"Vy pořád nechápete, že když dětem podáváte hrůzu jako zajímavou podívanou, že je na ni zvykáte jako na nic. - O zločinech dětí se dovídáme pořád. Vyšetřovatel případ vždycky odloží. Někde jsem slyšel nebo četl, že do škol přicházejí děti nevychovaných rodičů. Rodiče kazí režim: dřív to byl komunistický, dnes je to tento... nášský. On vede hrůzu jako zboží a zisk za cokoliv skoro jako ctnost. Toho kupce zavřít! ..."

Zhruba v dubnu 2001 zachytili policisté specializovaní na problematiku problémové mládeže signály z místního podsvětí, že se mezi dětmi a nezletilou mládeží začínají zhusta objevovat modely letadel. Krabice s neslepenými stavebnicemi funkčních, rádiem řízených hraček, které jsou novotou zářící a v originálním balení uchovávané.

Na tomto jevu či faktu samotném by ještě nemuselo být nic zlého, kdyby firma HYLE nebyla bývala zastavila někdy v letech 1997-8 svoji činnost a nepřestala na tuzemský trh dodávat své úspěšné a kutilskými fandy ceněné modelářské výrobky.

(Dovolte drobnou odbočku na vysvětlenou:

V první polovině devadesátých let založil podnik HYLE - většinu pojmenování jsme pozměnili - v malém středočeském městě nadšený modelář a oboru velice znalý inženýr. Podnikatelství s malými letadélky, zejména na vodě přistávajícími, a s lodními modely zprvu čile prosperovalo. Jeho zřizovatel a majitel se dostal dokonce kamsi na pomyslnou čtvrtou příčku mezi obdobnými továrničkami v nově vzniklé České republice. Pak následoval dnes již bezmála klasický vývoj. Zdařilý nápad od původního obchodního projektanta koupil nadšený podnikatel z Prahy. Nevěděl zřejmě zhola nic o podnikatelské oblasti, do níž se pustil. Neměl zmapovaný trh, nerozebral si své ani chystané technologické možnosti. Plně důvěřoval vlastním velkým očím a pustil se do obrovských investic. Jenom za 6-8 milionů korun si pořídil speciální americký lékařský laser Daimond Coherent, programovatelný na automatické vyřezávání jednotlivých dílů modelů z balzových desek. Byla to špičková, leč nevhodná mašina. Laserový paprsek opaloval okraje balzy, komplikovala se finální úprava modelů. Mamutí úvěr vyžadoval nesmírné objemy výroby, ale potřebný odbyt letadélek se nemohl dostavit. Exkluzivní dárky si v této zemi dopřává pouze omezený počet fanoušků a vyznavačů "modelařiny". Firma se dostala do neřešitelných trablů. Nebylo to tunelování, nicméně špatná obchodně investiční politika přivedla firmu HYLE k pádu. Zaměstnanci dostali ze dne na den výpověď, objekt byl uzavřen, provoz takříkajíc zakonzervován ve stavu, v jakém tam poslední dělník pověsil pilu na zeď či šroubovák na stůl odložil. Sklad přitom přetékal hotovým zbožím, kolem výrobních linek všude spousta drahého materiálu, řádově v milionových hodnotách. Podnik nebyl okamžitě "cugrunt", nešel do bankrotu, nebyl na něj vyhlášen konkurz - řešily se dlouze jen vnitřní jeho vlastnické vztahy ...)

K signálům galérky se policistům rychle připojovaly tipy na možné netradiční, přesněji nelegální modelářské podnikatele. Ruka zákona případ rázně a systematicky rozjela. Inspektoři vyslýchaly osoby, o nichž se vědělo, že s výrobky HYLE operovali. Prověřoval se současně každý jedinec, u něhož měly krabice původních nesestavených modelů skončit.

Dlužno připustit, že drobným problémem bylo hned na počátku akce nalezení člověka oprávněného vstoupit do stále uzavřeného areálu kýžené fabričky. Pomohl výpis z obchodního rejstříku, z hlavního města se dostavil jednatel firmy a zpřístupnil firemní prostory. Jestliže se někdy mluví o vybydlených bytech, zde se policisté setkali se zcela dokonale vykradeným, vyrabovaným prostředím, s terénem zničeným jako někde v nešťastných afghánských končinách.

První odhady škod se okamžitě šplhaly ke hladině jednoho milionu korun. Chyběla např. samostatná laserová hlava zmíněného průmyslového robota - kousek velikosti dvou krabiček cigaret, bratru za deset tisíc dolarů, tedy hodně přes čtvrt milionu českých peněz.

