Vzorně srovnaná auta parkují na leštěné stolní desce: jedno krásnější než druhé. Být v "životní" velikosti, představovala by hezkých pár desítek milionů. Ale ani takhle, v měřítku 1:18, by nebyla k mání za pakatel. Přesněji řečeno, některá nejsou už ke koupi vůbec, jiná jen na speciální objednávku, u dovozce. A ostatní leda s velkým štěstím, na inzerát: pokud by nějaký sběratel rušil sbírku, anebo kdyby se mu náhodou sešly dva exempláře téhož typu - anebo pokud by snad kompletoval nějakou sérii a hodlal tím pádem třeba něco ze série jiné vyměnit...

"Tohle je ovšem vlastně asi pětadvacetina mojí sbírky," představí s úsměvem inženýr Pavel Kolář svůj stolní autopark.

A potom mezi řečí zmíní, že i tenhle vzorek, nachystaný kvůli naší návštěvě, představuje ovšem dvě hodiny příprav. Protože každé auto má vlastní krabici, v níž je zaaretováno šroubky, jež dlužno uvolnit, vozidlo vyjmout a připravit...

"Nejtěžší je ovšem některé najít - pokud se rozhodnu, že hledám něco konkrétního," přizná inženýr Kolář poněkud nešťastně.

Zatím totiž jeho sbírka sdílí prostor panelového bytu - spolu s ním, manželkou a dcerou. A nutno říci, že její nároky na prostor jsou značné. Evidenci jednotlivých kusů vede sice sběratel na počítači, leč 965 modelů aut (a motocyklů), to už je nějaká porce. A tak zůstává spíš jen mlhavá představa, kde by se která extra věcička mohla skrývat.

"I to je důvod, proč jsem zatím svou sbírkou nechtěl představit veřejně," říká inženýr Pavel Kolář. "Dal jsem si slib, že s ní půjdu ven, až budu mít tisícovku modelů - a vy jste mě umluvili..."

Proto taky není členem klubu sběratelů a o jeho sbírce zatím ví jen pár kamarádů "od fochu": proslýchá se ovšem, že tahle kolekce je možná v České republice nejpočetnější. Kýžené tisícovky dosáhne nejspíš do konce léta, kdy by se v páně inženýrově rodné vsi měla také celá slavnostně představit veřejnosti - ve speciálně budované výstavní síni, kde najdou auta všechno jako v opravdové galerii: prosklené vitríny, osvětlení - a taky ovšem zabezpečení, protože nenechavost lidská je nekonečná a při pohledu na překrásné modely zasvrbí prsty možná i jinak bezúhonného jedince, jenž by jinak nezcizil ani stéblo.

Aby bylo jasno: auta inženýra Pavla Koláře jsou v první řadě krásná a technicky dokonalá. Jde, jak už řečeno výše, o věrné kovové modely skutečných vozidel, továrně vyráběné v měřítku 1:18 (jen některé náklaďáky jsou v měřítku 1:24). Dvířka se otevírají, "haubny" odklápějí, pod nimi jsou motory vyhlížející - jen jen nastartovat. V zavazadlovém prostoru nechybí koberečky, ostatně stejně jako v kabině, přední kola ovládá volant.

"Mám i pár modelů, které stojí na jakémsi podstavci s třemi tlačítky: když stisknu první, rozsvítí se reflektory, když druhý, ozve se klakson - a když třetí, ozve se věrný zvuk motoru..." říká inženýr Kolář.

Z čehož je jasné, že rozhodně nejde o dětské hračky: a ani inženýr Kolář nezaložil svou sbírku v klukovském věku. Její vznik se prý datuje do doby před zhruba třiceti lety, tedy už do časů jeho dospělosti. Tehdy začala být taková auta už i u nás k dostání, ale jako všechno pěkné, nekupovala se, nýbrž sháněla: buďto v Tuzexu, anebo v prodejně dovozového zboží v pražské pasáži Alfa. Když jste měli štěstí a zrovna "něco dovezli", nestála ovšem moc: cena začínala už od stopadesáti korun, což sice tehdy byly peníze, ale přesto...

"Dneska se dá běžný model koupit v cenách od šesti stovek do stovek patnácti, rarity na inzerát jsou podstatně dražší. A pak jsou ještě unikáty, jež firmy dělají pro bohaté zahraniční sběratele na objednávku: kusová výroba. Ale jejich ceny představují v korunách desítky tisíc a o těch si český sběratel může nechat jenom zdávat," končí sběratal věcný cenový exkurz.

Cesta ke koupi nového modelu je ovšem jednodušší: jednak jsou k mání ve specializovaných prodejnách, jednak funguje síť dovozců, kteří svým stálým zákazníkům ochotně objednají u výrobců, co si vyberou podle katalogu. Firem, které podobně dokonalé modely aut, trucků, motocyklů, ale dnes už i příslušenství vyrábějí, je po světě několik desítek: tradičních i nových. Požadavky na kvalitu jsou značné, s nějakým šuntem uspět nelze. V posledních letech výrobců přibylo: autíčka prožívají boom a k tradičním firmám v Německu, Itálii, Francii či Americe se přidali Japonci, Číňané, Korea či Tchaj-wan. Žel, doposud se nenašel nižádný výrobce tuzemský: a že by třeba historická řada aut Škoda, Tatra či Praga rozhodně ve světě neudělala ostudu, je nasnadě.

