Krádeže a vykrádání motorových vozidel patří k nejfrekventovanějším druhům trestné činnosti. Není to žádná česká specifika, automobily jsou všude na světě předmětem zájmu zlodějů, v posledních desetiletích i organizovaných band. Vznikají obrovské škody, a tak není divu, že tento typ zločinnosti všude dělá policii těžkou hlavu. V některých částech světa však k tomu přistupuje ve větší míře ještě jeden, mnohem nebezpečnější typ "automobilového zločinu" - ozbrojená loupež motorového vozidla, spáchaná často na ulici, za plného provozu. V angličtině se tomu říká carjack nebo carjacking.

Jednotlivé případy loupeží automobilů už byly zaznamenány i u nás, ale jejich četnost se nedá srovnávat například s poměry v USA. Přestože tam kriminalita celkově klesá, od poloviny 90. let carjacking zaznamenává vzestup a počty případů se každoročně udávají v desítkách tisíc. Z hlediska trestního práva tam jde o samostatný trestný čin, definovaný jako "dokonaná krádež nebo pokus krádeže motorového vozidla, při které bylo použito násilí nebo hrozba násilím". Trestní sazby nejsou jednotné, ale zpravidla odpovídají trestům za ozbrojenou loupež, tedy až na doživotí.

Zatímco při krádeži auta nebo jeho vykradení vzniká majiteli pouze materiální škoda, která navíc bývá z velké části kryta pojištěním, při ozbrojené loupeži jde poškozeným nezřídka o život. Pachatelé jsou v 70 procentech případů ozbrojeni střelnou zbraní. Výsledek? V USA je 16 % přepadených lehce zraněno a 4 procenta utrpí těžké zranění, které vede i k usmrcení. (Kriminologové z ministerstva spravedlnosti USA se fenoménem loupeží automobilů zabývají opravdu do všech podrobností, a tak si ještě uveďme, že typická oběť loupeže automobilu je muž ve věku 25 - 49 let, svobodný nebo rozvedený, Afroameričan nebo Hispánec s ročním příjmem 35 000 - 49 999 dolarů.) Vedle toho je nezanedbatelný počet loupeží automobilů spojen s únosem dětí.

Pokud jde o pachatele, 97 % z nich jsou muži, podle amerických statistik v 58 procentech případů "černí" a v 19 procentech "bílí". Ženy se na loupežích aut podílejí výhradně jako členky skupin. Vlastní provedení loupežného přepadení je asi v polovině případů dílem jednotlivce.

Ve srovnání s krádežemi a vykrádáním automobilů stojí u carjackingu za zmínku mnohem lepší výslednost práce amerických policejních sborů, které v dlouhodobém průměru dopadnou kolem 57 procent pachatelů. Je to dáno tím, že k loupežím automobilů dochází nejčastěji v husté (městské) zástavbě, na křižovatkách řízených světelnými signály nebo s předností v jízdě, před obydlími a restauracemi, u čerpacích stanic, na parkovištích nákupních středisek. Přestože typická doba přepadení je od 18 do 6 hodin, na místě je nejen poškozený, ale obvykle jeden nebo více očitých svědků, takže policie je vyrozuměna mobilním telefonem bezprostředně po činu nebo ještě v jeho průběhu a okamžitě získá přibližný popis pachatelů, zná směr jejich útěku a samozřejmě i vozidlo, v němž prchají.

Na druhé straně sebeobranné snahy poškozených podle výzkumu ministerstva spravedlnosti až na výjimky nevedenou k pozitivním výsledkům. Z 62 procent napadených, kteří se pokusili o nějakou formu odporu, asi třetina volila nekonfrontační techniku: volání o pomoc, odvádění pozornosti, útěk a podobné metody. Tato řešení situace ze strany poškozených patří k osvědčeným a doporučovaným. Asi 19 % poškozených na hrozbu zbraní odpovědělo násilným útokem nebo jeho hrozbou (nebo vytažením vlastní zbraně), pokusem o zadržení, případně pronásledováním pachatele. Je ale statisticky dokázáno, že volba některého z těchto "násilných" způsobů obrany téměř vždycky představuje maximální ohrožení života nebo alespoň zdraví poškozeného a nezúčastněných osob, zatímco z hlediska počtu odrazených nebo zadržených pachatelů nemá zvláštní význam.

Problém je tak vážný, že v USA začali uvažovat o výchově občanů ke správnému chování při pokusu o loupež automobilu. Jak je tam zvykem, iniciativy se chopily soukromé (a výdělečné) organizace. SIG Arms Academy je střelecká škola známé švýcarské zbrojovky s velkým zastoupením v USA, Gryphon Group je společnost z Floridy, která provádí výzkumy zaměřené na situační prevenci. Obě firmy společně školí a připravují především policejní a "civilní" instruktory, kteří získané znalosti přenášejí dál ve vlastních placených i neplacených jednodenních kurzech sebeobrany, jejichž autorem je známý bezpečnostní odborník dr. Richard W. Kobetz.

Účelem Kobetzových kurzů je naučit frekventanty taktickým postupům a technikám, jejichž použití skýtá poměrně velkou šanci předejít, uniknout a eventuálně čelit kriminálním útokům. Všechny jsou zaměřeny v první řadě na přežití napadených. "Žádné auto na světě nemá takovou cenu jako lidský život," říká moto kurzů. Samozřejmě, že je lepší zachránit auto i zdraví a odradit násilníka od dalšího útoku. Když ale obojí není možné, záchrana života má vždycky přednost.

