Měsíčník Policista

Bezdomovec v roli Číňana

Nazdar, Josífku, doufám, že se máš dobře. Když seš teďka ten prokurátor. Neopravuj mě, já přece vím, že se ta funkce dneska jmenuje jinak, jenže to se mi právě nelíbí. Státní zástupce! Vždyť to zní, jako když má holka ženicha v kriminále, a protože je v tom, tak nějaký strýček dělá na radnici manželova náhradníka. Fuj. Prokurátor, to je něco jiného, to byl i Pilát Pontský, když si umýval ruce, protože nechtěl odsoudit našeho Pána...

Tak se nezlob na starou bábu, že otravuje, máš asi lejster nad hlavu. Ale já to jinak nedovedu, přece nebudu ťukat vzkazy do mobilu jako nějaká bláznivá holka. Pořádný dopis má svůj řád a úpravu, teta Máňa například uměla psát moc krásné listy, četla jsem je vždycky po večerech nahlas pro celou rodinu, a bylo to lepší než nějaké rádio nebo televize.

Ale to zabíhám, chudák Marie je už dobrých dvacet let na pravdě Boží, a já tu pořád straším jako nějaká vykopávka. Tož proč ti píšu. Vlastně potřebuje radu, to víš, ženské na návsi toho sice hodně semelou, ale na to se nedá dát, to jsou jen takové zbytečné řeči...

Zabili nám Martina Hlavsu. Toho, co bydlel v chalupě u rybníka a byl šéfem místního lidoloveckého spolku. Určitě si na něj pamatuješ, Josífku, byl to takový hodný, věčně usměvavý chlap. Jednou, když vás nachytal, jak mu kradete na zahradě jabka, tak přinesl z kůlny žebřík, abyste s klukama náhodou z toho stromu nespadli. Neboj, o tom už se mluvit může, to už je dávno promlčené. Tak tenhle Hlavsa měl v pátek pohřeb. Sešla se velká spousta lidí, jen smuteční muzika měla dvanáct trumpet, z Prahy přijel Martinův bratr Čeněk a nad rakví mluvil starosta Mašek. Mimochodem, to dělat nemusel, pan farář dovede takové věci říkat mnohem líp. Pak všechno skončilo v hospodě, ale nebyla to uvolněná pitka, jak se sluší, když vyprovodíš souseda na poslední cestu. V lokále panovalo nezvyklé ticho, jeden koukal na druhého, nakonec se všichni rozešli dřív, než dopili zaplacený sud. Nebylo divu, ono se to mizerně hoduje, když u stejného stolu možná sedí vrah. Tahle tísnivá atmosféra panovala ve vsi až do pondělí, to okresní noviny přinesly zprávu, že chlap, který Martina Hlavsu zabil, je už dopaden a sedí za mřížemi.

Josífku, nevím jak dalece celý případ znáš, proto ti zkusím pár drobností převyprávět. Všechno začalo Hlavsovou loukou u Dubovce, dřív to byl kousek pole, ale kdo by se s tím dřel, když úrodu stejně vždycky sklidila divoká prasata. No, a o tenhle pozemek projevil zájem jeden doktor z města, chce si tam postavit rekreační chatičku. Proč ne, není špatné mít felčara v sousedství, tak si pánové plácli. Nešlo o žádnou velkou spoustu peněz, myslím tak deset jedenáct tisíc. U notáře všechno sepsali, v hospodě u nádraží to zapili koňakem a Martin Hlavsa se vypravil domů. Ovšem odpoledne už k nám do obce skoro nic nejezdí, poslední autobus staví na křižovatce u křížku a dál se musí pěšky. Nejlepší je to zkratkou přes les, a právě tam někdo Hlavsu přepadl. Udeřil ho zezadu do hlavy, obral a nechal ležet na okraji pěšiny. Když ráno našla bezvládné tělo stará Moučková, bylo už na jakoukoliv pomoc pozdě.

