Negativ
	ZDENĚK TŘEŠŇÁK

Andrea je holka jako lusk. Ovšem ani pánbůh nemůže být tak štědrý, aby dal každému všechno - co jí přidal na vzhledu, ubral na intelektu. Úplně hloupá není, zejména na něco ne, ale... však se podívejte na osmnáctky kolem sebe. Nejdůležitější věci na světě jsou make-up, erotické prádýlko, boty, zrcadlo... to v rohu kanceláře nad malým vařičem okupuje skoro nepřetržitě. Právě jako teď.

"Jééé!" zakvílela rádoby zděšeně. "Půl jedný! No, hrozný! Vo půl druhý máme skrumáž, svištíme na tendr..."

Svištět na tendr znamená pospíchat na vlak - magistru Jeřábkovi je teprve čtyřicet a osmnáctkami užívané výrazivo mu není zcela cizí. Navíc má pochopení.

Bleskově se k němu otočila: "Můžu už vypadnout, pane magistře?" sešpulila pusinku a zaprosila ručkami.

Byl pátek. Magistr Jeřábek se podíval na hodiny na stěně nad sebou, trochu se zarazil, ale potom mávl rukou: "Nojóó!"

"Úúúú," ozvalo se coby poděkování, nádavkem rozpustile oznámila: "Eště se musím jít vyčurat." A odběhla.

Pan magistr, jako kdyby mu bylo také teprve osmnáct, vyskočil na židli, srovnal nástěnné hodiny podle Andreina zjištění, znovu usedl za stůl, zvedl telefon, a když dostal spojení, slaďounce zašišlal: "To jsem já, miláčku. Jsi volná? Ano? To je skvělé! Andrea taky za moment vypadne, takže za deset minut - aspoň na chvilenku! Už se moc těším..."

Nedopověděl a zavěsil, neboť dveře se opět rozletěly.

Samozřejmě, Andrea. Ještě jednou mrkla na hodiny nad panem magistrem, znovu zakvílela svoje - úúúú! - popadla taštičku, poslala panu magistrovi vzdušnou pusu a byla pryč.

Pan magistr vydechl úlevou, teď už pomaleji vystoupil na židli, srovnal hodiny do správného času, rozložil věci na pracovním stole do stavu jako kdyby si uprostřed práce jen na moment odskočil, spokojeně se usmál a odešel za miláčkem.

Ale zdaleka neuběhla deklarovaná chvilenka a byl zpět.

Martinu Toufarovou, pokladní vydavatelství TEP, našla honorářová účetní, když přesně za minutu dvanáct za ní přivedla před víkendem tragicky insolventního autora.

Pozdě - paní pokladní Toufarová ležela před otevřenou kasou v tratolišti krve. Taková smůla!

Když se paní účetní probrala ze šoku, pochopitelně začala nepříčetně ječet. To mělo za následek, že se před vchodem do místnosti i na jejím prahu začalo soustřeďovat stále větší množství lidí. Pracovníků vydavatelství TEP i sousední redakce časopisu Rozhled - senzace jako rozhledna! V pátek v pravé poledne, kdosi zavraždil pokladní Martinu Toufarovou, manželku šéfredaktora a spolumajitele Tepu inženýra Toufara.

Vy nevíte, proč většina lidí nemá policii v lásce? Určitě ne proto, že neúnavně jde za pachateli trestných činů, například vraždy, ale že při této cestě narazí na mnoho nepříjemných informací, skrývaných i domněle skrytých hříšků, které mnohdy s vyšetřovaným případem nemají vůbec nic společného. Může to však někdo s naprostou jistotou říci?!

A tak se kriminalisté velmi brzo dozvěděli, že vedoucí redaktor Tepu inženýr Leo Toufar je sice velice vzdělaný a schopný člověk, ale naprostá většina bližních ho nesnáší ve své blízkosti. Jeho mohutný plnovous je neustále rozčechraný, takový rumcajsovský typ, páchnoucí na vzdálenost několika kroků doutníky, hulenými nepřetržitě ve dne v noci.

