Vltava. - To slovo vyvolává záplavu představ, obrazů a dojmů, připomíná básně i hudbu. Za těžkých dob se stávalo jméno této řeky jedním ze symbolů národní síly a víry. Vltava neteče jen od místa k místu, ale protéká i časem, který tvořil naše dějiny. Nejčerstvěji se nadlouho zapsala do análů letos v srpnu, kdy ukázala svou sílu v míře dosud nepoznané.

Ničivé záplavy na jihu Čech byly neklamným signálem, že kalná voda valící se mohutným proudem připraví bezesné noci i městům a vesničkám ležícím po celé délce vltavských břehů. Odborníci nejprve odhadovali, že do našeho hlavního města dorazí deseti až padesátiletá voda, během několika hodin však museli svou prognózu změnit: na Prahu se prý valí stoletá voda. Ani tato předpověď se nevyplnila a o pohromě, která "stověžaté město" zaplavila, se vbrzku začalo mluvit jako o vodě tisícileté.

První známky povodně dorazily do Prahy zhruba ve druhém srpnovém týdnu. Byl čtvrtek, slunce pálilo jak prázdninám sluší, majitelé restaurací na náplavce u Vltavy neklidně pozorovali vodu překračující břeh řeky a horečně stěhovali všechno, co by mohl proud odnést či zničit, do bezpečí. "Kampa a Novotného lávka jsou zatopené," dovídali se Pražané. Policisté, hasiči a vojáci byli v plné pohotovosti a snažili se přesvědčit obyvatele ohrožených oblastí, aby si vzali nejnutnější věci a načas odešli ze svých domovů. Většina lidí je však nebrala vážně. "Řeka sice stoupla, ale ve vyšších patrech se dá klidně přečkat," mínili jedni. "Bydlíme od řeky dost daleko," soudili jiní a čekali, že všechen shon brzy ustane. O necelý týden později se však přesvědčili, že varování nebyla zbytečná.

Úterý 13 srpna:

Do Prahy dorazila povodňová vlna. Vltava se vylévá z břehů s takovým rozmachem, že i optimisty opouští úsměv. Některá území Prahy jsou již evakuována, mnohá místa jsou bez elektrického proudu, doprava ve městě je pro uzavírky ohrožených cest a mostů značně ztížena, provoz metra začíná být omezen. Sdělovací prostředky vyzývají, aby se lidé nevydávali do ohrožených oblastí a zvážili i svou cestu do zaměstnání.

Procházíme centrem Prahy. Ze Staroměstského náměstí a okolí mizí zahradní restaurace, lidé rychle odstraňují z chodníků všechno, co by mohlo být pro záchranné vozy překážkou a pro vodu kořistí vytvářející o pár metrů dál nebezpečné hráze. Jen cizinci s úsměvem pozorují, jak Pražané plní plastové pytle pískem a snaží se jimi utěsnit místa, kterými by se do domů mohla dostat voda. Nezvyklou kulisu dokreslují i zvuky výstražných sirén. "Co se tady bude konat?" ptají se se zájmem dvě mladé Američanky kousek od Tylova divadla. Když jim vysvělíme, že voda ve Vltavě začala ignorovat své břehy a nikdo v tuto chvíli neví, kam až se rozleje, zvážní a ptají se na nejkratší cestu ke svému hotelu. Noviny, rozhlas ani televizi nesledují. Přijely si prohlédnout Evropu, a tak jsou jejich jedinými informátory "Průvodce Prahou" a mapa s vyznačenými historickými památkami.

Sdělovací prostředky zatím přinášejí nepřetržitá zpravodajství o katastrofě, která postihla město. Mezi smutnými záběry ze zatopených částí Prahy jsou k vidění i zvědavci s fotoaparáty, kteří se odmítají dát vyhnat od nezvyklé podívané...

Středa 14. srpna:

Dnešní "vycházku" začínáme na historickém Vyšehradě. Všude jsou lidé s dalekohledy a fotoaparáty. Dva staří manželé se dívají směrem k nábřeží v Podolí. "Náš jachtařský klub vydržel," ukazuje zřejmě bývalá sportovkyně na letitý černý dřevěný dům, který se stal ojedinělým ostrůvkem na vodní hladině. "Jak to, že není voda až na chodníku?" krotí její radost nazlobeně děda, který zjevně očekával od velké vody větší podívanou. Podobné komentáře se ozývají po celé délce vyhlídky na divokou řeku.

