Zdeněk Kořínek spatřil světlo světa v šumperské porodnici roku jedenasedmdesátého, dětství prožil na vsi, kousek od okresního města. Rodiče hospodařili, a tak bral jako nejspíš samozřejmost, že i on se bude živit v zemědělství: vychodil olomoucké střední zemědělské odborné učiliště s maturitou. Nepatřil k premiantům a taky k jeho chování mívali kantoři značné výhrady. Nicméně se zákonem se do křížku dostal až jako plnoletý, v devětaosmdesátém, na samém sklonku socialismu, kdy se ještě rozkrádaní považovalo za trestný čin. Jakožto prvotrestaný vyšel ovšem levně a začátek devadesátých let i jemu otevřel nové obzory.

Smůla byla nejspíš v tom, že Zdeňkovi už tehdy až příliš zachutnal alkohol. Staral se o malé hospodářství v rodné vsi, choval krávy, zveleboval i rodinný domek. Ale nejradši seděl v hospodě a rozprávěl s kamarády. Nejčastěji U Tygra, v oblíbené pivnici se správně ošetřenou desítkou a příjemnou společností.

V šenku začal i jeho osudový den, 23. březen 1995. Zdeněk Kořínek nasával už od rána s kamarádem nejvěrnějším, Jirkou Holoubkem. Vedli řeči, vytahovali se, spřádali dalekosáhlé plány na zbohatnutí. Semlelo se ledacos - včetně fámy, již přinesl další známý, který si postěžoval, že mu soused jménem Beránek, dvaapadesátiletý invalidní důchodce, sexuálně zneužívá dceru. Policie ho prý vyslýchala, podezření se však neprokázalo. Jenže rozpitým mládencům narostla ramena ve spravedlivém rozhořčení. Však oni si toho parchanta podají, vytlučou z něj pravdu a vzápětí taky vlastnoručně ztrestají.

"Policajti nepřijdou jakživi na nic," prskal Kořínek a lil do sebe holbu za holbou. "Nesmějí ho pořádně zmáčknout! Ale když ho někdo vezme pořádně do presu, však on zazpívá!"

Beránka našli doma, a když jim, nic zlého netuše, otevřel, pustili se do něj. Vyptávali se a když neodpovídal, jak by se jim líbilo, usoudili, že lže - a že z něj pravdu nutno vymlátit. Tloukli ho pěstmi a kopali, nakonec mu pohrozili, že nesmí nic ohlásit, jinak že se oni vrátí a bude hůř. (Lékař později sepsal seznam zhmožděnin, tržných ran a vyražených zubů. Hotová litanie.)

Však taky vynaložená námaha pachatele znavila. Jirka se Zdeňkem se zadýchali a hlavně jim vyprahla hrdla. Nechali oběť ležet v bezvědomí a vrátili se do své hospůdky, kde utěšeně hasili žízeň do večera. Jenže i tam jim kdosi donesl, že invalidní důchodce Beránek je podrazil: nedbal varování, nějak se dopotácel na policii a přepadení ohlásil.

A tak se za ním vydali znovu - teď už nikoli jako nezávislí vyšetřovatelé, nýbrž trestná výprava. Vykopli dveře, což se bohužel neobešlo bez hluku - a tak se na chodbě objevila majitelka domu a měla námitky. Komárek ji popadl pod krkem.

"Drž tlamu, nebo ti ju rozbiju!" vlídně ji vybídl.

Kupodivu, po dobrém si nedala říci, pořád cosi meldovala, a tak jí jich pár cvičně natáhl. Jenže "břéskala" pořád, tak jí sebrali brýle z očí a statečně utekli.

"To aby nás později nepoznala," zdůvodňovali to s nevšední opileckou mazaností, jak vzpomíná major Bc. Milan Höpfler, který tehdy na případu pracoval jako vyšetřovatel.

V další hospodě jménem Klub se Jirka se Zdeňkem pak věnovali dalším pivům a panákům, také si zahráli kulečník. Až kolem půlnoci, cestou domů, si Zdeněk vzpomněl, že má jakousi finanční pohledávku, jejíž proplacení by mohlo vydařený den ještě protáhnout.

"Starý Strnad mi visí čtyři stovky," zaradoval se. "Před Vánoci jsem mu dovezl na zahradu fůru hnoje a slíbil mi čtyři sta korun. A nezaplatil - dodnes! A děcka potřebují boty."

Dohodli se hbitě. Starého Strnada spolu navštíví a dluh zkasírují. Na místo dorazili už poněkud naštvaní, přelezli plot, zabušili na dveře. Bouchali, nadávali, a když jim probuzený a vyděšený starý pán - ročník 1925, takže právě sedmdesátiletý - otevřel, místo pozdravu hned jednu chytil. A následovaly další.