TEP totiž je šéfův život a všichni ostatní mu mohou vlézt na záda. Tep je kulturní instituce, jeho šéf je však spíš nekulturní člověk. A nejhorší je, že mu to snad i vyhovuje.

Což se už delší dobu nedalo říct o jeho manželce Martině Toufarové.

Inženýru Toufarovi zase naopak měl velice vadit víc než přátelský vztah paní Martiny k magistru Jeřábkovi z Rozhledů, o němž si cvrlikali vrabci po všech okolních střechách. Takže je-li někdo podezřelý z vraždy nevěrné manželky, pak je to její ať už žárlivý, či nežárlivý manžel. Na to vemte jed!

Inženýr Toufar, poté, co ho do pokladny údajně přivábil rozruch, naříkání a podivné pohledy spolupracovníků, nejdřív klesl vedle své v té chvíli už bývalé manželky, a dokonce k ní vztáhl ruce. Nezaplakal, nevyváděl. Jedni to pokládali za znamení, že je v šoku, druzí - a vždycky se najdou druzí - za vrcholný projev arogance a chladu k blízké osobě.

Korunu svému chování ovšem inženýr Toufar nasadil vzápětí, když zvedl hlavu a sice trochu stísněným hlasem, nicméně srozumitelně se zeptal na zcela praktickou věc: "Už někdo volal policii?"

Lidé kolem sebe se podívali jeden na druhého, jako kdyby spadli z měsíce, neodpověděl však nikdo.

Inženýr Toufar tedy vstal, sedl si ke stolu, zvedl sluchátko telefonu, podíval se na dveře plné spolupracovníků a zasípal: "Jaké mají to... číslo?"

"Sto padesát osm," uslyšel anonymní odpověď a vytočil udané číslo.

Přivolaná kriminálka pohotově uzavřela všechny východy z budovy, což znamená, že zaměstnanci Tepu ani domovského Rozhledu nemají reálnou naději, že si nastávajícího víkendu nějak zvlášť užijí. Kromě slečny Andrey, pochopitelně, neboť ta už odsvištěla na tendr.

Přemístili se do Toufarovy kanceláře.

"Tam teď budou pracovat technici," řekl velitel pátrací skupiny kapitán Lánský, jako kdyby Toufarovi vyhrožoval, a stejným způsobem na něj upřel oči. Nejdéle se zastavil na divokém plnovousu. Uvědomil si jeho pach a - že vůbec neladí s jemňoučkou tvářičkou nebožky jeho ženy.

Po budově se rozběhli další vyšetřovatelé. Kompletovali seznamy všech přítomných osob, začali vyslýchat nejbližší spolupracovníky obou manželů.

A v kanceláři inženýra Toufara se začal odvíjet nepříjemný rozhovor. Kapitán Lánský jej nazval informativním výslechem svědka.

"Především chci vědět, kdy jste dnes naposledy viděl svojí manželku živou. Můžete začít hned od rána."

"Vlastně to bylo ráno naposledy," chytil se nápovědy Toufar. "Přišli jsme spolu do zaměstnání. Kolem půl deváté. Chodíme tak každý den. Teda... jezdíme vozem."

"A od té doby?"

"Pak už ne. Až... až když jsem viděl, že se na chodbě něco děje, tak jsem vyšel, všichni se na mne tak divně dívali... "

"Kdo konkrétně?"

"Prosím vás, v takové chvíli! Snad inženýr Kosmík, Loučková - ti mají kancelář hned vedle mé. Ale chodba byla doslova plná, takže..."

"A to jste před tím, myslím celé dopoledne svoji kancelář neopustil?" zadal Lánský dotěrnější otázku.