Na Rašínově nábřeží zatím přibývají pytle s pískem. Plnit je pomáhal každý, kdo jen trochu mohl. V okolí Národního divadla držela dravou řeku v mezích narychlo postavená protipovodňová stěna. Hasiči odčerpávali vodu z podzemních prostor Zlaté kapličky, policisté bránili každému, kdo nepatřil do záchranářského štábu, dostat se do zakázaného pásma poblíž řeky. Mnozí nechápali, že jejich zvědavost nejen ztěžuje záchranné práce, ale že se mohou co chvíli ocitnout v životním nebezpečí. O kousek dál přitom byla tolik potřebná každá ruka, která by vzala lopatu, nebo pomohla naplněnými pytli stavět vodě hráz.

"Jsme tady třetí den. Nejčastěji se dohadujeme s vodními turisty," řekli nám policisté v jedné z bočních uliček nedaleko Národního divadla. Zmínění policisté byli z pražské zásahové jednotky a v posledních dnech spali, stejně jako mnoho jiných, pouhých pár hodin. V místech, kde drželi službu, byly z pochopitelných důvodů zavřené obchody a restaurace, takže většinu dne se jim mohlo o jídle jen zdát.

Na konec uličky, kousek od nábřeží, zatím přijelo před zavřenou restauraci auto. Vzápětí se ukázalo, že patří majiteli onoho podniku. Muž se ženou postavili na chodník dva stolky, na ně položili přepravky s právě přivezenými houskami, vuřty a kelímky hořčice. "To jsme koupili pro tyhle lidi, co se od rána nezastavili," ukazuje žena na muže s lopatami a jde je pozvat na svačinu...

Čtvrtek 15. srpna:

Hladina Vltavy se v Praze ustálila a voda začíná zvolna centimetr po centimetru klesat. Na Štefánikově mostě se zastavují lidé a zvědavě pozorují dění tam dole. Rozhlas vysílá od rána kromě jiných i prosbu o technickou pomoc Albatrosu. Tento botel, jeden z nejstarších na Vltavě, naléhavě potřebuje jeřáb, který by uvolnil jeho schůdky. Při poklesu vody v řece jinak hrozí nebezpečí, že se loď příliš nakloní a možná dokonce převrátí. Když se přebrodíme bahnem v uzavřené zóně, je již těžká technika na cestě. "Uvnitř lodi je sucho, takže nebýt problému s můstky, mohli bychom hned otevřít restaurační i ubytovací prostory," dovídáme se od zaměstnanců botelu. Záchranné práce se podařily a my míříme dál.

Snad nejkritičtější situace je nyní kromě Kampy, Novotného lávky s přilehlým okolím a Holešovic v Karlíně. Včera zde spadl několikapatrový dům a přesmutná prognóza předpovídá, že budou následovat další. Metro je v této čtvrti zcela zatopené. Stoupáme na historický vrch Vítkov, odkud se Karlín podobá italským Benátkám. I tady je spousta lidí, kteří chtějí na vlastní oči vidět, že obrázky v novinách ani televizní záběry nepřehánějí. Mnozí z nich však nepatří mezi lovce senzací, s dalekohledy u očí se snaží mezi větvemi stromů najít tam dole svůj dům.

"Ještě stojí, pojďte sem, tady je to vidět," volá starší muž na skupinku lidí. Vzápětí se ukáže, že jsou to sousedé, kteří doufají, že se budou mít z provizorního ubytování kam vrátit.

Než sejdeme dolů do "civilizace", procházíme dlouhým parkovištěm aut, která sem na kopec stačili lidé odvézt dříve, než jejich ulice zatopila voda sahající později do výše několika metrů...

Pátek 16. srpna:

Dnes se vydává na cestu redakční fotoreportér sám. V Karlíně mají policisté plné ruce práce a každý, kdo nepatří do záchranného štábu, je zde v tuto chvíli nežádoucí. Velitel zásahu dává svolení projet s posádkou policejního vozu místa, která byla ještě včera přístupna jen na člunech. Evakuovaní lidé z této oblasti se domů zatím vrátit nesmějí - statik musí nejprve posoudit, kterým domům prozatím nehrozí zhroucení.

Ne všichni obyvatelé krizových oblastí byli ukáznění a na výzvu záchranářů opustili své byty. Někteří podcenili sílu vody a nebezpečí si uvědomili až ve chvíli, kdy se začala záplava valit do jejich ulic. Našli se i takoví hazardéři, kteří se ukryli doma a bez elektřiny a plynu potichu, aby je nikdo neobjevil, čekali, až se živel vyřádí. Jeden takový "dobrodruh" se objevil v pátém patře domu, okolo kterého policejní hlídka s naším kolegou projížděla. "Chcete dolů?" zavolal na dotyčného poručík Vištiak z obvodního oddělení PČR Karlín. "Ne, ale až pojedete zase kolem, vemte mi sem cigára a noviny," zněla rozhodná odpověď. Jedince, podobné tomuto muži, museli záchranáři evakuovat do bezpečí proti jejich vůli.

