Spolu s ním byli vedeni na smrt ještě dva zločinci. Když přišli na místo, které se nazývá Holý vrch, ukřižovali jej i ty zločince, jednoho po jeho pravici a druhého po levici...
Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal. "To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!"
Tu ho ten druhý okřikl. "Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen ke stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal."
A řekl: "Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království."
Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji."

Příběh kajícího se lotra popisuje evangelium svatého Lukáše, a z některých dalších apokryfních pramenů soudě se ten zločinec po pravici jmenoval Dismas a trochu paradoxně se tak stal vlastně prvním světcem, kterého na nebesa vyzvedl sám Ježíš Nazaretský.

Svatému Dismasovi je zasvěcen i nevelký kostel nedaleko Českých Budějovic. Před lety byl jeho farář přímo v budově fary velmi surově přepaden, zmlácen a okraden, stalo se jen souhrou náhod, že jej útok mnohem mladšího lupiče nepřipravil o život.

Méně štěstí měl nedávno duchovní pastýř v Dubu nad Moravou. Lotr mnohem surovější než dávní bibličtí zločinci chladnokrevně starého pana faráře ubil sekerou.

Svět se rychle mění před očima. Za starých časů nebylo nutno zamykat kostelní vrata před zloději, soudilo se, že zločin na posvátném místě přináší zatracení. I kníže Václav, blahé paměti, by možná zůstal naživu, kdyby se mu podařilo projít dveřmi a vstoupit do chrámu. Doba moderní přinesla nové hodnoty. Zlaté tele, tak nadšeně dnes uctívané, se jmenuje škvára, kapitál či prachy.

"Ta ženská mi dluží spoustu peněz."

"Kolik?"

"Hodně přes pět set tisíc. Vlastně skoro milion..."

Pan Váňa, který přišel do budovy státního zastupitelství podat trestní oznámení na bývalou družku Ivanu Machálkovou, vzbudil svým tvrzením jisté překvapení. Nebyl totiž úřadům tak docela neznámý. Měl už za sebou řadu majetkových deliktů a v poslední době pobíral sociální podporu, která představovala necelé čtyři tisíce korun měsíčně. Zdálo se absurdní, že by dokázal sehnat a ještě někomu půjčit tak velkou částku.

"Ale já prachy mám, fakt."

"Neříkejte."

Zjevná nedůvěra Čeňka Váňu urazila. Sebevědomě prohlásil, že má vlastní konto v Komerční bance, ostatně zrovna dnes ráno byl vybírat a většinu z té hotovosti má ještě po kapsách. Aby to dokázal, začal na stůl sázet balíčky bankovek. Šedesát sedm tisíc přesně. Další tři tisíce utratil dopoledne za taxíka. To totiž jel nájemným vozem z Písku do Českých Budějovic a zase zpátky kvůli jedné, soudem nařízené lékařské prohlídce.

"Dobrá, ale kde jste ty peníze získal?"

"Půjčil jsem si od pana faráře..."

Úspěšným podvodníkům nelze upřít jednu pozoruhodnou vlastnost. Vedle profesionální výmluvnosti se dokáží také přesně vcítit do pocitů oběti, neplýtvají časem s lidmi přirozeně nedůvěřivými, ale ovečku připravenou k ostříhání odhalí instinktem honicího psa.

Poprvé zabloudil Čeněk Váňa na faru v obci nedaleko Tábora, říkejme jí třeba Lhota, vlastně trochu náhodou. Zaklepal na dveře a slušně pozdravil. Pak odvyprávěl mnohokrát opakovanou historku o zlomyslné souhře událostí, která způsobila, že musí poprosit o stokorunu, aby se po několika dnech alespoň trochu najedl.

"Ale ovšem," řekl pan farář, "to přece vůbec nestojí za řeč..."

O tři týdny později byl Váňa ve Lhotě znovu. Tentokrát se návštěva protáhla a dlouho se hovořilo. Starý pán se zmínil o padesátých letech, kdy byl pro svou víru protiprávně vězněn, teprve po pádu režimu se dočkal rehabilitace a finančního odškodnění.

