"Ták, panstvo, jakej je starej dobrej Kruťásek? Stoleček je zadanej jako v Alcronu. Vsadím svoji těhotnou prkenici, že tohle je první cedule, co kdy stála ve čtyřce na stole," vítal Havla, Dederu a Koníčka, tři metaře píseckých Technických služeb, Jiří Malina, mezi šatmgasty "U Zlaté podkovy" zvaný Kruťas. Zaskočený Václav Havel, teď už vlastně bývalý parťák oranžového tria, se podíval smutnýma očima po svých kamarádech a hodil otráveně na stůl papírový obal s čestným uznáním.

"Neříkej, že ti dali k tý pětistovce i červenou rouru? Co ti tam napsali? Za Písek krásnější?" začal Kruťas nedočkavě dobývat z červeného obalu čestné uznání a vůbec mu nedošla pohřební nálada jeho štamgastů.

"Bulina dostal tisícovku. A ještě mu to zarámovali. A to dělal u podniku pokrejvače deset let. Já třicet. Ať jdou do prdele s ňákou spravedlností," postěžoval si Havel a sedl si ke stolu, který ten den dostal, jako jediný v lokále, bílý ubrus.

"Dostaneš červenou rouru a ještě držkuješ. Taky ti mohli dát soudruzi hovno. Kamaráde, dneska se šetří naše lesy. Kdybys byl technickým náměstkem, dostal bys k tomu zájezd do Ruska a s touhle rourou by tě ještě odvezli domů. A pokud jde o Bulinu, asi si zapomněl, komu z podniku před léty dělal střechu," prohodil na to Kruťas a roztáhl čestné uznání s překrásnou grafikou panorama Písku.

"To je Doubek. Ten Písek takhle kreslí," bránil grafiku píseckého profesora Kruťas, protože Koníček nedal pokoj a nemohl se smířit s tím, že věže radnice a děkanského kostela jsou na obrázku u Putimské brány, hned vedle hudební školy.

"Kam by se to tak mohlo pasovat?" začal chodit Kruťas s roztaženým uznáním po lokále a zkoušel různé výšky, kam by tuhle vzácnost pověsil. Ale to už bývalý parťák metařů nevydržel.

"Hele, Kruťásku, jdi už do prdelky. Dostals to uznání ty, nebo já?" ohradil se proti tomu a začal vedoucího pronásledovat po poloprázdném lokále, který se docela bavil. Kruťas to nakonec vzdal a naštvaně ho Havlovi vrátil.

"Jseš vůl, Venco. Mohlo to tu zdobit. Musely tu viset jiný krávoviny. Každej tak moh, na vlastní oči vidět, že ten bordel, co teď v parku bude, není tvoje práce. Komus to vlastně to parťáctví předal? Příští rok jim to položí Dedera, rok po něm Koníček, ještě se cedule hodí," sbalil Kruťas se stolu ceduli "Zadáno" a hodil ji do šuplete s příbory. Z kuchyně se ozýval hlasitý a zvonivý smích pomocnice Jiřiny Krpálkové, která občas zvědavě nakoukla do lokálu a zrovna, když si utírala mokré ruce do své, ne zrovna moc dlouhé zástěrky, odhalila těm třem u stolu víc, než doufali. Havel s Dederou okamžitě sklopili cudně oči, aby je to náhodou neoslepilo. Jen Koníček tohle krátké představení, které vlastně ani nestálo za řeč, komentoval po svém.

"Pánové, Jiřku, tu bych já moh,. Takovýhle pevný a bílý stehna mívala Karla Fialů ze Svatotrojický ulice. Jako kluk jsem bydlel vedle nich a v noci se mi o nich zdálo. Míval jsem i poluce."

"To je ale nechutné, pane kolego!" okřikl Končíka Havel, když vtom se objevil u stolu Kruťas s celým svým personálem.

