KLUKOVSKÝ SEN

Legendárnímu praotci Čechovi se často vytýká, že měl při své osudové pouti zvané stěhování národů jít ještě o trochu dál a získat alespoň malý kousek mořského pobřeží. Nestalo se tak, a proto si i v nejzápadnějším městě republiky, v Aši, můžeme nechat o nádherných lodích a o hukotu příboje jenom zdát.

Praporčík cizinecké a pohraniční police Bohuslav Karban si svůj klukovský námořnický sen splnil vlastně nadvakrát. Devět let pracoval jako elektrikář u Československé plavby dunajské, plavil se nejen po řece, ale i po Černém a Středozemním moři, a když pak po rozpadu republiky usoudil, že toulavého života už bylo dost, a natrvalo se vrátil do rodného města, zůstal lodím věrný alespoň jako modelář.

Škunery, brigy, korvety, lodě, na kterých se plavil Kolumbus, podobně jako velké plachetnice dodnes plující po mořích, to vše začarováno do prázdných lahví a žárovek činí z pracovny a obývacího pokoje pozoruhodný přístav.

"Víte, on je to podle tradice takový starý námořnický koníček," poznamenal Bohuslav Karban. "V časech dálkových plaveb se na jižní polokouli v okolí čtyřicáté rovnoběžky dostávaly plachetnice dost často do míst, kde panovalo absolutní bezvětří, což představovalo měsíc i dva nekonečného čekání, až se počasí trochu umoudří. Nudící se námořníci se pokoušeli táhnout lodě za čluny s vesly, zřejmě taky hodně pili a do prázdných lahví skládali první modely. Ten nejstarší zachovalý je z roku 1762, neběží sice o žádné mistrovské dílo, ale je to uctívaný předchůdce modelářské kategorie c - 5, tedy maket lodí umístěných ve skleněných obalech. V pravidlech dnešních soutěží je přesně definována maximální velikost vstupního otvoru, nejde totiž jenom o lahve, ale také například o žárovky, jejichž výhoda spočívá v tom, že tenké sklo nezkresluje a model je možné prohlížet i do těch nejmenších detailů."

JAK SE TO DĚLÁ

"To si člověk nejdřív vybere nějakou pěknou lahev nebo žárovku, potom hledá v archivech a knihovnách loď, která by se dovnitř nejlépe hodila.

Jednou se mi například zalíbila školní plachetnice jednoho z největších rejdařů v Dánsku, pana Luritzena, napsal jsem si do Kodaně a obratem jsem dostal celý štos nákresů a konstrukčních plánů. Propočítal jsem měřítko příslušného zmenšení a pustil se do práce. Nejvíc času zabere stavba modelu venku na stole, rozebrání a následné sestavení v lahvi už je mnohem snazší. Podle velikosti a složitosti dá jeden exemplář tak třicet až šedesát hodin práce. Když jsem byl hotov, poslal jsem fotografii modelu majiteli té plachetnice a asi se mu to líbilo, protože snímek otiskl na titulní straně uznávaného rejdařského časopisu.

Klasická legenda o starém námořníkovi, který celý život sestavuje pinzetkou škuner ve flašce, a když se láhev náhodou rozbije, tak se v zoufalství oběsí na ráhně, je poněkud přehnaná. Dostat dobře udělanou loď do skla je záležitost na několik hodin."

SOUTĚŽE

Každoročně probíhá mistrovství republiky, ve dvouletých cyklech se střídají mistrovství Evropy a mistrovství světa. Karbanova sbírka získaných cen je úctyhodná, za jiné připomeňme třikrát opakovanou bronzovou medaili ze světových šampionátů ve Švýcarsku, v Polsku a v Belgii.

"Samozřejmě, že člověka každé uznání těší, zvlášť z těch mezinárodních soutěží, kde se scházejí opravdoví mistři. Francouzi například představují dnešní světovou špičku, Němci jsou dobří, Rusové výborní, Číňani se svým smyslem pro nejdrobnější detaily jsou vynikající. Myslím, že je docela hezké, když se mezi takovou elitu dostane modelář ze státu ryze vnitrozemského. Nicméně potěšení z nějaké trofeje nemusí být úměrné jejímu významu. Letos v lednu třeba proběhla v Olomouci soutěž spojená s velikánskou výstavou renomovaných modelářských firem, k vidění tam snad bylo všechno, co se v oboru vyrábí. To bylo něco pro děti, hlavně pro kluky, sám sebe jsem viděl, s jakou dychtivostí bych lepil nos na vitríny v době, kdy mi bylo tak deset dvanáct let.

