POLICISTA 7/2002 |
měsíčník Ministerstva vnitra příloha |
|
VYBRANÉ VÝZKUMY A TEORIE DOMÁCÍHO NÁSILÍ |
| PhDr. Ludmila Čírtková, CSc. |
VYMEZENÍ PROBLÉMU
V souvislosti s násilím na ženách existují dnes dva klíčové pojmy: sexuální násilí a domácí násilí. Na prvním místě je třeba poznamenat, že jde o odborné termíny, které jsou ve vědách zabývajících se prekriminalitou a kriminalitou nejen trpěny, ale také bez výhrad akceptovány a intenzivně zkoumány renomovanými výzkumnými institucemi. Výrazy sexuální a domácí násilí označují dosti odlišné jevy a problémy, částečně se ovšem překrývají. Oba zvýrazňují hlavní, nejčastější typy viktimizace, které jsou právě ženy v současné době vystaveny. Jejich odlišnost je obvykle vysvětlována tím, že sexuální násilí spadá spíše do ranku obecné kriminality (tzv. general crime), zatímco domácí násilí spadá spíše do kolonky partnerského zneužívání (partner abuse). Pro větší názornost lze říci, že se mezi sebou nejvíce liší místem činu. Zatímco domácí násilí se odehrává mezi blízkými osobami za zavřenými dveřmi jejich privátů, sexuální násilí se může odehrát kdekoli, na ulici, na pracovišti, ve veřejných prostorách atd. Druhým rozlišujícím znakem je vztah mezi pachatelem a obětí. Zjednodušeně lze použít kategorii "známý - neznámý" pachatel. V případě domácího násilí je pachatel vždy (!) dobře znám, oběť s ním žije v blízkém (intimním) vztahu. U sexuálního násilí tomu tak být nemusí, pachatelem může být kdokoli, kolega, nadřízený i úplně cizí osoba. Pro úplnost je třeba doplnit třetí rozlišující znak. Tím je pohlaví oběti. V souvislosti s domácím násilím je v odborné literatuře v poslední době zdůrazňováno, že jeho přímou obětí se stávají ženy i muži. U sexuálního násilí tomu zatím tak nebývá, momentálně je tento výraz explicitně či implicitně spojován s dovětkem "na ženách."
V tomto článku se věnuji pouze problematice domácího násilí. Domácí násilí je pokládáno za poměrně zvláštní, samostatný fenomén. Mimořádnost přitom neplyne ani tak ze samotného násilí, ale spíš z toho, vůči komu a za jakých psychologických okolností je uplatňováno. Právě tyto příznačné okolnosti jsou zvýrazňovány v pojmech zneužívání partnera (Partner Abuse) nebo intimní násilí (Intimate Violence). Zatímco tyto dva pojmy zůstaly omezeny na stránky odborné literatury, výraz domácí násilí (Domestic Violence) byl rychle zmedializován a stal se tak oficiální klíčovou formulkou používanou při prezentaci a odtajnění problému před širokou veřejností.
Domácí násilí se odehrává mezi partnery, kteří jsou anebo byli spojeni společným soukromím. Obvykle sdílí řadu společných položek (bydliště, finance, děti, okruh známých atd.). K určujícím, typickým znakům domácího násilí patří především:
K domácímu násilí dochází uvnitř reálného osobního vztahu mezi mužem a ženou, který může mít podobu manželství anebo podobné déle trvající relace (druh-družka). Agresor na svoji oběť útočí na soukromé půdě (nejčastějším místem činu je společný byt) eventuálně jinde v ústraní, kam nedosahuje veřejná kontrola. Oběť je v průběhu fyzického, psychického či sexuálního napadání vždy izolována od možností jakékoli pomoci zvenčí.
Domácí násilí má svou příznačnou dynamiku. Předchází mu často snaha izolovat partnera od ostatního sociálního okolí a omezování či přímo zakazování běžných kontaktů s přáteli a známými. Vlastní domácí násilí začíná drobnějšími výpady a útoky na partnera. Zatímco zaražená a zasažená oběť je zaskočená a má tendenci je omlouvat jako ojedinělé excesy, agresor stupňuje intenzitu své ataky a také zkracuje intervaly klidu (mizí fáze kání a slibů rodinné pohody).
Domácí násilí je unikátní i po stránce motivace. Téměř všechny teorie zdůrazňují, že fyzické, psychické i sexuální násilí mezi mužem a ženou uvnitř partnerského vztahu má zásadně jiné pohnutky a posilovače než běžné kriminální násilí. Jednoduše řečeno domácí agresor není kriminálník. Sám se za takového nepokládá, nemá totiž pocit, že by páchal velké nepravosti. Faktem je, že jednotlivé výpady i domácí násilí v celku nic konkrétního neřeší a pachatel nepoužívá agresi k cíli či účelu, který by otevřeně deklaroval. Domácí násilí není instrumentální ani typicky afektivní (to jest páchané ve stavu silného emocionálního rozrušení), jeho psychologickou kvalitu nejlépe označuje výraz týrání partnera.