Voda, bahno, silný zápach. V místech, kam zatím nikdo nesmí, se odkudsi zjevil "povodňový turista". "Co tady děláte?" zastavuje u poněkud vylekaného muže policejní vozidlo. Vzápětí se ukáže, že si muž vyšlápl do Vysočan, kam je to tudy nejblíže. Policista otevírá dvířka vozu: "Kde jste se tady vzal? Tudy se nikam nedostanete, na Invalidovně je po pás vody. Vyvezeme vás odtud a ukážeme vám cestu přes Žižkov, jinak se do Vysočan nedostanete."

Z vysílačky zní výzva, aby se policejní vůz ihned vrátil z obhlídky, protože je potřeba kdesi pomoci.

Ničivá vlna se přehnala z Vltavy do Labe. Od jihu Čech až po sever země, a dokonce i za našimi hranicemi budou lidé ještě dlouho likvidovat spoušť, kterou způsobila rozbouřená voda...

Integrovaný záchranný systém (IZS) je - stručně a zjednodušeně vyjádřeno - harmonická, pokud možno co nejefektivnější spolupráce mezi řadou záchranářských složek s cílem zastavit další průběh nějaké rozsáhlejší katastrofy či nehody, odstraňovat její následky a chránit přitom na prvním místě život, zdraví a majetek občanů.

Základní záchranářské složky představují Hasičský záchranný sbor ČR a jednotky požární ochrany, Policie ČR, rychlé zdravotnické služby. Dále do IZS patří mnohé další instituce a organizace, zejména Armáda ČR.

Genmjr. Ing. Miroslav ŠTĚPÁN je náměstek ministra vnitra ČR a generální ředitel Hasičského záchranného sboru ČR. V kritických povodňových dnech a ve dnech, kdy např. v Praze voda již ustupovala, šel z jednoho do druhého jednání krizových štábů a povodňových komisí nejrůznějších úrovní a osobně obhlížel nejednu postiženou lokalitu.

Přesto se nám podařilo 21. srpna pořídit následný rozhovor.

Z mnoha stran jsou slyšet pochvaly na Integrovaný záchranný systém, jak byste vy osobně charakterizoval jeho existenci a nedávnou aktuální funkčnost?

Asi je logické, že lidé kolem nás srovnávají povodeň v roce 1997 a letošní záplavy. Myslím, že z pohledu záchranářské části - nechci ty povodně srovnávat z pohledu dopadů a rozsahu, to se ostatně dá všechno sesčítat až úplně opadne voda - se mi jeví, že Integrovaný záchranný systém fungoval ne snad naprosto jinak, ale každopádně kvalitněji. Především rychleji. - Napadá mě, že jste se optal vlastně špatné osoby, protože z mé strany mohou podobná slova možná znít jako podjatá.

Faktem podle mého ovšem je, že principy IZS byly v roce 1997 stejné jako nyní. Už v té době existovalo usnesení vlády, dneska existuje příslušný zákon. Před pěti lety se prokázala zkušenost, že musí ustat jakési hledání, kdo je hlavnější, kdo je prioritnější a že se musí táhnout za jeden provaz. To jsme teď viděli. Systém fungoval. Vlastně nemáme přímé ztráty na životech.

Zrovna včera jsem tu měl poradu s krajskými řediteli, na níž jsme se to pokoušeli analyzovat a došli jsme ke třem závěrům, proč to letos fungovalo lépe. Zaprvé proto, že máme zmíněnou legislativu. Zadruhé došlo ke sloučení někdejší civilní a požárnické ochrany do jednoho celku a my jsme si dneska uměli sáhnout na varovací systémy, které civilní ochrana měla. Takže operační střediska okamžitě mohla stisknout palec na varovacích systémech a spustit je. S tím ruku v ruce nastoupily základní složky IZS.

A - když jste náhodou z časopisu Policista - včera zazněla obrovská pochvala na adresu policie. Jeden z ředitelů řekl doslova: To byla jiná policie než před pěti lety! Policie ČR pracovala opravdu coby základní složka IZS nesrovnatelně operativněji. Policisté uměli nasadit rychle a daleko větší množství personálu i techniky. A za zmáčknutými sirénami následovalo okamžitě vyjíždění do inkriminovaných dědin a vyrozumívání lidí, o co jde - jednotlivě přímo policisty, pomocí tlampačů a podobně.