"Vážený oslavenče, vážený Vá...," nedořekl větu a už se před něho cpala dopředu pomocnice Jiřka. Potvora. Věděla až moc dobře, co ty tři starouše na ní nejvíc zajímá, a tak před nimi udělala přehluboké pukrle. Pokorně vydržela nenasytné stařecké pohledy, které se nemohly nabažit svítivě bílých, odhalených, pevných ňader, a víc než povedené pukrle pak vzápětí vylepšila dlouhou mastnou pusou na hladce oholenou tvář, teď už bývalého parťáka z Oranžového tria. Havel neměl daleko k pláči. Dedera s Koníčkem seděli jak zařezaní a teprve kytka, která se ocitla na stole, je oba tak trochu vzpamatovala. I oni se přidali ke gratulaci a Koníček začal Havlovi potřásat rukou, jako by si tím chtěl vytřást místo nového parťáka.

"Kytka je to, šéfe, krásná. Takovou by nesved, ani Jarda Morgštajn, a že to je nějakej kumštýř," pochválil Koníček kytici gerber a zhluboka si k ní přičichl.

"Divně voní. Skoro hřbitovem," padl jeho pohled z okna na protější hřbitovní zeď, kde sedávala parta zedníků, kteří ji opravovali. Najednou se však zarazil a znovu zhluboka nasál.

"Tohle, pánové, tohle ale nevypadá na nějakej obyčejnej guláš! To je přímo.."

"To je, panstvo, pozornost podniku. Dneska je to na účet Kruťase. Putimský žebírko s hranolkama. A pozor, přijde ještě jeden chod," začal Kruťas roztáčet piva, a než se všichni dali do jídla, objevily se před nimi na stole tři velké fernety od Jiřky z kuchyně. Trachtace, pořádaná na odchodnou čerstvého sedmdesátníka Havla, naštěstí netrvala dlouho. Rozhodně Kruťase nijak finančně nepoložila. Za ta léta, co sem k němu chodila tahle parta metařů, si na ni, na jejich každodenních diškrecích, jeden jako druhý hezky našetřil...

Autobus městské dopravy rozvážel své poslední pasažéry a na posledním sedadle vzadu stále zůstával sedět starší muž. Vypadalo to, jako by se mu ani nechtělo moc domů. V ruce držel zbrusu novou průkazku ČSAD, která mu zaručovala bezplatnou jízdu po městě.

"No jo, ale k čemu mi to vlastně je, když bydlím pár kroků od náměstí a vůbec nikam nejezdím. Ke Kruťasovi je to pár kroků a do jídelny komunálu zrovna tak, díval se Havel do sporadicky osvětlených ulic, které v něm vyvolávaly ještě větší pocit samoty, než kdyby byl sám doma. Řidič autobusu začal slabě přibrzďovat. Blížila se zastávka Na Štychu. Do autobusu nastoupil nový pasažér. Byl zjevně zamyšlen, a tak si ani neprocvakl jízdenku, kterou stále držel v ruce.

"Procvakněte si lístek. Na náměstí obyčejně nastupuje revizor," ozval se zničehonic Havel a muž automaticky strčil jízdenku do strojku.

"Jedu jen na náměstí. Stejně bych mu nic nedal. Poslyšte, vy jste původně dělal pekařinu a měli jste cukrářství. Nemejlím se, že ne?" chytil se muž tyče a snažil se co nejblíž dostat k sedícímu Havlovi.

"Já na náměstí vystupuju. Vy vlastně taky. Bydlíte pořád v Soukence?" šinul se muž co nejblíže ke dveřím a pokynul Havlovi, aby ho následoval. Ten měl sice v úmyslu absolvovat ještě jednu okružní jízdu až k nemocnici, ale pak kvapně následoval muže, kterým nebyl nikdo jiný, než vedoucí restaurace od Reinerů.

"Sved, byste udělat, dejme tomu, tisíc koblih denně?" vyhodil hospodský cifru a překvapený Havel mu bez rozmýšlení odpověděl.

"S nebožkou jsme jich na posvícení dělávali dvakrát tolik," přehnal bůhvíproč a rychle dodal na vysvětlenou: "Nakonec jste Písečák, tak víte, že jsme bejvali slušně zavedená firma."

Havel už vedoucího od Reinerů nemusel dál o ničem přesvědčovat.

"Fajn, ráno zajděte. Ze začátku mi jich bude stačit polovina. Ale až začnou po Písku bláznit lufťáci, je to otročina," prohodil na to vedoucí uznale a udělal pár kroků ke dveřím domu, kde bydlel.

