Nebezpečí návratu
	ZOJA TURKOVÁ

Silnička se klikatila krajinou pokrytou sytou jarní zelení, která až bodala do očí. Domek u křižovatky, který se už tolikrát stal svědkem dopravní nehody, zářil novou jasně červenou střechou a bílou omítkou, také zahrada s úhlednými záhony byla čerstvě oplocená. Pamatoval jsem si to tu jako starou barabiznu obklopenou houštím a kopřivami... Žil v ní tehdy víc než osmdesátiletý vdovec, jméno ne a ne se mi vybavit v paměti, který prakticky nevycházel z domu, nákupy mu vždy začátkem a koncem týdne vozila prodavačka z nedaleké vesnice, když se z obchodu vracela domů. Jednoho dne přijela, a on už žádný nákup nepotřeboval.

Vzpomínky...

Ta prodavačka měla dceru asi mého věku. Marie. Moc hezká holka. Často chodila do naší vesnice i se svými bratry na zábavy v kulturáku, které byly vyhlášené široko daleko. Kde je jí asi konec? Vždycky říkala, že v tomhle zapadákově nezůstane, v čemž si náramně notovala s mou první láskou - Vendulou.

Sakra, proč přemýšlím o takovýchle hloupostech? Měl bych se spíš snažit vzpomenout si na okolnosti té tragické smrti, na lidi od nás ze vsi, abych nevypadal jako hlupák, až přijedu... Nebo spíš člověk, který udělal všechno pro to, aby zapomněl... Což by vlastně byla do značné míry pravda. Lepší je zapomenout než vzpomínat ve zlém.

Odbočil jsem na Sestřín, zbývá mi posledních pár kilometrů.

Najednou jsem měl neodolatelnou chuť otočit a vrátit se domů. Co tu teď, po dvanácti letech, pohledávám? Proč mě Tonda tak naléhavě zve? Nerozešli jsme se přece vůbec v dobrém, z vesnice mě doslova vyštípali...

Tonda Sypovský. Kamarád už od doby, kdy jsme k pobíhání po zahradě nepotřebovali ani kraťasy. Vojta, jeho o pět let starší bratr na nás dohlížel, abychom se příliš nepřiblížili potoku, nespadli do studánky, neotvírali králíkárny, jejichž obyvatelé vždy vděčně využili situace a vzali roha...

Vojta se jako chůva příliš neosvědčil, to až později, když jsme vedli šiškové války s "horňáky", nám byly jeho věk a síla ku prospěchu. Party kluků z Horních a Dolních Lánů spolu soupeřily už od nepaměti. Nebyl jsem sice místní, dojížděl jsem jen za strýcem, ale ten bydlel "dole", a tak jsem zcela automaticky zapadl mezi "dolňáky", což mě ve věku - řekněme doznívající puberty - dost štvalo, jelikož jsem zahořel láskou k jedné "horňačce", a to bylo samozřejmě nepřípustné. Vendula ovšem moje city opětovala, scházeli jsme se tajně v lese, ale naše schůzky spočívaly jen v hledání nejrůznějších skrýší, takže jsme si v obavách, že nás vystopuje jedna nebo druhá parta, nestačili dát ani pusu. To - a ještě o dost víc - se podařilo až za pár let Vojtovi. A když Vojta na čas opustil vesnici, Tonda zaujal jeho místo. Což se pak průběžně střídalo. Vždycky když ve "velkém světě" pohořela, vrátila se do Lánů a snažila se zakotvit u Sypovských, ať už u Tondy, nebo u Vojty.

Jestlipak bych ji poznal, kdyby v Lánech ještě žila a já ji tam teď potkal? Před těmi dvanácti lety to byla fakt krásná ženská a byla si toho vědoma. Stačilo, aby k chlapovi s úsměvem natáhla dlaň, a hned jí z ní zobal. Nechci zbytečně dělat ramena, ale v tom jsem se od ostatních lišil. Nemám tyhle typy právě v lásce. Líbila se mi, to jistě, v posteli bych vedle ní nečinně neležel, kdybych už se tam ocitl, ale dal jsem přednost tomu, aby k něčemu takovému nedošlo. Protože ona nebyla v odkopávání svých milenců nijak vybíravá. A sbírat pak o sobě posměšky, jak jsem nemožný... To nemám zapotřebí.