Problematické chování domácích útočníků nelze uspokojivě vysvětlit ani působením situačních faktorů. Vnější stresy jako například nedostatek financí nemusí hrát žádnou roli, s domácím násilím se setkáváme i u materiálně velmi dobře zajištěných rodin. Také provokace ze strany oběti nepřicházejí příliš v úvahu, jsou dokonce vyloučeny z podstaty věci samé, neboť oběť domácího násilí se vyznačuje tzv. extrémní laskavostí, tj. z násilnického partnera má strach a dělá vše pro to, aby mu vyhověla a udržela co nejdéle klid. Zvláštní pozornost je věnována roli alkoholu v domácím násilí. V současných koncepcích je mu připisována role katalyzátoru, nikoli příčiny násilného dění. Podle některých autorů osoby, které potřebují a chtějí ventilovat své agresivní sklony, se záměrně alkoholizují, neboť opilost může později posloužit ke změkčení jejich odpovědnosti za spáchané násilí. Alkoholické opojení funguje jako "timing out", neboť později bude chování násilníka omlouváno či vysvětlováno alkoholickým opojením.
DOMÁCÍ NÁSILÍ, MUŽI A ŽENY
Při diskusích o domácím násilí je téměř vždy přítomen podtext ženského a mužského přístupu k problému. Automaticky se předpokládá, že postoje populace dospělých mužů a žen k problému domácího násilí se od sebe diametrálně liší. Některé současné výzkumy zahraniční provenience takovouto zásadní postojovou diferenciaci poněkud zpochybňují. Statisticky významné odlišnosti shledávají spíše mezi jednotlivými vrstvami společnosti definovanými dosaženým vzděláním a také celkovou materiální a sociální úrovní. Čím nižší vzdělání a celkový sociální status, tím větší je tendence respondentů problém bagatelizovat či vnímat zkresleně a naopak se zvyšujícím se stupněm dosaženého vzdělání zpravidla roste vnímavost na fenomény domácího násilí. Tato zjištění by neměla překvapit, koneckonců korespondují s výsledky výzkumů zaměřených na citlivost k násilí vůbec v rozvinutých demokratických společnostech. Pokud jde však o postoje české veřejnosti, rozdíly mezi ženami a muži zatím nelze přehlédnout.
V březnu 2001 proběhl první reprezentativní výzkum o postojích občanů ČR k domácímu násilí. Realizoval ho STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris. V tomto výzkumu se potvrdilo, u nás se že muži a ženy v současnosti liší jak v obecném povědomí, tak v postojích k domácímu násilí. Nicméně je třeba zvýraznit dva obecné momenty, které charakterizují českou současnost:
v české veřejnosti zatím nelze mluvit o převládajícím vyhraněném přístupu k domácímu násilí. Uvnitř české populace se objevují značně rozporuplné, částečně protichůdné anebo nejisté soudy. Nejistota zřejmě pramení z pochybností, zda násilí mezi partnery není čistě soukromou záležitostí rodiny. Například 71 % lidí je přesvědčeno, že na řešení problémů domácího násilí rodina sama nestačí, ale požadavek na intervenci zvenčí vyslovují občané jen v podobě váhavého, nejistého souhlasu. 43 % populace (většinou muži) dokonce jedním dechem soudí, že násilí mezi partnery je soukromou věcí, a to i když se předtím alespoň vlažně ztotožnili s názorem, že soukromě se domácí násilí ukončit nedá.
postojová rozdílnost mezi ženami a muži se koncentruje do určitých citlivých bodů, jako jsou otázky tolerance k domácímu násilí a otázky oficiálních reakcí vůči pachatelům domácího násilí. Zhruba každý druhý (57 % dotázaných) pokládá sice násilí na blízké osobě za horší prohřešek než stejné násilí vůči cizí osobě, ale s uplatňování trestního postihu by souhlasil pouze v případech, které končí vážným tělesným zraněním.
