Stres z povolání ve spojení s osobními starostmi žene v celém světě stále více policistů k psychologům, ale i k sebevraždám. V životě německého hlavního komisaře Edmunda S. se zdálo všechno O. K. Jednapadesátiletý policista, jeho o tři roky mladší žena Waltraud i synové Steffen (14) a Dominik (19) platili v obci za vzornou rodinu. Že již dlouho trpěl depresemi a strachem z budoucnosti, zjistili sousedé a kolegové až letošního 22. května. Při večeři vytáhl služební pistoli, zastřelil všechny rodinné příslušníky a pak sám sebe. V dopise na rozloučenou napsal, že je zoufalý, že jeho starší syn po maturitě dosud nenalezl práci. Byla to poslední kapka do jeho duševního stavu z náročné práce.

Krvavá lázeň z Hessenska může vypadat mimořádná, ale sebevražednost se služební zbraní je i v Německu smutnou policejní realitou, jak píše mnichovský týdeník FFOCUUS. Jen v Bavorsku si už letos za první půl roku vzalo život osm policistů, tři z nich na začátku léta během jednoho týdne. Mezi nimi i šéf norimberské kriminálky (59) trpící neléčitelnou rakovinou. K sebevraždě sahají ale i mladí policisté. Tato dramatická situace vyvolala v život skupinu expertů při bavorském ministerstvu vnitra, která měla za úkol vypracovat strategii k prevenci sebevražd policistů. Její návrh se už uskutečňuje v praxi: v každém větším okrsku má být napříště k dispozici psycholog radící policistům v jejich služebních i osobních problémech.

Potřeba psychologů je v policii obrovská, píše FOCUS. Jen v centrále psychologických služeb bavorské policie v Mnichově hledalo loni pomoc 256 policistů, dvojnásobek počtu před třemi lety. Tento nárůst má podle Manfreda Langera, šéfa tohoto pracoviště, více příčin: pracovní nároky na policisty stále rostou a současně narůstá kriminalita a násilí. Policisté se proto uččí už v policejní škole a během dalšího vzdělávání, že po psychické zátěži se nemají stydět vyhledat odbornou pomoc. Podle něho dnešní mladí policisté ani nemají schopnost zátěže jako dřívější generace, protože neprošli jejich tvrdou životní školou. Nemuseli o všechno v životě tak usilovat jako jejich otcové a dědové a jsou proto méně otužilí. Diplomovaný psycholog se ale zlobí, jestliže starší policisté označují policejní dorost za sraby, protože to je nespravedlivé.

Jak říká, i dnešní top-policisté by se ve svých začátcích také rádi "vyplakali", ale nebylo komu. Ještě dnes si pamatuje hamburský policejní prezident Udo Naggel obraz svého prvního ohledání mrtvého dítěte a jeho obdukci. "Mně se tehdy nikdo neptal, jak se s tím zážitkem vyrovnán," říká. Naštěstí tvrdý typ Johna Weyna v policii dosloužil. "At už jde o dětské porno nebo mrtvé po nehodě, kolegové zažívají často strašné věci, které sami nezvládnou. Profesionální systém pomoci proto není žádný luxus, ale absolutní nutnost."

Když v Hamburku musejí policisté při akci střílet nebo asistují u sebevraždy, okamžitě startuje krizový intervenční tým, šokovaný policista nesmí být ponechán sám o sobě. A pokud se mu nepodaří ani po týdnech situaci zvládnout, je mu nabídnuta terapie. "Nemůžeme nikoho k ničemu nutit, ale vůle přijmout psychologickou pomoc značně vzrostla," tvrdí Nadel.

A nejde jen o služební problémy, představení jsou dnes mnohem citlivější i k osobním potížím svých podřízených. Nedávno v Hamburku pomáhali policistovi, jehož manželství se rozpadlo a ještě měl ručit za obrovské dluhy manželky. Cítil se zesměšněn a podražen. A tak policejní prezident požádal psychologickou službu, aby mu pomohla, a doporučili mu i právníka. A podařilo se. Teď už je - dá se říci - šťastně rozveden a opět celou myslí při práci.