V tuto chvíli jim ještě možná nikdo - kromě vlastních velitelů - nepoděkoval, ale naši ředitelé z krajů - za jiné záchranářské složky - jim vyjadřují nejvyšší uznání a hodnocení.

Neměl byste nějaké konkrétní příklady akceschopnosti IZS, které vás při srpnových kritických okamžicích obzvláště zaujaly - a tím povzbudily do dalšího usilování o kvalitu záchranářských složek?

Byl - nebo je - takový příklad: právě evakuace, o které jsem se zmiňoval. S takovým organizováním a zvládnutím evakuace, myslím, ještě v České republice nebyla zkušenost. To je bezprecedentní případ. Evakuovali se lidé z oblastí, ve kterých je úředně hlášeno - když to řeknu podle evidence obyvatelstva - zhruba 220 000 osob. Z předběžné inventury vyplývá, že asi 90 000 lidí bylo evakuováno přímo, organizovaně. Zbytek odešel dílem sám, odbrovolně opustil své bydliště, nebo - v čase prázdnin a dovolených - už byl momentálně jinde.

Každopádně to bylo vylidnění - a ten výraz dávám do uvozovek - lokality v rozsahu, který v podobných situacích nemá obdobu. A nejvíc přitom asi oceňuji skutečnost, že to zvládli i záchranáři v jižních Čechách. Není problém podobnou akci udělat na dolním toku, když na ni máte jeden dva dny času, ale Jihočeši na horním povodí dokázali podniknout nezbytné kroky rámcově v hodinách - a někde na to měli sotva hodinu jedinou. I to je nový fenomén.

Mluvíme spolu bezprostředně po ústupu ničivých záplav, na větší a objektivní rozbory je nejspíš velmi brzy, přesto: rýsují se vám nějaké rezervy pro případnou prevenci před víceletými, nebezpečnými vodami - a to nejen z hlediska součinnosti složek IZS?

Ta otázka má pro mě hlubší smysl. Zaprvé se musíme zamyslet, jestli to, co se přihodilo, je nějaká shoda okolností, nebo jestli už je to určitý trend. Osobně se obávám, že to je skutečně jisté - nové - směřování geoklimatických podmínek. Nechci to příliš rozebírat, ale řada odborníků tvrdí, že mnohé změny nastaly a že povodně - různého rozsahu - se pravděpodobně stanou součástí našeho života. Třeba ne rok co rok, ale zřejmě velmi často.

Ostatně, když se ohlédneme zpět, tak od roku 96 - zatím to tak vychází - byla každý rok nějaká povodeň. A když proběhnete prstem po mapě republiky, tak najdete málo míst, kde by nebyla alespoň malá, místní záplava podobná třeba té, jakou jsme měli před čtyřmi týdny na Boskovicku. Takže se s opakováním povodňových událostí asi budeme muset smířit. Od toho se potom odvíjí druhá věc: co s tím?

Odpověď hledejme ve dvou rovinách.

Na takzvanou přívalovou povodeň - typické byly vzpomínané Boskovice, kde to spadne uprostřed polí a sjede to z nich někam dolů - žádnou větší prevenci neuděláte. Přívalová vlna vyplaví tři pět deset vesnic, ale není to plošná povodeň, protože v okamžiku, kdy se voda dostane do významnějšího toku, tak v něm zmizí a je po povodni.

Něco jiného je úroveň povodně, jakou jsme u nás měli teď, tedy případ, kdy se rozvodní řeky. Srážkový úhrn spadne na daleko větší ploše a je vážnější všechno, co následuje - od jižních Čech dál dolů po jednotlivých tocích. Kolik prevence může být před takovou záležitostí? Určitě neporučíme větru dešti, ale viděli jsme například v Praze, že na pravé straně u Starého Města byly vybudovány přípravné prvky, aby se tam nechaly pohotově montovat protipovodňové zábrany. A ty bariéry fungovaly, osvědčily se. Kdyby byly i na levé straně a ještě i doleji v oblasti Karlína, kdoví, možná by následné škody takové nemusely být.

To už jsou nepochybně preventivní kroky. A určitě to bude účinný prostředek pro konkrétní lokality. Obecně asi neumíme uzavřít koryta do obrovských bariér. Vždycky budeme muset počítat s tím, že se řeka někde rozleje ze svých břehů.