Z výsledků zmiňovaného výzkumu dále vybírám některé zajímavosti. Například na otázku, zda "násilí mezi partnery je problém zveličovaný feministkami nebo ženskými organizacemi", odpovědělo 72 % dotázaných záporně. Dvě třetiny české veřejnosti soudí, že násilí uvnitř partnerských vztahů je závažný problém, o kterém nelze mlčet. 80 % (!) občanů starších 15 let zná sice pojem domácího násilí, ale jen 18 % (!) uvádí, že tomuto pojmu přesně rozumí a že má také dostatek informací, jak se tváří v tvář domácímu násilí zachovat. Malá osvěta veřejnosti ve věcech domácího násilí se potvrdila i při zjišťování výskytu mýtů. Výzkum potvrdil, že i v české populaci jsou silně zakořeněny falešné představy především o obětech a pachatelích domácího násilí. Muži, ale i ženy téměř shodně podléhají mýtům o typické oběti. Tři pětiny lidí (asi 61 %) jsou přesvědčeny, že obětí domácího násilí se stávají slabé a bojácné ženy. V podtextu je přítomna laická, naivní teorie, že domácí násilí postihuje závislé a nesamostatné ženy, které si nechají vše líbit, a tím ponoukají partnera k uplatňování násilí. Mýty vázané na pachatele jsou v české populaci ještě výraznější. Dvě třetiny občanů soudí, že lidé, kteří jsou známi svým slušným a korektním vystupováním na veřejnosti, se domácího násilí nedopouštějí. Lze říci, že názory a postoje občanů na pachatele a oběti domácí násilí jsou v mnoha ohledech nekonzistentní a rozporuplné. Ačkoliv většina populace na obecné, abstraktní úrovni připouští, že domácí násilí prochází napříč společenským spektrem, opouští zřejmě tuto víru při posuzování konkrétních případů. Sociální stereotypy vázané na profese, vzdělání či zdánlivou solidnost zkreslují pohled na domácí agresory. Dvě pětiny české populace věří, že k domácímu násilí dochází hlavně mezi nevzdělanými partnery a každý druhý člověk se kloní k názoru, že se domácí násilí týká sociálně slabých rodin. V každém případě platí, že zkreslující mýty, kterými trpí česká veřejnost, jsou k duhu pachatelům a pošpiňují oběti domácího násilí.
Výraznější rozdíly mezi ženami a muži ve vztahu k domácímu násilí existují zejména v oblasti kontaktu s informacemi a ve vztahu k relevantní osvětě. Ženy jsou novým informacím o domácím násilí otevřené, aktivně je přijímají, projevují zájem o další. Čeští muži jsou naopak vůči informacím o domácím násilí rezistentní, nezajímají se o ně nebo je i bagatelizují. Přehlížení či odmítání informací o domácím násilí není přitom způsobeno tím, že by se cítili více o věci poučeni. Pravděpodobně je ve hře pocit vlastní suverenity, kontroly a moci. Muži se od žen odlišují také v postojích týkajících se reakcí na domácí násilí. Ve skupině, která má uvnitř české populace sklon zlehčovat závažnost problému, figurují především muži. Zdá se, že každý třetí muž má blízko k názorové pozici, že domácí násilí může tvořit přirozenou součást partnerských vztahů. To se promítá i do postojů na postih domácího násilí. Muži podmiňují trestně právní sankce závažností způsobeného zranění. Teprve vážné zranění napadené osoby považují za akceptovatelný předpoklad pro posuzování domácího násilí jako trestný čin. Ze stejného soudku pochází i postoje mužů na privátnost domácího násilí. Ve skupině těch, kteří vnímají domácí násilí jako soukromý problém partnerů, statisticky významně převažují muži. Pro úplnost ovšem dodávám, že 36 % žen bylo rovněž ochotno akceptovat názor, že domácí násilí je soukromou záležitostí postižené rodiny. Muži také podle výsledků výzkumu Stepu nadprůměrně často odmítají oficiální intervenci ze strany státu jako vměšování se do vnitřních záležitostí rodiny. Zdá se, že u mužů vyvolává představa o větší aktivitě státu spíše asociace na represivní sankce (trest, vězení atd.) U žen je aktivnější role státu spojována spíše s pozitivními asociacemi (ochrana před útoky násilníka, pomoc týraným osobám v rodině).
DOMÁCÍ NÁSILÍ, PACHATELÉ A OBĚTI
Veškeré výzkumy do 90. let shodně potvrzují, že většinovými oběťmi domácího násilí jsou ženy (92 až 98 % z celkového počtu obětí). Podle výzkumných údajů i podle statistik poradenských center se počet mužských obětí domácího násilí pohybuje v intervalu 2 až 5 %. Koncem 90. let se však tento obraz začíná měnit. Objevují se sofistikovanější studie, které začínají zpochybňovat jednosměrnost domácího násilí.
Příkladem lze uvést výzkumnou studii Van Dijka a jeho týmu z roku 1998 (samotný výzkum proběhl o rok dříve). Do výzkumu bylo zahrnuto přibližně 1000 náhodně vybraných obyvatel Nizozemska, z nichž bylo 516 mužů a 489 žen. Výzkum byl poměrně ambiciózně koncipován, zjišťoval údaje o výskytu, povaze a důsledcích domácího násilí v Nizozemsku. Z množství údajů vybírám základní informace, které se podařilo zjistit o obětech a pachatelích. Je třeba předeslat, že výzkumníci rozčlenili domácí násilí na celkem 32 různých typů. K tomu použili různá kritéria. Vedle klasické diferenciace domácího násilí na fyzické, psychické (emocionální), sexuální a jejich kombinace pracovali také s kritériem závažnosti způsobené újmy a s kritériem opakování. Podle posledně jmenovaných hledisek rozlišovali výzkumníci mezi tzv. incidenty (žádná nebo nepatrná újma, minimální opakování) a skutečným domácím násilím. Jako nejrozšířenější formu domácího násilí identifikovali badatelé jeho fyzickou variantu. Celkový počet obětí fyzického domácího násilí nebyl pro výzkumníky velké překvapení, mnohem zajímavější bylo rozložení jeho obětí podle pohlaví. Z celkového počtu se jako oběti skutečného fyzického násilí cítilo 35 % mužů a 34 % žen. Zatímco u fyzického násilí je poměr obou pohlaví velmi těsný, k viktimizaci způsobené psychickým týráním se přiznalo více žen (!) než mužů. 30 % žen uvedlo, že zažily emocionální podobu domácího násilí, z mužů trpělo psychickým týráním 26 %. Pozorný čtenář si všimne, že tyto nálezy odporují častému klišé, totiž že fyzické násilí je doménou mužů (stereotyp o přímé povaze agrese u mužů), zatímco psychické týrání koresponduje spíše s přirozeným habitem ženy (stereotyp o verbální agresivitě ženy). S tradičními představami o mužské a ženské roli souhlasí pouze údaje o obětech sexuálních podob domácího násilí. Sexuální zneužívání partnerem přiznalo 30 % nizozemských žen, ale "jen" 13 % tamních mužů.