Toufar znejistěl. Trhl rameny a roztěkaným pohledem přejel po stěnách kanceláře. Nakonec odpověděl tak napůl: "No, možná jsem vyšel na záchod, asi jo. Ale jinak... myslím, že ne."

"Já mám spíš na mysli, jestli jste nebyl navštívit svou manželku. V její kanceláři."

"Ne, to ne. Povídám, že jsem u ní dneska vůbec nebyl. Až... tedy, až potom... "

"Rozumím," pomohl mu kapitán Lánský, ale k další otázce se nedostal. Ve dveřích se objevil jeden z vyšetřovatelů a mlčky mu podal lístek papíru. Významně se při tom usmál a už byl zase za dveřmi.

Kapitán Lánský si lístek přečetl, chvilenku nad ním pouvažoval, potom se dlouze zadíval do zvědavých očí Toufara a nakonec se zeptal: "Vaše manželství, pane inženýre, nebylo, jak bych to řekl, zrovna klidné a spokojené, že?!"

"Nevím, jak to myslíte," zcela jasně se Toufar snažil získat čas.

"Ale, pane inženýre!" zahrál Lánský na známou strunu. "Například - nežárlil jste tak trochu na někoho?"

Je to venku, jasně. Ten kus papíru! Některý mizera se potřeboval zalíbit, uvědomil si Toufar, ale přesto zavrčel: "Nevím proč!"

"Vy jste nevěděl o tom, že vaše manželka udržovala... nebo, řekněme, měla blízký vztah k magistru Jeřábkovi?!"

Neoddiskutovatelnou pravdu je třeba řešit úšklebkem.

"A proto jsem měl žárlit, ano?!" zachoval se podle toho hesla Toufar.

"No, většina mužů by asi žárlila. Aspoň trošku."

"Podívejte, pane kapitáne," rozhodl se Toufar vysvětlit, "možná je fakt, že jsem k ní byl poněkud chladnější, nebo nevšímavější. Hlavně teď, poslední rok, co jsme založili tohle nakladatelství. Vrhl jsem se do toho naplno a na ni mi moc času nezbývalo. Člověk je utahaný... Ale byli jsme spolu sedmnáct let! Za takovou dobu... no, ale to je spíš důvod, abych nežárlil, než žárlil, ne?!" nabídl východisko.

"Z vašeho hlediska možná. Jenže - nevadilo vám třeba, jak vypadáte v očích spolupracovníků jako šéf?" zkusil kapitán Lánský vyzkoušet jeho ješitnost.

Ale Toufar je suverén. "Všude je něco. A tady všichni vědí, že jsem profesionál, fachman! A nějaké... !" rozmyslel se v poslední chvíli a jen trhl rameny.

A kapitánu Lánskému se jeho odpovědi i chování přestaly líbit. Právě včas. Znovu se otevřely dveře a na chvíli se objevil tentýž vyšetřovatel s dalším lístkem papíru. Hotová tajná pošta.

Kapitán Lánský tentokrát četl ještě důkladněji. A ještě větší chvilku uvažoval. Teprve za několik vteřin zvedl hlavu a zdánlivě smutně řekl: "Trváte na tom, pane inženýre, že jste do pokladny za vaší manželkou dnes dopoledne vůbec nešel? Až - jak jste tvrdil - až po její smrti?!"

"Jistě!" odpověděl obratem a klidně Toufar. Jako kdyby ho potěšilo, že takovou otázku konečně dostal.

"Já mám ovšem svědectví dvou osob, že vás viděly těsně před dvanáctou hodinou na chodbě před pokladnou. Co vy na to?!"

Inženýr Toufar sklonil hlavu, jako kdyby uvažoval, a opět trhl rameny. A kupodivu ne příliš protestujícím hlasem odpověděl: "To přece neznamená, že jsem byl u ní. Asi jsem si potřeboval odskočit, nebo..."

"WC je na druhé straně chodby!"

"Nebo jsem šel k někomu z redakce, co já vím?!"