Než se stačil Havel vzpamatovat a poděkovat, zapadly za hospodským velké domovní dveře. Havel zůstal stát na liduprázdném náměstí osamocený. V tomto okamžiku oslovený cukrář, už ne metař, nevěděl, zda sní, či bdí. Ještě jednou se podíval na svoji novou průkazku ČSAD a vykročil k domovu.

To, že Havel dělá znovu řemeslo a peče koblihy v restauraci U Reinerů se po městě rozneslo poměrně brzy. Havel tomu také osobně vydatně pomáhal. Několikrát za den se vyšel "nadýchat" čerstvého vzduchu do parku, kde se všem vystavoval ve svém novém, pro změnu bílém oblečení, z něhož byl nejvíce hrdý na krásnou, vysokou, bílou cukrářskou čepici. Byl opět ve svém živlu. Bohužel až dost pozdě zjišťoval, že to svoje krásné pekařské a cukrářské řemeslo zradil a pověsil na hřebík moc brzy. Domů se vracíval unavený, protože nic naplat, sedmdesátka tady byla. Ale přesto míval krásný pocit. O jeho vyhlášených koblihách U Reinerů se zakrátko pěly po městě málem ódy a Havel všude vykládal, že jeho koblihy si kupují hlavně paničky z kanceláří ke kafi. Jen jeho bývalí parťáci Dedera s Koníčkem to brali jako velkou zradu. Havlovu úspěšnou koblihovou éru brzo ukončila vichřice. Přihnala se do města takovým fofrem, že s sebou vzala nejen novou střechu na hotelu Bílá růže, ale nedalo jí moc práce sebrat i střechu z jednoho domu v parku, která bohužel přistála přímo nad Havlovým královstvím. Když už to vypadalo, že si město bude muset nechat zajít chuť na Havlovy koblihy, přišel bývalý šéf oranžového tria na spásný nápad. Doma "objevil" ještě poctivou pec a kamna, která nechal opravit a zakrátko se v cukrárně na Drlíčově znovu smažily krásné voňavé koblihy, na něž se opravdu už při pohledu sbíhaly sliny. Havel si sám vyběhal a sehnal různá potvrzení a povolení, a tak po více než třiceti letech se z něho opět stal živnostník.

"Ty, Kobližko, máš to vůbec povolený? Víš, že se z toho musí platit daně?" ozvalo se takhle poránu Havlovi za zády, když se snažil připevnit na zeď domu ceduli svítící novotou.

"Co je ti do toho, Lautreku? Já se tě taky neptám, kam nosíš daně za ty svý zmrzačený jeleny," odpověděl pohotově na narážku Havel a pokračoval ve vyměřování místa na domě, kde měla cedule Václav Havel - cukrář zdobit.

"Povolení mám. Tady v kapse. A jinak - tady to máš černé na bílém," snažil se Havel vysvětlit Morgštajnovi jeho problém a chvíli se kochal pohledem na dokonané dílo.

"Jseš vůl, Kobližko. Soudruzi ti z toho napaří daně, že se posereš," řekl mu na to Morgštajn a ukázal na konec ulice, kde byla vidět začínající demolice.

"Než ti tady stačí vykynout těsto na první koblihy, tak ti to stejně zbouraji," písknul do průjezdu na statného vlčáka, bez něhož neudělal krok, a zapálil si klejku.

"Náhodou, předseda mi slíbil, že zbourají jen jeden barák a dřív než za tři roky to nebude," namítl okamžitě na poznámku Havel, ale Morgštajn jen mávl rukou a pomalým krokem odcházel ulicí ke kostelu.

"Vole, tomu věř. Támhlety dacani si dají nějakej závazek a než se naděješ, tak je máš tady s tou jejich krávou za tři tejdny," plácl se do stehna, což byl povel pro jeho Stelu, která poslušně přiběhla k pánovi a začala se mu otírat o nohy.

Znepokojený Havel hleděl na zaparkovaný žlutý autobagr, který se mu v tuhle chvíli ani trochu nezamlouval. K večeru už to Havel nemohl vydržet. Vydal se na konec ulice a bez velkého nadšení začal obcházet skoro nový moderní autobagr.