Obrázek o procentuálním zastoupení mužských a ženských obětí domácího násilí (tentokrát bez ohledu na jeho podobu či styl) se ovšem radikálně změní směrem k tradičním očekáváním v momentu, kdy zohledňujeme pouze kritérium intenzity násilí měřené závažností újmy, kterou pachatel přivodí své oběti. Zatímco u nízké intenzity tvořily oběti mužského pohlaví většinu (61 %), u násilí velmi závažné intenzity byl poměr obrácený. Oběti závažného násilí byly ze 60 % ženy. V tomto smyslu výzkum nezpochybnil základní tezi o tom, že domácím násilím jsou nejvíce ohroženy ženy.
Pokud jde o pohlaví pachatelů, nepřinesl zmiňovaný výzkum žádná objevná zjištění. Drtivou většinu pachatelů tvoří muži. Na tomto místě je třeba dodat, že výzkumníci pracovali se širším pojetím domácího násilí, které vedle partnerského týrání v gardu muž - žena zahrnuje i násilí mezi ostatními příslušníky rodiny.
Odhlédněme od námitek, které lze uplatnit k metodologii prezentovaného výzkumu. Podstatné je, že spolu s mnoha dalšími studiemi se nizozemskému výzkumnému týmu podařilo poněkud otřást představou, že domácí násilí je výlučně jednosměrnou záležitostí, kde role pachatele a oběti jsou předem jasně rozděleny, a to podle pohlaví zúčastněných stran. Poznamenejme však také, že statistické evidence z center pro oběti domácího násilí mluví zatím odlišnou řečí. V místech zaměřených na poskytování pomoci obětem domácího násilí jasně převažují ženy. Například počet ženských obětí, které mělo v péči Vídeňské středisko, dosáhl 92,2 %, mužského pohlaví bylo 4,8 % obětí (údaje z roku 2000). Obdobné údaje publikuje v ČR Bílý kruh bezpečí.
Kontroverzní výstupy různých studií a další nesrovnalosti při hledání odpovědí na otázku, jak často se obě pohlaví stávají oběťmi domácího násilí, jsou momentálně předmětem odborných diskusí. Někteří autoři (Moffitová et al., 2000) upozorňují, že klíčovou roli hraje okolnost, zda při výzkumném dotazování je při kontaktu s respondenty více akcentován kontext kriminálního chování, nebo kontext partnerského vztahu. První výzkumný styl vede podle Moffitové spíše ke klasickému obrazu domácího násilí v duchu původních feministických předpokladů, druhý výzkumný styl pak generuje netradiční obraz vymykající se konvencím a gender-rolovým očekáváním. Podle jiných autorů může nárůst počtu obětí mužského pohlaví souviset s efekty vyvolanými detabuizací a medializací domácího násilí ve společnosti. Otázka po tom, jaká je skutečná statistika obětí domácího násilí pro mužské a ženské pohlaví, tak vlastně i po letech zkoumání představuje nedořešený, otevřený problém.
Dlužno však podotknout, že většina odborníků se shoduje v jednom. Domácí násilí silně traumatizuje oběť bez ohledu na to, jakého je pohlaví. Nejde proto ani tak o statistiky obětí podle jejich pohlaví, jako o efektivní postupy intervence a prevence domácího násilí. Tyto klíčové otázky souvisí s teoretickou reflexí domácího násilí, zejména s pokusy o vysvětlení jeho příčin.