Tondu takhle odkopla hned třikrát. Pokaždé se zapřísahal, že už se na ni pro jistotu ani nepodívá, a stejně do toho zase vždycky znovu spadl. Naposledy navíc za tak tragických okolností... Byl přesvědčený, že Vendula své světáctví, či jak to nazvat, jen předstírá, že je to ve skutečnosti hodná holka, která, i když má v pětatřiceti za sebou dvě nevydařená manželství, neboť nevydržela být manželovi věrná déle než půl roku, je prostě jen nešťastná, protože nemůže narazit na muže, s nímž by se dalo žít.

Vždycky to byl snílek...

Snílek, který mě teď prosí o pomoc a snad chce zase obnovit naše přátelství. Je něco takového vůbec možné? Po dvanácti letech, co jsme si neposlali ani pohled k Vánocům. Když se tehdy, po Vojtově smrti, doslova postaral o to, aby mě z Lánů vyštípali. Když mi do očí tvrdil, že jsem lhář, a že lžu jen proto, že mu závidím, že se u něj Vendula trvale usídlila.

Ano, říkal trvale, a to spolu byli sotva měsíc. Chudák Tonda, jestli ho pak znovu opustila. Musel ji fakt moc milovat. Nevím, kdy přesně se do ní zamiloval, ale každopádně mu to vydrželo až do jeho osmatřiceti let, kdy jsem ho viděl naposledy. Toleroval, že vystřídala všechny jeho kamarády a spoustu dalších, o nichž ani nevěděl, že jako manželka vždy selhává, nevadilo mu, že když na něj zamávala prstem, měla právě vztah s jeho starším bratrem.

Zabočil jsem na lesní cestu a zastavil. Nebylo by lepší se na všechno vykašlat, hodit ty vzpomínky, které mi Tondův dopis zase vrátil, za hlavu? Vždyť co tam mám co pohledávat? Vyštvali mě, dali mi jasně najevo, že jsem, co se týče Lánů, persona non grata. Marně jsem vysvětloval, že jsem na policii svědčil jen o tom, co jsem skutečně věděl, že jsem nechtěl nikomu přitížit, a už vůbec ne svému nejlepšímu příteli, nikdo mě neposlouchal, nikdo se se mnou nebavil. Jako advokát bych prý mohl vědět, že všechna fakta se dají interpretovat různě, a že právě advokáti tohle umění dokonale zvládají.

A když za pár měsíců poté strýc zemřel a odkázal mi svou chalupu, přivítali mě sousedé jednoznačně: Klidně si ji nech. Ale nepočítej s tím, že když sem přijedeš, tak tě někdo třeba jen pozdraví.

Moje žena, naivka, byla přesvědčena, že ta nepřátelská nálada pomine, počkáme prý tak půl roku, až budou mít sousedé jiné starosti. Jenomže ten jejich obranný val, navršený z balvanů zášti a nenávisti, nezmizel. Přijeli jsme na chalupu před prázdninami - jen tak zkusmo, na víkend, a hned jsme zjistili, že to byl omyl. Koho jsme potkali, jen si odplivl. V noci kámen v okně... Rozříznutá pneumatika - jen jedna, abychom mohli rychle odjet. Naše děti se tam musely cítit jako v karanténě, kdy všichni mají strach, aby od nich nechytili prašivinu. Navečer přišel Tonda Sypovský, zahrada jehož rodiny dřív nebyla od té naší ani oddělena plotem, že má na chalupu kupce, a když hned zmizíme, tak se o všechno postará.

Zmizeli jsme. Byl to sice nádherný kout, kde jsem strávil mnohé nezapomenutelné prázdniny a posléze dovolené, ale jak vidno, ty časy už jsou nenávratně pryč, řekl jsem si v přesvědčení, že už tam nikdy nevkročím. První rok jsem ještě nostalgicky vzpomínal, druhý rok méně, pak jsem to místo mého dětství a mládí vypudil z mysli úplně.

Dvanáct let je dlouhá doba. Koupili jsme chalupu v jiné části republiky, máme tam spoustu přátel, jezdí tam rády naše děti i vnuci, kteří ještě nepotřebují ani kraťasy a pobíhají společně s ostatními po zahradách, jež jsou oddělené živými ploty spíš jen symbolicky.

