Měsíčník Policista

Šestka vlevo dole

Když se to tak vezme, dopadení Václava Klempery způsobil doktor Cafourek, obvodní zubní lékař - aniž by cokoli tušil o jeho existenci. Kdyby normálně ordinoval, paní Plačková z Tebichova by si nechala opravit zub a v noci by spala jako dudek. A samoobsluha v Tebichově by byla zdárně vykradena a pachatelé ještě nějaký pátek na "frajfuse", jak se hezky česky říká.

Jenže doktor dostal nepěknou chřipku, a to je pak zubař nahraný. Jednak by na pacienty přenášel virovou infekci, a jednak, představte si sami, co by se dělo, kdyby zrovna vrtal pokažený zub a kýchl při tom. Kýchnutí neporučíte - a nekontrolovaně mu v ruce poskočila vrtačka... Hrůza jen pomyslet!

Doktor se tedy jal marodit, a když stará Plačková přijela do okresního města na polikliniku, narazila na zamčenou ordinaci. Sprostě od srdce zanadávala a vydala se ztrápeně zpátky na nádraží. Na dveřích sice stálo, kdo Cafourka zastupuje, ale Plačková chodila ke svému zubaři dobře třicet roků. A pouhá představa, že by usedla do křesla a svěřila se do rukou někomu jinému, jí připadala nesnesitelná. Rozhodně nesnesitelnější, než se jí v té chvíli zdála bolest šestky vlevo dole, kvůli níž do města původně přijela. Ale to zuby s oblibou dělají, ať bolely sebevíc, v předtuše odborného zákroku a v pachu desinfekce se v čekárně zklidní a bláhový majitel nabude dojmu, že by se vlastně bez stomatologa mohl nakrásně obejít...

"Počkám do pondělka, a pak se uvidí," vykládala Plačková průvodčí, s níž se za ty roky znaly, "třeba se náš pan doktor už vypotí a nastoupí do služby!"

Už když ale od nádraží v rodném Tebichově kráčela k domku, jenž jí byl po šest desetiletí domovem, probrala se stolička k nové aktivitě a jala se žít vlastním životem, na paní Plačkové nezávisle, ba přímo v protikladu s jejími zájmy. Méně květnatě: zub začal znovu bolet jako čert, víc než kdy předtím. Důchodkyně si uvařila jakési bylinky, o nichž bláhově soudila, že by mohly být účinné proti bolesti, a zalezla do postele. Usnula jako špalík, možná díky svému utrejchu, možná proto, že ho zalila čtvrtlitrem rumu.

Když ji třeštící stolička znovu probrala, pohled na pendlovky nad kanapem jí pověděl, že je půlnoc. Hodina duchů.

Tou dobou mělo být už ve vsi ticho jako v hrobě, ale opak byl pravdou. Na strašidla osvícená stará Plačková nevěřila, koneckonců, hřbitov byl nejmíň kilometr daleko od jejího baráčku a s nebožtíky žádné spory neměla. Ale v sousedství, za zahradním plotem, postavila Jednota zánovní samoobsluhu - a jak bolestí ztrápená, avšak neméně zvědavá žena ruče shledala, že kovové zvuky se ozývají právě odtud.

"Jako když někdo páčí něco železnýho železným pajcrem," popsala svůj dojem z nočních zvuků.

Vyhlédla oknem. Na plácku před obchodem zářila do mrazivé noci výbojka. Spatřila nějakého chlápka, kterak cosi kutí u zamřížovaných zadních dveří - a zdálo se jí to, nebo ne, že mu pomáhá ještě jeden? Za prodejnou panovalo příšeří, bez brýlí neviděla nejlíp - ale slyšela jak rys. A zvuky páčení zněly jasně...

V tuhle chvíli měla stará paní tolik rozumu, aby v kuchyni nerozsvítila. Ani v parádním pokoji, kde na vyšívané dečce trůnil telefonní přístroj. Jeho okna sice vedla na druhou stranu, do zahrady, ale jistota je jistota, říkala si. Co kdyby si neznámý s páčidlem všiml a došlápl si na ni? Dobrák to nebude! Teď už se Plačková bála náramně - ale sluchátko zvedla a známé číslo vytočila poslepu...

"Haló," řekla potom spiklenecky, "hlásím zloděje u nás v sámošce. Vlamujou se dovnitř. Odkud že volám? No přece z Tebichova, Plačková - bydlím hned vedle Jednoty a slyším teď až sem, jak tam jeden sakruje... Asi se bacil do prstu!"

A tak měla noční osádka nedalekého obvodu nenadálý alarm a Plačková záhy postaráno o napínavou podívanou - neboť když vám pod okny obkličují a zatýkají odbojného lupiče, zapomenete i na bolavý zub. Tedy, aspoň do svítání...