DOMÁCÍ NÁSILÍ V TEORII
Prví pokusy o vysvětlení příčin domácího násilí byly původně založeny na jednofaktorových teoriích. Teoretické koncepce tohoto typu se většinou opíraly o analýzu výjimečných a ojedinělých případů. Proto z dnešního pohledu se jeví jako překonané, nejsou s to vysvětlit celé spektrum jevové pestrosti domácího násilí. Jejich hodnota spočívá spíše v tom, že mohou posloužit jako inspirace pro řešení skutečně extrémních, vyhraněných podob partnerského násilí. Jednofaktorové teorie lze dělit do tří skupiny:
Psychologické teorie se koncentrují na psychiku agresora a opírají se o klinicky zaměřené zkoumání typických rysů osobnosti zneuživatele. Ústí do skicování psychologických profilů typických domácích agresorů. Předpokládají totiž, že příčiny týrání partnera jsou psychologického rázu, tj. tkví v povahových zvláštnostech pachatele. Rozpačitost takových studií je však notoricky známá. Svádět příčiny domácího násilí na opakující se deprese, alkoholické excesy nebo akcentovanou osobnost agresora se teoreticky přežilo. Chybí také ukotvení těchto koncepcí v solidní teorii osobnosti. Rozvoj interaktivních paradigmat pronikl i do teorií domácího násilí. V další fázi svého vývoje se psychologický přístup proto zaměřil i na oběti domácího násilí. Přistoupil k nim se stejnými koncepčními úvahami jako k pachatelům. Uplatnil se opět předpoklad, že oběti domácího násilí představují určitou psychologicky ohraničenou skupinu. Badatelé se upnuli na identifikaci povahových zvláštností typické oběti domácího násilí. Za takový viktimogenní znak bylo nakonec shledáno snížené sebevědomí. Okamžitě se však vynořila jen obtížně rozluštitelná otázka, zda právě tento znak není spíše výsledkem (důsledkem) než příčinou domácího násilí.
Biologicko-genetické teorie záhy zanikly, byly totiž schopny vysvětlit pouze obecné predispozice k agresivnímu chování, nikoli však specifické situace domácího násilí. Sociologické teorie domácího násilí se prosadily poměrně pozdě. Jejich velká zásluha spočívá v tom, že skončily s psychiatrizací problematiky domácího násilí, neboť přestaly na pachatele a oběti domácího násilí nahlížet jako na psychicky narušené osoby. S určitým zjednodušením lze říci, že sociologické teorie se v podstatě kryjí s modely z dílny feministických přístupů nebo jsou jimi alespoň inspirovány. Oběma koncepcím (sociologickým i feministickým) je společné, že vnímají domácí násilí jako produkt "typicky mužské společnosti", zdroje násilí spatřují v sociostrukturálních jevech souvisejících se vznikem a uplatňováním moci ve společnosti i mezi jejími jednotlivými členy. Psychiatricky zcela nenápadný muž se dopouští násilí na své partnerce podněcován a posilován převládajícími stereotypy o mocenském, patriarchálním uspořádání vztahů v rodině. Sociologové říkají: v případech domácího násilí nejde o duševní poruchy, ale o uplatňování moci a kontroly v duchu psaných i nepsaných norem a rolových stereotypů společnosti. Muži týrající své partnerky uplatňují násilí jako prostředek udržující či obnovují jejich moc (převahu) nad ženou, a proto věří, že budou tolerováni společností.
V současné době dominují multifaktorové přístupy. Multifaktorové přístupy nepřináší žádné nové teorie ani pohledy na partnerské týrání. Jejich půvab spočívá v tom, že spojují dřívější jednofaktorové přístupy do interaktivního modelu, ve kterém jsou postiženy vzájemné vazby a propojení dříve izolovaných teorií. Multifaktorové přístupy vyjadřují dnešní oficiální názor, totiž že domácí násilí je složitě a komplexně podmíněným jevem. V celkovém obrazu i v každém jednotlivém případě se uplatňují různé skupiny příčin. Jejich váha může být různá, může se i měnit například v závislosti na vývojových tendencích ve společnosti. Jednou z nejznámějších multifaktorových koncepcí je kauzální model D.G. Duttona, který pracuje se 4 strukturálními rovinami zdrojů a příčin domácího násilí:
Makrosystém a domácí násilí
Domácí násilí je ve společnosti podporováno a udržováno převládající hierarchií hodnot, která je založena na nadvládě a dominanci mužů. Patriarchální smyšlení má dvě dominanty:
V tradiční společnosti v tomto duchu přežívá řada mýtů, které koneckonců pomáhají ospravedlnit a bagatelizovat násilí muže na ženě realizované uvnitř jejich soukromého partnerském vztahu. (Mýtus: "Může si za to sama." Mýtus o masochistickém založení ženy: ženě se násilí líbí, jinak by ze vztahu odešla atd.) Makrosystém vytváří rámec, příznivé klima udržující potenciál domácího násilí.
Exosystém a domácí násilí
Pod výrazem exosystém chápe Dutton bezprostřední životní (sociální) okolí jednotlivců. Exosystém zahrnuje podle něj formální a neformální sociální struktury, se kterými přichází konkrétní osoba na své životní cestě do kontaktu. Tyto struktury určují, ovlivňují či přímo omezují chování jednotlivce. Jde vlastně o předivo vztahů, které poutají rodinu k makrosystému. Konkrétními faktory, které přispívají ke zneužívání uvnitř rodiny, mohou být nezaměstnanost, nízký příjem, nízká vzdělanost komplikující dané osobě přístup k síti sociálních institucí atd. Exosystém tak může generovat spouštěče (startéry) i nárazníky (tlumiče) domácího násilí.