Proč sem tedy, proboha, vlastně jedu?

Vyndal jsem z kufříku dopis, který mi Tonda před pár dny poslal, abych si ho ještě jednou - naposledy - přečetl, a s definitivní platností se rozhodl: buď hodím zpátečku, nebo zdolám zbývající tři kilometry a vyslechnu si, o co jde. Protože dopis zrovna konkrétními informacemi neoplýval.

"Vím, že lidská paměť má své meze," psal mi Tonda po úvodních frázích, "a také chápu, že nepříjemné vzpomínky je lepší hodit za hlavu. Vůbec bych se nedivil, kdybys u jména Tonda Sypovský začal tápat. Protože na chlapa, který byl dlouhá léta nejlepším kamarádem a pak nejhorším nepřítelem, je lepší zapomenout. Spoléhám se však na to, že přes všechno, cos musel překousnout, neodmítneš volání o pomoc. Proč o tu pomoc žádám právě tebe? Budeš se divit, ale právě proto, žes mi tehdy moc nevěřil. Ten případ - mám samozřejmě na mysli Vojtovu smrt - se znovu otevírá. A jestli je někdo, kdo mě může skutečně dobře hájit, pak jsi to jedině ty. Advokáti z blízkého okolí, na které bych se mohl samozřejmě obrátit, jsou natolik předpojatí, myslím v můj prospěch, že by to u soudu muselo být na první pohled zřejmé. Vím, že si řekneš, že je to ode mne pěkná vychytralost, ale uvažuj jako právník: Co když jsem Vojtu skutečně nezavraždil a budu teď odsouzený jen proto, že bude mít můj právní zástupce klapky na očích a bude opomíjet fakta?"

Tonda nebyl nikdy hloupý, i teď věděl, jak na mě. Neodvolával se na staré přátelství, neomlouval to, jak se ke mně zachoval... Spoléhal na jiné: copak bych mohl pominout takovou výzvu?

Měl pravdu. Byla to právě ta výzva, co mě přiměla sem jet. Jen jsem cestou začal vzpomínat víc, než by si Tonda asi přál. Proto teď, těsně před cílem, tak váhám. Tonda ve svém dopise přesně odměřil informace, aby vzbudil můj zájem a zvědavost. Osobní i profesionální. Nenapsal ani o písmenko víc, než bylo nutné. Proč se případ otevírá? Co jediná svědkyně té tragédie - Vendula? Změnila snad názor a vypovídá jinak než tehdy? Řekl jsem ve své staré výpovědi něco, co by teď mohlo naopak svědčit v Tondův prospěch, zatímco před lety mu to zrovna příliš nepomohlo? Vždyť jsem v podstatě vůbec nic nevěděl...

Stalo se to na jedné z proslulých lánských zábav, pár dní poté, co se krásná Vendula zase vrátila po jakési milostné peripetii do rodné vsi a hledala útěchu ve Vojtově náruči. Několik dní před zábavou musel Vojta odjet a vrátil se v ten nejnepříhodnější moment, kdy zábava byla v plném proudu a Vendula věnovala veškerou svou přízeň jeho mladšímu bratrovi.

Vidím ji, jako by to bylo včera. Rozjařená, vášeň z ní přímo sálala. "Miláčku, půjdeme domů," řekla Tondovi nahlas a přede všemi. "Na to, na co mám teď chuť, je tady příliš mnoho lidí."

Vojta stál ve dveřích a díval se na ně. Vrátil se ze služební cesty a spěchal rovnou na zábavu, aby snad jeho milenka nestrádala... Tvářila se, jako by byl vzduch. Zatímco Vojta pak mohutně nasával u výčepu, Tonda s Vendulou si zatančili poslední tři tance a oficiálně si ji odváděl. Vojta vyběhl dvě tři minuty po nich.