Zvlášt  záludné jsou špatné vztahy v pracovním kolektivu. Manfred Langer si vzpomíná na mladou policistku, která dlouhou dobu musela vyšetřovat případ tvrdého porna. Situace ji přerostla, ale místo porozumění jí její šéf řekl: "Tak to jste měla být pekařka a ne policistka." Pak tým psychologů uspořádal sezení policistky s jejím představeným, který se od nich dozvěděl, že i muži-policisté mají problémy se sledováním těchto hnusných, lidsky nedůstojných videokazet - a došlo k vzájemnému porozumění.

I Erich Trapham (54) z Policejního institutu pro další vzdělávání ve vestfálském Münsteru tvrdí, že policie pracuje pod extrémním tlakem. A jak říká, "stále více policistů se chce účastnit našich seminářů ke zvládání stresu." Zájem je tak velký, že mohou vždy přijmout jen 60 % zájemců. Kurzy jsou třítýdnní a vyučuje v nich 30 policistů, kteří se na tento úkol sami školili sedm měsíců.

Také dortmundský policejní lékař Christopf Pahlke už 14 let pomáhá psychicky zatíženým policistům a zná přesně jejich duševní rozpoložení. Volání o pomoc následuje vždy po extrémních zásazích, například po těžkých dopravních nehodách. Tyto traumatické zážitky podle něho vedou k poruchám spánku, nočním můrám, k úplné otupělosti nebo ke zvýšené konzumaci alkoholu či cigaret.

Klasickými pacienty jsou i řadoví policisté, kteří až do vysokého věku sloužili dvanáctihodinové i delší směny. "Cítí se přepracovaní, jsou nespokojeni a jejich stížnosti jsou v celé paletě psychosomatických potíží. Uraženi a tělesně špatně se cítí i policisté, kteří se považují za oběť ne vždy transparentního systému povyšování.

Laici z řad veřejnosti někdy hodnotí psychosemináře pro policisty jako "duševní klempířství", ale Erich Trapham tvrdí. že jsou také významnou službou občanovi. Kdyby neexistovaly, přehmatů a omylů by v řadách policistů bylo daleko víc než dnes. Jak říká, být policistou "je džob pro celou duši". Jako příklad nesprávného postupu je uváděna loňská smrt 31letého Stephana Neisiuse. Jak později rozhodl kolínský zemský soud, šest policistů s tímto dvěstěkilovým obrem zacházelo při zatýkání tak surově, že upadl do komatu a následně zemřel. Přitom krátce před touto orgií násilí byli i policisté této jednotky dotazováni, jakým stresovým faktorům jsou vystavováni. A 60 % jich řeklo, že jejich trpělivost je často namáhána "na doraz" a 30 % uvedlo, že se často vědomě musí brzdit, protože se jim zdá, že chování jejich kolegů zašlo příliš daleko.

Latentní potenciální násilí v řadách policie je podle názoru Eckharda Gremmlera, vedoucího psychologických služeb v Hannoveru, důležité téma zejména při velkých demonstracích. Jako manažer pro zvládání konfliktních situací připravuje se svým týmem pro policisty z celého Německa semináře o chování při demonstracích nebo při protestech při převozu radiaoktivních materiálů a vytvořil zcela nový koncept zásahů. Patří do něj i návštěvy v domácnostech v dotyčných místech, při nichž zdůrazňují, že policie jako ochránce pořádku je na jejich straně. Tato psychologická taktika má zřejmě úspěch. Jestliže dříve docházelo ke krvavým bitkám mezi demonstranty a policií, počet zraněných policistů při zásazích klesl z 56 v roce 1997 na 27 v roce 2001 a loni na nulu.

Wolfgang Speck, šéf Německé policejní odborové organizace, je s tímto stavem spokojen, ale tvrdí, že potřeba psychologické péče o policisty ještě zdaleka není pokryta. Jeho sen v době, kdy státní pokladna je prázdná, zní jako utopie: "Přál bych si, aby psychologové pravidelně navštěvovali jednotlivé revíry a věnovali se prevenci."

(kuč)