"Pane inženýre," řekl kapitán Lánský téměř vyčítavě, "asi jste už slyšel, co je časový snímek. Takže, pokud jste dnes dopoledne u někoho byl, budu to za chvíli vědět naprosto přesně. Ptám se vás tedy ještě znovu: byl jste dnes kolem poledne v kanceláři vaší manželky - ještě když žila?" A potom, o poznání tišším hlasem dodal: "Zabil jste ji?"

"Ne!" zařval inženýr Toufar a vyskočil ze židle. "Nebyl jsem tam a nezabil jsem ji!" řekl důrazně a zase se posadil.

"Budu vás muset konfrontovat..."

"To není třeba!" přerušil Lánského Toufar. "Prve jsem vám to nechtěl říct - logicky bych hned byl podezřelý," pokračoval skoro odborně, takže probudil v kapitánu Lánském podezření, že vysvětlení má připravené.

"Byl jsem na té chodbě, jasně," pokračoval, trhl rameny a upřel na Lánského rádoby upřímné oči. "Ale za Martinou jsem nedošel, protože když jsem přišel na roh, právě k ní do dveří vcházel ten Jeřábek. Bylo mi to šíleně trapný - viděli mě dva tři kolegové, nevěděl jsem, co mám dělat... přece jsem nemohl jít za nimi! Martina by určitě řekla, že ji špehuju, že žárlím a... asi bych musel udělat nějaký skandál, a to jsem nechtěl. To můžu tady v redakci nejmíň potřebovat! A nakonec - co mohli v kanceláři dělat, že?! Tak jsem se obrátil a šel zpátky."

Kapitán Lánský si inženýra Toufara dlouho a pozorně prohlížel. Je možné, aby chlap, když vidí, že mu za ženou leze cizí mužský, se klidně vrátil do své kukaně?

"Dejme tomu," připustil nakonec nahlas. "Tvrdíte, že se to mělo odehrát těsně před dvanáctou hodinou - za jak dlouho po návratu jste tedy zjistil, že se venku na chodbě něco děje, vyšel jste na chodbu a šel do pokladny?!"

Inženýr Toufar svraštil obočí a začal se prohrabávat ve svých mohutných divokých vousech.

"V takové situaci člověk těžko odhaduje," zaváhal.

"Vy jste se nedíval na hodinky?" napověděl mu Lánský.

"No, mohlo být tak za pět minut dvanáct, když jsem se vrátil z té chodby. Ale za jak dlouho pak... za pět nebo sedm minut začal na chodbě ten hluk?" spíš se zeptal než konstatoval.

"To znamená, že za deset až za pět minut dvanáct jste viděl na chodbě magistra Jeřábka vcházet do kanceláře vaší manželky. Vrátil jste se a zhruba za dalších deset minut jste vyšel na chodbu, abyste zjistil, co se děje... "

"Ano - s jistou tolerancí, pochopitelně!"

"Dobře. Zatím nám tedy zbývá jediná otázka, pane inženýre. Víte, kolik peněz jste měli v pokladně?"

"Přesnou částku najdete v pokladním deníku. Asi... asi sedmnáct tisíc."

Kapitán Lánský vstal, přešel místnost a vykoukl ze dveří. Objevil se uniformovaný policista a Lánský mu hlasitě přikázal: "Budete dělat panu inženýrovi společnost! Není zatčený, ale bude tak laskav a zatím neopustí svou kancelář," řekl a otočil se k inženýrovi. "Souhlasíte, že ano?" zeptal se, ale na odpověď nečekal.

Mrtvou Martinu Toufarovou už odvezli na soudní pitvu, na podlaze zbyl křídou obtažený obrys ležícího těla. Technici dokončovali svoji práci.