"Fuj, ty potvoro," odplivl si od plic zrovna, když se za jeho zády objevil Morgštajn se Stelou.

"To víš, ta si z toho dělá," zasmál se Morgštajn a začal bez ostychu močit na zadní kolo autobagru.

"No prosím tě, takhle venku, tady kolem chodí lidi," vyděsil se z Lautrekova chování Havel a polekaně se rozhlížel kolem.

"Kobližko, nebuď vyděšenej. My, co to máme už jen na čurání, nás za to esenbáci nemůžou ani pokutovat. Když řekneš, žes zrovna musel, protože neudržíš moč, tak ti nedaji na vejboru ani napomenutí," reagoval na Havlovy obavy Morgštajn a suverénně dokončil svoje dílo.

"Stejně to tady a v Soukence všechno zbouraji. Mojí mámu až daji do paneláku, tak jí ten suchej vzduch zabije. Tohle jsou sice příšerný barabizny, ale v létě je v nich chládek a v zimě drží teplo," prohodil z ničeho nic Morgštajn a bylo na něm vidět, že ani jemu se z téhle pomalu mizející staré čtvrti nebude jen tak chtít.

"Mně předseda říkal, že nejdřív tak za tři roky. Až postaví u řeky tu novou Portyč," odpověděl mu na to sklesle Havel a bylo na něm vidět,že sám tomu nevěří. Nakonec dal na Morgštajnovu radu a dlouhou dobu kropil přední kolo žlutého bagru.

"Tak, a odneslo to přední kolo," dohonil Havel Morgštajna zrovna, když bral za kliku od dveří a tvářil se přitom, jako by v tu chvíli ukrad, někde ruskou vlajku.

"No a co? Když na to přijde, tak se jim klidně do tý kabiny i vy...", nedořekl Morgštajn větu a sáhl do kapsy kabátu pro rohlík. Havel hned poznal, že u Morgštajna zrovna moc nezabodoval.

"Včera jsem chytil tvýho Jardu, jak čural na kanálku," zabrousil kousek vedle, ale nepochodil taky.

"No a co? V tomhle baráku se, co já pamatuju, chodívalo na dvůr na kanál odjakživa. A kvůli nějaký tvý živnosti nebude naše rodina běhat s mrníkem až do parku k Lodrový," odpověděl důrazně Havlovi Morgštajn a Havel i tohle téma raději vzdal. Když už to vypadalo, že ti dva se rozejdou na chodbě v klidu, všiml si Havel na zemi ležícího listu papíru, olepeného hnědou kacelářskou lepenkou.

"Tak tohle už mě přestává bavit," vyjel na Morgštajna. "Tohle udělal zase tvůj Tonda. Ale pamatuj si, že si u mě hovno táta, když svýmu klukovi nedovedeš poručit, aby netrhal mý vyhlášky. Dělám tu domovního důvěrníka, takže jsem vlastně něco jako úřední osoba," pustil se Havel do Morgštajna, ale toho viditelně nudil. Chvíli sice sledoval Havla, jak se snaží naslinit lepenku, ale pak jej obešel a na půl úst rezignovaně poznamenal.

"Když mýho Tondu nevychovalo devět kriminálů, já s tím nic neudělám," a zavřel na sebou dveře od bytu.

Havlovi se nakonec přece jen podařilo naslinit všech sedm nebo osm lepenek a vylepil už po několikáté svoji interní vyhlášku, jejíž obsah byl víc než výmluvný: "Oznamuji všem nájemníkům, bydlícím v tomto domě, aby se ve věci bytové a domovní obraceli jenom na mě. Z et. dále žádám, aby vyhlášky mnou vyvěšené nestrhávali a neničili. V Písku dne 20. 12. 85. P.S. Zvláště pak žádám P.T. Morgštajna, aby už konečně zametl schody do sklepa (cikáni jsou nájemníci!!!)" Další dvě vyhlášky už jsen stroze sdělovaly, že je třeba z bezpečnostních důvodů zamykat dům a ty kupodivu nedošly žádné úhony. A tak Havel spokojeně zavřel domovní dveře, uzamkl na dva západy a ještě jednou zkontroloval stav vyhlášek, které tomuto domu dodávaly už na první pohled punc jakési tragikomičnosti.

