Ztráta jistoty
	BOHUMIL LIPERT

Místní lidé říkali tomuto seskupení rodinných domů, ležících na jakýmsi poloostrově mezi dvěma rameny jedné a téže řeky, prestižní čtvrť. Nebo také sídliště pro honoraci. Popřípadě pojmenovávali více než tři desítky nízkých vilek dalšími a zcela nelichotivými, mnohdy dokonce vulgárními názvy. Satelitní městečko vzdálené od rušného centra regionu necelých dvacet kilometrů nepřirostlo místním občanům příliš k srdci. A jeho obyvatelé už vůbec ne.

Nesnášenlivost začala už před několika lety výběrem místa pro stavbu. Rozlehlý poloostrov s nepůvodním jménem Střelecký patřil odjakživa všem občanům někdejšího okresního města, kteří jej měli po dlouhé generace jako místo dětských her, o něco později pak her podstatně dospělejších. A ještě později sem mladí rodiče chodívali s kočárky a vzpomínali, kde si kluci hráli na četníky a na zloděje, nebo za jakým keřem padaly první horké polibky.

A ti opravdu starší s jiskrou v oku pěli ódy na slavné letní plesy a karnevalové zábavy, které se zde konaly, na koncerty dechové hudby místní posádky, na cirkusy a kolotoče, jež zde jaro co jaro nacházely své oblíbené stanoviště.

Ale i když Střelák, neboť takové bylo mezi lidmi jeho familiární pojmenování, ztratil časem mnohý ze svých někdejších půvabů, stále bylo proč jej hájit před novodobými kolonisty. Kromě občas fungujícího letního kina a pravidelně provozované, byť stařičké a poměrně zanedbané letní plovárny, mělo padnout pod těžkými stavebními stroji značné množství zdravých vzrostlých stromů. Podle expertů z ekologických hnutí byly nejvzácnější více než stoleté buky, ale svou cenu života měly i lípy a topoly, v jejichž korunách hnízdilo několik desítek druhů ptactva a v letních nocích se odtud ozýval nádherný klokot slavíků.

Tohle všechno mělo zmizet. Protože příští majitelé rodinných domů toužili mít slunce nad hlavou, neomezený výhled na oblohu a volné místo pro golfový trávník a několik exotických keřů a stromů, které široko daleko v zahradě nikdo nemá.

A tak se nakonec také stalo. Bojovníci za nezprzněný kus přírody byli poraženi na hlavu opakovaným rozhodnutím soudu, který dal za pravdu jak stavebnímu úřadu, tak stavební firmě, a zejména příštím majitelům domů. Ještě dlouho se pak ve městě vyprávělo, že úplatky byly do natažených dlaní rozdány ve výši, za jakou se potom pořídily inženýrské sítě. Jenomže to je neprůkazné, tudíž nežalovatelné.

Obyvatelé prefabrikovaných domků si z nepřízně místních lidí nic nedělali. Pokud se jednalo o hlavy rodin, pánové byli zaměstnáni od rána do večera ve velkoměstě a názory starousedlíků, se kterými se v podstatě vůbec nestýkali, jim připadaly asi tak důležité, jako štěkání psů na měsíc. Jejich manželky a starší děti jezdily na nákupy, do škol i kamkoli jinam auty, takže se rovněž nemohly dozvědět, co si o nich myslí ti, které potkávají v obchodech nebo ve třídách.

A nejmladší generaci satelitního městečka mohlo být všechno úplně jedno, neboť děti předškolního věku málokdy překračovaly hranice vytyčené polovysokou zdí, oddělující novodobé sídliště od ostatního města.

Čas plynul, ale nebyl tak úplně milosrdný, aby beze zbytku zhojil všechny rány. Většina lidí z města stále ještě nadávala na okupanty části Střeleckého poloostrova. Ti o tom věděli, a proto zcela pochopitelně mluvili o místních jako o vesničanech bez rozhledu, kteří se nedokáží přizpůsobit době, natož aby pochopili její zákonitosti.

Přesto všechno, anebo právě proto, toho lidé z města o lidech z městečka příliš mnoho nevěděli. Dalo by se říci, že vlastně nic. Což bylo svým způsobem na pováženou, neboť v ulicích města znal málem každý každého až do třetího kolena a prohřešky dědů a někdy i babiček byly dávány k lepšímu do dnešních dnů. Všichni věděli o všech všechno. A když ne úplně všechno, tak alespoň to podstatné: Kdo pije, kdo bije ženu, která je větší potvora a nasadí svému mužskému parohy pokaždé, když on se odebere na pár piv do hospody, který chlap je sukničkář a vychází mu to, a který by jím byl rád, jenomže na to z nějakých důvodů nemá. Kdo má jaké auto a co si v poslední době koupil, které dítě je ve škole chytřejší než to druhé.