"V jedenadevadesátém roce nechalo ČKD služby vyrobit ověřovací sérii modelů aut Praga AN z roku 1929, po jednom kousku od každého - a mně se ji podařilo získat celou," pochlubí se inženýr Kolář. "Řekl bych, že právě ona představuje v mé sbírce pomyslného modrého Mauricia..."

Sluší se ovšem nesmlčet, že aby mohl někdo vyrábět modely podle aut renomované světové automobilky, musí předem získat její svolení - a že si ona automobilka pak ohlídá i dokonalost výsledku. Stalo se prý, že francouzská firma Solido tuhle povinnost nějak opomněla a jala se dělat Rollse jaksi svévolně - a rychle toho zas musela nechat... A také Ferrari smí dělat jen jediný výrobce. (Našel se ovšem i další odvážlivec, ale ten dělá auta, jež jakoby Ferrari vypadla z oka - ale chybí jim onen neodmyslitelný emblém na kapotě... Renomé značky prostě stojí hodně - a střeží se víc než oko v hlavě.

Život inženýra Pavla Koláře je ovšem spojen s auty - i těmi v měřítku 1:1 - doslova odjakživa. Líbila se mu a zajímala ho od dětství, a tak se šel v patnácti učit automechanikem a poté si udělal maturitu na automobilní průmyslovce.

"Pak jsem si poněkud odskočil a titul inženýra jsem získal jako stavař," usmívá se.

U policie začínal jako řidič autobusu, pak velel četě šoférů, vedl výcvikovou základnu policejních řidičů ve Veltrusích, na českém vnitru měl na starosti policejní autoopravárenství, šéfoval automobilnímu odboru pražské policie - a svou vzestupnou dráhu nepochybně završil funkcí ředitele hospodářské správy Policejního prezidia.

"Co má práce obnáší?" opáčí, když ho požádáme o stručnou charakteristiku jeho funkce. "Šest miliard ročního rozpočtu. Asi dvanáct set podřízených. Finanční účtárnu, stavebněubytovací odbor, materiálový odbor, automobilní odbor - a v neposlední řadě obranu a ostrahu. A abych nezapomněl, speciální skupinu na doprovody nebezpečných zásilek."

Najednou člověk pochopí, že tenhle člověk má potřebu i právo aspoň na pár hodin týdně totálně vypnout a - hrát si s autíčky. Jenže - je tu pochopitelně taky rodina.

"Rodina je tolerantní, jinak by to nešlo," usmívá se inženýr Kolář.

Mimochodem, shoda jeho příjmení s policejním prezidentem je ryze náhodná, vskutku nejsou sebeméně příbuzní, ani vzdáleně ne. I když by takovou spřízněnost bulvární kolegové dozajista už ocenili.

Jen aby řeč nestála, plácnu něco o tom, jestli se od svých starostí - a od svého koníčka, nebo spíš koně, jímž jsou autíčka - dostane pan inženýr někdy taky na chalupě na procházku. Třeba na houby do krásných rakovnických lesů..

"Moc ne," přizná bez mučení. "Já mám vedle sbírky autíček totiž koníčky, nebo koně, jak říkáte vy, ještě dva..."

První z nich představují auta v "životní" velikosti: inženýr Pavel Kolář jaksi nepověsil černé řemeslo na hřebík, v přízemí svého venkovského stavení má perfektně vybavenou autodílnu a hned vedle i další "trucovnu" - se soustruhem, frézou a dalším strojním vybavením, díky němuž si od železa prý udělá sám víceméně cokoli, čeho na chalupě potřeba.

"Kdysi jsem opravoval auta i na kšeft, o víkendech, nějaký čas jsem pak vlastnil v Rakovníce autoservis," řekne. "Ale času je čím dál míň - a tak už spravuju jen pro sebe..."

Navíc je tu ovšem poslední záliba: muzika. Inženýr Kolář nás spiklenecky zavede do místnosti, jíž vévodí dvoje elektrické klávesy: jedny slouží jako cestovní, druhé jsou napevno spřažené s domácím počítačem.

"Začínal jsem ve čtrnácti hraním na harmoniku - jako samouk," vzpomíná. "Hrozně jsem chtěl hrát, a tak jsem se to naučil. Pak jsem si začal shánět klávesové syntezátory, napřed dětské hračky a postupně čím dál dokonalejší..."

Řadu let si s nimi přivydělával jako osamělý hráč s "hudebním kombajnem": jeho nejnovější model dovede na osm set nástrojů, a když se správně naprogramuje, rozezní se jako regulérní kapela. K tomu někalikahlasý zpěv - "His Master´s Voice"...

"Už hraju ale málokdy, taky jen pro svoje potěšení, při rodinných oslavách a pro nejbližší kamarády - a tady ve vsi na schůzích hasičů a myslivců," usmívá se, když sedá ke klávesnici. A vzápětí se rozezní první písnička...

Loučíme se ovšem opět nad autíčky, protože těm prostě žádný mužský neodolá. Vedou se řeči, které je krásnější a které vzácnější. Každé má vlastní příběh, třeba závoďáky totiž patřily konkrétním pilotům a mají i naprosto věrnou úpravu karoserie, se všemi nápisy a reklamami: prostě, jako opravdické...

Zvláštní kapitolou jsou vozy policejní. Ze všech koutů světa, ale snad nejvíc okouzlí auťáky chicagského sboru z let třicátých, se stupátky kolem kabiny a brokovnicemi ve dveřních pouzdrech.

Za okny procitá jaro, řemeslníci na stavbě halasí a koníčky musí chvíli počkat. Pan inženýr jde totiž dělat stavební dozor - neboť i stavař má přece svoje povinnosti...

Jan J. Vaněk