Mikrosystém a domácí násilí
Mikrosystém je reprezentován samotnou rodinou. Uvnitř této sociální jednotky mohou vznikat takové konstelace situací a okolností, které zvyšují náchylnost k propuknutí domácího násilí. K takovým rizikům plynoucím ze samotné podstaty rodinného soužití řadí Dutton např.:
Ontogenetická rovina
Ontogenetická rovina má nejblíže k původním psychologickým teoriím domácího násilí. Jeho příčiny hledá totiž v individuálních charakteristikách pachatele, oběti a jejich vzájemné interakce. Koncepce z této dílny předpokládají, že samotný pachatel prošel specifickým ontogenetickým vývojem, pravděpodobně se naučil díky mechanismům sociálního učení řešit stresující a omezující situace agresivním chováním. Do této skupinky patří i stanoviska, že zneuživatelé prošli tíživým dětstvím, sami na sobě okusili traumatizaci násilím. Přímý kontakt jedince s násilím v průběhu jeho dětství je rizikovým faktorem, může odstartovat pochody kriminogeneze (původní oběť se později stává egocentrickým násilníkem) či pochody viktimogeneze (oběť přijme životní scénář oběti, násilí akceptuje jako nutnou součást svého života, její zraňování pokračuje tudíž i v dospělosti).
DOMÁCÍ NÁSILÍ A SPOLEČNOST
Domácí násilí urazilo dlouhou pouť, která začíná u prvních aktivistů (přesněji řečeno aktivistek) v 70. létech v USA, pokračuje přes vlnu feministických a občanských hnutí, která se postupně rozlívá i za hranice USA, a dnes pomalu míří domácí násilí i do jednacích sálů zákonodárců v jednotlivých zemích Evropy i do institucí Evropské unie. Vytrvalá a dlouhodobá detabuizace postupně přináší své ovoce, domácí násilí definitivně obsadilo horní příčky na pomyslném žebříčku problémů, které považuje euroamerická civilizační oblast za závažné.
Dnes vedle sebe koexistují dva hlavní pohledy na domácí násilí: kriminologický a feministický. Oba shodně předpokládají, že domácí násilí se zásadně liší od jiných podob kriminality mezi cizími i známými lidmi. V dalších názorech se však často více či méně liší. Ve vědě (v teorii) spolu spíše soupeří, ve společnosti (v praxi) spolu občas spolupracují (prosazují společné návrhy), občas si konkurují (prosazují různé návrhy).
Rozdíly mezi nimi spočívají v tom, co oba přístupy na domácím násilí akcentují, jaké příčiny, znaky a tendence domácího násilí vypichují a jaké "akční" plány prosazují. Feministický přístup otevřeně deklaruje svoji zaujatost pro ženskou perspektivu v nazírání problému. Feministicky laděné teorie akcentují prvky sociostrukturálního násilí a pozici žen jako jeho obětí.
Motivaci pachatelů považují za specifickou tím, že se do ní promítají patriarchální hodnotové stereotypy. Pomocí násilných ataků mohou agresoři efektivně kontrolovat své ženské oběti. Feministické teorie hovoří o tom, že životní stresy vyvolávají běžně strach a vztek, u mužů jsou však tyto negativní emoce usměrňovány a svedeny pomocí patriarchální ideologie do agrese proti ženám. Feministicky orientovaní autoři používají výrazy jako potřeba moci, kontroly a dominance. Psychologové tohoto proudu objasňují motivaci tyranizujícího muže pomocí zvláštního mechanismu pojmenovaného jako "overaction to self-vulnerability". Podle feministických modelů tedy nedochází k partnerskému násilí v důsledky ztráty kontroly, tak jak tvrdily některé psychologické a kriminologické koncepce. Naopak, týrání a zneužívání partnera je volbou, rozhodnutím ("Battering is a decision, a choice". Healey, 1998). Dotaženo do důsledků lze říci, že zneužívání je agresorem používáno svobodně a "strategicky" k tomu, aby oběť produkovala chování, které uspokojuje potřeby agresora. Feministické modely tak zásadním způsobem oponují klinicko-psychologickým popisům, ve kterých byli domácí násilníci charakterizováni jako hysterické, nezralé a nekontrolující se osobnosti.