O lidech z poloostrova tohle nevěděl nikdo, snad jenom s výjimkou žákovského prospěchu, protože i tamní děti chodily do městských škol. Takže se ani nevědělo, kdo je víc bohatý než ten druhý, neboť podle většiny městských byli na Střeláku bohatí všichni, když si mohli dovolit postavit domy, z nichž nejlevnější stál čtyři a půl milionu.

Odpovědi na tyto otázky hledal ve své hlavě i osmačtyřicetiletý Václav Vácha. Přikyvoval při hospodských řečech, aby tak dal najevo, že i jeho by zajímalo, zda by si dala říci například ta dlouhovlasá blondýna, co vozí v áčkovém mercedesu den co den do školy svá desetiletá dvojčata, kterým by jistě prospělo chodit pěšky nebo jezdit na kole, neboť jejich zadky se měsíc co měsíc zvětšují a tváře zakulacují. Jenomže ona své kluky zjevně nehodlala vystavit nebezpečí, že by se dali do party s místními lotříky a naučili se od nich plivat, kouřit a říkat sprostá slova.

"Taky bych ji bral," odpovídal zadumaně na přímé otázky, a stejně se vyslovoval ke všem ženským, které chlapi alespoň od pohledu znali a které se jim líbily, ačkoli mnohé z nich nebyly mladší než jejich zákonité manželky a možná dokonce vůbec nebyly hezčí. Jenom se tak nějak sebevědoměji nesly, měly modernější oblečení i způsoby a vůbec se neohlížely, co tomu všemu říká někdo jiný...

Kdo by viděl Václavu Váchovi do hlavy, zjistil by, že pod šedivým ježkem a nízkým čelem se shluklo nemálo otázek směřujících k satelitnímu městečku, ale všechny se týkají pouze majetkových otázek jeho obyvatel. Víc než klenuté hrudníky a roztomilá pozadí majitelek vil zajímala Váchu hotovost, jež by se mohla ve vilkách vyskytnout, sbírky zlatých šperků a starožitností, obrazy, značková elektrotechnika... V tomhle oboru se vyznal jako málokdo. Pravda, dvakrát ho shodil jeho vlastní překupník a on putoval na kratší odpočinek do kriminálu. Ale v posledních letech byl čistý. Dokonce tvrdil, že se dal na poctivou životní cestu. Přece nebude nikomu vykládat, že jenom změnil systém. Úplně vynechal panelové byty, které bývaly kdysi hlavním zdrojem jeho obživy. Dospěl totiž k závěru, ostatně stejně tak i spousta jeho kolegů zlodějů, že bohatší lidé se ze sídlišť při první vhodné příležitosti odstěhovali a ti, kteří tam bydlí i nadále, nestojí slušnému profesionálovi za zdržování a riziko.

Vácha už dávno nebyl vyplašený začátečník. Vyrážel na své loupeživé výpravy jenom několikrát do roka, až když měl všechno, jak on sám říkával, pod palcem. O těch, co šel vyloupit, nashromáždil poměrně obsáhlé informace. V okamžicích, kdy se chlubil, tvrdil, že zná i datum, kdy byli jeho příští okradení naposledy očkováni proti tetanu. Zkrátka a dobře, vlezl do bytu, většinou však do vily, jen tehdy, věděl-li zcela přesně, co v ní najde a kde budou v době vloupání její obyvatelé.

Dalo to sice práci, ale ta se mu vyplácela. Nikdy nevyšel naprázdno. Jeden vydařený lup mu zajistil klidný a spokojený život na několik měsíců...

Snad právě proto byl nyní velice nesvůj. Před půl rokem se rozhodl, že vykrade nějakou vilku v satelitním městečku. Vzal na sebe montérky, přes rameno hodil řemeslnickou brašnu, narazil si plátěnou čepici a vyrazil. S vlastnoručně vyrobenou visačkou pracovníka energetických závodů a s funkční zkoušečkou elektřiny prošel všechny domy pokoj po pokoji. Nebál se vstoupit, ani když byli doma mužští. Věděl, že se po něm málokterý ohlédne. S šedivým vychrtlým chlapem, který musí změřit fáze v zásuvkách, a pak okamžitě vypadne, nestálo za to se bavit.