"Otisků je tady jako máku," okomentoval situaci šéf skupiny. "Jako vražednou zbraň jsme po dohodě s doktorem označili tady ten litý popelník - je to těžké olovnaté sklo. Tvar odpovídá ráně, i stopy krve a tkáně tomu napovídají. Jen otisky na něm chybějí. Všude je jich plno, ale na popelníku vůbec nic! Divné!"

"Pachatel je utřel, no," konstatoval Lánský.

"To bych neřekl. Podívej se, jak je ten popelník vytvarovaný. S tím by si musel dát sakra práci. A na to nejspíš neměl čas. Je tady pravidelně uklízeno, obět nekouřila a asi těžko to dovolila někomu jinému. Byl tady spíš jako ozdoba... těžítko."

"Toufar kouří doutníky!"

"Tady těžko! Nikde jsme nenašli ani smítko."

"Bude potřeba se pořádně podívat na šaty a boty Toufara. A taky na šaty a boty toho magistra Jeřábka!"

"Já vím. Jen čekám, až se rozhodneš, co s nima bude."

"Právě teď jdu k magistru Jeřábkovi. Během půlhodinky ti řeknu, co dál. Myslím, že to nebude nijak komplikovaný případ, " zafandil si Lánský.

Zas tak moc jednoduchý případ to ovšem nebyl. To zjistil kapitán Lánský, když téměř na minutu přesně v jednu hodinu vešel do redakční místnosti magistra Jeřábka, a našel ho víc zdrceného, než byl sám manžel Toufarové.

"Vidím, že vás to pořádně vzalo!" konstatoval hned úvodem úmyslně poněkud nešetrně. "Měl jste k zavražděné hodně blízký vztah, viďte?!" rozhodl se jít rovnou k věci.

"Ano, ale... nevím, co vám o tom řekli lidi, a taky Toufar, ale abyste tomu správně rozuměl - nešlo o nějaké... zahýbání. Oba jsme to mysleli skutečně velmi vážně. Chtěli jsme požádat o rozvod."

"Vy jste také ženatý?"

"Ne. Rozvedený. O její rozvod jsme chtěli požádat."

"Inženýr Toufar o tom věděl?

"Nevím." Jeřábek pokrčil rameny a se znatelnými rozpaky dodal: "Rozhodli jsme se teprve před několika dny. Nevím, jestli mu o tom už řekla."

"Vy jste se jí na to dneska nezeptal?" hodil kapitán Lánský udičku, i když předpokládal, že tak starý trik nezabere. Stalo se!

Magistr Jeřábek vytřeštil oči až příliš překvapeně.

"Dneska?!" vyhrkl otázku. "Dneska jsem ji ještě vůbec neviděl. Tedy před tím, než ji..."

Kapitán Lánský upřel i na magistra Jeřábka svůj "lítostivý" pohled.

"V tom případě vás musím požádat, pane magistře, abyste nám potom půjčil své šaty a boty - expertiza na krevní stopy, rozumíte?!" naznačil Jeřábkovi svou nedůvěru, a vzápětí ho dorazil: "Já totiž mám svědka, který vás viděl těsně před dvanáctou vcházet do kanceláře k paní Toufarové."

Magistr Jeřábek vrhl bleskový pohled na hodiny nad sebou.

"Tak to je lež, pane kapitáne!" vybuchl. "Já mám zase svědka, že jsem se z téhle kanceláře celé dopoledne, ale zejména těsně kolem dvanácté, vůbec nehnul. Nesedím tady totiž sám, víte?! Až do půl jedné tady se mnou byla moje spolupracovnice slečna Andrea Juříčková."

Zdálo se, že kapitán Lánský vypadl ze získané pozice. Ale jen na okamžik - vzápětí si spočítal, že něco nehraje.

"A kde je ta slečna Andrea?" zeptal se.

"Těsně předtím, než jsme se dozvěděli, co se stalo, mě požádala, jestli by mohla odejít dřív. Na víkend... znáte tyhle mladé!"

"V kolik odešla? Přesně!"