Policie se okamžitě pustila do vyšetřování, a nakonec lupiče zadržela. Podle toho, co se o případu psalo, si jeden bezdomovec v nádražní hospodě všiml popíjejících pánů a zaslechl, o čem hovoří. Pochopil, že uzavřeli obchod a že Hlavsa bude mít u sebe větší peníze. Proto našeho souseda nespouštěl z očí, jel stejným autobusem, sledoval ho i v lese, a tam zaútočil...

Tak, co tomu říkáš, pane prokurátore?

Když toho chlapíka sebrali, měl u sebe ještě spoustu peněz v hotovosti. Hostil celou hospodu a nenadálé bohatství vysvětloval tím, že mu ty prachy daroval nějaký neznámý pán. Jen tak, pro nic za nic. Tomu se dalo těžko uvěřit, že? No nic, Josífku, už tě nebudu otravovat. Ale třeba by ses mohl na ten případ podívat. To víš, stará zvědavá tetka by ráda věděla i něco, o čem se v novinách nepíše. Tak buď zdráv a dej na sebe pozor. Víš přece, jak snadno nastydneš...

Samozřejmě, že se mi to nelíbí, Josefe. A jak by taky mohlo!

Ale tak se dopis nezačíná, takže nejdřív přijmi pozdravení. Jsem moc ráda, že jsi můj první list nezahodil, proto přejdu rovnou k věci. Prostě ten novinový článek mi připadá jako snůška pitomostí. V prvé řadě bezdomovec. To už je trochu něco jak Číňan ve špatné detektivce, všechno se na něj svede. Ne, že bych příliš milovala ty páchnoucí otrhance, jen mám dojem, že moc nekradou. Kdyby kradli, měli by na hotel.

Dál. Na autobusové zastávce u křížku vystupují jenom lidé z naší vesnice, když je jich víc, jdou domů v houfu. Takže Hlavsa byl sám. Přesněji řečeno z autobusu vylezl jenom on a jeho vrah. Nedovedu si představit, že by si toho druhého chlapa nevšiml. Pokud ho ovšem zaregistroval, asi by šel po silnici, je to sice trochu delší, ale bezpečnější, kolem jezdí auta a odvšad je na cestu vidět. Ale čert to vem, vraťme se k oficiální verzi. Podle zprávy z novin se lupič v lese k oběti nenápadně přiblížil a udeřil. Nesmysl. Kdyby ten žurnalista někdy zvedl zadek ze židle a šel se na vlastní oči podívat jak takový les vypadá, nikdy by nemohl napsat podobnou hloupost. Celé léto nepršelo, suché větvičky pod nohama praskají jako silvestrovské petardy. Ani víla by se v takovém prostředí nedokázala pohybovat neslyšně a k někomu se připlížit. Natožpak těžký chlap. A Hlavsa byl myslivec a ve zvucích lesa se vyznal, určitě by si nenechal funět na hřbet někoho cizího. Ba ne, Josífku, buď to bylo všechno docela jinak, nebo soused toho útočníka dobře znal, proto se k němu klidně otočil zády.

Víš, vždycky jsem se zajímala o to, jak se lidé časem mění. Mám dojem, že pramálo. I v dospělosti jsou všichni jako děti. Z primových mláďat vyrostly příjemné bytosti, z hajzlíků jsou sousedé problematičtí. Mladý Horáček se pořád pral už jako malý kluk, proto není divu, že je dneska v podmínce za to, že na tancovačce zmlátil chlapíka, který mu pokukoval po manželce. Klárka Beranů byla holčička zvědavá a upovídaná, a teď je z ní největší drbna v okolí, Karel Mašků odjakživa velel partě místních kluků, proto to zákonitě dotáhl na starostu.