Ještě než šli lidé z kostela, seděl už Havel u prvního středu v restauraci na Rychtě. Přes židli měl pověšenou plátěnou květovanou tašku, na níž byly sem tam tmavé skvrny. V tašce byly koblihy. Pro Jardu Morgštajna. Lépe řečeno pro jeho nemocnou ženu Boženku. Havel si vlastně teprve nedávno uvědomil, jak dlouho ji už v domě nepotkal. Čas od času vídával před domem stát sanitku, nebo se dole potkal se setřičkou Marikou, která za ní chodila, ale to bylo vše. Sám dobře nevěděl, na co jeho nájemnice vlastně stůně. Když mu řekla stará Hamáčková, že Morgštajnová má něco s krvinkama, ale že už na to doktoři něco mají, tak tomu uvěřil, protože Hamáčková byla za půl doktora. Teď seděl v hospodě, kterou vůbec neměl rád, protože její vedoucí je tam, když ještě metl v parku, nevídal moc rád. Prej mu vadily ty jejich oranžový vesty, kterými mu tady odpuzovali hosty. Prostě - necítil se tu nikdy dobře. Číšník před něho bez řečí postavil ještě nevytočené pivo, které už na první pohled nestálo za nic. Přesto se přineseného půlitru chopil, aby zahnal trému z toho, jak se omluví Morgštajnovi, jemuž naopak byla tahle hospoda druhým domovem. Když se do hospody začali po jednom trousit lidé z nedalekého kostela, věděl Havel až moc dobře, že tohle je doba i toho, na kterého tu už dobře hodinu čeká. Morgštajn se ale objevil až kolem jedenácté. Měl zavázanou levou ruku a obličej jednu velkou modřinu. Hned, jak ho chlapi uviděli, začali se do něho strefovat a Morgštajn jejich poznámky nijak nekomentoval. Bez řečí si sedl ke stolu a pokynul čísníkovi u výčepu. Havel chvilku váhal, ale pak se přece jen zvedl a přišel si k k němu sednout.

"Snad ti, Kobližko, nedal Kruťas dištanc," bylo jeho první a odtáhl židli od stolu.

"Dneska má zavříno. Co to bylo večer?" zkusil Havel opatrně Morgštajna, ale ten jen mávl rukou.

"Tonda vypil Božce sifon. Tak mu dal Jarda do držky."

"Jo sifon?" podivil se Havel a bylo na něm vidět, jak si oddechl. "Já myslel, že to bylo kvůli těm mejm..."

"Ty papíry ti náhodou strhnul Jarda. Prej nemá rád, když mu někdo pořád něco nařizuje. Ani se nediv, má to z basy."

"Hm," hlesl na to Havel a pověšil tašku na opěradlo židle. O Morgštajnových modřinách nepadlo slovo.

"Budu muset jít. Vezmi Božence koblihy," ozval se nesměle Havel, ale Morgštajn ho pohybem ruky zarazil.

"Seď na prdeli. Mám tu spicha s jedním kunčoftem," vytáhl Morgštajn z velkých desek olejomalbu, vyvedenou na tvrdém kartonu. A v tom okamžiku byl o mlýn se sedmi břízkami a lavičkou strašný zájem. Všem se moc líbila, jen Havlovi se zdálo, že ty lopatky u mlýnského kola by měly být úplně jinak. "Mistrovo" dílo kolovalo od stolu ke stolu a v okamžiku, kdy do hospody vešel budoucí majitel obrazu, přišel Havel na to, že ty lopatky jsou opravdu obráceně. Šeptem se snažil Morgštajna na to upozornit, ale ten se rozchechtal na celou hospodu.

"Kobližko, co chceš za padesát korun. Ten až si dá tři rumy, tak si bude myslet, že je v Lůvru a ne na Rychtě," sáhl Morgrštajn do sáčku s koblihami a s chutí se do jedné zakousl. Morgštajn měl pravdu. Obraz byl promtně prodán za padesát korun a jednu rundu malých rumů pro štamgasty, takže nového majitele vyšel bratru na stovku. Všichni mu jej moc chválili, a když fajnšmekr umění při odchodu projevil zájem o jelena na pasece pro svého bratra z Albrechtic, Morgštajn nezaváhal.