"Přesně v půl jedné... a snad dvě minuty. Sama mě na to upozornila. Že prý jí v půl druhé jede vlak a nestihla by ho."

"Jenže to už..." Kapitán Lánský málem řekl, co nechtěl, ale včas se zarazil.

"Víte, kde slečna Andrea bydlí?" zeptal se. "Jistě chápete, že pro vaše alibi je naprosto nepostradatelná. A čím dřív, tím lépe!"

"Chápu. Ale ona jela někam na ten... čundr."

"Její rodiče snad budou vědět kam, ne?!"

"Ano. To snad..." zablekotal a zalovil v deskách stolního kalendáře. "Tady. Ulice U Zámečku..."

Slečna Andrea na žádný tendr nesvištěla. Byla doma a připravovala se na večerní diskotéku. Takže za slabou půlhodinku byla zpátky v redakci a velmi ochotně panu magistrovi potvrdila: "No, jasně! Bylo přesně půl jedný, když mě tady pan magistr pustil, abych... teda, s tím čundrem jsme se nakonec s partou rozmysleli, protože večer je tady prima diskoška. Ale půl jedný bylo!"

"Jenže, slečno Juříčková, v tu dobu už jsme tady víc než deset minut byli my. Plný barák policajtů, východy obsazeny...! Vy asi vůbec nevíte, co se tady stalo, že?!"

"Ne, to nevím," vyděsila se.

"Někdo zavraždil pokladní Tepu paní Toufarovou," sdělil jí Lánský.

Slečna Juříčková dopadla do židle. Chvíli vyjeveně civěla na Lánského, potom na magistra Jeřábka, ale moc času jí Lánský nedopřál.

"Takže, slečno Juříčková, jak nám vysvětlíte, že jste se ve dvanáct třicet dostala z budovy, aniž byste věděla, co se tady zhruba ve dvanáct nula nula - a možná ještě o chvilku dřív - stalo?!" zeptal se, ale otázka to vlastně nebyla, protože na odpověď nečekal. "Podle mého jste se musela buďto splést v hodinách, nebo..." nechal větu významně otevřenou.

Čímž slečnu Juříčkovou značně popudil.

"No, dovolte?! Co já s ní mám? Já ji ani neznám!" zaprotestovala.

"A tady pan magistr Jeřábek?" uklouzla Lánskému netaktní otázka.

"Do toho mě netahejte!"

"Jenže vy mu poskytujete alibi."

"Jakýpak alibi?! V půl jedný jsem odtud odešla a víc nevím!"

"V půl jedný jste nemohla odejít!"

"Herdek!" zaklela slečna Andrea skoro mužsky. Vyskočila ze židle, postavila se před zrcadlo a spustila: "Takhle se tady češu, podívám se do zrcadla a koukám, že je... prokristapána?!" nedořekla, obrátila se a potom zbledla jako ta příslovečná stěna. Znovu se podívala do zrcadla, znovu na hodiny nad magistrovou hlavou. "To jsem... takhle je tři čtvrtě na dvě a takhle..." obrátila se k zrcadlu, "za deset minut tři. Co je to za blbost?!"

"Moment!" zarazil ji kapitán Lánský, protože ani on zpočátku nechápal, co slečna Andrea před zrcadlem vyvádí. Přišel k ní a poručil: "Tak ještě jednou! Česala jste se před zrcadlem a..."

"... a v něm jsem viděla, že je půl jedný. Jenže..." otočila se a kývla hlavou k hodinám.

"Jasně!" pochopil Lánský. "Viděla jste zrcadlový odraz. Negativ. To znamená, že ve skutečnosti bylo kolik? No, podívejte se! Když to obrátíme, ve skutečnosti bylo půl dvanácté! Je to tak?!"

"No jasan!" rozjasnila tvář, ale hned se zase zamračila. "Ale jak to, že když jsem se vrátila ze záchoda?!"

"Tak to už nám vysvětlí pan magistr Jeřábek, že?!" řekl kapitán Lánský.

