Vono, pane kadet, za starejch časů bylo mučení lidí všelijaký, voni na to měli náramný inštrumenty; až přijedou do Prahy, jdou se na to podívat do městskýho muzea. Voni měli na lidi skřipce, voni je natahovali na žebřík, voni je přibíjeli za jazyk, voni je lámali kolem a lidi všecko to rádi podstupovali, jen když dostali napřed poslední pomazání, vono se to tenkrát dělalo rádo, protože to bylo ku větší cti a slávě boží. Voni takovýmu kacíři nebo čarodějnici rozmačkali kosti v těle, voni mu natloukli za nehty podkováky, voni ho presovali jako škvarky.

Tělesné mučení se používalo odpradávna, nejprve asi jen jako zostření trestu smrti nebo jako nástroj individuální pomsty. Musela uplynout řada staletí, než se stalo nejdůležitějším, nepostradatelným a rozhodujícím důkazním prostředkem v trestním řízení. Ve 13. a zejména ve 14. století už je doloženo trápení (tortura, právo útrpné) jako charakteristický rys trestního řízení. Mělo se jím docílit, jak se předpokládalo, objektivní, pravdivé výpovědi člověka obviněného nebo podezřelého z trestného činu. Výpověď učiněná "bez trápení" se považovala za neobjektivní, nevěrohodnou, ďáblem ovlivněnou.

Nežli se k trápení přistoupilo, bylo třeba rozhodnout, zdali je, či není na místě. Vládlo zde do značné míry volné uvážení soudů, později usměrněné jen zásadou, že mučen může být pouze člověk, u něhož je vážné podezření, že se něčeho dopustil, zvláště člověk špatné pověsti. Nesměly být mučeny děti, těhotné ženy, hluchoněmí a staří lidé, ledaže by ještě byli "dosti čerství". Jen ve zvláštních případech směli být mučeni příslušníci šlechty.

Pokud jde o vlastní průběh mučení, pak ještě v Koldínově soupisu městských práv z roku 1579 nebyl determinován jinak, než zákazem, aby "přílišným a násilným mučením lidé přetrhováni a při trápení usmrcováni býti měli", což se bohužel předtím i potom často nedodržovalo. Později byl přibírán lékař nebo ranhojič, aby před útrpným výslechem posoudil, zda vyslýchaný splňuje fyzické a zdravotní předpoklady mučení, a aby po výslechu zjistil nebo podle možností napravil zdravotní následky. S tím ale měli zkušenosti i vykonovatelé mučení, tedy kati.

Koldín již také upozorňoval, že "někteří lidé velmi jsou v tom netrpěliví, takže raději i na sebe i na jiné lháti budou, nežli by nejmenší trápení vytrpěti mohli". Naopak "někteří se nepřiznají, kdyby je na prach spálil". Nicméně ještě nový zákoník císařovny Marie Terezie z roku 1768 torturu kodifikoval, upravil její průběh a specifikoval druhy mučení. Teprve roku 1778 byl u nás útrpný výslech z popudu Josefa II. ze zákona odstraněn.

Tortura, k tomu potřebné vybavení a představa prožitých utrpení stále fascinují mnoho lidí. V rozporu se Švejkovým výrokem v úvodu však u nás není mnoho příležitostí, jak se s touto problematikou komplexněji seznámit.

Za většími a kvalitnějšími expozicemi středověkého soudnictví se bohužel musí do zahraničí. Pokud jde o bližší okolí, fascinující sbírkové předměty a dokumenty vystavuje především muzeum v německém Rothenburgu ob der Taube. O něco dostupnější je Rakouské kriminální muzeum na zámku Scharnstein poblíž Lince. Menší expozice najdeme například v Amsterodamu nebo na hradě v belgických Bruggách. A pokud někdy zavítáte do San Marina, nemechte si ujít tamější Muzeum tortury. Na malé ploše je tam soustředěno překvapivě velké množství kvalitních exponátů.

Přemysl LIŠKA