťastný jsem sestupoval z těch dřevěných schodů a najednou vidím, že mi ten můj chlupatý kamarád běží naproti. Sláma, do které spadl, mu čouhala i z uší, ale vůbec nic se mu nestalo."

Výcvik záchranářského psa nikdy nekončí nalezením návnady s mrtvým pachem, ale vždycky objevem živého člověka. A tak se ta poslední historka na závěr vyprávění docela hodí. Nejen psi mají rádi příběhy se šťastným koncem.

KRÁSNÁ POŠETILOST

Záchranáři jsou zvláštní lidé. Jako by se ani nehodili do tržního věku, který všechno přepočítává na peníze. Z hlediska byznysmana symbolizují vrcholnou pošetilost. Taková perfektní kvalifikace, tolik času, úsilí a dřiny. Ti lidé cpou do svého oboru peníze, věnují mu každou dovolenou, riskují potíže v zaměstnání, dobrovolně lezou do zřícených domů a lavinových polí, kde mohou snadno přijít o život. A nic za to! Blázni.

Ano, možná, že jsou opravdu trochu blázni. A je štěstí, že jsou.

Antonín Jirotka