Zhruba o hodinu později našel cestou domů jiný pár Vojtovo tělo asi dvě stě metrů od kulturáku. Leželo na rozcestí mezi Horními a Dolními Lány, v místě, kde nestojí žádná chalupa, nesvítí lampa veřejného osvětlení, místní silničku obklopuje jen křoví a pak louky, uprostřed jedné z nich je nevelký bahnitý rybníček, dobrý pro vesničany akorát tak k tomu, aby tam vyhodili odpad, co se nevejde do popelnice, jako třeba stará děravá plechová vanička, kýbl, ba i pračka nebo lednička. To všechno a spoustu dalších věcí v rybníčku potápěči (byť by byli zapotřebí spíš bahňáci, ale takových se policii k rukám nedostává), když hledali vražednou zbraň, tedy nůž, našli. Všechno možné našli policisté i v okolí místa nálezu mrtvoly, ovšem nůž se do slova a do písmene vypařil.

Když kriminálka zazvonila nad ránem u Tondových dveří, probudili ho ze sladkého spánku ve Vendulině náruči. Nechápal, o co jde, Vojta je prý doběhl, napadl ho, uprostřed rvačky vytáhl vystřelovací nůž, Tondovi se podařilo mu ho vypáčit, ještě chvíli se prali dál, ale Vojta už ochaboval, pak mu dal Tonda poslední pádnou ránu, jeho bratr konečně "odpadl", takže se rozmáchl a odhodil nůž kamsi do tmy. Pokud ho prý bodl, tak to v té tmě byla jen náhoda, ale určitě ho nezabil...

Policisté se mne později vyptávali, jestli byl Vojta rozzuřený, když odcházel, měl-li vystřelovací nůž, zda se už někdy choval agresivně, jaký byl jeho vztah k mladšímu bratrovi, zda mu naopak Tonda nezáviděl...

Stejné otázky měli pochopitelně i na ostatní sousedy. Pro ně to ovšem byla uzavřená záležitost: Vojta je mrtvý, nic mu už život nevrátí, zatímco Tonda žije a nemá smysl mu dělat problémy. Jen já, černá ovce, přivandrovalec, odpovídal podle pravdy. Ano, Vojta opouštěl kulturák kvapně a ne zrovna dobře naladěn (to bylo jediné, v čem se moje výpověď shodovala s ostatními), bodejť by ano, když mu bratr už poněkolikáté přebral milenku... Ne, agresivita mu byla naprosto cizí, pokud je možné o něčem takovém u něj hovořit, pak jedině ve vztahu k jeho podnikání, které rozjížděl už v dobách, kdy se jiní jen dohadovali, co to je... Ano, měl vystřelovací nůž, každý o tom věděl, vzhledem ke svému věku si s ním často poněkud dětinsky hrál, ale nevytáhl by ho ani na slepici, tuhle součást hospodaření za něj musel vykonávat soused... K Tondovi se odedávna choval spíš ochranitelsky - zřejmě pozůstatek z dětství, kdy měl za úkol ho hlídat... Tonda mu často spílal, že si hraje na otce... Trochu mu asi záviděl i peníze, které zpočátku jako automechanik, poté jako spolumajitel a nakonec vlastník autobazaru a servisu vydělával... A nejspíš mu vadilo i to, že Vendulu měl vždycky jako první...

Toť vše. Víc jsem nevěděl. Svědkem rvačky byla pouze Vendula, a ta potvrdila Tondova slova.

Proč se tedy policie teď, po dvanácti letech, případem znovu zabývá? Proč mě Tonda tak naléhavě volá?

Síla otázek mě přiměla pokračovat v cestě.

Poslední možnost na všechno se vykašlat jsem si určil na železniční přejezd těsně před vesnicí: Závory dole, nečekám a vracím se. Závory nahoře - jedu.

Byly zvednuté. Zvednutou rukou a vehementním máváním mě zastavil u druhé chalupy po vjezdu do Lánů Tondův strýc.

"No sláva, že už jste tady, pane doktore," vychrlil na mě starý pan Sypovský, který mi ještě před dvanácti lety tykal: "Doufám, že už tě tu víc neuvidíme, ty zmetku," hrozil mi tehdy pěstí, když jsem s manželkou a dětmi doslova prchal.

"Jste jediná Tondova šance. Moc na vás spoléhá." Málem mě vytáhl z auta, odstrkal mě k sobě do domu, ani mi nedal šanci podívat se na chalupu, k níž mě vázalo tolik znovu se objevivších vzpomínek. "Policajti ho zatkli."

Nezbylo než přejít na čistě profesionální rovinu. Nejsem tu přece kvůli vzpomínkám. I když vlastně tak trochu taky jo. "Důvod?"