Promiň, že teď budu trochu jako Klára, ale Čeněk Hlavsa byl vždycky prevít. A nevyrostl z toho, na to dám krk. Stačí vzpomenout, s jakou slávou odjížděl studovat do Prahy, a pak se nechal ze školy vyhodit, i když dobře věděl, jaká to bude pro rodiče rána. Sama nevím, čím se pak živil, ale nic poctivého to určitě nebylo. Sem se jezdil jen chlubit. Jednou nóbl autem, podruhé atraktivní slečnou, stejně z toho nic nebylo. Za starého režimu prodával valuty, dneska je z něj podnikatel, ale není známo v jakém oboru. Říkalo se, že hraje karty o velké peníze, ale to vím jen z druhé ruky, jak říkáte vy, pánové od soudu.

Zkrátka, Josífku, napadlo mě, že všechno mohlo být docela jinak. Čeněk chtěl rodný dům prodat už dávno, nic ho sem nevázalo, zakotvil jinde. A protože žijeme ve vyhledávané rekreační oblasti, dá se tu za chalupu dostat opravdu dost peněz, které určitě potřeboval. Jenže co s bratrem? Jednou ho přemlouval, aby si koupil garsonku v bytovce, co kdysi postavili jezeďáci, že by se nemusel starat o topení a tak. Ale Martin o ničem takovém nechtěl ani slyšet.

Cui prodest scelus, is fecit - učili nás kdysi v hodinách latiny, a tys tuhle frázi vždycky taky rád opakoval. Kdo má prospěch ze zločinu, ten jej také spáchal. Čenda na téhle situaci vydělal vlastně dvakrát. Jednak už nemusí bratra přesvědčovat, aby s obchodem souhlasil, za druhé se s ním o strženou částku nebude dělit.

Ano, už tě slyším, Josefe, jak se posmíváš, že se pletu detektivům do řemesla, ale sám uznej, že moje varianta je mnohem pravděpodobnější než historka s bezdomovcem. Ono totiž takhle do sebe všechno náramně dobře zapadá.

Čeněk Hlavsa o prodeji louky určitě věděl, protože byl spolumajitel, musel tedy být u toho notáře taky, nebo alespoň podepsal plnou moc. Také mu bylo jasné, jak se bude bratr vracet domů. Kdyby zmeškal ten poslední autobus, musel by šlapat patnáct kilometrů pěšky. Tak si na něj počkal v lese. A Martin se ho pochopitelně nebál a docela klidně se k němu otočil zády...

No, a dál už je všechno jednoduché, logická strategie hazardního hráče. Vrah potřeboval obětního beránka, aby od sebe odvrátil podezření. Proto zašel do hospody, kde pánové zapíjeli litkup, vyhlédl si jednoho z povalečů a nacpal mu ty peníze. Pak anonymně zatelefonoval na policii, že ten otrhanec podezřele utrácí a vede podivné řeči o mordu. Víc dělat nemusel. Jestli měl bezdomovec vůbec nějaké alibi, bylo od podobných lidí jako on, a těm stejně nikdo nevěří. Tak co tomu říkáš, pane prokurátore? Není to přinejmenším pochybnost, která hovoří ve prospěch obviněného?

To jsem dopadla, Josífku!

Už mě odpojili od těch pípajících přístrojů, ale pořád se mi motá hlava a jsem slabá jako moucha. Utekla jsem hrobníkovi z lopaty, jak říkal pan primář, a přitom jsem si to všechno zavinila sama.

Radil jsi, ať zajdu na kriminálku, a já to opravdu chtěla udělat. Ale takys říkal, ať o tom s nikým jiným nemluvím, a to už jsem neudělala. Nezlob se, já vím, že to byla hrozná chyba. Brzo ráno jsem se domluvila se starostou, že mě odpoledne na policejní úřadovnu zaveze, měl také nějaké jednání ve městě. Když jsem se vracela přes náves, byl tam Čenda Hlavsa v hloučku sousedů čekajících na pojízdnou prodejnu. Opíral se o svůj naleštěný automobil, důležitě kouřil a zeširoka vykládal, jak to u nás na vesnici děláme blbě. V hospodě by se měly pronajímat pokoje, z rybníku pod Hůrkou by mohlo být krásné koupaliště a tak dál. Žádné výčitky nad tím, co udělal, prostě nic. A já ti v tu chvíli dostala takový neovladatelný vztek, nechtěla jsem, aby se tak radoval a myslel si, že mu všechno projde.