"Zejtra ho tu, Lubošku, máš. Jako že se Lautrec jmenuju," prohlásil Morgštajn na celou hospodu a na zákazníkovi byly vidět dvě věci. Vlastně tři. Že neví, kdo to byl Lautrec, že neviděl v životě klapat mlýn a živého jelena. Číšník udělal na dveřích do kuchyně další čárku a zahlásil čtyřiapadesát.

"To víš, mlejny, ty jdou na odbyt," pronesl na to uznale Morgštajn a poručil všem rundu malých rumů.

"A což takhle nahou ženskou, tu bys, Jardo, taky sved,?" hodil do placu Havel Mistrovi záludnou otázku, na kterou Morgštajn okamžitě zareagoval.

"Ženskou? Levou zadní. Jenže najdi v Písku modelku, která si ti stoupne nahá," začal taktizovat a všichni u stolu mu dávali za pravdu.

"O jedný bych věděl," pronesl sebejistě Havel, který byl v tom okamžiku mnohem výš než celý Lautrec.

"Sem s ní, to je ono," začalo se ozývat od stolu a Havel i Morgštajn začali střídavě červenat a blednout. Nedalo se couvnout. Oba to pochopili až moc dobře. Morgštajn blýskl očima a procedil mezi zuby:

"Kobližko, ty dostaneš od mejch kluků takovou do držky!" a bez dalších řečí se zvedl od stolu a opustil hospodu.

Zadýchaný Havel dohnal Morgštajna až u kostela.

"S těma tvejma klukama, tos nemyslel vážně?"

"Nikdy jsem nebyl vážnější," odsekl mu naštvaně Morgštajn a pro změnu se zeptal zase on.

"A ty s tou modelkou taky?"

"Jistě," zvolnil Havel najednou krok, neboť si všiml, jak z jeho domu dva příslušníci vyvádějí mezi sebou Tondu Morgštajna v poutech.

"Ten náš vůl jde zase do vazby. A Jarda, ten to má taky za pár. Dostal nedávno nástup. Za osmičku céčko chytil dva metry a za dohled půl roku," pronesl na to klidně Morgštajn a nápadně zrychlil krok. Zbytečně. Než stačil dojít do poloviny ulice, vozidlo mu zmizelo z očí.

Večer zastihl Havel Morgštajna na kanálku. Neřekl mu ani slovo. V té chvíli mu mohly být koblihy a celá hygiena ukradeny.

"Spálily se ti koblihy, nebo už je v parku zase bordel?" začal si ho Morgštajn dobírat, ale Havel ho zarazil.

"Půjdem oba do basy. Říkal mi to Kruťas," ozval se skoro šeptem Havel a Morgštajn se začal smát na celý dvůr.

"Proboha, za co?"

"Přemluvil jsem Jiřku od Kruťase. To je ta modelka. Prej to bude pornografie," vyslovil tohle pro něj nezvyklé slovo nešťastný Havel a stoupl si vedle svého souseda na kanálek.

"Co že to řek, ten zaprděnej Kruťas? O mně, o Lautrekovi, bude vykládat takový kraviny?" rozčílil se Morgštajn, že si nemohl zapnout poklopec u kalhot.

"Jo, takhle to řek,," přitakal mu Havel a pro změnu dostal strach z toho, co Morgštajn Kurťasovi provede.

"Bude čumět na drát, strašidlo z parku. Bude to facha, ale udělám Jiřku jako živou. Člověče, vždyť já viděl pěkně macatou nahou ženskou snad naposled v obecný. Byla to naše domácí a já měl z toho měsíc divoký spaní!"

Městský ostrov toho za svou éru pamatoval hodně. Těžko by však hledal v paměti něco takového jako událost, k níž mělo dojít. Morgštajn s Havlem už něco pamatovali, ale že by se v těhle místech malovala nějaká ženská, navíc k tomu úplně nahá, to se jim k uším nedoneslo. Jako první se objevil na ostrově v polorozbořené zahradní restauraci starý Vodička z Portyče. Ten tu nemoh, chybět. Šly o něm zvěsti, že zamlada to bejval pěknej chlípník. Hned po něm přišli čtyři štamgasti z Rychty a až kolem půl páté se objevila před Morgštajnem modelka Jiřka s Havlem.