Výprask se dost protáhl a nabyl na intenzitě. Stařík sice uznával, že za hnůj dluží, ale zarytě tvrdil, že hotovost doma nemá žádnou, důchod už utratil a sám neví, z čeho bude do jeho další výplaty žít. Věřitel a jeho komplic nevěřili a zuřili. Bili dědu a kopali, až krev stříkala - jak při zpackané zabíjačce, řekne později kdosi. Kladivem rozbili televizor. A celý byt podrobili drsné domovní prohlídce, při níž se tříštilo sklo, převracel nábytek a vzduchem létalo peří z polštářů. Jenže marná snaha: peníze v bytě nenašli.

A tak se rozhodli zinkasovat dluh ve věcech: zabavili panu Strnadovi nářadí z domácí dílny, kladiva, kleště, dvoumetr. šroubováky... Později byly u nich doma zajištěny. Sténajícího a zkrvaveného pana Strnada nechali osudu a šli domů.

"Vzpomínám si, měl jsem tehdy výjezd a jel jsem tam hned, jak nám případ oznámili," vzpomíná kapitán Vladimír Horníček ze šumperské Služby kriminální policie a vyšetřování. "Na tenhle případ nezapomenu. Málokdy se vidí tolik krve na jediném místě..."

Zraněný zůstal řadu hodin ležet bez pomoci. Teprve nazítří po poledni totiž začala starého, osaměle žijícího pana Strnada shánět dcera, protože se neozval, jak měl, neučinil obvyklé pochůzky - a nestavil se ani v jídelně na oběd. Zatelefonovala sousedům, ti se došli podívat, přivolali záchranku a jí zavolali, aby honem přijela. Věcí se neprodleně začala zabývat policie, nicméně pan Strnad dlouho nemohl vypovídat, a ani později si skoro na nic nevzpomínal. Následkem šoku totiž utrpěl částečnou ztrátu paměti a kriminalisté museli tedy sami pracně rekonstruovat průběh noci. Až z množství svědeckých výpovědí dospěli k pravdě - a k dvojici pachatelů.

Kořínek s Holubem ovšem zprvu zatloukali, seč mohli, ale důkazů proti nim přibývalo a nakonec podlehli: Holub se rozpovídal první, inciativu a nejtvrdší metody ovšem sváděl na kamaráda, jenž ostatně posléze činil totéž. Obviňovali se pak navzájem, vše sváděli na alkohol a paměť jim nesloužila.

Ale přišlo obvinění, pak žaloba a nakonec rozsudek. Pět let ve věznici s ostrahou pro každého z nich: za loupež, ublížení na zdraví, vydírání a porušování domovní svobody. Pan Strnad se ovšem už do smrti ze svých zranění nezotavil docela: ze soběstačného starého pána se stal rozklepaný věchýtek. Žalobce se proto snažil dokázat, že se tak stalo v důsledku utrpěných zranění. Což by znamenalo změnu trestní kvalifikace a tvrdší trest pachatelům. Jenomže soudní znalec vzhledem k pokročilému věku pana Strnada nevyloučil, že ke zhoršení jeho stavu fyzického i psychického mohlo dojít přirozeným stárnutím a že by nastalo stejně - a v případě pochybností, jak známo, soud musí rozhodnout ve prospěch pachatele...

A tak pan Kořínek již v polovině odpykaného trestu mohl již 24. října roku 1997 - do výkonu trestu se totiž započítavá i odsezená vyšetřovací vazba - na podmínku opustit mírovskou věznici a vrátit se domů. K svému hospodářství - a začít nový život.

Každopádně si aspoň našel novou družku. Na inzerát. Lenka Lachotová mu psala už na Mírov, věděla tedy snad, do čeho jde. Zdeňku Kořínkovi bylo krásných šestadvacet, jí o dva víc. Přivedla s sebou své tři děti: Alenku, osmiletou, sedmiletou Kačenku a teprve čtyřletého Tomáš. Všechny měly téhož tatínka, za nějž byla paní Lachoutová provdána, zprvu šťastně, pak bídně - až to nakonec nebylo k žití. Rozváděli se na několikrát, napřed žádost podala, pak stáhla, pak zase podala. Prostě normálka, smutek, zloba, jako všude, kde se z lásky klube nenávist. Teď jí ovšem hrozilo, že když nevyřeší uspokojivě bydlení, vezme jí děti sociálka a svěří je do ústavní péče - takže Zdeněk Kořínek se s vlastním domkem a hospodářstvím jevil Lence jako výhra v loterii. Bůh suď, co si navzájem slibovali v dopisech do kriminálu a z něj, nicméně jednoho dne i s dětmi a rancem opustila rodný Prostějov, kde doposud bydlela, a nastěhovala se k novému muži svého života.

Kořínek jednoznačně akceptoval do domácnosti novou ženu. Měl navařeno, uklizeno, vypráno, Lenka dovedla máknout i kolem dobytka, v zahradě, na poli. Zkrátka, jako pracovní síla se osvědčila - a navíc byla k dispozici i v noci v posteli. Pohoda - jen kdyby těch dětí nebylo.