"Obec prodala pozemek s rybníčkem nějakému Pražákovi. Dal rybníček vyčistit, našel se ten nůž. Taky se objevil nový svědek. Pamatujete na Mirka Stejskala ze Sestřína? Ten, co v říjnu devětadevadesátého odešel do Švédska..." vysvětloval, jako kdybych mohl vědět cokoliv, co se v Lánech a okolí událo. "Policie ho po té... události nevyslýchala. Nebyl místní a na té zábavě se jen mihl, takže nějak ušel pozornosti. Celou dobu o sobě z ciziny nedal vědět, najednou se vrátil a sháněl se po Vojtovi, že mu chce splatit nějaký starý dluh. Dozvěděl se, že je Vojta po smrti, že se to stalo po té zábavě, že se našla kudla, a nenapadlo ho nic lepšího, než běžet na policii." Starý pán se odmlčel a zlostně zatínal pěsti. V duchu jsem Stejskala politoval. Lány mají další objekt nenávisti.

"A čím tedy přispěl do hry?" zeptal jsem se málem s uspokojením.

"Slyšel ty dva, když se rvali. Tonda podle něj vykřikoval, že Vojtu zabije, že už si nenechá - cosi - líbit. Pak prý dokonce zaslechl, jak Vojta přemlouval bratra, ať se na ten nůž vykašle, že mu Vendulu rád přenechá a dluh promine. Pak už bylo ticho, slyšel jen, jak Tonda s Vendulou spěchají pryč."

Pomyslel jsem si, že to není zrovna moc, ale asi to nebude všechno, když je Tonda ve vazbě. "Změnili s Vendulou nějak svou výpověď?" zeptal jsem se a zřejmě jsem trefil do černého, protože pan Sypovský uhnul pohledem a chvíli se neměl k řeči.

"Vlastně ne, ale Vendula mi dělá starosti. Ona... mluví jako kafemlejnek. Naprosto přesně, doslova opakuje pořád totéž. A provinilost z ní přímo čiší..."

"Promluvím si s ní. Mimochodem, kde ji najdu?"

Podíval se na mě, jako bych spadl z Měsíce. "No přece u Tondy. Copak ty nevíš, že se vzali? A byli šťastní a spokojení, dokud do toho Stejskal nezačal rýpat. Tedy hlavně dokud se nenašel ten nůž. On totiž nebyl Vojtův, ale Tondův..."

A sakra, to je ovšem jiná. Tonda přece tvrdil, že to Vojta na něj vytáhl nůž. Snad mi Vendula řekne pravdu, co se skutečně stalo.

Už jsem v tom lítal...

Události nabraly obrátky. Vendula působila se svou historkou skutečně nevěrohodně. Používala shodné výrazy jako Tonda, uhýbala pohledem. On ovšem vypadal nešťastně, věřil bych mu. Pak se vyšetřovatel ptal na statisícové částky, které si kdysi Tonda od bratra nenávratně vypůjčil. A samozřejmě na nůž. Zatímco v jedné kanceláři Tonda dál trval na svém, v další se Vendula sesypala a bez ohledu na upozornění, že proti manželovi nemusí vypovídat, přiznala, že Vojta je skutečně dostihl, ale bratra nenapadl. Jen vyhrožoval. Pak se začali s bratrem postrkovat, Tonda vytáhl nůž... Snad ho nechtěl zabít... Ale stalo se. Odhodil pak nůž do jezírka a utekli domů, kde se domluvili, jak budou vypovídat.

A bylo vymalováno. S touhle výpovědí má Tonda dost smůlu. Jenomže... pořád mi na tom něco nesedělo. Proč Vendula najednou otočila, když celých dvanáct let vydržela mlčet?

Rozhodl jsem se, že ji ještě jednou navštívím. Třeba mi to doma, v soukromí, objasní.

Nechtěla mě ani pustit dovnitř, že nemá, o čem by se se mnou bavila. Divné... jsem přece na jejich straně.

Pak jsem zaslechl zevnitř nějaké zvuky. Při otázce, jestli má návštěvu, nervózně uhnula pohledem. Vzbudila mou zvědavost, takže jsem odchod jen předstíral, schoval se za živým plotem sousední chalupy a čekal. Bude ten, koho přede mnou schovává, odcházet, nebo už zaujal Tondovo místo - v jeho domě?

