Naši návštěvu u policistů příslušného obvodního oddělení inspirovalo tentokrát - na závěr roku - vedle setkání s problematikou policejní práce, v rajonu plném přírodních i urbanistických krás, rovněž přání spatřit druhou největší historickou a uměleckou vzácnost České republiky (když tou první jsou korunovační klenoty).

Jedinečný skvost se totiž tady (a právě zde oprávněně) od května v rámci zámeckých prohlídek vystavuje široké veřejnosti.

Zpřístupnění unikátního díla očím návštěvníků, turistů domácích i zahraničních ovšem předcházelo přímo ukázkově trpělivé detektivní pátrání.

Ostatně posuďte (při čtení poněkud svátečněji laděného vydání časopisu Policista) sami.

POKLAD POHÁDKOVÉ CENY

V červnu 1984 navštívil československý zastupitelský úřad ve Vídni občan USA, říkejme mu třeba Přítel Sam, a oznámil, že získal - od německého kamaráda, který bohužel již zemřel - údaje o úkrytech cenných historických předmětů na československém území. Tajemné vzácnosti prý byly naloupeny německými fašisty za války v různých zemích Evropy. Chce jednat s československým státem o jejich vyzvednutí, odkoupení a legálním vyvezení, vysvětloval host.

Znovu se Přítel Sam kontaktoval s konzulátem následující měsíc, zopakoval svoji žádost a upřesnil, že má především zájem o jistou starožitnost, kterou odmítl blíže popsat (tvrdil, že má její fotografii - spolu s plánkem místa, kde se nachází - v sejfu jedné švýcarské banky). Hodnotu věci odhadoval na 5 až 10 milionů šilinků.

Z rozhovoru vyplynulo, že se nejedná o kulturní dědictví ani součást pocházející z majetku československého státu a že objekt nemá vztah k našim dějinám. Požádal o zprostředkování smluvně podloženého kontraktu, navrhoval, že zaplatí do státní kasy předem deponovaným šekem nejméně 5 milionů šilinků a nabízel - na vlastní náklady - pozvánku ke spolupráci na projednávání podrobností smlouvy pro dva nezávislé odborníky, znalce a odhadce.

Solidnost svého jednání Přítel Sam dokládal tím, že o starožitnosti v zemi nikdo neví, tudíž ji nehledá a hledat nebude, a že na jejím odhalení budou tedy profitovat obě zúčastněné strany. Dále se netajil obdobným obchodem, který uskutečnil s Francií v letech 1979 až 1982. Tehdy se jednalo o součásti středověké rytířské výzbroje, kterou po vyvezení z francouzského území prodal soukromému sběrateli do USA s vlastním ziskem 1 milionu dolarů.

Američan předložil několik dokumentů o jednání s francouzskými úřady a nebylo pochyb, že k oné transakci došlo.

V průběhu jednání se zmínil, že sám v místě uložení vzácného předmětu nebyl, ale že jistotně ví, že se tam ještě před dvěma roky - asi v roce 1982 - neodehrávaly žádné změny ani stavební úpravy. Kdyby ano, památka by byla určitě nalezena a vyvolala by velký ohlas nejen v odborných kruzích. Přiznal, že sám starožitnostem nerozumí a nejsou jeho koníčkem, zajímá se o věc pouze z obchodního hlediska.

Odmítl blíže specifikovat umístění cennosti, naznačil jen, že se nachází zhruba 100 km od Norimberka.

INFORMACÍ BYLO ŽALOSTNĚ MÁLO.

Někde máme ukrytý neznámý předmět velké historické ceny. Zřejmě bude kdesi v Západočeském kraji v zastavěném prostoru, jehož neporušenost si Přítel Sam ověřil osobně (pak tudíž lhal), nebo pro něj místo zkontroloval jiný cizinec či náš spřízněný občan.

Veškerá fakta dostala k dispozici někdejší Federální kriminální ústředna v září roku 1984. Státní rozpočet měl šanci okamžitě získat značnou finanční částku ve valutách za něco, co prakticky nikomu nechybí a co by, nebýt Samovy iniciativy, zůstalo nadále utajeno.

Na druhé straně profesionální hrdost kriminalistů posilovala snahu zdánlivě neřešitelný případ objasnit, věc nalézt a vlastenecky zachránit. Probíhaly konzultace s ministerstvy financí a kultury, zvažovaly se legislativní souvislosti. V říjnu 1984 bylo rozhodnuto uskutečnit akci ve dvou rovinách: pokračovat v diplomatickém a finančním dojednávání s Přítelem Samem a - byť nešlo o trestnou činnost - nezávisle, paralelně uskutečnit policejní pátrání.