Proto jsem řekla cosi o mlýnech spravedlnosti, které fungují i na zemi, a že toho vím dost na to, abych je uvedla do pohybu. Nikdo asi pořádně nechápal, o čem mluvím, jen Čeněk ano. Okamžitě zmlkl a oči se mu rozšířily úžasem. V tom pohledu byl strach, to vím určitě.

Jistě, Josífku, byla to hloupost. Vůbec mě nenapadlo, že dokáže jednat tak rychle. Jako každou středu jsem se vypravila na Maloniny na hřbitov, bylo krásně, ještě jsem si v duchu říkala, že skřivani zpívají jako o život. A pak najednou řev motoru, náraz a tma.

Probrala jsem se až v nemocnici, všichni kolem byli moc ustaraní a vůbec nechápali, že musím nutně mluvit s někým od policie. Klid, babi, na to je čas, říkali. Ale já věděla, že není, a nakonec jsem si prosadila svou. Skutečně se objevil jakýsi kapitán od kriminálky, měl sice na sobě bílý plášť, ale bylo vidět, že je v nemocnici nesvůj a že se tam neumí pohybovat. Když mu sestra přinesla štokrle, usadil se mezi všechny ty stojany s infuzemi a položil na polštář zapnutý diktafon. Začal se vyptávat a vůbec nebyl spokojen s tím, co slyšel. Typ auta, barvu, obsah nebo snad dokonce i poznávací značku, na nic z toho jsem nedovedla odpovědět a informace o skřivanech ho pochopitelně moc nenadchla.

Máte pocit, zeptal se opatrně, že by na vás mohl někdo zaútočit vozem záměrně?

Ano, vyhrkla jsem, protože to konečně byla voda na můj mlýn. Převyprávěla jsem mu celou tu hlavsovskou historii, musím uznat, že na policistu dost pozorně poslouchal, dělal si přitom dokonce ještě nějaké poznámky do notesu.

Váš postřeh o hlučném pohybu v lese je moc zajímavý, řekl. Budeme to muset vyzkoušet. A s tím bezdomovcem máte zřejmě také pravdu. Byla to jen jedna z vyšetřovacích verzí a do novin se to dostat rozhodně nemělo. Pomalu začíná být zřejmé, že to ten chlapík udělat nemohl...

I stará ofačovaná ženská v nemocniční posteli může být trochu pyšná. Kapitánovo uznání mi zvedlo náladu víc než všechny kapačky dohromady, měla jsem chuť volat na ostatní pacienty - koukněte, tady leží venkovská bába, která byla ve svém odhadu situace lepší než celá slavná kriminálka.

Kdy ho seberete? zeptala jsem se.

Koho? vyhrkl překvapeně.

Čeňka Hlavsu.

Pokrčil rameny a začal se vymlouvat. Že to jako není jen tak uvalit na někoho vyšetřovací vazbu, nejdřív je potřeba mít všechny důkazy pohromadě. Není nic horšího, než udělat někomu nehynoucí ostudu, a potom se mu pokorně omlouvat. Prostě řeči. Napadlo mě, že v případě chudáka bezdomovce páni policajti tak úzkoprsí nebyli, ale radši jsem to neřekla. Já totiž, Josífku, začínám tušit, odkud vítr fouká. Těžko říct, s kým vším se Čeněk v té Praze zná, kdo za něj zkouší tahat kaštany z ohně. Ale sám víš, jak to chodí. Když důležitý člověk zvedne telefon, podřízení se většinou roztřesou strachem. Tak to chodívalo za bývalého režimu a dneska to nebude o nic lepší.