Postupně se prokázalo, že rozkrádací návštěvy probíhaly v HYLE od listopadu 2000 do ledna 2001. Stopa byla vlastně trošku uleželá, vychladlá, přesto se některé věci - jako hmotné důkazy - podařilo zajistit. Třeba topná tělesa, ventilátory topných pecí, které sloužily k vypékání laminátových součástek modelů, nějaké letecké motorky do létacích atrakcí podniku a další drobnosti. Pár procent, ne-li promilí z celkových ztrát na majetku poškozených.

Pak to jeden z podezřelých položil. Zachoval se jako dobrý hráč mariáše ve třech, z prvního vynesení - obrazně vyjádřeno - mu došlo, kdo a jaké karty drží v ruce, a doznal vše. Přístupové cesty, seznam účastníků hezké hry, konkrétní data, adresu pražského bazaru specializovaného na modely atd.

Nyní na okamžik větší odbočení do životopisu pachatelů:

Celkem jich bylo sedm. Mozkem, vůdčím - ideovým i organizátorským - duchem byla trojice bratrů Dundíků. David, Robert a nejmladší mazánek Janeček se jako výrazně delikventní mládež projevovali - a byli takto policii známí - od poloviny devadesátých let. Už tehdy ve stylu organizovaného, týmového zločinu vykrádali telefonní automaty. Posléze asistovali jako plnohodnotní spolupachatelé u sedmi či osminásobné loupeže. Lze to považovat za jejich svým způsobem maturitní zkoušku. Hlavní viník tenkrát vyfasoval 8 let, oni byli "odloženi", nejstarší odešel od soudu s podmínkou.

Je prokazatelné, že místo dětským hrám se odmalička věnovali nikoliv drobným krádežím čokolády, ale hned kvalifikované, zásadnější kriminalitě. Zbojnických závažnějších kousků se dopouštěli jako na běžícím pásu. Na přelomu let 1999 a 2000 ve zrovna delší dobu nepoužívané restauraci a diskotékovém sále způsobili škodu přibližně za čtvrt milionu korun. Přitom jejich zisk byl neobyčejně nízký.

Zcizovali pouzdra samozavíračů na dveře, vymontovali z každého necelý kilogram mosazi - ku zhodnocení ve sběrně barevných kovů - a hydraulický olej vylévali na cennou podlahovou krytinu. Uspořádali si v klidu uzavřeného podniku silvestrovskou merendu. Okno zatemnili čtvercem dvakrát dva metry velkým. Vyřízli jej uprostřed koberce oceňovaného na třicet pět tisíc korun. Odcizili keramiku a naházeli ji do potoka. Neměli ponětí, co vzali do rukou. Jednalo se bohužel o repliky starověkých medicínských nádob. Zničili třeba dvojmisku, dvě na sebe pasující polokoule, napodobeninu výbavy z Ištařina chrámu v Babylonu - odhadem dobře 10 000 korun.

Měsíc co měsíc přibýval zářez na pažbách "nízko zavěšených koltů" nedospělých zlotřilců. Policie jednotlivé činy nestačila ani zpracovávat. Vrcholem byla akce HYLE.

Doplňme si ale charakteristiku sedmi darebných. Jediný Arnošt Rikl je plnoletý (hrozí mu až osmiletý trest), vychodil základní školu, má minulost aktivního toxikomana, čerstvě se vrátil z výkonu trestu a v době rozebírání modelářské provozovny patřil mezi nezaměstnané. Jiří Souhrada, absolvent zvláštní školy, nevyučen, snad veden na nejbližším úřadu práce, těsně před osmnáctinami. Roman Šlajs těsně nad 15 let věku, žák 9. třídy ZŠ. Zbývá Martin Grillo, nezletilý, doposud žák zvláštní školy.

A ještě zpět ke slavné trojici. David Dundík, úspěšně uzavřená zvláštní škola, bez učení, nezaměstnaný. Bratříček Robert v základní škole, přes časté absence zvládá leccos z učiva skoro levou zadní. Jan Dundík ve zvláštní škole (nyní jediný v ústavní výchově). Dundíkovic vlastní otec kdesi mimo rodičovský vliv na své ratolesti ...

Když tedy jeden z předpokládaných pachatelů v plném rozsahu přiznal barvu, vypravili se policista z obvodního oddělení a jeho kolega z příslušné kriminální služby do Prahy poohlédnout se po bazarech.

Významné je zdůraznění, že to bylo - na štěstí, jak se ukáže - služebním formanem.

