ZELENÁ VLNA

V noci je město poměrně tiché, na prázdných křižovatkách rytmicky blikají semafory.

Jako první vyjíždějí do ulic pekařské vozy, po páté se rozřinčí tramvaje a z garáží startují autobusy. Kolem osmé hodiny ranní dopravní špička vrcholí.

"Na třídě Milady Horákové je provoz na stupni čtyři až pět, čtyřku má Strakonická a Vrchlického. Vážná dopravní nehoda dvou nákladních aut uzavřela Jižní spojku, mnohakilometrová kolona stojících vozidel se táhne až k Barrandovskému mostu..."

Rozhlasové dopravní hlášení řidičům na náladě nepřidá. Zablokované ulice dávají připomenout časy, kdy se v Praze chodilo pěšky a jen velmi spěchající džentlmeni občas použili koňku.

VĚK KONÍ

Doprava na první trati koňské dráhy v Praze byla zahájena 23. září roku 1875. Trať byla jednokolejná, s výhybkami ve stanicích a měřila necelé čtyři kilometry.

Původní koleje koňské dráhy byly jen ploché železné pásy, na kterých vozy často vykolejovaly. I koně si těžko zvykali na novou službu. Hovoří o tom například článek uveřejněný krátce po zahájení provozu v Národních listech.

Koňská dráha v Praze zdá se, že musí překonávat rozmanité překážky, prve než její jízda bude pravidelná a rychlá. V pátek například klesl na Josefském náměstí kůň a dostal se pod vůz. Konduktoři museli vůz zpět pošinouti a koně osvoboditi. Vozy neustále se ještě vyšinují z kolejí, čehož následkem jest, že jízda velice se zdržuje. Avšak ani koně nechtějí se se svým novým osudem nijak spřátelit. Včera na Ferdinandově třídě proti Platejzu postavil si hnědouš hlavu a nebyl ani bitím k tomu připraven, aby vůz táhl dále.

Koňská dráha jako nebezpečný konkurent byla solí v očích fiakristům a drožkářům. Noviny si všímaly i toho, že vozkové nejrůznějších povozů jezdí schválně mezi kolejemi a provoz na koňce zdržují. Přesto byla doprava na koňské dráze velmi živá a úspěšná. Denně používalo jejích služeb přes čtyři tisíce Pražanů.

MINULOST V KANCELÁŘI

Dopravní inspektorát pro desátý pražský obvod má jednu kacelář přeměněnou v malé dopravní a policejní muzeum.

"Víte," poznamenal kapitán Jiří Nedvěd, "nejde jen o nostalgickou vzpomínku na staré časy, ale i o kousek poučení. Je pozoruhodné, s jakou pečlivostí zpracovávali staří četníci své případy, jak přehledně a čistě kreslili plánky nehod, jak dobrá byla jejich čeština. To skutečně nebyli žádní panáci pro legraci. Navíc, člověk si při takovém ohlédnutí uvědomí, jak strašně rychle běží čas. V rozmezí jednoho lidského života se zejména v dopravě odehrály tak propastné změny, že je to až neuvěřitelné. Například první světelný semafor s ručním ovládáním byl v Praze instalován na křižovatce u Masarykova nádraží teprve v roce 1927 a spousta starších lidí si na tu událost dosud může pamatovat. Tehdy prý to podivné zařízení na několik dní docela ochromilo provoz, vozidla stála v celé Hybernské ulici od Žižkova až k Prašné bráně, Dlážděná a Havlíčkova na tom nebyly o mnoho lépe. Dopravní služba musela bez ustání vysvětlovat, co vlastně světla znamenají, jak se řadit, kdy jezdit a kdy stát.

Zkrátka, to tempo je ohromné, každý měsíc se situace mění. Bohužel k horšímu, neboť aut lavinovitě přibývá. Praha 10 patřila ještě relativně nedávno k poměrně poklidným dopravním lokalitám, Jižní spojka se ale rychle stala jedním z nejdůležitějších průjezdů městem. A tak na našem dopravním ispektorátě dnes zpracováváme přes dva tisíce dopravních nehod za pouhého půl roku, a to ještě havárie, kde došlo k ublížení na zdraví nebo řidič pil před jízdou akohol v rámci rozdělené věcné příslušnosti mají na starosti kolegové z Kongresové."