Vydržel jsem to až do setmění. Pokud má Vendula nového amanta, tak se poněkud mění situace - může se chtít manžela zbavit, a proto změnila výpověď. Zavolal jsem na pomoc pana Sypovského a vylíčil mu, co se děje. Hned si věděl rady a domluvil se se sousedem, u jehož plotu jsem se schovával, že strávíme noc v jeho chalupě u okna, odkud je dobrý výhled na oba vchody, takže nám neproklouzne ani myš.

Skoro do dvanácti hodin svítilo světlo v obýváku, pak se rozsvítilo v ložnici. Vendula se svou návštěvou byla očividně stále v jedné místnosti. Chvíli před rozedněním jsme se dočkali. Vendulu, s níž se ještě vášnivě loučil na prahu, spěšně opouštěl... Mirek Stejskal. Svědek, jenž se ozval až po letech.

Začalo mi to do sebe pěkně zapadat. Tondův nůž se v rybníčku našel vzápětí po Stejskalově návratu domů. Běžel na policii... Vendula změnila výpověď...

Teď byla řada na mně, abych spěchal na policii. Vendula není tak silná v kramflecích, aby konečně neřekla pravdu, když na ni přitlačí - například dotazem, jakou roli sehrál Mirek Stejskal v tom, že Tondu obvinila.

Všechno vyšlo přesně podle mých předpokladů. Přiznali se oba - Vendula i Stejskal. Proč by se přece měla Vendula dělit s Tondou o majetek, když jí může spadnout do klína celý a klidně může žít se Stejskalem.

Tonda mi dlouze děkoval, že prý věděl, že jsem jediný, kdo ho dokáže vysekat. I když za cenu ztráty manželky... Zval mě do restaurace na večeři a šampaňské, ale odmítl jsem. Chtěl jsem se jen rozloučit se starým panem Sypovským a zase odjet. V Lánech mě nic nedrželo.

Už jsem byl na odchodu, když Tondův strýc jízlivě poznamenal: "Docela bych chtěl vidět, jak Tonda tu svou potvoru požene bičem. Stavím se u něj. Doufám, že mě doprovodíš." Už mi zase tykal.

Neměl jsem náladu znovu poslouchat Tondova slova díků, řekl jsem tedy, že mu budu dělat společnost jen cestou a pak vypadnu. U Tondy bylo veselo - nejspíš slavil znovunabytí svobody. A pak jsem okny zahlédl tu rozjařenou společnost: Vendula, Tonda, Mirek Stejskal. Chechtali se, až se za břicha popadali. Tonda Vendulu objal. "Neříkal jsem vám, že to vyjde? Manželka, která stojí za svým mužem, je nevěrohodná. Ale kdo by neuvěřil, že nevěrná žena změnila výpověď a lhala, aby potopila nepohodlného manžela? Dík, Mirku," poplácal ho po rameni.

Úplně jsem ztuhnul. Dobře to se mnou sehráli. Nebýt toho, že Vendula s Mirkem předstírali milenecký vztah, že Mirek nakonec prohlásil, že žádnou hádku po zábavě ve skutečnosti neslyšel a tu kudlu hodil do rybníčku on, ležela prý kdovíjak dlouho ztracená v rohu zahrady, kdyby Vendula nakonec nepotvrdila, že Tondu chtěla dostat do vězení, a proto vypovídala proti němu, tak by se tahle oslava nekonala.

Proboha, jak jsem mohl tak hloupě naletět.

Panu Sypovskému to docházelo pomaleji. Zbrunátněl a chystal se vtrhnout dovnitř.

"Ne, jen ať se ještě chvíli opájejí úspěchem," zadržel jsem ho, "o to větší bude jejich překvapení, až si pro Tondu zase přijde policie."

"Být tebou, tak si to nenechám ujít," zasyčel starý pán zlostně. "Vždyť tě sprostě zneužil!"

"Moje chyba... Ale asistovat nebudu. Člověk se nemá vracet. Některé vzpomínky jsou jako staré větve, které je třeba odřezat," pokrčil jsem rameny a vzal pana Sypovského pod paží, abych ho odvedl domů a sám jel na policii, neboť jsem se musel pochlubit, jaký jsem trouba.