"Do prdele, kde jste? Mně tady stydnou barvy. Abych je teď rozehříval," začal Mistr mezi dlaněmi mnout tubu akvamarínu a tvářil se dost sebejistě.

"Já jsem sháněla fotky," omlouvala se Jiřka a vytáhla z kabelky sadu ženských aktů.

"Proboha, co s tím? Milá dámo, já jsem kumštýř a dělám samý originály. Nekopíruju podle nějakejch prasáren. Rozumíte tomu?" spustil na ni Morgštajn a významně hodil okem po Havlovi. Modelka se svlékáním nedělala žádné dlouhé cavyky. Shodila dolů to málo, co na sobě měla, a v rouše Evině si vybrala jednu polorozpadlou bednu, na kterou se usadila. A vtom to přišlo. Zvenku se přiřítil starej Vodička a řval z plných plic:

"Volové, zabalte to, jdou na nás pionýři." Vytáhl ven na terasu s sebou Havla, který, bůhví kde, se chopil nějakého klacku a začal vyměřovat prostor před restaurací, přičemž vykřikoval nesmyslné míry. Uvnitř ateliéru zavládl nepředstavitelný zmatek, který nejlépe zvládl Morgštajn. Při odchodu z restaurace se na schodech přitočil k Havlovi a procedil velice nahlas mezi zuby.

"I ten největší ignorant v tomhle městě ví, že ve středu maj pionýři shůzky, vole. Ale neboj, skicu mám ve voku," a odešel středem.

Když se Jarda Morgštajn neobjevil na Rychtě ve čtvrtek, v pátek, dokonce ani v sobotu, bylo to všem divné. Někteří měli zaručené zprávy, že Morgštajn dotváří obraz Jiřky doma podle skicy, ale nikdo z nich neměl odvahu ho v práci vyrušit. Nakonec to nevydrželi a vydali se za Mistrem v neděli k večeru všichni. Vedl je starý Vodička a dole v přízemí u Morgštajna přibrali Havla, který taky netušil, jak to s tím jeho nájemníkem vlastně je. Na dvojí nesmělé zaťukání nikdo neodpovídal. A tak se Vodička opřel do dveří pěstí."

"Otevřete, Bezpečnost!" zaburácel jeho hlas na chodbě, a když se po hodné chvíli objevil ve dveřích Morgštajn, došel mu humor.

"Člověče, co s tebou je? Jdeme se podívat na..."

"Jo, pojďte dál," pozval je Morgštajn do kuchyně a všechny v té chvíli zarazilo nezvyklé ticho v bytě.

"Povedla se? Kruťas říkal, že jí máma natírala prdel heřmánkovou mastí. Měla prej ji samou třísku," osmělil se spiklenecky Vodička a začal se rozhlížet kolem. Pak zhluboka nasál nosem a znalecky pronesl.

"Malovals. Cejtím terpetýn," nakročil zvědavě do otevřených dveří ložnice a vtom se rychle pokřižoval.

"Boženka?" podíval se na zaraženého Morgštajna a opět se podíval do ložnice.

"Teda Lautreku, ta se ti fakt povedla," ustoupil ze dveří, aby se mohli podívat i ostatní. Morgštajn jen pokýval hlavou. Pak najednou vstal, namočil si slabý štětec do bílé barvy a vešel do ložnice. Vedle manželské postele, na které ležela v černých šatech Boženka Morgštajnová, stál v malířském stojanu čerstvě namalovaný obraz bílých kopretin. Do pravého rohu obrazu udělal Morgštajn jedním tahem velké eM.

Druhý den ráno se rozneslo po městě, že stará Morgštajnová zemřela na leukemii. Pro mnohé lidi to byl důvod k různým dohadům, zda teď pustí ty jejich zavřené kluky na pohřeb. A pohřebáci na Rychtě všem vykládali, že takovou kytku, jakou namaloval Lautrec své ženě, by určitě nesvedl ani sám Slavíček...