No, a když všechno skončilo, přišli za mnou pořadatelé s tím, že jsem vyhrál anketu o exemplář, který se líbil nejvíc. A právě tahle cena dětského publika, výhra nad nesčetnými dokonalými průmyslově vyráběnými modely, mi udělala větší radost než medaile ze světového mistrovství."

KUCHAŘ

V obchodech se suvenýry se občas objeví lodní makety ve skleněných lahvích, nejčastěji jsou to ovšem kašírované sériové rychlovky, dna nádob bývají odříznutá a znovu přilepená, lodičky uvnitř jsou výlisky z barevných plastů.

"Skutečné modely se většinou neprodávají," usmál se Bohuslav Karban, "vzhledem k pracnosti by totiž byly příliš drahé. To spíš člověk takovou věc postaví, a potom někomu věmuje jako dárek. Jednou, vzpomínám, jsme na Dunaji zamrzli, téměř celá posádka odjela domů a na ledem uvězněné lodi zůstal jen kapitán, já, coby elektrikář, a kuchař. Nu a ten kluk z kuchyně nepřišel s tím, abych mu nějaký model dal, ale povídal, že by se to moc rád naučil, protože by si chtěl takovou loď postavit sám. To se mi líbilo, tak jsme vzali dvě stejné flašky a já ho krůček po krůčku učil. Trup, stěžně, plachty. Nejdřív mu to moc nešlo, ovšem rychle se zdokonaloval, a když jsme končili, měl obrovskou radost z toho, co vlastně dokázal.

Časem led roztál, posádka se vrátila, na konci plavby jsme se rozešli a už jsem ho nikdy neviděl. Nevím, co dělá, jestli se ještě pořád plaví nebo vaří někde na pevnině, ale vždycky, když jedu na nějakou větší modelářskou soutěž, tak si říkám, že se tam možná setkáme a že ho podle stylu práce poznám."

VÁLKA

Devět let služby na lodích přineslo něco víc než solidní znalost několika jazyků, která se tak dobře uplatní právě u cizinecké policie. Především spoustu zážitků. Některé až kuriózní a zábavné, třeba když se do Oděsy převážel cirkusový zvěřinec, jiné dobrodružné a kruté. Dva roky proplouvaly čluny místy, kde zuřila válka. Jednou měli navrch Srbové, jindy Chorvati, tekla krev a duněla dělostřelba. Vyplouvalo se za úsvitu, kdy ranní chlad otupil nekonečnou bojechtivost, motory pracovaly na plný plyn, aby co nejdřív zanechaly válku za zádí.

"Naše vlajka byla oběma stranami poměrně respektovaná, mnohem častěji se střílelo po plavidlech jiných států."

Československá vlajka byla respektovaná, ale i to mělo své meze. Jednou jeden slovenský kapitán, vášnivý radioamatér, porušil zákaz vysílání a svým kolegům poslal zprávu přímo z bojiště. Armádní odposlech depeši zachytil a odpověděl palbou, zděšená posádka zalehla ve strojovně a čert ví, jak by všechno dopadlo, kdyby nakonec těžce poškozenou loď nevytáhl z ohně ukrajinský remorkér. Vlastně byl skoro zázrak, že tenhle furiantský kousek nikdo nezaplatil životem.

"Námořnická životní etapa mi toho dala spoustu," řekl Bohuslav Karban, "ale snad nejdůležitější z toho je smysl pro partu. Na lodi se křivák neutají a zpravidla opouští posádku v prvním možném přístavu. Myslím, že něco podobného by slušelo i řadě jiných povolání."

LODĚNICE

Obývací pokoj rodinného domku v Aši připomíná velikou historickou loděnici. Elegance lodních trupů, pyšné stěžně, ráhna a plachty připravené rozletět se po vlnách. Kdyby tuhle námořnickou krásu znal jeden dávný praotec, tak by možná...

Ale dost. To už je přece obehraná písnička.

Antonín Jirotka