Chlapík naproti němu ožil. V okamžiku byl i on zaníceným bojovníkem proti totalitnímu bezpráví, důvěrná znalost života ve věznici dodávala jeho historkám zdání pravdivosti.

Ruzyně, Bytíz, Bory...

Lhaní je tak snadné. Váňa si postěžoval, že mu odbojové zásluhy nepřinesly nic než dluhy a jeho momentální situace je tím pádem téměř neřešitelná. Leda by se našla nějaká soucitná pomocná ruka. Řekl si o sto tisíc a pan farář mu je půjčil s podobnou samozřejmostí, jako před nedávnem stokorunu.

Od té chvíle nastaly podvodníkovi zlaté časy. Rozhazoval plnými hrstmi, když hotovost došla, zajížděl na vlídnou faru. Taxíkem, pochopitelně, autobus nebo vlak je přece jen pro chudáky. Když pan farář předal Váňovi všechny peníze, které dostal v rámci rehabilitační nápravy křivd, začal si sám půjčovat od svých známých. Jako člověk naprosto důvěryhodný byl jen zřídkakdy odmítnut. Čeněk Váňa byl nenasytný a starý pán bezmezně důvěřivý. Na kousku papíru si krasopisně zapisoval částky, o nichž pevně věřil, že mu je údajný spoluvězeň jednou vrátí zpátky.

Říjen - 680 000, listopad - 728 000, prosinec - 570 800, duben následujícího roku - 362 000, květen - 160 000 korun českých. A tak dál. Ještě v době, kdy už se o případ zajímala policie a pan farář byl ujištěn, že Váňa byl trestán z docela jiných důvodů než politických, stačil jeden telefonát a dobrý kněz poslal na podvodníkovu adresu dalších sto třicet tisíc korun. O vlastních nejistotách a pochybnostech se nikomu nezmínil, neboť psáno jest: Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.

"Ale já mu nic nevzala. To všechno mi dal!"

Bývalá družka Čeňka Váni paní Machálková naprosto odmítla uznat jakýkoliv dluh.

"Seznámili jsme se v psychiatrické léčebně, měla jsem tenkrát nějaké problémy v manželství, a tak jsme to nakonec dali dohromady. Skoro rok jsme spolu žili. Nejdřív jsem to finančně táhla já, on pobíral jen nějakou podporu, ale pak začal jezdit do Lhoty a všechno se změnilo.

Samozřejmě jsem se zajímala o to, kde bere tak velké peníze, ale on tvrdil, že byl zavřený protiprávně a tohle že je jakési odškodnění. Já tomu původně věřila, proč taky ne?"

Nutno poznamenat, že ať už je pan Vána jakýkoliv lump, v dobách hojnosti se rozhodně nechoval jako skrblík. Bývalá partnerka na něj vzpomínala v dobrém.

"Kdysi jsem neúspěšně podnikala, skončilo to dluhy. Chodili za mnou vymahači, finanční úřad také nekompromisně vyžadoval sto dvacet, s penalizací dokonce sto padesát tisíc korun. A Čeněk to za mne zaplatil. Ale nebyla to půjčka, několikrát výslovně řekl, že běží dárek. Také jsme spolu nic nesepisovali, jak se to dělá při větším dluhu. Vlastně mi pořád něco nosil. Jednou mi třeba koupil zlaté hodinky za dobrých patnáct tisíc, jindy pořídil do obýváku nábytkovou stěnu. A v létě jsme spolu byli na rekreaci na Mallorce. Já, moje dvě děti, Váňa se svojí malou dcerkou. Bylo to parádní, ale taky pěkně drahé. Pokud vím, jen osmdesát tisíc zaplatil v Čedoku a ještě dobře třicet tisícovek rozměnil za cizí peníze."

"To jste pořád věřila, že dostal tak velké odškodné?"

"Ne, později už ne. Zmínil se, že je to od nějakého faráře, ale jak se říká, hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere.