Po deseti dnech měl Vácha vybráno několik domů. Věděl, že by v nich našel, co hledá. Může však vykrást jenom jeden. A to ten, který bude v určitém časovém úseku bezpečně prázdný. S mechanickým ani elektronickým zabezpečením si nedělal starosti. Uměl ho obejít. A kdyby se mu to v nejhorším případě nepodařilo, stačilo utrhnout houkající sirénu a hodit ji do vědra plného vody.

Horší problém spatřoval v živé ochraně. Ženské z vilek většinou nechodily do práce. Musí se proto zaměřit na dům, jehož majitelka se nejdéle ze všech zdržuje na nákupech nebo na kávě u sousedky. Která to je, ještě neví. Ale dozví se to. Není nad důkladnost...

Jezevčík Filip bral svou každodenní vycházku velice vážně a hleděl si ji užít. Zastavil se téměř u každého stromu, keře či kamene, důkladně jej očichal a pak po svém psím způsobu oznámil kolegům, co přijdou po něm, že teritorium už má svého vládce. Kromě toho jej zajímalo všechno ostatní: cesta na břehu řeky, líně se valící voda v širokém korytu, vyplašený zajíc, který jezevčíka vyprovokoval ke krátkému, pro něho však předem prohranému běžeckému závodu.

Jediné, co psa očividně nezajímalo, byla jeho panička. Dlouhovlasá blondýna si pomalu vykračovala po říční navigaci, aniž by se rozhlížela okolo sebe. Předpokládala, že pes se neztratí. Za pět měsíců, co zde bydleli, má Filip Střelecký poloostrov zvládnutý do posledních detailů. A odkudkoli se dokáže vrátit domů. Ještě ani jednou se nespletl...

Pětatřicetiletá žena v přiléhavých kalhotách a svetru se na malý okamžik zarazila. Zdálo se jí, že z hustého křoví se na ni někdo dívá. Dokonce mu pod nohama praskla suchá větvička.

Ohlédla se, kde je pes, a přidala do kroku.

Před několika dny jí kamarádky s děsem v očích vyprávěly, že v okolí jejich domovů řádí nějaký úchylák, jistě chlap z města, kdo také jiný, který má na svědomí jedno znásilnění a jeden napůl vydařený pokus. Oběti jsou nějaké šestnáctileté holky. Samo sebou také z města. Vina je samozřejmě i na jejich straně. Co se mají courat samotné v rozlehlém parku! Všechny takové, zvláště když chodí v krátkých sukních a kroutí zadkem jako herečky ve starých italských filmech, musí vědět, že si koledují o malér!

Na druhou stranu je ale třeba vzít v úvahu, že k přepadení došlo jen kousek od vilek. To znamená, že všechny ženy ze satelitního městečka, a samozřejmě i jejich děti, jsou ve velkém nebezpečí.

Což platí v první řadě právě pro ni, neboť její toulky s jezevčíkem jsou za těchto okolností přinejmenším riskantní. Chodí s ním i do míst, kam ony by se bály strčit hlavu i s revolverem v ruce. Přitom kdyby se něco semlelo, tak by ji jezevčík rozhodně nezachránil...

Klára Francová poděkovala za varování, uznala, že její Filip opravdu není pes obranář, ale dál s ním chodila, kam ji napadlo. Pevně věřila, že by se násilníkovi dokázala ubránit. Kdysi, to byla ještě doopravdy mladá, věnovala značnou část svého volného času závodnímu judu. Nikdy sice nedosáhla žádných velkých sportovních úspěchů, ale nepatřila ani mezi úplné nešiky. Měla proto jakousi vnitřní jistotu, že by se každému útočníkovi dokázala ubránit. Zejména pokud by se jednalo o vyššího prošedivělého asi padesátiletého chlapíka, kterého téměř denně potkává na svých toulkách s Filipem. Vypadá na nezaměstnaného, který se z nedostatku jiné činnosti toulá po Střeláku. Ale ten pro ni rozhodně nepředstavuje žádné nebezpečí. Kdyby k ní přistoupil zepředu, chytila by ho za límec, vykročila by levou nohou, přenesla by váhu těla na druhou stranu a pak by hodila útočníka do protipohybu...

