Březen před pětadvaceti lety. Zápis starých událostí na průklepovém papíře je už poněkud vybledlý, tenkrát přes den hodně pršelo a dvůr národního podniku Pelux byl rozblácený. Před osmou hodinou večer už byla venku tma a strážný Jaroslav Cejp se vydal na pravidelnou obchůzku. Nedaleko zadních vrat oploceného objektu uslyšel hluk a spatřil siluetu chlapa, který nesl přes rameno nějaký klacek nebo kyj.

"Stůj!" houkl strážný.

Postava neposlechla a výhrůžně se blížila.

"Okamžitě zůstaň stát," křičel Cejp. Útočník se dal do těžkopádného klusu a strážný vytáhl z pouzdra služební pistoli. První ránu vypálil do vzduchu, při druhé už sklonil hlaveň níž. Stín se zapotácel a s žuchnutím upadl na zem.

Jaroslav Cejp byl velice vyděšený, zbraň použil poprvé ve své kariéře. Mátožně se vrátil do budovy podniku a zatelefonoval na oddělení Veřejné bezpečnosti...

Druhá verze příběhu se odehrála ve světle přenosných reflektorů. Zastřelený muž ležel uprostřed makadamem zpevněné cesty na konci řady blátivých stop. Druhá šňůra šlépějí ovšem nevedla naproti, nýbrž souběžně, od zadní brány objektu směrem k budově. Lékař, který se s policejním výjezdem na místo dostavil, si prohlédl mrtvé tělo a nakreslil hrubý situační plánek.

"Byl zasažen dvakrát," řekl. "První rána mířila do hrudníku, druhá byla vedena shora do krku, a to v poměrně ostrém úhlu. K takovému zranění rozhodně nemohlo dojít tak, jak strážný vypráví."

Stejná otázka padla podruhé.

"Jak to tedy vlastně bylo?"

Jaroslav Cejp trval do puntíku na původní verzi a byl předběžně zadržen.

Kalné ráno blížícího se jara. Během noci se svazek vyšetřovacích protokolů rozrostl, mrtvý muž získal jméno a operativci o něm sháněli přesnější informace. Antonín Holoubek z nedalekého okresního města byl považován za člověka spořádaného, nikdo z jeho známých si nedovedl představit, že by se někdy někam vloupal. Obyčejný, tichý a nevýrazný chlapík. Asi nejzajímavější na něm byla jeho manželka, atraktivní blondýna středních let, s pověstí, které se říká špatná. Paní Milada byla vždy obletována nápadníky, a podle některých svědků mezi ně patřil i strážný Jaroslav Cejp.

K možným vyšetřovacím verzím přibyla proto jedna nová. Holoubek se dozvěděl o nevěře ženy a přišel si se svým sokem vyřídit účty. Došlo k hádce, při které Cejp použil služební zbraň.

"Antonína Holoubka jste přece znal?"

Strážný pokrčil rameny.

"Ano, jistě. Jenže na tom dvoře byla tma.

"Jak myslíte, že se dostal do objektu?

"Nemám tušení."

"Nechcete přece jen upřesnit svou původní výpověď?"

"Ani v nejmenším. Stalo se to přesně tak, jak jsem vyprávěl."

Plot okolo národního podniku Pelux nebyl nikde porušen, jeho dvoumetrová výška a ostnatý drát v horní části velmi znesnadňovaly nějaké přelezení. Nikde na dvoře nebyl nalezen žádný klacek ani kyj, o kterém se strážný zmiňoval jako o útočné zbrani. Zadní brána objektu byla uzamčená řetězem s těžkým visacím zámkem.

V bytě Jaroslava Cejpa byla provedena domovní prohlídka, při které byl objeven list papíru popsaný slovy beze smyslu, s největší pravděpodobností šlo o jakousi šifru.

Strážný tvrdil, že text našel v dopisní schránce, nemá však ani ponětí, proč ho dostal.

Vyšetřovatel předložil šifru odborníkům, pro ně to byla záležitost dětinsky snadná. Ukázalo se, že jde o dopis od paní Milady Holoubkové, nicméně kromě drobných důvěrností v něm žádná použitelná fakta uvedena nebyla.

"Proč si píšete v šifrách?"

Jaroslav Cejp trval na tom, že o žádných podobných vzkazech nic neví a určitě proto musí jít o nějaký omyl.

Prokurátor nařídil prohlídku bytu Milady Holoubkové. Hledalo se cokoliv, co by mohlo mít souvislost s případem či se vzájemnou korespondencí mezi paní domu a strážným. Dlouho se zdálo, že půjde o pátrání marné. Teprve v samém závěru prohlídky si jeden z policistů všiml, že když se na prázdnou stránku nepopsaného sešitu nalezeného v kuchyňské kredenci podívá v šikmém osvětlení, objeví se mírně vytlačený text nějakého předešlého zápisu. Sešit putoval do laboratoře, kde bylo vytlačené písmo zviditelněno a zafixováno. Po aplikaci jednouché a policistům již známé šifry se objevil dosti závažný důkaz.

"Manžela se musíme zbavit," konstatuje paní Milada a sama také navrhuje způsob, jak to zařídit.

"Kdyby se v noci docela sám ocitl uprostřed střeženého prostoru, byla by přece hlídačova povinnost použít zbraň..."