Nakonec to mezi námi přestalo klapat. Odstěhovala jsem se a našla si nový byt. Není totiž vyloučeno, že se ke mně vrátí můj skutečný manžel.

Čeněk nesl náš rozchod hodně těžce. Jednou dokonce vyhrožoval, že mě i mého muže zastřelí. Jasně, byly to jen takové řeči. Jenže si stejně myslím, že to jeho trestní oznámení vzniklo z docela obyčejné žárlivosti.

Bláznivě marnotratný život. V píseckých hernách dokázal Čeněk Váňa bez mrknutí oka prohrát šedesát tisíc za večer, když se štěstí obrátilo a vyhrával, hostil celý lokál.

"První pochybnosti, že už peníze zpátky nedostanu, jsem začal mít až letos v červnu," vzpomínal důstojný pán. "Váňa nesplnil termín na vrácení všech dluhů, když jsem mu telefonoval, říkal, že to není žádný problém, ale že musím ještě pár týdnů počkat. Tehdy jsem odjel na léčení do Františkových Lázní, on se tam objevil také, vyhledal mě a zase si půjčil. Znovu jsem mu uvěřil, ale už mi to dělalo vážné starosti..."

Pan Váňa si ovšem žádné problémy nepřipouštěl. Ačkoliv se jeho dluh přiblížil k hranici tří milionů, dobrá nálada ho neopouštěla. Žertoval dokonce i v kanceláři kriminálky.

"Církev je tu přece od toho, aby podporovala lidi potřebný, nemám pravdu?"

"Jak jste získal poslední půjčku?"

"Řekl jsem, že ty peníze musím sehnat pro jednoho chlápka v Rakousku, kterej mi opatří takovej kapitál, abych mohl faráři všechno vrátit. Když o to tedy tak stojí... Jenže žádnej takovej člověk nebyl. Ve skutečnosti jsem těch mizernejch sedmdesát tisíc potřeboval pro novou přítelkyni, která je dost finančně náročná..."

"Vy sám tedy vypůjčené peníze vrátit nehodláte?"

"Ale hodlám, hodlám, jenže z čeho? Žádný příjem nemám, tak kde bych vzal takovej balík? Leda bych si půjčil jinde, a to by bylo zase všechno dokola..."

Marnotratný život skončil. Bezohledný podvod vyšel najevo a podle základních pravidel dramatu by měl následovat trest. V životní praxi to však bývá trochu jiné nežli na jevišti. Bez žalobce není soudce, bez poškozeného se nemůže rozjet mašinerie stíhání. Řízení proti paní Machálkové bylo pro nedostatek důkazů zastaveno a nešťastný oklamaný pan farář s trestním oznámením váhá. Je mu již jasné, že zpátky nedostane ani korunu a že veškerý výsledek případného soudního martyria bude představovat pouhou pomstu. Co s ní? Zločinec po pravici byl pro své pokání spasen, lotr na protější straně propadl zatracení. Nejen poklady, ale i hříchy se ukládají na nebesích.

Divná je doba bez úcty ke kostelům a chrámům. Olupovaní kněží a vlna krádeží církevních památek, jaká nemá v dějinách země obdoby. Monstrance, kalichy, obrazy a sochy. I tam, kde už dávno není, co sebrat, se ještě něco najde. Ztrácejí se pomníky ze hřbitovů i zvony ze zvonic. Umíráček, který po staletí klinkal na střeše kaple, je ve sběrně kovů prodán za pár stokorun...

Milost Boží je veliká a občas dá zapomenout i na Ježíšův hněv.

Přišli do Jeruzaléma. Když vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků a stánky prodavačů holubů; nedovoloval ani to, aby někdo procházel nádvořím s nádobou. A učil je - Což není psáno: Můj dům bude zván domem modlitby pro všechny národy? Vy jste však z něho udělali doupě lupičů.

Antonín Jirotka  

(Jména osob vystupujících v neuzavřeném příběhu byla změněna)