Nedomyslela. Útok začal zezadu a úder obuškem do hlavy udělal své. Klára Francová se skácela na zem jako podťatá. A muž v černých džínách a černé bundě, který ji silou zasáhl látkovým sáčkem naplněným mokrým pískem, chytil svou oběť za ruce a zatáhl ji z cesty do nedalekého křoví.

Jezevčík Filip chvíli štěkal, ale když si ho jeho panička nevšímala, rozhodl se vrátit jí nezájem i s úroky. Otočil se od dvojice, která na jeho psí vkus hrála podivnou hru, a znovu se věnoval vlastním zálibám.

Násilník stáhl z Kláry Francové svetr a v duchu velice ocenil, že pod ním má na sobě už jenom lehké a možná pánské tílko, které ovšem nedokáže skrýt nic z toho, čím ji příroda vybavila. Patrně při tom pohledu cítil silné vzrušení, protože se mu roztřásly ruce. Zbavit blondýnu kalhot a spodního prádla proto nebylo z jeho pohledu vůbec jednoduché.

Viditelně však nespěchal. Podle všeho byl skálopevně přesvědčený, že ho na liduprázdném místě nemůže nikdo vyrušit. Ani Klára Francová, jejíž jméno ovšem neznal, mu nebude schopna v ničem zabránit. Až se probere z bezvědomí, zjistí, že leží na chladné zemi úplně nahá. Samozřejmě jí dojde, co se stalo. Ale podle jeho zkušeností bude mlčet jako hrob. Hubu na špacír si před policií pouštějí jenom mladé pitomé holky, kterým nezáleží na pověsti. Budoucí lékařky, manažerky či učitelky, zkrátka studentky vysokých škol, nejsou zdaleka tak sdílné. Zejména pokud chtějí svůj profesionální život spojit s malými městy či obcemi. A skutečně úspěšné ženy či manželky úspěšných mužů mlčí za všech okolností. Výjimkou by mohl být pouze fakt, že některá z nich se nechrání žádnou antikoncepcí a po znásilnění by otěhotněla. Ale on sám žádný takový případ nezná. A to už toho má za sebou poměrně dost: šest ženských ve městě a okolí. A nebýt těch dvou husiček, z nichž zejména ta první spíš znásilnila jeho než on ji, tak o něm skoro nikdo neví...

Zkontroloval dech ležící ženy a ujistil se, že stále nereaguje na žádné podněty. Velice spokojeně se usmál. Tohle byl jeho styl. Když svou oběť pádnou ránou uspí, nemůže se nejenom bránit, ale ani neví, jak vypadal ten, kdo ji přepadl.

Václav Vácha ležel za jiným křoviskem a stále se nedokázal rozhodnout. V prvním momentu se chystal na násilníka vrhnout a pomoci půvabné ženě, kterou, jak to tak vypadá, nesledoval sám. Jenomže se na okamžik zarazil, aby alespoň zhruba odhadl poměr sil. Nevyzníval v jeho prospěch. Muž byl mladý a silný. Ale nejenom to...

Když Vácha konečně zahlédl jeho obličej, přepadl jej třas. Kromě toho se potil jako štvané zvíře. A pak už se jenom díval a hleděl, aby se mu vryl do paměti každý detail. Neboť násilníkem nebyl nikdo jiný, než syn známého finančníka, proslulého svými obchody, úspěchy i dluhy. Otec bydlel ve městě, synovi, s nímž měl neustálé problémy, koupil vilku v satelitním městečku...

"Kamaráde," šeptal Vácha téměř neslyšně. "Ty nebo tvůj táta mi za mlčení zaplatíte miliony. A já už nikdy nebudu muset krást."

O deset minut později se Vácha zvedl na nohy. To už byl mladík oblečený a na cestě zpět k městu. K vědomí se zvolna probírala i Klára Francová. Sténala, naříkala, ale Vácha si dal pozor, aby nepodlehl žádnému soucitu. Jednalo se přece o peníze...

V následujících hodinách šlo všechno ráz naráz. Vácha se vrátil domů, z úkrytu ve spíži, kam sám před sebou schovával peníze na nájemné a na živobytí, aby je neutratil v hospodě za přemíru piva a cigaret, vytáhl tři stokoruny a šel si koupit kartu do telefonních automatů. Věděl totiž zcela přesně, že automaty na mince nikde ve městě nefungují. Nikoli však vinou jejich poruchovosti, ale proto, že mládenci s prázdnými kapsami se občas rádi podívají do jejich vnitřností.