Druhý, kriminologický přístup studuje partnerské násilí bez ohledu na pohlaví pachatele i oběti. Tvrdí (a v poslední době stále hlasitěji), že počty pachatelů mužského a ženského pohlaví jsou vyrovnané. Viktimologové pak dokládají, že syndrom týraného partnera postihuje stejným způsobem muže i ženy vystavené partnerskému násilí. Původně vsadil kriminologický proud na detailní výzkumy osobnosti pachatelů. Agresoři zneužívající a týrající své partnery by podle této koncepce měli vykazovat určité společné povahové (osobnostní) charakteristiky. Výsledky takto zaměřených studií však už v polovině 90. let jasně signalizovaly problematičnost takové hypotézy. V klinicko-psychologických popisech zkoumaných vzorků pachatelů často figurovaly zcela protichůdné osobnosti od silně se kontrolujícího (overcontrolling), dominantního a agresivního typu až po impulzivního, úzkostně zlostného, slabého (undercontrolled) a podezíravého typu pachatele. Kritici a přívrženci feministických teorií označili výčty více či méně pravděpodobných vlastností za pouhý psychologický make-up pachatelů. Kriminologické koncepce zareagovaly rychle. Vznikly specializované kriminologické teorie domácího násilí multikauzálního rázu (viz výše). V nich je shodně s feministickým proudem zdůrazňováno, že domácí násilí představuje z hlediska motivace kvalitativně odlišný fenomén, který nelze směšovat s "obyčejnou" kriminalitou. V poslední době se většímu zájmu těší teorie výběru oběti. Obecně větší zranitelnost žen a jejich závislost na intimním partnerovi kriminologické přístupy nezpochybňují, současně však programově chtějí upoutat pozornost veřejnosti i na týrané muže.
ZÁVĚREČNÉ ÚVAHY K INTERVENCI A PREVENCI DOMÁCÍHO NÁSILÍ V ČR
Zhruba před dvěma roky se v ČR začalo hovořit o domácím násilí jako o naléhavém, svébytném problému. O té doby se ovšem pro oběti ani pachatele příliš moc nezměnilo. Konala se sice odborná setkání, schůzky se senátory a poslanci, proběhlo několik tiskových konferencí zainteresovaných ministerstev a byl publikován první reprezentativní výzkum domácího násilí v ČR. Situace rodin postižených domácím násilím však zůstává stejná. Lapidárně to konstatovala i zpráva výboru OSN pro lidská práva, která explicitně poukazuje na nedostatečnou ochranu obětí domácího násilí u nás.
Nutnost změn v dosavadních přístupech k domácímu násilí plyne podle mého soudu z následujících okolností a argumentů:
Většina postupů proti násilí, které garantuje stát, je vyladěna na násilí mezi cizími lidmi. Domácí násilí se však odehrává mezi blízkými lidmi. Pachatel a oběť jsou citově, sociálně a ekonomicky vzájemně závislé, blízké osoby. Do intimního svazku tudíž pachatel i oběť kdysi vstoupili dobrovolně a na základě svého privátního rozhodnutí. Na své soukromí mají státem garantované právo. Jenomže násilí vůči partnerovi páchané v soukromí bytu ohrožuje nejdříve důstojnost, pak zdraví a nakonec i život oběti. To už jsou hodnoty, které je stát povinen chránit. Klíčové je tedy rozhodnutí, že domácí násilí budeme akceptovat jako legitimní důvod pro vstup státu a jeho institucí do privátní sféry rodiny. Tím okamžitě vzniká otázka, podle jakých pravidel bude stát "urovnávat" soukromé vztahy, které definuje jako nežádoucí domácí násilí. Jakou podporu poskytne oběti a jaká opatření uplatní vůči pachateli? Politika státu vůči domácímu násilí musí být jasně deklarována.
Ačkoliv privátní rozhodnutí stálo na počátku a svým způsobem skutečně odstartovalo domácí násilí, nelze pouhým privátním rozhodnutím partnerské násilí ukončit. Je faktem, že bez pomoci zvenčí, nemá oběť ani pachatel šanci z rozjetého vlaku domácího násilí vystoupit. Oběti chybí síla a prostředky k řešení, pachateli zájem. Dokonce i když jednotlivé incidenty prosáknou ven ze zavřených dveří a vyplní lékařskou zprávu či policejní protokol, reálně se nic nezmění. Agresor i oběť jsou ponecháni napospas dalším peripetiím násilí. Neexistuje totiž státem garantované místo, které by zajišťovalo prevenci a intervenci pro postižené rodiny.
Specifickým znakem domácího násilí je opakování a postupný nárůst intenzity jednotlivých incidentů. Pro policejní ale často i správní postup je podstatné, že jednotlivé incidenty, jsou-li posuzovány izolovaně, nemusí dosahovat prahu trestné činnosti. V oficiální (policejní) reakci je tudíž lze bagatelizovat či zcela přehlížet. V praxi to pak znamená, že oběť musí vyčkat, dokud u ní nenastanou takové následky, které překročí šedou zónu mezi morálkou a zákonem. Takový moment zlomu sice udává platný trestní zákon, ale ten řeší pouze eventuální postih pachatele nikoli ochranu oběti před pokračujícím domácím násilím.
V nemálo případech pak končí domácí násilí tragicky. Chybí totiž procedury včasné a rychlé intervence blokující opakování incidentů partnerského násilí.
Postup policie při kontaktu s domácím násilím se opírá o všeobecně platné zákony a normy. Policisté v našich podmínkách se na místě domácí rozepře řídí především trestním zákonem, zákonem o přestupcích a zákonem o policii. Ve srovnání s řadou jiných států (např. Rakousko, Švédsko, Velká Britanie, USA) tak zůstavují vězet v tradiční roli policie jako převážně represivní složky. Jejich povinnosti směřují především k osobě pachatele a stíhání trestných činů, otázka účinné pomoci oběti stojí stranou. Oběť je dnes v situaci, kdy si svou (fyzickou) bezpečnost a (lidskou) důstojnost musí zajistit na své vlastní náklady, například útěkem do azylového domu. Stát a jeho instituce se zatím nepřihlásily k ochraně a zajištění lidských, ale také sociálních práv obětí domácího násilí.