Výcvik instruktorů není teoretický, ale probíhá v simulovaných podmínkách a prostředí, kde by mohl hrozit útok. Používá se k tomu zařízení Scottiho školy defenzivního řízení (automobilu) na Floridě. Instruktoři mívají delší praxi v různých typech sebeobranných kurzů, a tak nemají zapotřebí učit se tomu, co se později musí stát základním východiskem výcviku jejich žáků: změnit způsob myšlení, "přebudovat mentální způsob života". Jde prý o to, vybudovat u frekventantů kurzů sebeobrany "přiměřenou úroveň permanentní enviromentální paranoie". Nejde o permanentní strach z okolí, to už by hrozilo psychickou poruchou, ale o soustavné, spíš podvědomé vyhodnocování možných rizik a jejich potlačování na minimum, jejich eliminace, nebo alespoň příprava na ni. Neméně důležitý je nácvik rychlých, bezprostředních reakcí na okamžitý vývoj situace a zásad komunikace s pachatelem.

Učební osnovy kurzu se nezveřejňují, a tak můžeme přinést jen střípky. Ukažme si třeba správný postup při nastupování do vozidla:

• klíče mít připravené v ruce
• otevřít dveře
• co nejrychleji naložit lidi a zavazadla
• zamknout dveře
• nastartovat vozidlo a okamžitě vyjet z parkoviště bez couvání (k tomu je ovšem zapotřebí vhodně zaparkovat).

Když jste přepadeni před odemčením vozidla, zahoďte klíče tak daleko, jak dokážete. Pokud se nemůžete vrátit do budovy, zkuste se vsoukat pod svůj vůz a začněte volat: "Hoří!" Na to lidé reagují více než na volání o pomoc.

Pokud možno ještě složitější než v USA je situace s loupežemi automobilů v Jihoafrické republice. Třeba jenom v Johannesburgu party ozbrojených černých mladíků ve věku 16 - 22 let uloupí denně v průměru 10 aut, která často použijí k jiné loupeži a teprve potom prodají překupníkům. Ti prodají uloupená vozidla v odlehlých provinciích JAR nebo v jiných afrických zemích. V ostatních případech je automobil do hodiny rozebraný na součástky, které se uplatní na trhu náhradních dílů. V Kapském Městě a dalších velkých jihoafrických městech je tomu nejinak.

Specifika této trestné činnosti a zejména velká pravděpodobnost dopadení pachatelů při rychlé reakci policie vedla Jihoafrickou policejní službu (South African Police Service) k budování speciálních jednotek určených k zásahu při loupežích automobilů a při únosech osob. V obtížné hospodářské situaci země na to ale nebyly prostředky, a tak se policie obrátila na sponzory. Největším se stala automobilka BMW, která poskytla rovnou stovku superrychlých sportovních kupé typu 328i.

Podívejme se například na řešení situace v Durbanu, přístavním městě, které je centrem provincie KwaZulu Natal. Se sponzorskou podporou místních podnikatelských kruhů sdružených v iniciativě Business Against Crime (podnikatelé proti zločinu) byla roku 1997 - vedle standardní zásahové jednotky "Flying Squad" - zřízena ještě zvláštní jednotka AHU (Anti-Hijacking Unit), vybavená mimo jiné 12 automobily BMW. Přihlásilo se do ní 2000 dobrovolníků z řad policie, z nichž bylo vybráno 70 a nakonec jich 64 ukončilo výcvikový kurz v taktice speciálních jednotek SWAT, řízení motorových vozidel, využívání družicového systému pro lokalizaci vozidel LoJack Tracker (který je v JAR velmi rozšířený) a zneškodňování výbušnin.

Už za první rok své existence AHU pod vedením superintendenta Martina Vermaaka reagovala na více než 10 000 případů. Zadržela 517 pachatelů a zajistila 1234 odcizených motorových vozidel, z nichž 632 bylo uloupených. V dalších letech výslednost práce AHU ještě mírně stoupá.

Příslušníci AHU slouží vždy čtyři dny po 12 hodinách, ve dne nebo v noci, každý den najezdí na hlídce asi 500 kilometrů. Pak mají čtyři dny volno. Jejich výcvik musí být na vysoké úrovni, protože služba je mimořádně nebezpečná, přestřelky s pachateli nejsou vzácností. Lupičské bandy jsou vyzbrojeny samopaly Kalašnikov a jejich modifikacemi - tyto zbraně pašované z Mozambiku se zde prodávají v přepočtu za 150 - 300 amerických dolarů. Lupiči mají pistole a revolvery, uříznuté brokovnice, vzácností nejsou ani pancéřovky RPG. V automobilu AHU s dvoučlennou posádkou proto najdeme vedle ochranných vest slušnou řádku zbraní: dvě 9mm pistole Vektor Z88, dva samopaly UZI, dvě útočné pušky Vektor R5 ráže 5,56x45 mm a brokovnici - "pumpu". Kromě policejní rádiové sítě používají posádky AHU mobilní telefony, protože ty zatím kriminálníci neumějí odposlouchávat.

Výslednost durbanské AHU je veřejností hodnocena vcelku dobře, i když se prozatím nesnižuje počet ozbrojených loupeží vozidel. Na druhé straně se však podařilo zastavit jejich nárůst. Služba se bohužel neobejde bez obětí, v boji s přesilou kriminálníků už zahynuli tři policisté AHU. Z původních dvanácti BMW jich po těžkých nehodách zbylo v Durbanu deset. Více méně podobné zkušeností mají v celé Jiohoafrické republice.

-pl-