"Bylo to tak," přiznal už bez dalších průtahů Jeřábek. "Mně se ta záměna strašně moc hodila. Byli jsme s Martinou domluveni, že v poledne místo oběda zamkne kancelář a zůstaneme u ní. Takže když Andrea odešla na ten záchod, rychle jsem hodiny posunul na půl jednou, aby nezjistila, že se spletla. A když odešla, ručičky jsem vrátil a šel za Martinou. Pokud si ale myslíte... nezabil jsem ji!" zajíkl se lítostí.

"Uvidíme," zabručel Lánský. "Takže jste šel za ní..." napověděl.

"Ano. Ale sotva jsem tam přišel - snad za minutu za dvě - zazvonil telefon. Bylo to těsně před dvanáctou. Pár minut. Snad pět. Volal inženýr Toufar, že jde k ní a že spolu půjdou na oběd, že s ní chce mluvit. To se obvykle nestávalo, jenže... no, a tak jsem musel rychle zmizet. A potom už jsem ji živou neviděl."

"Jenže, pane magistře, kdo vám to dosvědčí? Viděl vás někdo odcházet?"

"Ne, nikdo mě neviděl. Dávali jsme si pozor, a pospíchal jsem."

"A co ty peníze, které zmizely z pokladny?" překvapil Jeřábka Lánský.

"Peníze? To snad ne?!"

"Všiml jste si, když jste za paní Toufarovou přišel, jestli měla pokladnu zavřenou?"

"Měla ji zavřenou vždycky, když jsem tam přišel. Vždycky! A dokonce i dveře do místnosti vždycky zamykala. Tady je to totiž průchozí barák... aspoň pět redakcí! Takže, když někdo chtěl jít dovnitř do místnosti, musel zaklepat, ohlásit se a teprve potom mu Martina otevřela."

"Vy jste také musel klepat?"

"Ne. Já, a zřejmě i Toufar, jsme měli domluveno, že vždycky předem zavoláme. Aspoň já klepat nemusel, takže mě nikdo nemohl vidět stát před dveřmi. Dneska taky - když si Andrea odskočila a já postrčil ty hodiny, zavolal jsem jí, že jsem tam za pár minut, aby byla připravená mi otevřít..."

"Pane inženýre," řekl kapitán Lánský, když v doprovodu dalšího policisty vešel do kanceláře inženýra Toufara a sedl si. "Jste inženýr, a tak byste měl vědět, že jedna a jedna jsou vždycky dvě! Takže, poslouchejte, co vám řeknu, a kdybych se náhodou zmýlil, opravte mě!" sdělil mu, ale na jeho reagenci nečekal. "Vy jste si skutečně se žárlivostí hlavu nelámal. Nevadilo vám, když jste viděl, že do kanceláře vaší manželky vchází magistr Jeřábek, ale moc vám vadilo, když vás jistý svědek viděl, že se raději vracíte do své kanceláře, než abyste manželku s Jeřábkem přistihl. V tu chvíli jste dostal hrozný vztek, protože byla ohrožena vaše reputace. A tak jste dostal nápad - jak dát všechno do pořádku. Rychle jste manželce zavolal, že k ní jdete, aby jí nezbylo nic jiného, než poslat Jeřábka pryč. Potom jste tam proklouzl a - protože jste věděl, že ten svědek viděl jít do pokladny Jeřábka, ale ne vás - zabil jste svou ženu v domnění, že máte perfektní alibi. Chytré - až na ty peníze. To jste neměl dělat. To byla chyba. Určitě je tady najdeme, protože jste neměl čas a možnost je uklidit."

Inženýr Leo Toufar si prohrábl zdivočelé vousisko, potom zalovil v koši na papíry a podal kapitánu Lánskému obyčejnou igelitovou tašku. Bylo v ní sedmnáct tisíc a pánský kapesník potřísněný krví.