Případ dostal pracovní název Starožitnost. A trochu se hrálo na čas.

Vyhodnocovaly se - opatrně a bez rozruchu - archivní materiály související s děním za druhé světové války. Kriminalisté přihlíželi - a přepečlivě naslouchali - všem domluvám se Samem. Posuzovalo se každé jeho slovíčko.

V prosinci z neformální besedy s Američanem vyplynulo, že hledaná starožitnost má tvar obdélníku, je velká zhruba jako konferenční stolek, je kovová a dutá. Víc ji popisovat nemůže, protože by ji kdejaký odborník hned poznal. Protože její vyobrazení bylo v několika publikacích a v umělecko-historických kruzích, je poměrně dost známá.

Má-li jednání seriózně pokračovat, potřebujeme více podrobností, tlačila československá strana na pilu. Přítel Sam prozradil, že předmět není sám o sobě zlatý ani stříbrný, že není zdoben drahokamy - jeho skutečná hodnota tkví v tom, že k němu existuje kupní smlouva z 11. století.

A stáří pokladu bylo na světě.

Užitečné bylo také zjištění, že kýžená věc byla v držení několika generací jednoho významného šlechtického rodu, který vlastnil majetky na území Čech, Německa a Francie, a byla ukryta jedním z posledních představitelů koncem války v roce 1945.

Obě smlouvající strany byly solidní, nespěchaly na sebe. Přítel Sam dokonce odletěl do domoviny a následná jednání se odložila na březen 1985.

Kriminalističtí experti měli co vyhodnocovat, probírali se šlechtickými rody a zužovali jejich okruh. Až zbyly rodiny: Beaufort-Spontin, Mensdorff-Pouilly a Metternichové. Procházeli evidencemi odsunutých Němců.

Vše konspirativně, v minitýmu, aby se pátrání neprovalilo nežádoucím směrem.

V květnu 1985 vyústilo zkoumání pracovníků ministerstva kultury ve čtveřici vytipovaných předmětů, na něž mohl sedět dosavadní popis pokladu Přítelem Samem. Přesto řešení zapeklité kauzy nepokročilo.

Potom uplynul rok od prvního podnětu a pátrači bilancovali: starožitnost se nepodařilo ani nalézt, ani identifikovat, ani se nezjistilo, kdo takovou památku dříve držel nebo vlastnil.

Ladily se poslední detaily smlouvy. Vyzvednutí předmětu se uskuteční nejpozději do první poloviny listopadu 1985, shodli se vyjednávající. Tehdy kriminalisty zaujala skutečnost, že se Sam najednou přestává zabývat otázkou počasí, nešturmuje s termíny. Nechybí mu ochota upravovat smlouvu, posunout konečnou realizaci. Naznačuje, že má kupce. Půjde o obchod bratru za 4 miliony dolarů.

Napětí a neklid vyšetřovatelů záhady vrcholily. Skvost musí být v uzavřeném prostoru, žádný déšť ho neohrožuje. Znovu a znovu horečnaté listování v seznamech všeho druhu.

A jako prozření génia si vzápětí jeden z inspektorů uvědomil, že se jméno autora publikace o uměleckých předmětech dr. Antonína Gnirsche objevilo ve vazbě na zkoumání sbírek Beaufort-Spontinů. Horká linka k ředitelce Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Známé údaje se začaly překrývat, nenápadné drobnosti do sebe zapadly: Petschau a chasse. Hrad Bečov a schrána, truhla! Vzdušnou čarou něco málo přes 100 km od bran norimberských.

Dne 11. listopadu 1985 zahájily policejní hledači - pro tu chvíli svým způsobem všichni jako jeden budoucí filmový hrdina, archeolog Indiana Jones - důkladně pročesávat všechny prostory zmíněného hradu.

Pracovalo se po celý den a ještě večer při umělém osvětlení. Objekt je rozlehlý.

Druhého dne se po odtrhání podlahy v bývalé zámecké kapli začala hlína sypat někam dolů do neznámého prostoru. Po odstranění zeminy, zbytků dřeva a skla se v záři reflektorů zaleskla jedna ze skleněných hlavic umístěných na vrcholu hřebene relikviáře ...

Přítel Sam nejprve objevení pokladu nechtěl uvěřit, pak skutečnost přijal s nadhledem pravého obchodníka: Je to hra - jednou člověk vyhraje, podruhé prohraje.