Tři děti v domě, to je radost i starost. Pro Zdeňka Kořínka ovšem výhradně to druhé. Děti jsou hlučné, dělají nepořádek, pořád chtějí jíst, pít, na záchod. Všude je jich plno, občas něco rozbijí, dožadují se máminy péče, pletou se pod nohy. A tak Zdeněk Kořínek záhy dospěl k názoru, že ke slovu musí přijít tvrdá výchovná ruka. Matka je na děcka slabá, a chybí-li vlastní otec, musí zaskočit on.

A dlužno říci, že se jal ve výchovných lekcích zaskakovat často, rázně a s evidentní chutí.

"Dostaneš facku, až chytneš druhou od zdi," zařval pán domu a přednosta domácnosti.

Kačenka šikovně uhnula jeho pádné pravici, prosmýkla se podle zdi a vyběhla na dvůr a pak do zahrady. Kořínek pár vteřin uvažoval, že vyběhne za ní, ale pak se uchechtl a posadil se ke stolu, k večeři.

"Holka nedostane nic," nakázal své družce. "Umýt a spát: ale předtím dojde s ostatníma na kopřivy. Housata chtějí zelené, a slépkám též neuškodí!"

Když mu Lenka vysvětlila, že žádné z dětí nedovede se srpem a že by šla s nimi, zavrtěl hlavou.

"Tož ať trhají rukama," usmál se jedovatě. "Kopřivy pálí, ale to je náramně zdravé! Jednou nám ještě poděkují, že nebudou mít revma!"

Plácl ji po zadku a ona se polichoceně zasmála: blažilo ji, že má o ni takový zájem. S manželem si poslední měsíce sexu moc neužila, tak si to hleděla se Zdendou vynahradit. Na děcka je kapánek tvrdý, ale však jim neuškodí: škoda každé rány, která padne vedle, říkali staří. Jen ať se naučí poslouchat, poslední dobou byly pořád u babičky a ta je rozmazlila.

A Zdenda dětský trojlístek vychovával k poslušnosti zřejmě rád a se zápalem: napřed fackoval a bil pěstmi (stále je řeč o osmiletém a sedmiletém děvčátku a čtyřletém chlapci), pak zavedl tresty, za něž by se nemusel stydět pracovní lágr.

Z trestné výpravy na kopřivy bez nástrojů a rukavic učinil pravidlo: a když se uplakané vrátily se sklizní, nejpěknějšími stvoly je seřezal na holou. Že donesly málo, nebo povadlé - anebo jen tak, že ho mrzel svět...

Tahal děcka za vlasy, až jim vyškubal celé chomáče, jindy si zřejmě vzpomněl, že nedaleko leží Velké Losiny se svou inkviziční tradicí a do dětských prstů se zakously čelisti jeho štípacích kleští. Odpíral jim jídlo, máčel v ledové vodě, nedával jim najíst, strkal jim hlavu do sudu s vodou, kladl násilím jejich hlavy na špalek a sekyrou naznačoval stětí, kávovou lžičkou je až do tmy nutil kopat jámy pro kůly nového plotu...

Matka dětského trojlístku neviděla, neboť vidět nechtěla: možnost, že by se i s dětmi ocitla bez přístřeší, jí připadala zřejmě ještě děsivější. U soudu každopádně svému druhovi nikterak nepřitížila, ba naopak, tvrdila, že děti trestal docela přiměřeně jejich proviněním a že jejich pracovní úkoly v hospodářství nebyly nadměrné.

Naštěstí si ovšem dění v domku všimli sousedé, a také učitelky děvčat ve škole nezůstaly slepé k modřinám a dalším stopám ran a týrání: ale i tak utrpení dětí trvalo více než rok... Když policie dostala oznámení, začala okamžitě jednat. Protokoly z výslechů Alenky, Kačenky a Tomáše se čtou jako záznamy ze smolných knih nejsvětější inkvizice. Hrůza a beznaděj, jež z nich čiší, rozechvívá ještě teď.

Zdeněk Kořínek čekal na soud ve vyšetřovací vazbě a okresní soud mu přiřkl za trestný čin týrání svěřené osoby sedm roků nepodmíněného odnětí svobody: k tomu navíc dlužno přičíst dva a půl roku z trestu předchozího, z nějž byl propuštěn na podmínku, již očividně nedodržel. Navíc je na něj nahlíženo jako na zvláště nebezpečného recidivistu, a tím pádem propuštění na podmínku nepřipadá v úvahu už po odsezení půlky trestu, ale teprve po dvou třetinách.

Je to moc, je to málo? Odsouzenému a jeho obhájci zajisté moc, odvolali se ke krajskému soudu, jak je jejich právem, ale neuspěli. Trest nabyl právní moci, Zdeněk Kořínek pyká. Jeho matka prý synovo odsouzení těžce nese, dokonce přišla plačky kriminalistům vynadat, že jejímu chlapci zkazili život.

Jak se z jeho výchovných lekcí vzpamatují děti, ukáže teprve čas. Psychologové jsou ve svých prognózách opatrní, ale převládá spíš skepse. Jizvy na duši se hojí nejhůř. Týrané děti se prý často stávají později samy tyrany. Pomsta je přece tak sladká.

Jan J. Vaněk