SPLAŠENÝ KŮŇ

Město se nafoukaně roztahuje, požírá lesy, aleje a drobná políčka. Kousek od Štěrbohol je ještě louka a stráň připomínající staré venkovské časy. Letos v březnu se tu jedna slečna projížděla na koni, všechno probíhalo v pohodě a klidu, dokud se zvíře nesplašilo. Vlastně se ani nepodařilo zjistit proč. Jestli za to mohl větrem hnaný kus igelitu, ostrý klakson auta z nedaleké silnice nebo štěkot německého ovčáka, co radostně aportoval odhozený klacek. Ať již to bylo cokoliv, kůň zařičel, vzepjal se a shodil jezdkyni na zem. Pak divoce upaloval dolů z mírné stráně a v prudkém trysku vběhl doprostřed Ústřední ulice. Projíždějící řidič dupl na brzdy, jenže včas zastavit rozjetý automobil se mu nepodařilo. Následoval náraz, bylo slyšet borcení plechu a naříkání zraněného zvířete. Na místo přijela policie, objevil se veterinář, ovšem jeho diagnóza byla pochmurná. Přeražená levá zadní noha se u koně vyléčit nedá, zvíře muselo být utraceno. Kolem uháněla spěchající auta a doktor natáhl z ampulky smrtící injekci. Kůň, který kraloval lidské dopravě tisíce let, už na silnici nemá co pohledávat.

HŘBITOV AUT

Střepy, rez a pomačkaný plech. Potrhané airbagy, puklé palubní desky, kola vyvalená z čepů a ložisek.

Odstavné parkoviště havarovaných vozů připomíná hřbitov a působí jako protipól naleštěné krásy autosalonů.

"Jaké jsou nejčastější příčiny vážných nehod?"

"Statistika se to snaží upřesnit," poznamenal kapitán Nedvěd. "Hovoří o nepřizpůsobení rychlosti, nedodržení vzdálenosti mezi vozidly nebo o porušení pravidel o přednosti v jízdě. Společným jmenovatelem takových kolizí je ovšem nepozornost. Vezměte si například pravidlo o přednosti chodců na přechodech. Zcela paradoxně zatím vyvolává spíš větší množství nehod, než bývalo dřív, dochází ke zraněním a ztrátám na životech. Nejčastěji první automobil rychle přibrzdí a zastaví, a ten za ním do něj vrazí. A přitom by stačilo jen trochu sledovat provoz a včas si všimnout rozsvícených brzdových světel.

Za druhou hromadnou příčinu zbytečných neštěstí považuji netolerantnost a agresi. Možná je to trochu celkový obraz společnosti, ale jako by se za volanty vybíjela dlouho nashromážděná nervozita a silnice se stávala arénou pro vzteklé šílence. Vzpomínám na případ, kdy jeden řidič kvůli obsazenému místu na parkovišti udeřil druhého pěstí a natřikrát mu přerazil čelist, jindy zase luxusní automobil ze vzteku prudce přibrzdil před chladičem jiného vozu, a byla z toho havárie se stotisícovou škodou. Domnívám se, že i vydání řidičského oprávnění by mělo být, podobně jako třeba zbrojní průkaz, vázáno na příslušné psychologické testy, auto v hustém provozu je nebezpečnější zbraň než revolver."

OPILEC

Ten chlapík měl spoustu peněz a myslel si, že mu patří svět. Jak se sluší a patří na operetní seladony miloval víno, ženy, zpěv. A rychlá auta. Při radarových kontrolách se zapisoval do rekordních tabulek v překračování povolené rychlosti a příslušné pokuty platil s podobnou ležérností, s jakou se dává tuzér číšníkům.

Jednou ho policisté zastavili v noci, to seděl za volantem auta plného rozveselených slečen a orientační dechová zkouška ukázala dvě a půl promile alkoholu.

Byl přesvědčen, že drobnou nepříjemnost spraví pár tisícikorun a pojede dál.

Policisté byli jiného názoru. Vzhledem k tomu, že jim současné předpisy neumožňují zadržet řidičský průkaz, zadrželi řidiče, neboť to byla prakticky jediná možnost, jak mu zabránit v další jízdě. Vyslechli za to pozoruhodné množství urážek. Dozvěděli se, že je mladíček svlékne z uniforem a pošle k lopatě, že se ministr bude divit a parlament na nejbližším zasedání čekají zatraceně ostré interpelace. Smířili se s tím. Druhý den rozzuřený chlapík usedl do svého odstaveného automobilu a odstartoval s kvílením protáčených pneumatik.

