Seděl a upíjel víno z lahve. Zpackanej život, na co tady vlastně čeká? Ještě včera ráno si myslel, že bude možná brzy tátou. S manželkou se sice na čas rozešel, ale právě včera se rozhodl, že dají všechno zase do pořádku. Peníze, kvůli kterým se pohádali, si půjčí od matky, možná sežene i byt a budou žít konečně ve svém. Teď je všechno pryč. Za chvíli si pro něj možná přijdou...

Petr Navrátil byl celkem šikovný mladý chlapík. Děvčatům se líbil - vysoký, štíhlý, husté dlouhé vlasy mu mohla leckterá ženská závidět a jeho pomněnkové oči si dokázaly získat snad každého. Ve škole bylo sice "střídavě oblačno", jak sám říkal, zato v učení se ukázal být pilný a zručný. Když měl v ruce výuční list strojního kováře, přišla vojna. Tam ke vzorným rozhodně nepatřil a pro pár průšvihů se mu čas v uniformě dokonce poněkud prodloužil. Nebylo mu ještě ani jedenadvacet, když se vydal na radnici, a brzy nato se mladým manželům narodila holčička. V té době se u nás objevily první hrací automaty a Petr s nimi začal laškovat - jednou pár korun daly, jindy byly nekonečně hladové a člověka obraly o všechno. Vcelku tolerantní maželka snášela hráčské vášně svého muže čím dál hůř. Po necelých pěti letech se s Petrem rozvedla a domluvili se, že pro malou bude lepší, když se táta odstěhuje a nebude za ní jezdit. Zbytečně by měla v hlavičce zmatek, usoudili oba dospělí.

Petr tedy začínal znovu. Odstěhoval se k matce do okresního města, a protože byl šikovný nejen jako kovář, ale bavilo ho i kreslení a vyřezávání ze dřeva, začal se živit jako písmomalíř. Práce se dařila, a tak se rozhodl, že založí vlastní firmu. Jako podnikateli se mu však nedařilo a kšeftů bylo stále méně. Záliba v automatech ho nepustila, hrál takřka denně v několika podnicích a jednou si všiml vysoké štíhlé dívky, která zkoušela štěstí u vedlejší bedny. Slovo dalo slovo a po čtyřech měsících si Janu vedl na radnici.

Nejdříve byl svět bláznivě nádherný, jak ho ostatně vidí všichni zamilovaní. Nejprve bydleli mladí manželé u dívčiných rodičů, později se přestěhovali do domku k babičce. Ta jim přenechala přízemí a sama se zařídila v poschodí.

"Máte tady sice pohodlí, ale lepší je přece jen bydlet ve svém. Rozhodli jsme se, že vám do začátku půjčíme, abyste si mohli něco nalézt," přišli jednoho dne Janini rodiče na návštěvu s obálkou, ve které bylo osmdesát tisíc. Před takřka deseti lety to byly slušné peníze, za které se nechal starý byt mimo hlavní město pořídit. Dát ho do pořádku nebyl pro šikovného řemeslníka problém, a tak se mladí těšili na své nové hnízdečko a plánovali, jak ho zařídí. Hrací automaty však polykaly jejich výplaty. Jednou, dvakrát sáhli novomanželé do obálky od rodičů, aby minusové skóre svého rozpočtu vyrovnali. Automat však nelítostně sežral všechno. Aby nebylo starostí málo, začali se Janini rodiče zajímat, proč se mladí nikam nechystají stěhovat.

"Naletěli jsme podvodníkovi. Vzal si od nás peníze a slíbil, že do týdne budeme bydlet. Vypadal tak spořádaně, nikoho by nenapadlo, že nás chce okrást. Byli jsme i u advokáta, aby nám poradil, ale ty peníze asi už neuvidíme," vyprávěl smutnou historku tchánovi Petr. Janin otec však tušil, že tohle vyprávění není zřejmě úplně fér, a brzy zjistil, že se nemýlil.

"Byt jste nedostali, peníze chceme zpátky," rozhodli se rodiče nepodporovat dál zeťův hazard, který se v menším městě nedal ututlat.