Vybavený zcela podle svých požadavků skončil v jedné telefonní budce, ze které ještě nezmizely Zlaté stránky. Chvíli v nich listoval a pak konečně našel číslo banky, do které se chtěl dovolat.

Dáma na ústředně byla velice komisní, když jí sdělil, že chce mluvit pouze s generálním ředitelem. Ale když jí rázně vysvětlil, že pokud ho nespojí, dostane se jeden člen ředitelovy rodiny do nepředstavitelného maléru, který ohrozí pověst samotného šéfa, požádala Váchu, který se jí samozřejmě představil smyšleným jménem, aby chvilku počkal.

Za pár vteřin to v telefonu zapraskalo a ozval se hluboký sebevědomý hlas: "Jestli mě zbytečně vyrušujete ve snaze o podvod či nějaké osočení, pak raději hned zavěste. Pokusů o vydírání na základě neexistujících skutečností jsem už zažil dost."

"Jenomže tyhle nejsou vymyšlené," nenechal se Vácha odradit. A vylíčil generálnímu řediteli všechno, co viděl.

"Kolik chcete?" Ředitel byl zřejmě muž činu, který přesně rozpoznal, že je to on, kdo tahá za kratší konec provazu. "A co mi za ty peníze poskytnete?"

"Milion ve stokorunách. A budete mít jistotu, že budu mlčet jako hrob."

"Kdy?"

"Ještě dnes. V opačném případě by policii jistě zajímalo... Nebo manžela oné dámy. Víte, on je stejně jako vy velké zvíře a udělal by vám nejspíš ve společnosti takovou ostudu, že..."

"Nechte si svoje úvahy. Dostanete milion. Ale potvrdíte mi jeho příjem. Abych měl i já jistotu, že se vaše požadavky nebudou stupňovat a že splníte, co jste slíbil. Protože vyděrače nemá ráda ani policie, ani soudci. Takže jak se doopravdy jmenujete a kde bydlíte..."

Ředitel byl podle Váchy doopravdy třída. Ale pro jistotu se rozhodl udělat něco pro svou bezpečnost. "Napsal jsem všechno, co jsem viděl, na papír a uschoval to u notáře. Kdyby se mi něco stalo..."

"Jste profík," zasmál se ředitel a oznámil: "Za dvě hodiny seďte doma. Přijde tam osobně můj syn. I s penězi. Za blbost se zkrátka platí..."

Přesně ve stanovenou dobu zazvonil u Váchových dveří v pátém poschodí činžovního domu zvonek. Vácha se netrpělivě zvedl a šel otevřít. Na prahu stál skutečně mladík v černém. "Měl jsi kliku, šmejde," šel bez vyzvání dovnitř a hodil na stůl kufřík. "Fotr se podělal. Jenomže já ne," sáhl do kapsy a vylovil velkou automatickou pistoli s tlumičem. "V tom kufru je doopravdy milion, jenomže ty si ho neužiješ. Obávám se totiž, že bys stejně kecal. A nemám ti to za zlé. Jenom mrtvoly mlčí. Takže se staneš mrtvolou. Na ten tvůj kec s notářem nedám. A i kdyby to byla pravda, těch pár notářů, co je ve městě, obejdu, a každý mi za tyhle prachy," otevřel kufřík a zase jej zaklapl, "dá obálku i s poděkováním, že jsem ho zbavil starostí... Mám tě zastřelit, nebo vyskočíš z okna? To druhé by bylo stylovější," zvedl ruku a namířil na Váchovu hlavu.

Víc už toho nestihl. Z chodby do bytu, jehož dveře za sebou mladík nezavřel, vpadli dva policisté v civilu a srazili násilníka na zem.

Když mu nasadili pouta, zavrtěl jeden z nich hlavou: "Václave," díval se na Váchu upřeně, "ty máš štěstí, že si ta krásná blondýnka myslela, že tím, kdo ji znásilnil, jsi byl ty. Protože tebe potkávala na Střeláku... Dala nám dost slušný popis, takže jsme se na tebe šli podívat, přestože jsme nevěřili... A měli jsme pravdu. Díky tomu jsi na živu. Ale že se z tebe stane na stará kolena vyděrač... Já měl jistotu, že umřeš jako vcelku seriózní zloděj!"

Policista si oprášil špinavá kolena a pak ještě dodal: "Ale zdá se mi, že ztráta jistoty dneska postihla víc lidí včetně jednoho psa. Takže je těžké se čehokoli dovolávat..."