Byla studená lednová noc, a kdyby měla Plačková běžet až na náves, kde stál meziměstský telefonní automat, pýcha obce Tebichova, asi by se dost rozmýšlela, má-li se zachovat jako příkladná občanka. Ale ona měla aparát u postele, čímž se na počátku osmdesátých let mohl na české vsi chlubit málokdo. Jenže v Tebichově si koupil rekreační chalupu syn ředitele Okresní správy spojů a moderní sdělovací techniky se dočkal před rokem kdekdo. A Plačkové instalaci telefonní stanice zaplatila dcera. Bydlela až v Praze, a takhle měla aspoň přehled, jestli máma nemarodí a jestli něco nepotřebuje, a tím pádem kapku čistší svědomí, že za ní pořád nejede. Zatímco se tedy dvoučlenná hlídka z obvodu řítila škodovkou k Tebichovu, dozorčí, jenž musel zůstat na oddělení, po drátě zburcoval pět chlapů, kteří ve vsi ztělesňovali prodlouženou ruku zákona v podobě jednotky Pomocné stráže. Takže krátce před jednou s půlnoci dorazili k prodejně - auto nechali na návsi a snažili se nenadělat moc hluku - celý tucet mužských. Dva v uniformách, za nimi pět pomocníků - a další pětice se coby dobrovolníci přidala a nedala se odehnat. Na obklíčení mančaftu habaděj.

"Hele, ta mříž na zadních dveřích je fakt vypáčená," šeptem konstatoval zvídavý Jarda Požárek, jenž se hrnul vpřed. "Ale zloděj bude v tahu, uvidíte!"

Mysleli si to v duchu všichni. Ale náhoda jim přála! Chlap, co se do prodejny neurvale vloupal, se zdržel uvnitř: a zřejmě se napakoval až běda, protože napřed bez rozhlížení vystrčil ze dveří naditý pytel - a teprve pak, s druhým přes rameno, vylezl sám. V té chvíli se kolem prodejny rozsvítil kruh baterek - a neznámý strnul úlekem.

"Jménem zákona, vzdejte se," houkl poručík Jemelka coby velitel zákroku.

A teprve v té chvíli si všiml, že zloděj třímá v ruce cosi, co se náramně podobá napřažené pistoli.

"Odhoďte zbraň, ruce vzhůru," vykřikl ještě, ale než stačil ta slova dokončit, v mužově pravačce se nepěkně blýsklo a zahřměl výstřel.

"Nechte mě projít, jinak bude zle," ozval se navztekaný chraplák. "Mám zbraň a dovedu ji používat! Hrdinové chcípnou první, jestli to nevíte!"

Baterky zhasly jako domluvené. První výstřel šel do luftu, ale ty další by mohly být do měkkého. A nikdo netoužil zemřít při obraně družstevního majetku: v krajském deníku by se to hezky četlo, ale co rodina?

Podvědomě se tedy z obklíčení stalo cosi jako špalír - a zloděj zapomněl na lup a rozběhl se kupředu, k nedalekému lesu, kde zřejmě větřil záchranu. Měsíc svítil jako rybí oko, takže Plačková měla dobrodružný výjev jako na dlani.

Oba uniformovaní příslušníci sice křičeli, aby se prchající vzdal, jinak že budou střílet, ale pistole teprve začínali tahat z pouzder, když funící rabiját produsal kolem - a vzápětí se bez hlesu zhroutil na asfalt, jak dlouhý, tak široký.

"Hele, dostal ji," zajásal vítězně Jarda Požárek.

Měl upito a na výpravu si vzal ještě jeden lahváč pro případ náhlého vyschnutí hrdla. A bystře jím po prchajícím mrsknul a pevná ruka a muška venkovana slavila sukces...

Láhev sice lumpa neomráčila docela, ale zastavila ho v rozletu: hemžil se na asfaltu a naříkal, že ho bolí to a ono - a nenápadně šátral po pistoli. Tak mu ji poručík Jemelka čile odkopl z dosahu, jak to viděl ve filmu, a sebral.

Krátce nato dorazila z okresu výjezdovka, zajistila místo činu, postavila hlídku k otevřené sámošce - aby se do rána na té ráně někdo ještě pod rouškou tmy nepřiživil. V osm přijela vedoucí dělat inventuru, náramně šťastná, že má na sobotu program. A paní Plačkovou bolela šestka tak, že se vydala desítkou na ambulanci do nemocnice. A tam jí stoličku vyškubli, což by doktor Cafourek jakživ nepřipustil...