Na Žižkově našli v udaných místech prodejnu chlazené drůbeže, ale na okraji výlohy tam byla i cedulička, kam se přestěhovala někdejší mírně odborně zaměřená prodejna různě použitým zbožím.

V pátračích zvonila malá dušička, čtyři měsíce starý hřích a ještě stěhování k tomu, no, přejeli přes pár bloků, snad se aspoň něco málo najde.

Pak vstoupili do jiného krámu a hned na prahu té svatyně viděli, že - jak se slangově říkává - dobojováno jest! Jedna celá stěna, veškeré regály, police v nich, všude samé trumfy podniku HYLE (možná od spojení hydroletadla?) v originál škatulích! Přestože výrobce 3-4 roky oficiálně nikam ničehož nedodával! A jeho produkce se objevovala mezi modeláři pouze ve smontované, "ojeté" podobě. Detektivové byli u zdroje, v cíli.

Odjezd přeplněného kombíku byl na hranici přestupku vůči dopravním předpisům. Vedle řidiče seděl parťák s psacím strojem - jako miminem - na kolenou, vzadu "pramen" obložený plováky na malé hydroplány (podnikatelství HYLE drželo takřka monopolní pozici producenta těchto zvláštních laminátových dílů i pro jiné obdobné firmy), v kufru neprodyšně vyštosováno krabicemi létacích strojků v rozebraném provedení.

Průběžně zajišťovali strážci zákonných norem další věci z vybílených dílen, nábytek příkladně, a ve finále to musela na vyšetřovačku přetransportovat avie.

Vyjasnilo se, že mládežníci vyrazili okýnko na toalety, přes něž vstoupili do výrobní haly, středem vešli do otevřené kanceláře pana ředitele, objevili panel s náhradními klíči a stali se rázem hradními pány s přístupem kamkoliv.

Sortiment expedovali pohodlně dveřmi, pouze vrata si nedovedli zprůchodnit. Do poklidné postranní uličky, což bylo pro ně příznivé, přecházeli horem. To si občas hrábli na dno sil - namátkou vyjmenováno, když odnášeli třeba kovový stůl se skleněnou deskou.

Zásoby obchodního artiklu nosili do Dundíkovic sklepa. V rámci šetření sil si nevratně zapůjčili v supermarketu, který měli při cestě, dva aluminiové nákupní vozíky (nevložili do nich potřebné a zanedbatelné pětikorunky, řetízky trpělivě vypáčili - při tehdejší přestupkové rovině škody za 7 000 a při hodnotě jednoho každého kodrcáku za čtyři a půl tisíce penízků to byl samostatný další kriminální delikt!). Vždycky hned následující den lifrovali materiál autobusem neb různými auty do metropole.

Všichni provinilci se takzvaně dělali na svobodě. Projevovali se v širokém spektru přístupu k policejním rozhovorům. Od již popsaného spontánního doznání, kdy borci bylo nad slunce jasnější, jak již naznačeno, že policie drží list, který se nedá přebít, k výpovědím: vzpomínám si málo, vybavuju si než trošku, já nic, to ty ostatní, já nic neudělal, až po: já se s váma nemám o čem bavit. A Dundíci (chcete-li Dundíkové, obojí je správně) hráli nejzatvrzelejší notu.

Posléze byl sedmnáctiletý David přece jen usazen do vazby, nasčítaly se mu totiž jiná prohřešení. Potom se k němu v září 2001 přidal též bráška Robert (pustil se do operací na vlastní triko, uloupnul vrstevníkovi malý motocykl Simson a policista s dvaadvacetiletou služební zkušeností prvně s uspokojeným údivem zažil "zašití" mladíka s věkem patnácti let a osmi měsíců). Soud v tu chvíli nejspíš usoudil, že tak narušené dítě zastaví před pácháním nové a nové kriminality jedině mříže - a že před chráněním zájmů "bezbranného dítka" má v této kauze přednost ochrana společnosti (Robík si odkroutil první tři měsíce).

Bezmála vzorové, modelové okolnosti - situace - kolem dnes odvyprávěného případu (doposud stále soudně nedořešeného) se snad přece jen budou v jednom vývojovém bodě vymykat běžné praxi. Tentokrát se pravděpodobně soudu podaří vsadit i nejméně dva provinilce mladší osmnácti let do bezpodmínečného výkonu trestu.

Jestli je to alespoň trochu napraví, toť jasná otázka s nejistou odpovědí v blízké budoucnosti ...

Připravil Jaroslav Kopic