Případem se zabývaly příslušné správní orgány, ovšem úřední jednání o odebrání opilcova řidičského průkazu se táhlo týdny a měsíce. Nakonec bylo zastaveno, neboť nedaleko Boru u Tachova mladý muž při riskantním předjíždění vletěl pod naložený tirácký kamion a on i jeho spolujezdkyně byli na místě mrtví. Pitva prokázala, že řidič zničeného osobního vozu měl opět v krvi dost značné množství alkoholu.

ZTRACENÁ PRIVILEGIA

"Je už to trochu obehraná písnička," pokračoval Jiří Nedvěd, "ovšem některé věci je nutno opakovat stále znovu. Dopravní policii nepůsobí žádné potěšení trestat neukázněné řidiče, zabavovat řidičáky a osvědčení o technické způsobilosti vozidel. Dopraváci se starají předevšímn o to, aby provoz vůbec fungoval a zemřelo při něm co nejméně lidí. Bohužel, mám dojem, že některé předpisy tomu příliš nepomáhají. Omezení policejních pravomocí vedlo prokazatelně k větší bezohlednosti řidičů a ke značnému zvýšení počtu dopravních nehod. Téměř každý to ví, ale nic se neděje. Nebo jiná věc, vzpomeňte si, jak dlouho se hovoří o bodovém systému, který se osvědčil v řadě okolních zemí. Minimálně deset let. A výsledek je nulový, představy o tom, jak by to mělo vypadat, jsou stále mlhavé. Pomalu už málokdo pamatuje, že bodový systém trestání řidičů tady jednou byl, tehdy se za závažné přestupky procvakávaly kupony, bylo to jednoduché a docela účinné. Dnes právní vymahatelnost nezaplacené pokuty připomíná pohádku o kohoutkovi a slepičce. A tak dál. Výsledkem spousty podobných drobností je mezinárodní statistika, podle které patříme k nehorším šoférům na světě.

Myslím, že by se mělo začít už a autoškol, které by lépe připravovaly žáky, přimlouval bych se za řidičské průkazy vydávané na jistou zkušební dobu, což by zvláště u mladých lidí mohlo působit výchovně. A za okamžité postihy hazardní a nebezpečné jízdy, v případě nehod zaviněných například alkoholem za zpřísněné taxy soudní. To není žádná touha trestat či šikanovat lidi, to jsou obranná opatření vycházející z děsivého faktu, že na našich silnicích zahyne ročně víc než třináct tisíc osob."

BĚŽNÝ DEN

Územní působnost dopravního inspektorátu zahrnuje Prahu deset, patnáct a dvacet dva. Vršovice, Strašnice, Zahradní Město, Košík a pak dál, k Říčanům. Od čtyřproudých rychlostních komunikací až po venkovské silničky, kde se stěží vyhnou dva protijedoucí osobní automobily. Pestré spektrum práce pro dopraváky.

Ráno byla Jižní spojka neprůjezdná, okolo desáté dopoledne však už rozhlas oznamuje uvolnění a provoz mezi stupni tři až čtyři. V záznamech inspektorátu zatím přibyly tři vyřešené nehody. Krátkovlnné vysílačky si předávají hlášení radarů měřících rychlost projíždějících vozidel, na Průmyslové ulici zastavují uniformovaní muži těžké kamiony. Desátý pražský obvod má k dispozici mobilní váhy, mimochodem jediné na území hlavního města.

První, druhá, třetí a čtvrtá náprava. Elektronika porovnává celkové zatížení s technickým průkazem, řidič je nervózní, policista vážně vrtí hlavou.

"Tak takhle to dál nepůjde..."

"Co mám sakra dělat?"

"Přeložit."

Z přibližně patnácti až dvaceti kontrolovaných náklaďáků denně je jich dobře třetina přetížených. Pokud rozdíl mezi povoleným a skutečným nákladem není příliš velký, nechají dopraváci auta dojet na cílové místo, ovšem pomalu a opatrně. Když však nadměrná váha nákladu už přímo ohrožuje bezpečnost, jdou všechny diskuse stranou.

Majitel autodopravního podniku zuří, ale nakonec posílá na místo další prázdný kamion s partou chlapů, po dvouhodinové dřině je digitální displej mobilní váhy spokojen.

"Můžete pokračovat."

O pár kilometrů dál, kousek za lanovým mostem, nezvládla souprava s tahačem značky Daf nájezd na hlavní silnici. Z převrženého návěsu se vysypal na vozovku jemný bílý prášek. Přijíždí skupina dopravních nehod, vzápětí dorážejí hasiči, provoz je silně omezen. Odborníci chválí počasí, kdyby totiž pršelo, nebezpečná chemikálie by mohla těžce kontaminovat okolí. Takhle stačí naložit vysypaný prášek do sudů a vozovku dobře zamést.