Takže, pane prokurátore, teď se na tebe neobrací upovídaná tetička, ale namíchnutá občanka tohoto státu. Udělej něco. Nenech běhat na svobodě vraha. Tady nejde o pomstu, ale o to, že chlap, který jednou zabíjel, je v zoufalé situaci a kdykoliv si to může zopakovat. Já sama vyvázla jen šťastnou náhodou, příště to může dopadnout hůř. A odpovědnost za tu další možnou vraždu budou mít nerozhodní prokurátoři a policisté, kterým byla profesionální opatrnost milejší než služba spravedlnosti.

Josífku promiň!

Kdyby už mě z toho špitálu konečně pustili, zašla bych za panem farářem a řekla mu, že jsem zhřešila pýchou. A nafoukaností, Josefe, drzou představou, že jsem chytřejší než ostatní. Naštěstí už je to tak v životě zařízeno, že když si člověk nejvíc myslí, jak sežral všechnu moudrost světa, tak se stane něco, co ho drsně a rozumně vrátí na zem. A za takový natlučený čumák bychom měli osudu děkovat, ne se zlobit.

Zase tu byl ten kapitán, víš? Přinesl dokonce kytku, skoro mě to dojalo, je to náramně dávno, co jsem naposled dostala pugét od chlapa. Už toho pachatele máme, povídal, a vy jste nám v tom náramně pomohla.

Aby ne, napadlo mě v duchu, ale neřekla jsem to, jen jsem se hrdě culila.

To vaše zranění opravdu nebyla nehoda, ale promyšlený pokus o vraždu, pokračoval.

Čenda byl vždycky křivák, řekla jsem. Od malička.

Chvilku nastalo rozpačité ticho, pak ten policista pokrčil rameny.

Ale on to nebyl pan Čeněk Hlavsa, řekl.

To bylo překvapení. Na chvilku mě napadlo, že když to nevyšlo s bezdomovcem, objeví se nějaký jiný oběťní beránek. Zklamání na mně muselo být znát.

Nikomu jinému jsem nic neříkala, prohlásila jsem pevně.

Ale to přece není pravda, oponoval kapitán. Vždyť na té návsi byla spousta lidí. Ale nejde jen o ně. Ještě s jedním člověkem jste o případu hovořila.

S kým?

S panem starostou.

Bylo to jak rána z čistého nebe.

To snad nemyslíte váženě, řekla jsem.

Naprosto vážně, přikývl a začal tiše vyprávět. A taky rozmetávat mé představy o lidských charakterech a motivech jednání. Nešlo totiž o chalupu za pár stovek tisíc, ale o miliony. Obec dostala od státu dotace na čističku odpadní vody, starosta zfalšoval výsledky výběrového řízení a přihrál stavbu švagrovi, přesto, že to bylo mnohem dražší než u jiných firem. Martin Hlavsa na tuhle lumpárnu přišel a nabídl sousedovi řešení. Podobně, jako když vám tenkrát na zahradě přinesl žebřík. Pokud starosta přeplatek do obecní kasy vrátí, bude všechno v pořádku. Slušná nabídka. Jenže přijmout ji už nešlo, miliony byly dávno pryč. Tak si šéf obce na Martina počkal na lesní zkratce...

A to je skoro celé. Jen ještě jednu věc mi ten kapitán povídal. Když jsem v bezvědomí ležela v příkopu, jel kolem ve svém fešáckém autě Čeněk. Všiml si mě, popadl do náručí a naložil, i když jsem byla samá krev. Pak uháněl do nemocnice a strašně seřval vrátného, protože se mu zdálo, že nezvedá závoru dost rychle. A ten spěch mi asi zachránil život...

Vidíš, Josífku, já se vlastně vůbec v lidech nevyznám. Okřikni mě, jestli na tuhle zkušenost zase časem zapomenu. Musíš trochu dohlížet na starou pošetilou tetu, když seš dneska ten státní zástupce. Ne, nespletla jsem se, vždyť je to vlastně docela důstojná funkce. On totiž ten Pilát nebyl žádný kladný hrdina, věděl, že je Ježíš bez viny, a přesto ho ze strachu o kariéru nechal ukřižovat.