Téma člověka jako suverénního, svébytného individua, jako aktivního subjektu rozmanitých vztahů ke světu i k sobě samému, člověka jako jedince i jako osoby, se vynořuje v kontextu novověkého filozofického myšlení. Pravda, již v antropocentricky orientované renesanci člověk „nahlédl do zrcadla“ a obraz, který uviděl, se mu až nebezpečně zalíbil, nicméně gnozeologicky, eticky a prakticky činný člověk je hlouběji akcentován až později. Proč právě renesance a novověk? A jak to souvisí s člověkem našeho, 21. století?
Dánský myslitel S. Kierkegaard proslul v prvé řadě rozlišením "objektivní reflexe" a "subjektivní reflexe" člověka. Z hlediska objektivního je člověk vždy něčím všeobecným, zaměnitelným, abstraktním, u něhož je důležité, zda a nakolik "funguje", kdežto z hlediska subjektivního je člověk právě naopak individuální, neopakovatelnou a konkrétní bytostí, hledající porozumění sobě samé ve vrženosti své existence, v její radikální otevřenosti. Takovýto člověk není "dán" v žádné objektivní struktuře, nýbrž "děje se". Na podkladě zmíněného rozlišení konstruuje Kierkegaard svoje slavné "modality existence", tj. způsoby, "kterak člověk může být":
1. Estetická úroveň.
Tento způsob je jako celek ještě "vnořen" do objektivní reflexe. Je jím míněn ve své podstatě utilitaristicky motivovaný život, vedený usilovnou touhou nalézt "libé" a vyhnout se "nelibému". Rozum je pouhým nástrojem obstarávání slastí a rozkoší, člověk má jako cíl uspokojování potřeb. Je to "člověk davu". Má sice subjektivní pocit svobody, nicméně je to svoboda neautentická, neboť takový člověk vlastně "funguje" v zajetí svých motivů a "potácí se" od okamžiku k okamžiku, žije pouhou přítomností. Dříve či později je proto jeho sebejistota nabourávána stavy zoufalství, ovšem - jako v případě svobody - jde o zoufalství "neautentické", omezující se na uvědomění si "kolotoče" vedoucího od potřeb k uspokojení a odtud zase k novým potřebám.
2. Etická úroveň.
Dříve či později je "estetický člověk" postaven před alternativu: buď zůstat uzamčen v "bludném kruhu" zoufalství, nebo z něho "vystoupit" zaujetím stanoviska etického. To lze učinit pouze volbou: volbou sebe sama jakožto jedinečné a s konkrétní odpovědností jednající bytosti. Zde již nejde jen o vlastní ego - člověk nachází svoji odpovědnost vůči společenským rolím, institucím a konvencím. I tento způsob lidského bytí je však provázen zoufalstvím - byť zoufalstvím "autentickým"; to pramení z rozporu mezi touhou člověka nalézt svoji identitu a stále více nahlíženou nemožností toho dosáhnout. Uniknutí této fatálnosti lze jen vkročením do stadia náboženského.
3. Náboženská úroveň.
Přechod na tuto úroveň nelze realizovat jinak, než "skokem". Zde se ovšem člověk "vnořuje" do "říše paradoxu", neboť víra znamená odvážný "krok do neznáma", krok, jímž člověk na základě vlastního rozhodnutí suspenduje platnost morálních hodnot a norem a s důvěrou se odevzdává vůli Boží. "Archetypem" náboženského stanoviska je čin biblického Abraháma, před nímž se Kierkegaard sklání v obdivu se slovy: "Abrahám věřil silou absurdna, vždyť všechny lidské výpočty už dávno musily selhat." Ano, víra je - z hlediska rozumu - vskutku paradox a čiré absurdno, neboť je založena na absolutní nemožnosti objektivní verifikace. Člověk, který uvěřil, nemůže mít nikdy absolutní jistotu správnosti svých rozhodnutí - pokud totiž cítí výzvu porušit etickou normu, nikdy neví, je-li to opravdu Boží příkaz, nebo jen obyčejné lidské pokušení. Přesto však právě tím, že jej tento "skok" konfrontuje s hranicemi jeho dosavadního chápání, vyzývá jej k jedině možné autentické existenci! "Zakoušení Boha", onen "tragický dialog", který s ním nahý, bezbranný a nejistý jedinec vede, je totiž - podle názoru Kierkegaarda - jediným možným základem lidské svobody.
KRITIKA "ODCIZENÉ KAŽDODENNOSTI"
Své dnešní úvahy zakončeme připomenutím díla Martina Heideggera, jednoho z nejvýraznějších myslitelů 20. století. Tento filozof varovně poukázal na úzkou vazbu mezi tradiční jednostranně antropocentrickou orientací západního myšlení a moderním technologickým totalitarismem.
Podle Heideggerova přesvědčení právě člověk má úžasnou možnost "odkrývat bytí", neboť ve svém praktickém životním obstarávání ("pobytu") neustále "nutí" věci, aby se mu "ukazovaly", aby odhalovaly svoji významnost v těch či oněch situacích, a tím vlastně - zprostředkovaně - odhaluje smysl světa jako celku. Spolu s tím však upozornil i na nebezpečí "pobytu" odcizeného, manipulativního: "Protože pravda je svým bytostným určením svoboda, může dějinný člověk při nechání jsoucna být jsoucno také nenechat být, čím je a jak je. Jsoucno je pak zakryto a zkresleno. K moci přichází zdání. A v této moci se vyjevuje bytostné neurčení pravdy."
Takovýto modus existence je nepochybně neautentický a znásilňující, nicméně s postupem moderní civilizace rozšiřuje sféru své působnosti: původně ryze osobní a individuální starost o naše bytí totiž přebírají odosobněné aparáty, mechanismy a struktury, člověk se stává průměrným, nivelizovaným a také zaměnitelným prvkem systémů, ulpívajícím pouze na tom, co je "teď" a "tady". Nerozpoznáváme-li však již sami sebe jako svobodné (a tedy autentické) osoby, je logické, že vše ostatní ve světě je pro nás také jen něčím, s čím "se zachází", s čím "se manipuluje", co "se dá vlastnit" - včetně druhých lidí!
Heideggerova kritika odcizeného utkvění člověka v každodennosti je silným mementem pro naši přetechnizovanou a po spirituálních hodnotách prahnoucí civilizaci. Intenzivním intelektuálním zážitkem je i kráčet ve šlépějích jeho hledání, jak z tohoto "moderního kolotoče neautenticity" ven: půvabné jsou zejména Heideggerovy úvahy o umění jako jedné z možných cest znovuobjevování autenticity i jeho "ekologické" úvahy o obnovování původní spolupatřičnosti člověka a přírody. Myšlenkový odkaz Martina Heideggera dnešní době bychom snad mohli formulovat v podobě dvou výzev: "Zdrženlivost vůči věcem" a "otevřenost vůči tajemství"!