I doma začalo peklo. Žena se bála, že je rodiče z babiččina domku vyhodí, a tak raději svého muže vypakovala zpátky k jeho mamince. Scházeli se sice tajně dál, ale v manželství už byla pořádná trhlina.

"Budu mít asi dítě," oznámila Jana Petrovi novinu, ze které mívá každý nastávající rodič radost. Tihle dva měli ale budoucnost komplikovanou pořádným dluhem a vášnivým hazardním hráčstvím.

Ještě včera šlo všechno zachránit. Petr znovu upil víno z lahve. Právě včera se rozhodl, že problémy jsou od toho, aby se řešily a ne odkládaly.

ůjdou a řeknou celou pravdu Janiným rodičům i Petrově matce. Ta jim možná nějaké peníze půjčí, doufal tajně nenapravitelný gambler a hned dostal lepší náladu. Zaskočí ještě na kolu s rumem a půjde ženě naproti...

Blížil se čas, kdy se Jana vracela autobusem domů z práce. Petr čekal na zastávce a věřil, že se konečně dohodnou a všechno bude jako dřív. Lidé okolo začali otevírat deštníky. Prší, uvědomil si. Autobus dojel přesně a mezi lidmi, hrnoucími se do deštivého večera, byla i vysoká dívka. Petr si v tu chvíli uvědomil, že ji má opravdu rád.

"Půjdeme k vám a všechno po pravdě řekneme, i to, že nehraju jen já, ale že v tom jedeme oba. Potom řekneme to samý mé mámě a poprosíme, aby nám pomohla s prachama," vyklopil Petr svůj plán manželce.

"To nesmíš v žádným případě udělat. Naši by mě vyhodili z baráku, to by byl úplnej konec," vyděsila se mladá paní.

Hádka pokračovala a najednou byli u domku, kde spolu ještě před pár týdny bydleli. Jana odemkla, Petr ji ještě v předsíni přesvědčoval, že jeho nápad je jediný způsob jak všechno zachránit. Trval však na tom, že za špatného nebude jen on, ale k hazardu se přiznají oba. Hádka byla čím dál prudší. Na schodech od horního bytu se objevila babička.

"Co to tady vyvádíte? Zbláznili jste se, nebo co?" nechápala stará paní nic z křiku obou mladých. Jak scházela dolů, každý z manželů se ji snažil přesvědčit, že právě on má pravdu. To už začal Petr do Jany strkat, dívka se bránila a hádka začala přerůstat ve rvačku. Babička byla z obou mladých úplně vedle sebe, za pravdu však dávala své vnučce. Najednou do ní někdo vrazil, takže upadla a narazila si hlavu o schod.

"Co stojíš, nečum, dones vaničku s vodou a ručník!" zvedala mladá žena babičku ze země. Stařenka vypadala, že z ní odešel život. Oba byli strachy bez sebe, ale jejich hádka přibírala na síle a přecházela v hysterii.

Na stěně je divný flek, uvědomil si Petr, který nesnášel pohled ani na vlastní krev. V tu chvíli se mu udělalo divně. Donesl, co měl, a raději se na babku moc nedíval. Ví jen, že jí žena omotala krvácející hlavu mokrým ručníkem a babka se probrala. Obě seděly na schodech.

"Jdi pryč, už všechno skončilo," křičela na manžela Jana a babička se k ní přidávala.

Petrovi bylo nejprve líto, že za špatného je jen on. Vzápětí do něj vjel ukrutný vztek a jediné, na co myslel, bylo, že ho mají za úplnej plevel. Jsem míň než nula, hučelo mu v hlavě, když sbíhal po schodech do sklepa. Jana zatím vedla starou paní ke schodům, aby ji uložila nahoře v jejím bytě do křesla. Petr vyběhl ze sklepa a v ruce držel sekeru. Těžko říct, koho uhodil nejdříve. Snad svou ženu. Ran však dostaly obě ženy tolik, že byly na místě mrtvé. Pitva později ukázala, že Jana měla lebku rozbitou jako když se rozlouskne vlašský ořech.