Hlavním cílem prevence i intervence není primárně stíhat a potrestat pachatele, nýbrž poctivý úmysl pomoci partnerskému vztahu stopnout násilné incidenty vhodným zásahem z vnějšku! Pomoci odstranit násilí mezi partnery je leitmotiv všech oficiálních aktivit, který musí stát a jeho instituce věrohodně prezentovat občanské veřejnosti. Tím je jasně řečeno, že izolovanými tvrdými opatřeními vůči pachateli nelze problém domácího násilí vyřešit.
Výslovně zdůrazňuji, že ani oběti domácího násilí nevolají po tvrdé represi, naopak jejich hlavní potřebou je žít slušný lidský život v partnerském svazku bez násilí. Našim úkolem je tedy hledat ucelený a diferencovaný systém opatření, který by postihl různé podoby a stupně domácího násilí a dával by čas i šanci na ozdravení nemocného vztahu, tam kde ještě oba partneři, tj. pachatel i oběť, mají vůli k nápravě a ochránil oběť tam, kde udržení vztahu již nepřichází v úvahu.
Prevence i intervence garantovaná státem by měla začít u tří uzlových bodů, kterými jsou: informovanost, ochrana oběti a konfrontace pachatele s oficiální reakcí.
Informovanost veřejnosti o domácím násilí se v posledním roce výrazně zvýšila. Téma partnerského násilí se objevuje v médiích, zejména různá občanská sdružení zajišťují osvětu veřejnosti v této věci. Výrazný posun znamená také vznik nonstop linky pro oběti domácího násilí provozované od září loňského roku Bílým kruhem bezpečí.
Značné rezervy však přetrvávají v informovanosti odborníků. Mnozí lékaři, učitelé ale i policisté a sociální pracovnice jsou při kontaktu s oběťmi domácího násilí nejistí, nedovedou jim poskytnout základní informace ani poradit. Přitom právě lékaři, sociální pracovníci a policisté jsou vstupní branou, kterou se domácí násilí dostává ze soukromí na veřejnost.
Základní profesně zaměřené proškolení všech pomáhajících profesí považuji proto za žádoucí.
Před čtyřmi roky stálo Rakousko tam, kde je dnes ČR. Hledalo jasnou oficiální strategii pro řešení případů domácího násilí. Po dlouhých a místy i vyhrocených diskusích expertů dospělo Rakousko k názoru, že stát musí zaujmout vyhraněnou pozici proti násilí, a tudíž ve prospěch ohrožené oběti. "Když jde o ukončení násilí v rodině, stává se nejvyšším přikázáním tzv. strategie vměšování, neboť pasivita a nic-nedělání pomáhá pachateli a nesvědčí oběti", uvádí se přímo v rakouském materiálu. Tento postoj ovšem neznamená, že pachatel je zcela odsunut na vedlejší kolej anebo že je mu odepírána pomocná ruka. V své cestě za nápravou musí být ovšem nejdříve konfrontován s tím, že jeho chování je nežádoucí. V rakouských "novinkách" je proto použit celkem jednoduchý princip: agresor muže být vykázán ze společného bytu, zatímco oběť má právo zůstat doma a být chráněna před dalším násilím. Povinnost chránit oběť před fyzickým útokem přešla v plném rozsahu na policii. Další formy ochrany a podpory oběti, například poskytování informací v právní a sociální oblasti, zajišťují navazující instituce financované státem a provázané ve své činnosti s nestátní sférou.
Strategie intervence směřující k pachateli je založena na myšlence netolerování domácího násilí. Agresor musí rychle pocítit, že jeho chování je nežádoucí a nebude tolerováno. Princip netolerance vychází z přesvědčení, že za domácí násilí nese v plném rozsahu zodpovědnost právě agresor nikoli oběť. Násilí vůči blízké osobě je totiž nepřípustné a neomluvitelné za jakýchkoli okolností. Převzetí zodpovědnosti za své agresivní chování je pak příznivým signálem pro nápravu agresora.
Zatím je nesmírně obtížné stanovit obecně nejefektivnější postup, který by byl vhodný pro většinu případů domácího násilí. I v rámci kategorie domácích agresorů se rýsují různé osobnostní typy, které pak dobře reagují na různá opatření od krátkodobého vykázání z blízkosti oběti přes soudem nařízený anti-agresivní převýchovný program určité délky až po regulérní trestní proces. V našich podmínkách zatím chybí i okamžitá konfrontace pachatele s oficiální reakcí, pomysleme jen na přestupková řízení, která lze v tomto ohledu pokládat spíše za trest pro oběť než sankci pro agresora. Jak systém sankcí, tak nabídka terapeutických programů neodpovídá naléhavosti problému domácího násilí u nás.