Protože Američan na začátku příběhu utrousil poznámku o více bájných předmětech, pokračovalo pátrání na bečovském hradě ještě v prosincovém čase. Bečov ale další starožitné skvosty, kromě 50 láhví koňaku (nejstarší z roku 1892) a vína, nevydal.

Akce Starožitnost byla - s úspěchem - ukončena 28. 12. 1985.

NEJMLADŠÍ POLICEJNÍ ÚTVAR

Po táhlých a nákladných restaurátorských pracích (vyžádaly si více než 10 milionů korun) se stal sv. Maur - vedle ochrany života a zdraví a majetku občanů - do jisté míry nejatraktivnějším objektem v pracovním rajonu Obvodního oddělení PČR Bečov nad Teplou. Podle nedávno nového správce zámku Tomáše Vizovského je pochopitelně relikviář, zpřístupněný v trezorové zámecké komnatě, chráněn odpovídajícím - personálním i elektronickým - bezpečnostním systémem.

Kdyby přesto došlo k nějakému pokusu o napadení kulturního pokladu, odstartují uzavření širokého prostoru, přes Sokolov a Cheb až ke hraniční čáře, policisté přímo z obvodu, z první linie existujícího ochranného projektu.

Policejní tým, fotbalově vyjádřeno jedenáctka s jedním náhradníkem, má na starost velikou rozlohu (přes 80 čtverečních km) a méně již lidí (zhruba 2 600 obyvatel v jediném, sídelním městě a v nějakých osmi obcích).

"Naší zvláštností je nejmladší věkový průměr policistů - něco málo přes 27 let, jenom já jim to kazím," říká vedoucí mjr. Michal Šavrňa (36).

Bečov má jinak samostatný policejní obvod teprve od roku 1993. Potíže mu občas bývají kolem 260 stavení víceméně na samotách, z původně německých domů a domků jsou dnes chalupy a velkou část roku v nich nikdo není. Nájezdní zbojníci mají na zemi ráj, i když ani jim se třeba v zimě do sněhem zavátých končin příliš nechce.

Dalším trápením jsou vloupačky do motorových vozidel, především osobních aut - na náměstí to bývávalo, u koupališť nebo v lese za houbařské sezony to pořád ve vlnách přetrvává. A jako velmi znepokojující a zlověstný fakt se přitom stále více projevuje nízký a ještě nižší věk pachatelů.

V poslední době Bečovští dopadli, po dvouměsíčním pátrání, například sedmičlenný gang dítek osmi až čtrnáctiletých, který u Krásného Jezu dokázal během jediného odpoledne totálně rozbourat chaloupku. Způsobená škoda v mnohatisícové výši, motivem nuda, zábava, náplň volného času. Nebo kauza sedmnáctiletého mladíka, který stačil během měsíce devětkrát loupežně zaútočit. Při velikonoční koledě vyšupal paní a než mu přinesla z parádního pokoje pálenku, probral kabáty na věšáku, odnesl si boty. Jinde ukradl obrazy z chodby, na sádkách se zmocnil pěti generačních ryb sivena amerického, skoro 6 kilo toho bylo, celková hodnota 17 tisíc korun, policie ho zadržela s mrtvolkami v tašce.

Ostatně pár let předtím jiný pachatel zabil rybářům 18 sivenů (23 kg, cena 46 000 Kč - ryba je plodná po minimálně čtyřech letech chovu a poté se může vytírat několikrát do roka). I tehdy se povedlo zhatit kšeft zlodějů bezprostředně po činu.

Opakovaně se objevují vloupání do obchodů, restaurací - příkladně do té nádražní, do benzínky. Vesměs jsou pachatelé odjinud. Možná i proto, že tři čtyři členové místní galérky jsou zrovna zavření.

Zimní klasikou pro bečovské policisty zůstávají místní serpentýny, pověstné zatáčky ve výrazném sklonu terénu směrem na Plzeň. Nesvítí do nich slunce, a když je pár stovek metrů za nimi nebo před nimi silnice vytátá a suchá, neblaze proslavená esíčka jsou pod náledím a dopravní nehody přicházejí jako by neodvratně.

Minulý rok tam navíc selhaly brzdy kamionu s dlouhým návěsem. Řidič brzdil levým bokem o skálu, naštěstí nikdo v protisměru zrovna nejel, dostal se do hluboké škarpy a převrhnul to. Zůstal zablokovaný v kabině pod autem, tekl přes něj alkohol, kterým byl naložen a ostatní šoféři se o něj moc nestarali, protože měli naspěch s ulehčením jeho přepravní zakázce ...

Jaroslav Kopic