Jaroslav Cejp po seznámení s dopisem jen odmítavě vrtěl hlavou. Nikdy žádný podobný vzkaz nedostal, nerozumí šifrám a s paní Miladou žádnou korespondenci nevedl.

"Proč vlastně pan Holoubek ten osudný den přijel?"

"Nevím," řekl strážný.

Citový život Milady Holoubkové byl, mírně řečeno, velmi bohatý. Parohatý manžel vzbuzoval u sousedů útrpnou lítost a historek o avantýrách paničky rychle přibývalo.

"Jo, taky chodila s jedním kriminálníkem."

Z kriminálníka se vyklubal třicetiletý plejboj Miroslav Sluka, který si odpykával tříletý trest odnětí svobody za kšeftování s ukradenými auty. Musel to být přitažlivý muž, neboť ani po tak dlouhém odloučení na něj paní Milada nemohla zapomenout. Psala mu pravidelně dlouhé a vášnivé dopisy a plánovala šťastný společný život po Miroslavově propuštění.

O lásce se v listech procházejících přísnou vězeňskou cenzurou může mluvit celkem otevřeně, o ostatních záležitostech už tolik ne.

"S manželem si nedělej starosti, ta věc se vyřeší, určitě nám bránit nebude..."

"Na Jaroslava nemusíš žárlit. Nic pro mě neznamená. Je to jen taková poslušná loutka..."

Mezi množstvím dalších usvědčujících důkazů předložili vyšetřovatelé strážnému Cejpovi i uvedený dopis. Reakce do té doby zcela letargického muže byla překvapivá.

"Loutka!" zařval. "Tak to tedy ne. Loutka ne!"

Výpověď připomínala protržená stavidla.

"Nechtěla se rozvádět. Už kvůli majetku. Navíc měl Holoubek životní pojistku, tuším na dvacet tisíc korun."

"A dál?"

"Sama přišla na ten nápad s motocyklem. Věděla, že manžel po něčem takovým touží."

Historka o motorce, která je k mání skoro zadarmo, přinutila Antonína Holoubka sednout do vlaku. Výpravčí na železniční stanici si dobře pamatoval na člověka, který se kritický večer vyptával, jak se dostane k podniku Pelux. K hlavní bráně závodu dorazil Holoubek za tmy.

"Řekl jsem mu, že ho pustím zezadu, tam si taky bude moct stroj vyzkoušet."

Jaroslav Cejp odemkl zadní vrata, pan Antonín, nic zlého netuše, prošel dovnitř a zámek za ním zaklapl.

"Byl toho úplně plnej. Pořád se vyptával, kolik ta mašina žere, jaký má gumy, kolik je najeto... Už jsem to nemohl poslouchat."

Po prvním výstřelu klesl Holoubek na kolena a začal chrčivě křičet. Druhá, shora vedená rána ho umlčela.

"Byli jsme dohodnutý, že mu seberu doklady, aby ho nebylo tak snadný identifikovat. Jenže jsem se nedokázal toho těla ani dotknout. Všechno bylo mnohem horší, než jsem si představoval."

Pokud si strážný uvědomoval, co vlastně způsobil, paní Milada zůstala nějakými výčitkami svědomí zcela nedotčena.

"Co je mi po tom, co chlapi dělají? To je jejich věc."

"Ale vy jste přece všechno vymyslela."

"To byly jen takový řeči. Neměli mě poslouchat."

"Věděla jste, že žádný motocykl neexistuje a že manžela posíláte na smrt."

"Byla to jeho vina."

"Proč?"

"Nestál za nic."

Žena rozhořčeně protestovala proti vyšetřovací vazbě, naprosto odmítala jakoukoliv odpovědnost za něco, co spáchal někdo jiný.

"Byla jsem v době činu ve vinárně. Pětadvacet kilometrů daleko. Může mi to dosvědčit spousta lidí..."

"Jistě," souhlasil vyšetřovatel a zapsal větu o přerušení výslechu.

Soud, který proběhl o půl roku později, poslal Miladu Holoubkovou za mříže na čtrnáct a Jaroslava Cejpa na třináct let. Odvolání obou odsouzených bylo vyšší soudní instancí zamítnuto jako bezpředmětné.

Jaroslav Cejp se propuštění nedožil, zemřel ve vězeňské nemocnici na selhání srdce.

Milada Holoubková si odseděla třináct let, amnestie jí poslední rok ušetřila. Když vyšla z věznice, byla z ní obtloustlá nevzhledná žena, žádný z bývalých ctitelů se k ní nechtěl hlásit. Našla si místo jako uklízečka v Plzni, ale krátce poté se její stopa ztrácí.

Bezesporu nejúspěšnější z celé čtveřice byl automobilový podvodníček Miroslav Sluka. Po změně společenských poměrů se pustil do podnikání naplno, stal se z něj velmi bohatý muž a peníze mu přinesly i značnou společenskou vážnost. K novinářům je vstřícný, o starých časech však zásadně odmítá hovořit.

Národní podnik Pelux skončil s výrobou krátce po privatizaci, chátrající budovy několikrát změnily majitele, nakonec byly strženy a prostor přeměněn na vrakoviště. Všechno už dávno vypadá docela jinak. Jen déšť, který občas pleská o zrezivělé trosky automobilů, se zdá skoro stejný, jako ten, co padal před čtvrtinou století.

Antonín Jirotka  

Jména osob vystupujících v příběhu byla z pochopitelných důvodů změněna.