Dalším prvkem prevence, o němž, předpokládám, se teď bude hodně diskutovat, je to, proč stavíme neustále v zátopových územích? Proč máme vesnice uvnitř soutoků dvou velkých českých řek, které, když se takříkaje vybřeží, tak je všechno samozřejmě z obou břehů spláchnuto.

A třetí bod ... Dovolím si odbočku. Je to trochu jako s terorismem. S tím bojují zpravodajské služby, některé zvláštní součásti policie, a když se tomu nepovede zabránit, dojde k teroristickému útoku, nastupují do akce záchranné systémy. U záplav je to svým způsobem obdoba. Buď nezaprší, anebo zaprší a nerozvodní se to, protože jsme měli dobrá protipovodňová opatření - informace, hráze, regulace a tak dále. Anebo se to nezdaří, rozleje se to, vybřeží a musí nastoupit záchranný systém.

Potom jde o to, abychom záchranný systém měli dobrý, naprosto akceschopný. A zase u toho jsou dvě roviny problému. Potřebujeme ho mít dobrý z hlediska organizace. To se daří, tady je výrazně vidět obrovský pětiletý posun, jak jsme si už řekli.

V čem jsou v současnosti především rezervy, to je informační systém. Ten musí být perfektní, vyladěný tak, abychom uměli propojit nejzákladnější článek - to je u policie obvodní oddělení, u nás hasičská stanice - na okres, na kraj a na centrum. Abychom měli velmi rychlé informace o událostech a mohli na ně reagovat s minimálním zpožděním.

A pak je druhá rovina - technické vybavení záchranářů. O tom jsem v posledních dnech několikrát na různých místech mluvil. Jestli do toho nedáme peníze, můžeme být brzy v situaci, že budeme mít dobrý systém, ale budeme chodit pěšky, obrazně řečeno. Nebudeme mít techniku. Stáří dnešní techniky je skoro neúnosné. Máme i nová zařízení, ale průměrné stáří technické vybavenosti profesionálních hasičů se pohybuje kolem patnácti let. Což je třeba na vozidla mnoho. Navíc jezdí řada aut - a zvláště těžší techniky - dvacet až pětadvacet let, a to už je zcela problematické. U dobrovolných hasičů tomu není lépe, naopak, oni mají techniku ještě starší.

Tuším, že je složité sestavovat nějaké pořadí míst, kde vodní návaly působily nejhorší škody a kde se třeba dařilo těžké chvíle nejprofesionálněji řešit. Nicméně se chci zeptat, jestli máte lokality či týmy lidí, kterým byste - vedle pochvalné zmínky o policii - vyslovil výraznější uznání za zvládnutí celé obtížné situace?

Tohle po mně skutečně nechtějte. Každá část povodně je specifická, svým způsobem jedinenčná, neopakovatelná. Pokaždé je to tudíž jiné a dělat pořadí, kde to bylo náročnější, kde je to nebezpečnější, to by nebylo správné. Nahoře to bývá rychlejší, prolétne to, je to pryč. Dole to šlo možná pomaleji, bylo na to sice víc času, ale zase přiteklo vody nesrovnatelně větší množství - dvanáctimetrová hladina to je obrovská hmota. Dole se přidávají navíc nečekané problémy s nejednou zatoulanou lodí, se zaplavenými průmyslovými závody. Těžko někoho zvláště vyzdvihovat.

Poděkování si zaslouží každý, kdo se na likvidaci povodní podílel - ať přímým výkonem služby v povodňové oblasti, nebo i tím, že sloužil za své zasahující kolegy při běžné službě. Život běžel totiž dál - s požáry, s dopravními nehodami a tak dále, jak jsme na to dnes a denně zvyklí.

Ale možná bych se ještě vrátil k vaší původní otázce. Ve srovnání s povodněmi ve druhé půli devadesátých let byl dalším momentem, který přispěl k letošnímu kvalitnějšímu zvládání a fungování záchranných prací - a který si tím pádem zaslouží rovněž pochvalu - vznik nových krajských orgánů. Protože krajské krizové štáby sehrály tentokrát nezastupitelnou roli - proti roku 97, kdy po okresních krocích muselo mnohé věci koordinovat přímo centrum IZS.

Současné kraje byly schopné v rámci svého území řešit spoustu úkolů. Zvláště to mohu posoudit u krajských hasičských sborů, které samy disponují obrovským potenciálem lidským i technickým a dovedou přeskupovat, operativně a účinně, velmi rychle nemalé vlastní síly - nikde voda nezasáhla úplně celou plochu kraje.

Připravili Radvana Červená  
a Jaroslav Kopic