Dechová zkouška řidiče byla negativní, jeřábem narovnaný návěs je technicky schopen odtahu. Jede se dál. K večeru se už Jižní spojkou zase valí nekonečné kolony aut.

ODHAD BUDOUCNOSTI

"Jak myslíte, že bude pražská doprava vypadat za takových pět nebo osm let?"

"Upřímně řečeno, obávám se, že dojde k jakémusi permanentnímu kolapsu," řekl kapitán Nedvěd. "Možná už budou dokončeny vnější dopravní okruhy, ale ani ty nejsou samospasitelné, pokud se nezastaví vzrůstajíci počet aut, zastaví se provoz. Snad se znovu výrazněji vrátí do hry železnice a hromadná doprava se stane rychlejší a pohodlnější než jízda autem. Ale nejsem prognostik, zajímá mě spíš současné siutace. Zaznamenávám i optimistické momenty. Například agresivní a bezohledně jedoucí řidič už dávno není předmětem obdivu, ale obecného odsouzení. Je to dobře vidět i v běžné praxi, veřejnost už amatérským závodníkům dávno nefandí. To je také jeden z důvodů, proč doufám, že počet nehod bude v příštích letech spíš klesat než naopak."

"Když už přece jen k nějaké nehodě dojde, jak se má účastnmík zachovat?"

"Především se musí postarat o nutnou zdravotní pomoc pro všechny zraněné. Lidský život je nejdůležitější, to ostatní jsou jen haldy plechu.

Za druhé je třeba zabránit následným škodám. Například možným řetězovým haváriím nebo vzplanutím pohonných hmot, které vytékají na rozpálený motor. Dále je vhodné varovně označit místa, kde zůstaly na vozovce olejové či naftové skvrny, a zajistit jejich odborné odstranění.

Ohlašovací povinnost je limitována škodou, která nebyla způsobena třetí osobě a nepřesáhla dvacet tisíc korun. Pokud se učastníci takové menší kolize dohodnou, není nutno volat policii. Ve většině ostatních případů stačí postavení vozidel zakreslit, a pak je odstranit z cesty, aby mohlo dojít k rychlému obnovení provozu. Také je velmi rozumné zajistit si případné svědky, kteří by v dalším projednávání mohli usnadnit vysvětlení celé havárie."

BEZPEČNÉ NÁPADY

V roce 1891 byla na Zemské jubilejní výstavě českým elektrotechnikem Františkem Křižíkem představena první pokusná elektrická tramvaj a koňské dráze začal zvonit umíráček.

Prudce se rozvíjející městská doprava přinesla i značné množství nehod a hledaly se nápady, jak podobným neštěstím zabránit. Trojice Svoboda, Jirgl a Charvát sestrojila k tramvajovým vozům ochranný rám, který měl případnou překážku odsunout dříve, než se dostane do styku s nápravou podvozku.

Vypráví se, že při zkouškách vynálezu byli představitelé pražské obce stále s něčím nespokojeni. Když rám odvalil mimo koleje figurinu, tak tvrdili, že lidské tělo se chová trochu jinak. Zkušený tramvaják Chravát si lehl pod vůz sám a rám jej odsunul rovněž. Dobrá, souhlasili úředníci, ale co když upadne před elektrikou dítě? Namíchnutý pan Charvát požádal o strpení a přivedl z domova svého malého syna. Možná není bez zajímavosti, že se ten chlapec později stal velmi respektovaným členem Československé akademie věd. Tramvaj dítěti neublížila a páni radní vydali potřebnou licenci. Český vynález byl později využit téměř ve všech světových městech a zachránil stovky lidských životů.

Nebo jiný příběh. V roce 1939 zveřejnil pražský architekt Ladislav Štraus návrh na silniční odrazník, který by tvořil překážku zabraňující vozidlu sjet tam, kam nepatří. Dnes se odrazníku říká svodidlo a o jeho planetární proslulosti netřeba hovořit.

Bezpečností pásy, airbagy, antiblokovací brzdy... Nápadů přispívajících k pasivní bezpečnosti je spousta, jenže to nestačí. Žádný sebegeniálnější vynález hrozbu těžkých havárií nezažehná. Omezit je mohou jen řidiči sami.

Antonín Jirotka