Jenže šťastný zásah nebyl zas tak šťastný, jak se zprvu jevilo. Polapený pachatel s dvěma pytli, přičemž unést mohl leda jeden, to nešlo šéfovi kriminálky do hlavy. Záhy zjistil, že na páčidle, mřížích, dveřích i uvnitř prodejny samé jsou dvoje otisky. A že tedy pachatelé na místě činu byli skutečně dva. Druhý zřejmě mazaně zůstal v prodejně, když shledal, že venku jde o kůži - a když se skrumáž před sámoškou rozpustila, vylezl - a hlídce holt nějak zmizel v mlze...

Zloděj ve vyšetřovací vazbě, Václav Klempera jménem, nebyl žádný nováček. Přiznal, že má v rejstříku asi sedm štráfů, ale když nahlédli do jeho minulosti pořádně, zjistili, že už seděl jednadvacetkrát! Byl totiž ročník 1903, takže v době zadržení v Tebichově mu bylo už důstojných sedmasedmdesát roků. Začínal krást už za první republiky a nenechal toho ani za okupace. Když ho zašili Němci, šlo najednou o kejhák, ale nakonec dostal "jen" deset let káznice. Z Pankráce ho pak vypustili v rámci všeobecného osvobozování devátého května. Klempera se ovšem zkusil vydávat za odbojáře. Ale to šlo jenom chvíli.

Po válce ale i tak nastaly pro zloděje zlaté časy! Po revoluci i za odsunu Němců se Klempera náramně napakoval.

Znárodňoval čile a do vlastní kapsy, ale nakonec to přehnal. Zatímco do pětačtyřicátého odseděl čtrnáct trestů, těch sedm, co doznával, přišlo potom. Až v penzi začal sekat dobrotu. Jenže důchod byl hubený a žízeň stálá.

"No, potkal jsem ve výčepu Kolmana a ten mě přemluvil, abych šel na věc s ním," tvrdil vyčítavě.

S dotyčným se prý seznámili v jedné žižkovské hospodě. Kolman byl o generaci mladší, ale měl už prý za sebou taky ledacos. Vyprávěli si tedy hrdinské příběhy starých pažeb a trumfovali se navzájem. A nakonec se dohodli, že by nějakou ranku mohli prubnout. Kolman měl auto, starého wartburga - což náramně vylepšovalo akční rádius. Úspěšně vyloupili pár venkovských prodejen a jednu zastrčenou poštu. Pokaždé nevelká škoda, ale v součtu hezké přilepšení na stáří. Pistoli získal Klempera po válce, sebral ji nějakému Maďarovi. Frommer Stop, ráže 7.65, výrobní číslo 63328, rok výroby nezjištěn. Trochu jetá, ale střelby schopná. Nosil ji s sebou tajně, aby kámoš nevěděl.

"Já obvykle jenom hlídal, tak abych se nebál," vysvětloval. "Ale v Tebichově jsem střílel jen do luftu, věřte mi, já bych neublížil ani slepici!"

Faktem bylo, že žádné násilí v jeho pestré minulosti nenašli. Ale marně hledali taky dotyčného Kolmana! Recidivista jeho jména a popisu v policejní kartotéce nefiguroval. A hledat jen podle otisků byla tehdy práce zdlouhavá, o počítačích si v roce osmdesátém mohli českoslovenští kriminalisté nechat jenom zdát. Psalo se už o nich, ale měli je leda tak v Americe. Kapitalisti. U nás se hledalo hezky postaru.

Ale i tak trpělivost přinášela nejen růže. Z Kolmana se za dva týdny usilovné práce nakonec vyklubal Jiří Topůrko, osmačtyřicet, pětkrát soudně trestaný, trvale hlášený v Bořivojově ulici na Žižkově. Známý v každé putyce, hubu jako šlejfírnu, bodrý a veselý, darebák ze staré školy. Když si ho za úsvitu přijeli vyzvednout domů, chápal, že spadla klec, a jako zkušený darebák šel vejškám na ruku. Učinil doznání a vyjádřil lítost. Podle jeho verze ho ovšem k nové sérii vloupaček přemluvil dědek Klempera. Topůrko chtěl mít už klid, ale "starej" do něj hučel, že jen tak pomaloučku... No, tak si dal říct.

"Ale proč bych se mu představoval jako Kolman?" zubil se upřímně a vrtěl hlavou. "Proč, pánové? Topůrko jednou, Topůrko dycinky, dyť by fotr rotoval v hrobě, kdybych zapřel dědičný příjmení!"

Tak vybafli na Klemperu, proč jim lhal, a on že nelhal, že jen je starej a už si plete jména. No, tak či onak, soud nakonec oběma jejich kousky spočítal a vyměřil jim po zásluze: Topůrkovi pět, Klemperovi o dva víc, sedm. To za tu pistoli a výstřel.

Ale nakonec Klemperu pustili předčasně: z důvodu věku, nemoci a dobrého chování. Takže umřel na svobodě, ale moc už o ní nevěděl. Alzheimer.