Po těchto hrozivých útocích odhodil Petr sekeru a stoupal po schodech nahoru. Měl utkvělou představu, že se zabije a zůstane tam s oběma ženami. V babiččině kuchyni vzal nůž, jeho hrot opřel o hrudník a chtěl si probodnout srdce. Už při malém píchnutí však ucítil bolest a uvědomil si, že to nedokáže. Sešel dolů na záchod a najednou mu padly do očí menstruační vložky. "Ona mi lhala! Proč říkala, že budeme mít dítě? Kvůli tomu malému jsem to chtěl přece všechno urovnat," prolétlo mu hlavou.

Rychle se sklonil nad ležící ženou. Vyhrnul jí tričko nad prsa a serval z ní džíny i s kalhotkami. Snažil se zjistit, jestli byly její řeči pouhý podvod, jak z něho dostat peníze, které dlužili rodičům. Pravdu se mu zjistit nepodařilo, až pitevní nález později prokázal, že mladá žena nebyla těhotná.

Petr se trochu očistil a snažil se být co nejrychleji venku na vzduchu. Cestou zakopl o manželčinu kabelku, vzal z ní asi patnáct set korun. Poté zamkl hlavní dveře a postraními, od kterých strčil klíč do kapsy, z domku přes dvůr odešel. Byla noc, a tak si to namířil do restaurace, kde už skoro zavírali. Dal si pivo a v automatu prohrál část svých i část peněz ukradených z manželčiny kabelky. Vyměnil tady i tisícikorunu, která měla skvrnu od krve. Potkal tady v tuto noční hodinu i svého známého, se kterým se vydal do dalších dvou podniků, které měly ještě otevřeno. Tam hráli do tří do rána kulečník.

Když se rozešli, vydal se Petr ke zdymadlům na nedaleké řece. U stromu zahrabal manželčiny punčochové kalhoty, které si předtím, sám neví proč, strčil do kapsy kalhot, a zahodil klíček od domu. Celý druhý den se schovával okolo řeky a pak se vydal k domku své matky.

Už je pořádná tma, pomalu bude deset, napadlo Petra a bylo mu divné, že nikdo tak dlouho nejde. Za chvíli uslyšel auto. Znovu upil z lahve a čekal. Policisté neměli při zadržení dvojnásobného vraha žádné problémy. Petr nastavil ruce, na kterých zaklapla pouta, a nasedl do auta. U výslechu i při rekonstrukci na místě spáchání trestného činu vypovídal, jak nejlépe uměl. Když měl na figuríně ukázat, jak se svou ženou manipuloval na zemi, moc se mu to nelíbilo: "To je hrozná figurína, vypadá úplně děsně."

"Říkal jste, že je tahle figurína děsivá. Když jste viděl skutečný nález, tak tak děsivý nebyl?" ozval se přítomný lékař.

"Řeknu vám, že ne, protože moje žena vypadala pořád stejně, tak jak jsem ji znal. Nebyl to takovejhle strašák," odpověděl pachatel dvojnásobné vraždy a dodal, že měl svou ženu moc rád...

Vedoucí oddělení obecné kriminality vyšetřování Správy Středočeského kraje pplk. Ivan Vodrážka zavírá šanon s dokumentací starého případu, který se za chvíli vrátí zpět do archivu. Těžko spočítat, kolik má tento zkušený vyšetřovatel za sebou vyřešených případů.

"Každý pachatel je jiný, ale některé případy jsou si podobné už po mnoho let. Mezi takové patří například ten, ke kterému jsme se před chvílí vrátili. Docela jinak a daleko obtížněji se pracuje na poměrně nových případech násilné trestné činnosti spáchané cizinci. Tam se setkáváme s tím, že odmítají vypovídat, chovají se arogantně, zkrátka nespolupracují," říká pplk. Vodrážka. I u těchto případů je však objasněnost vysoká. Odcházíme z budovy v centru hlavního města. Všechno uvnitř už je sbaleno ke stěhování. Až budeme mít na tento úřad cestu příště, budeme muset jet daleko na okraj Prahy.

Radvana ČERVENÁ